19/06/2024
Dnes jsem pro vás připravila poněkud delší příspěvek. Pokud se chcete dozvědět, jak jsem si splnila další ze svých afrických snů, tentokrát horský, uvařte si kávu, čaj nebo si nalejte něco dobrého a čtěte! ⛰️
Poprvé jsem ji uviděla v r. 2014. Okouzlila mě na první pohled. Při každé návštěvě města Nanyuki jsem se několikrát denně dívala jejím směrem s nadějí, že ji spatřím. Není to jen tak, je velmi plachá, většinou se schovává v mracích. Neukáže se každý den a když, tak jen brzy ráno nebo těsně před setměním. Mt. Kenya – nejvyšší hora země a druhá v pořadí po Kilimandžáru na africkém kontinentě. Má magická hora... Celých těch deset let mě přitahovala k sobě jako silný magnet a čím déle jsem ji znala, tím více jsem se toužila podívat na její vrchol. Jenže s kým? Ve svém okolí jsem nikoho podobně bláznivého neměla a i když jsem se pomalu smiřovala s myšlenkou, že výstup podniknu sama, při žádné z mých návštěv Keni mi to časově nevycházelo. Poté, co jsem na podzim 2022 během jednoho dne bez výraznějších obtíží zdolala třetí nejvyšší keňskou horu Mt. Satima (4.001 m n.m.), jsem Afriku opouštěla pevně rozhodnutá, že při další soukromé cestě na tu Mt. Kenyu prostě vylezu. Na co bych měla pořád čekat? Roky přibývají, sil ubývá. A tak se pomalu začal rodit plán. Co kdybych zkusila dát dohromady čistě dámskou partu? Dámy 50+? Pomůže třeba facebook? No a facebook nejenže pomohl, navíc ještě příjemně překvapil – s budoucími parťačkami jsme se poprvé sešly v polovině loňského března v Praze (až na Jarmilku, s tou jsme se viděly o něco dříve) a hned poté kupovaly letenky.
Uplynulo dalších 11 měsíců a potkáváme se znovu. Tentokrát už s plnou polní ve Vídni na letišti. Bára se k nám připojuje v Doha. Absolvujeme několik aklimatizačních dnů v nadmořské výšce 2 – 3 tis. m n.m., až konečně ve čtvrtek 15. února 2024 odpoledne stojíme před branou NP Mt. Kenya. Daly jsme na doporučení a zvolily pětidenní variantu po trase Chogoria route nahoru, sestup pak po Sirimon route. Probíhá nezbytná registrace a poslední kontrola, zda máme na následující dny vše potřebné sbaleno. Vzhledem k tomu, že máme mírný časový skluz, nás auto vyveze ještě o kousek výše, takže první den ujdeme jen něco málo přes 6 km a nastoupáme asi 450 výškových metrů. Jako rozcvička dobrý. Právě včas, těsně před setměním přicházíme k Meru Mt. Kenya Bandas ve výšce 2.950 m. Ubytování jednoduché, ale čisté a k našemu velikému překvapení s elektřinou, WC a sprchou. Seznamujeme se také s týmem, který nás bude po celou dobu našeho horského dobrodružství na rovníku doprovázet a starat se o nás. Kenn jako zkušený šéf party, Ben a Peter – rovněž horští vůdci, tříčlenný kuchařský tým včetně našeho anděla Ann – Aničky a nosiči. Samy si totiž neseme pouze menší batoh s vodou, svačinou a nezbytnými osobními věcmi, za naše velké batohy jsou odpovědni právě oni. Po skvělé večeři rychle do hajan, zítra se jde už opravdu naostro.
Po snídani nafasujeme obědové balíčky a krátce po 7. hodině se vydáváme na cestu. Prvních 6 km moc záživných není, pozvolna stoupáme po prašné cestě, občas nás míjí nějaké auto, kolem louky a pastviny, sem tam nějaký strom, později už jen keř. Před stále silnějším sluncem se není kam schovat. Naštěstí mírně pofukuje. Odpočineme si a občerstvíme se pod stříškou picnic pointu v 3.300 m n.m., z horského potůčku doplníme vodu a konečně opouštíme prašnou cestu. S rostoucí nadmořskou výškou mizí stromy i keře, zato však můžeme obdivovat několik druhů lobelií. Stezka je kamenitá, občas musíme na všechny čtyři, abychom se dostaly přes větší či menší balvany. Do Mintos campu (4.314 m) přicházím jako první a mám tedy možnost pozorovat, jak postupně vyrůstá náš tábor. Dnes nocujeme ve stanech, místní boudu někdy před rokem silně poškodila vichřice. Nejdříve je postaven stan „jídelní“ s dokonale prostřeným stolem a brzy i s čajem, kávou, sušenkami a popcornem. Ano, čtete dobře, s popcornem. Dalším velkým překvapením byl pro nás WC stan včetně štětky a jednoduchého splachování. Fakt zíráme. Zírat nepřestáváme ani u večeře, když vidíme, kolikatichodové a k tomu neskutečně chutné menu pro nás naši kuchtíci v daných podmínkách vykouzlili. Dorážíme se čerstvým ovocem a netrpělivě vyhlížíme Veru, nejstarší členku naší výpravy. Začínáme mít výčitky, jestli jsme pro dnešek neměly zvolit o hodinu kratší trasu. Více než 15 km a přes 1.400 výškových metrů není zrovna málo. Zanedlouho se ale ze tmy vynoří kužel světla a po něm i Verunka, doprovázená tím nejpovolanějším, Kennem. Usmívá se a utvrzuje nás, že je v pohodě a naprostém pořádku – jen prostě o něco pomalejší než my. Než ulehnu do stanu, obdivuji noční oblohu. Nepamatuji si, jestli jsem někdy viděla tolik hvězd.
Ve stanu se mi kupodivu spalo daleko lépe než předchozí noc v chajdě. Probouzíme se do nádherného, slunečného rána. Snídáme a chystáme se na cestu. Víme, že dnes nás taková porce kilometrů jako včera nečeká, při pohledu na okolní vrcholy a skály je nám ale jasné, že víkendová procházka to zrovna nebude. Zastávky jsou častější, dýchá se hůře. I lobelií je vidět stále méně. Poté, co se doslova převalíme přes jedno ze sedel, se upřímně zaradujeme. Naši keňští přátelé už stačili postavit „polní kuchyni i s jídelnou“ a my si zakrátko pochutnáváme na těstovinách s tuňákem, salátu a vynikající, čerstvě přichystané omáčce guacamole, dalším to překvápku. Takový luxus ve 4.600 metrech opravdu nečekáš. Při našem hodování nás sleduje jeden skalní daman a aby nepřišel zkrátka, dostává slupku od banánu. Počkáme, až nám slehne a loučíme se s Verunkou, která s Kennem a několika dalšími členy výpravy v táboře u jezírka Simba Tarn pod stejnojmenným sedlem zůstává a ráno půjde na vrchol odsud. Sice bude vstávat o dost dříve než my ostatní, dnes ale bude mít daleko více času na regeneraci. Šplháme dál, přelézáme další sedlo a občas už zahlédneme i cíl našeho snažení, vrchol Point Lenana, na který máme vystoupat další den za svítání. Pokud tedy přežijeme dnešek. Terén už je dost náročný, procházíme několika kamennými poli a já poprvé sáhnu po trekingových holích. Permanentně mi teče z nosu, z báglu vytahuji už asi třetí balíček kapesníků. Konečně se dostáváme k Austrian Hut, která bude ve 4.800 m n.m. naším útočištěm tuto noc. Než se setmí, zajdeme ještě k jezírku Curling Pond pod ledovcem Lewis Glacier, které se nachází pár desítek metrů za chatou. Ke spánku se ukládáme hodně brzy.
Skoro nespím. Budíček je ve 4. Je neděle 18. února 2024. Popíjíme teplý čaj, na stole se objevují kromě sušenek i tradiční české dětské piškoty. Přijdou k duhu, můj žaludek by asi v ten moment nic jiného nezvládl. Skoro nemluvíme. Čekala jsem, že budu nervózní, za necelé dvě hodiny přece dosáhnu toho, co jsem si 10 let tolik přála. Hlavou se mi ale kupodivu téměř nic nehoní. Jen už chci jít. Ostatní to asi mají hodně podobně, protože ve 4:45 jsme celá sestava venku. Hlavy máme otočené k obloze, vychutnáváme si tu hvězdnou nádheru. Najednou ale Ben zavelí, zapínáme tedy čelovky a vyrážíme. Máme před sebou asi hodinu a půl a 185 výškových metrů. Fouká studený vítr a do obličeje nás píchají drobné ledové krystalky. Prudce stoupáme úzkou stezkou mezi balvany různých velikostí, některé přelézáme a jak poznamenala Bára, bojujeme doslova o každý nádech. Jsem ráda, že je tma, ve výškách se dost bojím, a tak mi vůbec nevadí, že nevidím srázy jak vpravo, tak vlevo ode mě. Jdu hned za Benem, koukám mu na nohy a snažím se ty své klást přesně tam, kam on. Na některých úsecích jsou ve skále dokonce připevněna ocelová lana a já si vzpomínám, že někdo včera zmiňoval, že se jedná o nejvýše položenou ferratu na světě. I přes dvoje rukavice mi strašně mrznou ruce. Zachraňuje mě Barča, která mi kousek pod vrcholem půjčuje rukavice své. Obcházíme jednu skálu a najednou se před námi vynoří žebřík, po němž se dostáváme k samotnému vrcholu. Jsme neskutečně šťastné, se slzami v očích objímáme sebe navzájem i naše keňské parťáky. Je 6:30, stojíme na jednom ze tří vrcholů horského masivu Mt. Kenya, Pointu Lenana ve výšce 4.985 m. Svítá a okolní krajina pomalu odkrývá neuvěřitelně krásné obrazy, jaké dokáže namalovat právě jen příroda. Ptám se Bena, za jak dlouho by zvládl výstup z Austrian Hut na vrchol on, kdyby šel sám. Za půl hodiny? Odpovídá, že za 25 minut 💪🏿.
Nastává ale čas jít dále. Sestupovat budeme po Sirimon route a čeká nás ještě opravdu dlouhá cesta. Pár metrů pod vrcholem k naší obrovské radosti potkáváme Verču s Kennem. Tak i ona to zvládla, borka naše! Tři kilometry do Shipton Campu, kde nás čeká zbytek týmu a snídaně, se zdají nekonečné. Kloužeme kamennou sutí a i když si pomáháme holemi, stejně si párkrát sedneme na zadek. Ze Shipton Campu vede cesta krásným údolím, jdeme podél horského potoka, lemovaného již známými lobéliemi. Výškové metry sice klesají, zato ale stoupá únava. Mluvíme čím dál méně a občas by se naše skupinka dala přirovnat k pochodu zombies. Z nosu mi teče pořád a z permanentního smrkání jej mám celý rozedřený. V duchu neustále děkuji Marci Marcela Kundratová a Marušce, od nichž jsem v Salzburgu na našem adventním výletě dostala framykoin. Bez něj bych ten nos měla bolavý asi do teď. Je už odpoledne a já si uvědomuji, že jsme vlastně ještě neobědvaly. Jdu první, pár metrů za mnou Jarka. Vtom se ale před námi otevírá další údolí s potůčkem a u potůčku stojí stůl, na který právě Anička prostírá nám dobře známý zelený ubrus. Za sebou náhle slyším radostný výkřik, otáčím se a vidím Jarmilku, kterak zároveň plačící i smějící se běží a vrhá se Aničce kolem krku 🥰. Náročný to den pro nás všechny ...😊. Konečně přicházíme do Old Moses Campu, kde máme strávit poslední noc. Zřejmě za to může ta obrovská únava, ale nejraději bychom utekly pryč. Jsme ve výšce 3.300 m, fučí ledový vítr a to nejen venku. Mezi prkny, které tvoří stěnu chaty, jsou až centimetrové mezery a tak vevnitř příšerně táhne. Pokoj je velký, lůžek daleko více než nás, a proto z těch neobsazených sundáváme matrace a rozestavujeme je kolem stěn. Zavrtávám se do spacáku a okamžitě usínám. Ani nevím, kdy přišli Verča s Kennem.
Spalo se mi kupodivu výborně, zima mi nebyla vůbec. U snídaně si vyměňujeme dojmy právě s Verunkou. Ta dorazila, když my už nevěděly o světě. Trochu jsem se o ni měla obavy, ta se ale usmívá na všechny strany a doslova září. Bodejť ne, právem na sebe může být pyšná. A my jsme pyšné na ni. V 71 letech zdolat pětitisícovku, tím se opravdu každý pochlubit nemůže. Máš můj obrovský obdiv, Veru!
Dolů směrem k bráně Sirimon Gate po pěkné cestě to jde víceméně samo. Přejíždíme do města Nanyuki, kde se opět setkáváme s celým týmem. A čeká nás ještě jedno velké překvapení: dostáváme krásné diplomy. Následuje pár společných fotek a velké loučení s naší keňskou horskou „rodinou“, naprosto úžasnou a sehranou partou skvělých lidí. Děkujeme za vše, přátelé 🙏🏻!
Po několika dnech, už sama bez holek, jedu z Nanyuki do Meru. Je krásný, slunečný den a já během cesty znovu pozoruji Mt. Kenyu a uvědomuji si, že na ni hledím úplně stejně fascinovaně jako ještě před 2 týdny, ale zároveň se ve mně pomalu usazuje příjemný a uspokojující pocit, protože si konečně můžu říct, že TAM NAHOŘE JSEM BYLA! Předchozí noc lilo jako z konve, hora dnes pózuje se sněhovou čepicí. Posílám holkám fotku s poznámkou, že jsme měly sakra štěstí. Jarka obratem odepisuje, že nás tam nahoře musí mít někdo fakt rád, když nám dopřál tak luxusní počasí. Bára dodává, že když viděl tu naši partičku, tak si asi říkal, že v tom ty baby bláznivý přece nemůže nechat …. 😃
Splnila jsem si další sen a jsem bohatší nejen o zážitky, ale i o pár skvělých lidí, kteří vstoupili do mého života. A na závěr musím taky dodat, že naše partička čistě babská nebyla. Sedmým statečným byl Tom, který po celé dva týdny našeho společného dobrodružství mezi nás vnášel správný chlapský nadhled. Peťulo, Barčo, Jarmilko, Verčo, Marci a Tome, díky, že jste to celé absolvovali se mnou, mám vás ráda! A těším se, až spolu zase něco krásně bláznivého podnikneme!
