Po cestách klikatých světem i životem

Name: Po cestách klikatých světem i životem
Address: Vehlovská, 3146, Melnik, 27601, CZ
Telephone: +420724131217
Rating: 4.4

Domů
česko
Melnik
Po cestách klikatých světem i životem

Po cestách klikatých světem i životem Tyto stránky se snaží zachytit mé různé životní peripetie a příběhy , které jsem zažil na svých cestách životem i světem a cestovatelské tipy.

Nejprve mi krátce dovolte se představit. Jmenuji se Lubomír Brož. Žiji na okraji Mělníka, jsem šťastně ženatý a mám jednoho, již dospělého syna. Původní profesí jsem právník, ale od července 2021 jsem v předčasném důchodu. Odešel jsem do něj o 3 roky dříve a čím dál, tím víc tento krok považuji za jedno z nejlepších životních rozhodnutí. Ten pocit absolutní svobody a volnosti je naprosto úžasný

a mám. pocit, že můj živ ot se posunul o několik příček výš. Vždy jsem se snažil žít,, na plné pecky", jak mi i radil jeden z mých velkých životních vzorů Karel Kryl. Díky mému pestrému ,,Brožovanému životu " jsem se dostal během něj do různých zajímavých životních situací a poznal zajímavé lidi. Tyto stránky jsem vytvořil z toho důvodu, že jsem začal nejen o svých cestách psát různé postřehy a přispívat své příspěvky do různých facebokoových skupin. Velice mile mne překvapil a doslova i zaskočil Váš zájem, především o mou pěší cestu po Itálii .Rozhodl jsem se i díky mnohým z Vás v psaní pokračovat a přiblížit Vám i další zajímavá místa, která jsem navštívil, popřípadě i jiné své životní příběhy a to vše soustředit pod jednu platformu s názvem : ,, Po cestách klikatých světem i životem". Je to tedy takový vystřelený šíp, o kterém ani sám nevím, kam až dolétne a jaký nabere směr. Je to přesně tak, jak je tomu i s mým životem i cestami.

12/02/2025

Další příhoda z mých vzpomínek na cestu po Via Francigeně o které dokončuji svou první knihu je ze Švýcarska, které jsem přešel pěšky po této nejstarší poutní trase v Evropě v červnu 2023.

Pitomec se světlicí

Na svých cestách se občas setkávám s nečekanými českými stopami, a jedna taková mě potkala i při zastávce v Montreux na břehu Ženevského jezera během mé pouti po Via Francigeně v roce 2023.

Když se řekne Montreux, mnohým se vybaví jazzový festival nebo pohádková kulisa mezi horami a jezerem. Ale já si vzpomněl ještě na něco jiného – na legendární píseň “Smoke on the Water” od Deep Purple. Možná jste ji slyšeli tisíckrát a nikdy jste se nezamysleli nad tím, jak vlastně vznikla. A tady přichází na scénu česká stopa.

4. prosince 1971 došlo v kasinu v Montreux k požáru, který inspiroval Deep Purple k napsání jejich nesmrtelného hitu. Casino tehdy hostilo koncert Franka Zappy & The Mothers of Invention, když se uprostřed vystoupení stalo něco, co navždy změnilo hudební historii.

Jeden z fanoušků vystřelil světlici, ta trefila stropní izolaci a během několika minut se kasino ocitlo v plamenech. Lidé se v panice snažili uniknout, zatímco hustý kouř se valil nad Ženevské jezero. A právě ten dým, který muzikanti pozorovali z hotelového pokoje, se stal námětem pro slavnou píseň.

A kdo byl tím “pitomcem se světlicí”, o kterém Deep Purple zpívají?

Zdeněk Špička, český emigrant, který utekl před socialismem do Švýcarska. Světlice byla tehdy populární rekvizitou na koncertech, ale jeho nápad se zapsal do dějin a měl fatální důsledky. Po požáru ho zatkla švýcarská policie a později ho deportovali ze země. Co se s ním stalo dál, už historie příliš neřeší.

Deep Purple tehdy přijeli do Montreux, aby zde v kasinu nahráli své šesté studiové album “Machine Head”. Po požáru byli nuceni improvizovat a nakonec desku dokončili v mobilním studiu v Grand Hotelu. Z celé té nešťastné události tak vznikla jedna z nejikoničtějších rockových skladeb všech dob.

Asi by mě nikdy nenapadlo, že mě moje putování po starobylé Via Francigeně přivede k místu, kde vznikla tahle legenda – a že za ní vlastně tak trochu stojí i jeden Čech. České stopy člověk najde i tam, kde by je vůbec nečekal.

Znáte píseň “Smoke on the Water”? Pokud ne, tady je: https://youtu.be/Q2FzZSBD5LE?si=vW3pzq4UgPVxj2oj

A pokud znáte, až ji příště uslyšíte, vzpomeňte si, že to vlastně nebyl jen požár, ale také příběh jednoho nešťastného českého emigranta.

https://youtu.be/DgCXaiqijG4?si=Xqf_shZwpk27-UxQ

11/02/2025

Filova vila na Ořechovce: Dům, kde maloval mistr kubismu

Když se procházím vilovou čtvrtí Ořechovka, vnímám nejen ticho a klid starých zahrad, ale i příběhy, které se zde odehrály. Míjím vily, které vyprávějí o jiných časech – o době první republiky, kdy sem významní architekti navrhovali domy pro elitu tehdejší společnosti. A právě mezi nimi stojí jedna, která na první pohled nevyčnívá, ale přesto skrývá velký kus historie českého umění. Dům, kde žil a tvořil Emil Filla.

Filova vila, nebo spíše dvojvila, kterou sdílel s sochařem Františkem Krejčím, je dílem Pavla Janáka, jednoho z nejvýznamnějších architektů své doby. Postavená roku 1929, přináší čisté linie funkcionalismu, ale stále v ní doznívají ozvěny kubismu, který byl Janákovi i Fillovi blízký.

Představte si to – malíř, jehož plátna přetvářela realitu na dynamické tvary a ostré hrany, se denně probouzel v domě, který sám o sobě byl dialogem mezi modernou a tradicí.

Když se zastavím před vilou, dívám se na její strohou, ale elegantní fasádu. Nenajdete zde žádné ornamenty, žádné kudrlinky. Pouze čistá forma, kde každá část domu má svůj funkční význam. Působí přísně, ale zároveň útulně – jako kdyby říkala: „Jsem dům pro umělce, ne pro okázalost.“

Kdybych mohl nahlédnout dovnitř, představil bych si místnost zalitou přirozeným světlem, obrovská okna, která nechávají dovnitř proudit den. Na stojanu by možná zrovna vznikalo jedno z Filových kubistických děl – možná zátiší, možná jeho slavná reinterpretace starých mistrů.

V tomto domě však Filla nezažil jen umělecké vzepětí. Přišla i temná léta druhé světové války. Jako levicově smýšlející umělec a aktivní bojovník proti fašismu byl zatčen gestapem a skončil v koncentračním táboře. Dům zůstal prázdný a tichý. Když se po válce vrátil, byl to jiný člověk – zlomený, ale stále plný vášně pro umění.

Procházet se po Ořechovce znamená procházet se dějinami české architektury i kultury. Tato čtvrť není jen o krásných domech, je to místo s duší. Každá vila tu má svůj příběh, a Filova není výjimkou.

Když odcházím, cítím, jak se za mnou zavírá kapitola jednoho lidského osudu, který tu zanechal nesmazatelnou stopu. A přemýšlím – kolik takových domů ještě Ořechovka skrývá? Kolik příběhů ještě čeká, až je objevím?

10/02/2025

Začátky a konce cesty

Každá cesta má svůj začátek a konec. A já jsem se v různých letech, poprvé v roce 2023 a podruhé na jaře roku 2024, ocitl na obou těchto místech – na samém prahu cesty i v jejím závěru. Byly to dva různé okamžiky, dva odlišné prožitky, a přesto k sobě neoddělitelně patří.

Pamatuji si ten první krok. Stál jsem před katedrálou v Canterbury (Canterbury Cathedral), místem, odkud vyrazil i biskup Sigeric na svou slavnou pouť do Říma. Přede mnou byla Via Francigena – stará poutní stezka, kterou kráčeli poutníci už od sedmého století. Nezbývalo mi nic jiného než vykročit. Začít. Ponořit se do krajiny, do rytmu vlastních kroků, do světa, který se rozprostíral daleko za horizontem mého pohledu.

A pak si vybavuji ten druhý okamžik – finále. Bylo to ráno, kdy jsem si nasadil batoh a vydal se na posledních jedenáct kilometrů své pouti. Ne proto, že bych se nemohl dočkat cíle, ale spíš proto, že jsem chtěl co nejvíc oddálit ten nevyhnutelný přechod. Konec cesty není okamžik radosti. Není to euforie z dosažení cíle. Je to ostrý předěl, chvíle, kdy se svět mění a já ztrácím ten opojný pocit svobody, ono toulavé bytí, ve kterém člověk žije jen přítomností.

V těch chvílích na skále, kde se Jaderské moře mísí s Jónským, jsem se zastavil. Vítr burácel, mořské sloupce stříkaly do výšky a já věděl, že tohle je ono. Skutečný konec. Došel jsem až do jihoitalského města Santa Maria di Leuca, kde cesta končí před Bazilikou Santa Maria de Finibus Terrae, jejíž název znamená „Madona na konci země“. Stál jsem tam, pozoroval vlny narážející do útesů a vnímal, že i poutníci před staletími věřili, že právě tady končí svět.

Dvě katedrály, dvě symbolická místa, mezi kterými leží přes 3200 kilometrů cesty. A přesto tahle cesta pro mě ještě není úplná. Mezi mými kroky stále zůstávají mezery, chybějící úseky, které na mě čekají. Letos se vydám zpět. Doplním chybějících 300 kilometrů mezi Francií a švýcarským Lausanne, odkud jsem už kdysi pokračoval dál přes Švýcarsko do Itálie.

Cesty nikdy nejsou dokončené. Vždy je někde něco, co zbývá projít, poznat, pochopit. A možná právě v tom spočívá jejich kouzlo – že nikdy nejsou definitivní. Stejně jako já, stejně jako každý poutník, který kráčí nejen po stezce, ale i po cestě vlastního života.

🥾 🌍 🚶‍♂️ 🌿 🇪🇺

09/02/2025

z cyklu slavné i neslavné pražské vily

Benešova vila

Vcházím do čtvrti, která má v sobě stále něco z první republiky. Ořechovka. Místo, kde se kdysi snoubila elegance s poklidným životem intelektuální elity. Kolem mě jsou vily se zahradami, domy s arkýři a balkony, jaké dnes už nikdo nestaví. Každý dům tu má svůj příběh. A já jsem přišel za jedním z nich – za vilou malíře Vincence Beneše.

Vincenc Beneš patřil mezi významné české výtvarníky. Jeho díla nesou rukopis precizního pozorovatele – detaily, světlo, nálada. A přesně tenhle smysl pro krásu vtiskl i do svého domu. Stavba, která zde stojí od roku 1925, je esencí ořechovského stylu – jednoduchá, ale elegantní, funkční, ale přesto půvabná. Žádné pompézní prvky, žádné přehnané zdobení. Beneš, jako člověk, který rozuměl vizuálnímu umění, si nechal postavit dům, který dokonale zapadá do okolní prvorepublikové čtvrti.

Přicházím blíž. V hlavě mi běží obrazy, které tu musely vzniknout. Možná právě v tom velkém okně v ateliéru nahoře stál Beneš a zachycoval odlesky slunce na listech jabloní v zahradě. Možná na dřevěné verandě sedával s přáteli – malíři, spisovateli, architekty – a debatovali nad uměním a politikou. Cítím, jak se mi pod nohama propadává štěrk chodníku. Ten samý, po kterém kdysi chodili lidé, kteří tu žili úplně jiný život, v úplně jiné době.

Stejně jako mnoho jiných domů v této oblasti, i vila Vincence Beneše zažila změny. Přišla válka, přišel komunismus. Po roce 1948 už vila nepatřila jen Benešovým, stejně jako mnohé další domy ořechovské smetánky. Zatímco některé vily byly přiděleny funkcionářům, jiné se dělily na více bytů, kde se střídali nájemníci. Ale dům malíře Beneše přežil. Dnes se vracím k jeho bráně a přemýšlím, jaké by to bylo vejít dovnitř. Vidět ateliér, stěny, které kdysi zdobily malby v procesu tvorby. Některé domy nejsou jen stavbami – jsou odrazem lidí, kteří v nich žili. A tahle vila je toho dokonalým příkladem.

Dílo Vincence Beneše dnes není tak známé jako práce některých jeho současníků, ale jeho obrazy se objevují v soukromých sbírkách i v aukcích. Některé z jeho prací lze vidět v menších českých galeriích zaměřených na moderní umění první poloviny 20. století. Maloval především krajiny a městské motivy, které zachycovaly atmosféru tehdejší Prahy i venkovských scenérií. Pokud byste se chtěli s jeho dílem setkat, vyplatí se sledovat aukční síně nebo tematické výstavy v regionálních muzeích a galeriích, které se zaměřují na české výtvarné umění první republiky.

Ořechovka zůstává krásná. Už to není čtvrť jen umělců a intelektuálů, spíš místo, kde se historie mísí s novým luxusem. Ale dům Vincence Beneše tu stále stojí. A možná, když se na něj podíváte s očima malíře, uvidíte něco víc než jen fasádu a okna.

08/02/2025

Laon

Když jsem v říjnu 2023 dorazil do Laonu, bylo jasné, že tady moje cesta po Via Francigena prozatím končí.

Počasí se začalo zhoršovat, přicházely podzimní deště a pokračovat dál by znamenalo vyrovnávat se s mokrými a kluzkými cestami a ráno s mokrým stanem .

Rozhodl jsem se proto přerušit putování právě tady, v jednom z nejvýznamnějších historických měst severní Francie, a slíbil si, že se sem vrátím, jakmile to bude možné.

O několik měsíců později, v červnu 2024, jsem stál znovu na stejném místě, ale tentokrát s jiným pocitem. Laon už nebyl koncovým bodem mé poutě, ale naopak jejím novým začátkem. Procházel jsem jeho starými uličkami, míjel stejné domy a výhledy, ale tentokrát jsem věděl, že se vydám dál. Laon se tak pro mě stal nejen městem na mapě, ale i symbolickým mezníkem v mé cestě.

Laon: Město s bohatou historií

Laon je město s dlouhou a významnou minulostí. Nachází se na vrcholku kopce v regionu Hauts-de-France a po staletí hrálo klíčovou roli v dějinách Francie. Ve středověku byl Laon dokonce hlavním městem karolínských králů, než se centrem francouzské moci stala Paříž. Toto strategické umístění na kopci z něj činilo přirozenou pevnost a důležité místo pro obchod i obranu. Když v roce 987 nastoupil na trůn Hugo Kapet, moc se přesunula do Paříže a Laon postupně ztratil svůj politický význam, ale zůstal významným náboženským a kulturním centrem.

Katedrála Notre-Dame: Gotický klenot severní Francie

Nejvýraznější dominantou města je katedrála Notre-Dame, jedna z prvních velkých gotických katedrál ve Francii. Její stavba začala kolem roku 1155 a dokončena byla v roce 1235. Katedrála je unikátní svou architekturou – má pět mohutných věží (původně jich bylo plánováno sedm) a na jejích vrcholcích stojí neobvyklé kamenné sochy volů.

Legenda praví, že během výstavby katedrály se objevil zázračný bílý vůl, který pomáhal tahat stavební materiál do prudkého kopce. Když byla stavba dokončena, zmizel. Na památku této události byly na věže umístěny sochy volů, které se dodnes dívají dolů na město. Tato katedrála se stala vzorem pro další slavné gotické chrámy, včetně slavnější Notre-Dame v Paříži.

Staré město Laon: Cesta do minulosti

Laon je také domovem jednoho z největších chráněných historických center ve Francii. Staré město si uchovalo svůj středověký charakter s úzkými dlážděnými uličkami, kamennými domy a nádhernými výhledy na okolní krajinu. Kromě katedrály se zde nachází také templářská kaple ze 12. století nebo muzeum Laonu s kolekcí římských a středověkých artefaktů.

Při svém návratu do Laonu jsem měl příležitost si toto město užít ještě více než poprvé. Už jsem nespěchal na autobus domů – věděl jsem, že mám před sebou další cestu, která mě zavede ještě hlouběji do Francie.

Město, kde jsem svou pouť na pár měsíců přerušil, se stalo místem, odkud jsem mohl pokračovat dál. A to je na poutích krásné – některá místa pro nás nejsou jen zastávkami, ale klíčovými body na naší cestě i v našem příběhu.

07/02/2025

Pražské poklady na nečekaných místech: Mozaika v Paláci Fénix

Praha je městem historických skvostů, kde každý kout vypráví svůj příběh. Turisté obdivují majestátní Hradčany, Karlův most nebo Staroměstské náměstí, ale pravý milovník umění ví, že ty nejzajímavější poklady se často skrývají tam, kde bychom je nečekali. Jedním z takových míst je pasáž Paláce Fénix na Václavském náměstí, kde se nad vstupem nachází jedinečná mozaika od Rudolfa Kremličky, jednoho z nejvýznamnějších českých malířů 20. století.

Palác Fénix: Funkcionalistická perla Prahy

Palác Fénix, postavený v letech 1928–1930, je jedním z architektonických skvostů Václavského náměstí. Tato funkcionalistická budova, navržená Josefem Gočárem a Bedřichem Ehrmannem, dodnes slouží jako obchodní a kulturní centrum. Mnoho lidí prochází její pasáží bez povšimnutí, aniž by si uvědomili, že nad jejich hlavami se nachází umělecké dílo s hlubokým historickým významem.

Kremličkova mozaika: Krása v detailu

Rudolf Kremlička (1886–1932) byl malíř, který se proslavil především svými ženskými akty a krajinami. Byl členem umělecké skupiny Tvrdošíjní a jedním z průkopníků moderního českého malířství. Mozaika v Paláci Fénix je jedním z jeho méně známých děl, avšak z hlediska veřejného umění velmi cenným. Zobrazuje skupinu žen v uvolněných pózách, ladně rozprostřených do scény evokující odpočinek a pohodu.

Praha jako město skrytých pokladů

Tento skvost je příkladem toho, že Praha nabízí umění nejen v galeriích a muzeích, ale i na nečekaných místech – v pasážích, na fasádách domů, ve výklencích starých kostelů. Stačí jen zvednout hlavu a být pozorný. Mozaika v Paláci Fénix je krásným důkazem toho, že i při běžné procházce po městě můžeme objevit umělecké poklady, které čekají, až je někdo znovu objeví.

Až příště půjdete po Václavském náměstí, zastavte se v pasáži Paláce Fénix a podívejte se nahoru. Možná právě tam objevíte kousek zapomenuté historie, který stojí za to vidět.

07/02/2025

Když jsem šel po pláži z Calais směrem k Wissant ,otevřel se mi výhled, který mi vzal dech. Přede mnou se táhl kanál La Manche a na jeho druhé straně jsem jasně rozeznával anglické břehy.

Pohled na ně ve mně vyvolal vzpomínky na část cesty, kterou jsem už ušel – putování po anglické části Via Francigena. Tam, na druhé straně, jsem kráčel po podobných stezkách, ale teď, ve Francii, mě čekala jiná kapitola cesty, prodchnutá historií, která zde zanechala nesmazatelné stopy.

Jednou z nejvýraznějších připomínek minulosti byl Atlantický val, rozsáhlý systém opevnění vybudovaný nacisty během druhé světové války.

Tyto masivní betonové stavby měly zabránit spojeneckému vylodění, ale nakonec se ukázaly být jen dočasnou překážkou. Byly rozmístěny podél celého pobřeží od Norska až po Francii, tvoříce obrannou linii, která měla Německo chránit před útokem ze západu.

Dnes však Atlantický val působí úplně jiným dojmem. Některé bunkry a pevnosti se stále tyčí nad krajinou jako němá připomínka války, ale mnoho z nich už příroda pomalu pohlcuje. Vítr a slaná voda kanálu La Manche hlodají jejich betonové stěny, rozkládají je kousek po kousku.

Jiné naopak získaly nový život – jsou pokryté street artem, pestrými malbami a nápisy, které jim dodávají nový význam. Tam, kde kdysi vládla vojenská disciplína a strach, dnes umělci zanechávají svou stopu v podobě barevných vzkazů o svobodě a kreativitě.

Kanál La Manche, který odděluje Francii a Anglii, je nejen geografickou, ale i historickou hranicí. Je široký přibližně třicet čtyři kilometrů v nejužším bodě u Doveru a Cap Gris-Nez, což je právě oblast, kde jsem šel.

Právě na jeho druhé straně, na pobřeží Normandie, se spojenci nakonec vylodili během operace Overlord šestého června roku tisíc devět set čtyřicet čtyři. To byl okamžik, který zcela změnil průběh války a vedl k osvobození Francie a nakonec celé Evropy.

Při pohledu na moře a na ty staré bunkry mi došlo, jak čas proměňuje všechno kolem nás. To, co kdysi sloužilo jako symbol strachu a okupace, se dnes stává součástí přírody nebo umění.

A kanál La Manche, dříve bariéra mezi Anglí a Evropou, dnes propojuje dva světy, stejně jako moje cesta po Via Francigenia spojovala mé vlastní kroky s příběhy těch, kteří tudy šli přede mnou.

06/02/2025

Šest statečných v Calais: Příběh odvahy, který nepřestává mluvit

Moje cesta po Via Francigena, na jejím francouzském úseku, začala právě tady – v Calais, přístavním městě, které bývá pro většinu cestovatelů jen zastávkou na trajektu do Anglie. Pro mě to bylo začátek nové cesty. A když jsem šel ulicemi, hledaje první kroky na poutní trase, narazil jsem na pomník šesti statečných.

Tento příběh zvěčnil ve svém slavném sousoší francouzský sochař Auguste Rodin.”

Sochy postav s vyčerpanými výrazy, v pohybu, ale jakoby strnulé ve své vlastní tragédii. Něco na tom okamžiku mě zastavilo.

Tento pomník neslaví vítěze, ale připomíná odvahu v tváři jisté smrti. A právě to mě přimělo přemýšlet: Co vlastně znamená být statečný?

Příběh, který přežil staletí

Šest mužů, šest osudů, jedno město. Rok 1347, Stoletá válka. Anglický král Eduard III. obléhá Calais už měsíce, hlad a zoufalství sužují město. Když už to vypadá, že obránci dlouho nevydrží, přichází tvrdý požadavek: „Odevzdejte mi šest předních občanů, a já město ušetřím.“

Dobrovolně se přihlásí šest mužů, vedených Eustachem de Saint-Pierre. Věděli, že jdou na smrt. Král si přál jejich popravu, aby dal jasně najevo svou sílu. Stojí tam, s provazy kolem krků, v otrhaných šatech, zlomení, ale přesto vzpřímení. A pak přichází zlom: Eduardova žena, královna Filipa z Hainaut, prosí za jejich životy. Nechce, aby její dítě přišlo na svět s takovou krví na rukou svého otce. A šest statečných je ušetřeno.

Příběh, který má v sobě všechno – zoufalství, oběť, krutost, ale i záblesk lidskosti tam, kde už ho nikdo nečekal.

Statečnost jako rozhodnutí

Když jsem stál před tím pomníkem, nemohl jsem se ubránit myšlenkám na to, jak vnímáme statečnost dnes. Představa, že se někdo dobrovolně vzdá života, aby zachránil ostatní, je v dnešním světě skoro nepochopitelná. A přesto se to děje. Možná ne vždy tak dramaticky, ale hrdinství má mnoho podob.

Statečnost není o síle svalů nebo vojenské zbroji. Není to jen o bojovnících, ale i o těch, kteří jdou proti proudu, kteří se nebojí říct pravdu, i když je to nebezpečné. V dnešní době statečnost často znamená postavit se za druhé, bránit slabší, neodvracet pohled od problémů, které nejsou naše.

Kolik lidí dnes čelí jiným „Eduardům III.“ – mocným, kteří chtějí ukázat sílu na těch nejslabších? A kolik Filip z Hainaut dnes musí bojovat o to, aby se zachovala lidskost tam, kde se zdá být ztracená?

Historie se opakuje, ale volba je stále stejná

Když jsem odcházel od pomníku, napadlo mě, jak snadno se zapomíná. Dnes si lidé fotí pomník, projdou kolem, ale kolik z nich se skutečně zamyslí nad tím, co ta socha říká?

A pak jsem si uvědomil, že to není jen historický příběh. Každý z nás v nějakém okamžiku stojí před rozhodnutím, zda se zachová jako těch šest mužů z Calais. Někdy je to drobnost – postavit se za někoho, kdo je v nespravedlivé situaci. Někdy je to větší – nepodlehnout strachu a jít proti systému, když je něco špatně.

Statečnost není vždy o velkých činech. Někdy je to jen o tom, nezavřít oči.

Pomník, který není jen kamenem

Pomník šestice statečných mi v ten den připomněl, že cestování není jen o krajině a památkách. Je také o příbězích, které se vpíjí do kamenů, ulic a lidí, kteří tu byli před námi.

A možná, když se příště ocitnu v situaci, kde bude potřeba odvaha, vzpomenu si na ty muže z Calais. A možná si i každý z nás položí otázku:

A co já? Jak bych se zachoval?

05/02/2025

Netradiční pohled na Národní muzeum .

05/02/2025

Po stopách temné historie: Vila na Ořechovce a její nechvalně známý nájemník

Včera jsem se vydal na procházku malebnou čtvrtí Ořechovka. Úhledné vily s pečlivě udržovanými zahradami, klidné ulice a atmosféra první republiky – člověk by si mohl myslet, že tady nikdy nezavál vítr dějin. Ale když jsem míjel jednu konkrétní vilu na rohu ulic U laboratoře a Dělostřelecká, uvědomil jsem si, že její minulost je temnější, než by se na první pohled zdálo.

Tato vila, elegantní a honosná, byla kdysi domovem jednoho z nejděsivějších mužů 20. století – Adolfa Eichmanna. Tento vysoký důstojník SS byl nejen oddaným nacistou, ale především jedním z hlavních strůjců holocaustu. Právě on měl na starosti organizaci transportů milionů Židů do vyhlazovacích táborů.

Eichmann na Ořechovce

Eichmann se do Prahy dostal jako člen nacistické okupační správy a v této vile žil se svou ženou Veronikou Lieblovou, která pocházela z německy mluvící rodiny z Československa. Jejich soužití prý bylo bezproblémové – Veronika byla nenáročná, starala se o domácnost a Eichmann si mohl plně věnovat své kariéře v rámci SS. Ironií osudu je, že v této vile žil i Veroničin švagr Karel Lukáš, důstojník československé armády, který netušil, jaké zlo se pod touto střechou skrývá.

Před koncem války Eichmann uprchl z Prahy a jeho stopa se na chvíli ztratila. Vila poté zůstala opuštěná, ale po válce se do ní vrátil její původní majitel Rudolf Fišer, který musel během okupace uprchnout, protože byl Žid. Radost z návratu domů mu však dlouho nevydržela – po roce 1948 mu byla vila komunistickým režimem znárodněna a on v ní mohl žít jen jako nájemník.

Eichmannova argentinská anabáze

A co se mezitím dělo s Eichmannem? Po válce se mu podařilo uprchnout do Rakouska a odtud přes tzv. “krysí stezku” do Argentiny, kde žil pod falešným jménem Ricardo Klement. Pracoval tam jako dělník a vedl na pohled obyčejný život, zatímco svět na něj pomalu zapomínal. Jenže spravedlnost si pro něj nakonec přišla.

V roce 1960 ho agenti izraelské tajné služby Mosad vystopovali, unesli přímo z Buenos Aires a převezli do Izraele. Tam stanul před soudem za své zločiny a po dlouhém procesu byl v roce 1962 popraven oběšením. Jeho tělo bylo následně spáleno a p***l rozprášen do moře, aby po něm nezůstalo ani smítko.

Echo minulosti

Dnes je vila na Ořechovce opět jen obyčejným domem, kde někdo bydlí, vaří si kávu a dívá se z okna na ulici. Ale její zdi pamatují časy, kdy zde pobýval muž, který plánoval vyhlazení celých národů. A já, když jsem tam včera stál, jsem si uvědomil, jak křehká je hranice mezi klidem a hrůzou, mezi minulostí a přítomností. Praha má mnoho krásných zákoutí, ale některá z nich nesou i stíny, které nelze zapomenout.

04/02/2025

Ořechovka, slavné vily a Nakouřená jitrnice

Dnešní den byl jako stvořený pro procházku. Ořechovka, s jejími elegantními vilami a klidnými ulicemi, je místem, kde se člověk snadno zasní. Prošel jsem kolem domů, kde žili Karel Čapek, Edvard Beneš , Václav Havel, či Lída Baarová, a přemýšlel o tom, kolik příběhů tyto zdi pamatují. Všechno to ticho, architektura první republiky, staré stromy… měl jsem pocit, jako bych se na chvíli vrátil v čase.

Ale každá cesta by měla mít i své zakončení. A co lepšího než Automat Matuška? Tam jsem si dal sklenici Nakouřené jitrnice, piva s jemným uzeným tónem, a k tomu poctivou sekanou. Ideální kombinace – křupavá kůrka, šťavnaté maso a k tomu pivo, které krásně doladilo atmosféru dne.

Seděl jsem, vychutnával si každé sousto a doušek, pozoroval dění kolem a uvědomil si, jak někdy stačí málo k dokonalému dni. Projít se místy, která mají duši, a zakončit to něčím dobrým. Takové dny stojí za to.

04/02/2025

Vzpomínka na Václava Havla: Muže statečného a neohnutelného

Je to již 40 let, co jsem na Silvestra 1984/1985 osobně poznal člověka, který zásadně ovlivnil mé názory a postoje.

Byl to Václav Havel – spisovatel, dramatik, ale především symbol odvahy a morální integrity. V době, kdy se většina lidí bála jakkoli postavit režimu, on se nedal zlomit. Neohnul se, i když ho věznili, sledovali a perzekvovali.

Později jsem mu pomáhal jako právník ve sporech s agenturou DILIA ve sporech o honoráře za jeho dílo. Byl to člověk, který neustoupil ani v tak zdánlivě malých, ale zásadních věcech. Jeho přesvědčení o spravedlnosti nebylo jen prázdným slovem – žil ho každý den. Byl to muž, který věděl, že morální síla je silnější než útlak, a nikdy neztratil svou víru v pravdu a lásku, i když mu za to hrozily roky vězení.

Dnes jsem se zastavil u jeho vily na Ořechovce. Stál jsem tam v tichosti a s úctou vzpomínal na ty krásné okamžiky, které jsem po jeho boku mohl strávit. Na rozhovory plné hlubokých myšlenek, na jeho nenápadný, ale pronikavý humor, na jeho neústupnost vůči zlu. A hlavně na to, jak moc nám chybí.

Václave, chybíš nám víc, než jsme si kdy dokázali představit.

04/02/2025

I pohled z okna nemocnice může být hezký .

04/02/2025

Altán pro válečné veterány: Tiché místo odpočinku uprostřed nemocnice

Dnes jsem se vydal do Ústřední vojenské nemocnice v Praze na kontrolu a při procházce areálem mě zaujal nenápadný, ale symbolicky významný Altán pro válečné veterány. Stojí v klidné části nemocničního areálu a nabízí odpočinek těm, kdo si ho skutečně zaslouží – válečným veteránům, kteří zde podstupují léčbu nebo rehabilitaci.

Altán je jednoduchá dřevěná stavba s lavicemi a fontánou, obklopená pečlivě udržovanou zelení. Na informační tabuli je jasně uvedeno, že slouží právě veteránům a pacientům ÚVN. Je to místo, kde mohou najít klid, odpočinout si a třeba jen na chvíli uniknout nemocničnímu prostředí.

Je příjemné vidět, že se v České republice nezapomíná na ty, kdo sloužili své zemi. Takové iniciativy možná nejsou na první pohled okázalé, ale mají hluboký význam. Tento altán je důkazem, že i malé věci mohou přispět k důstojnosti a pohodě těch, kteří si prošli mnohým.

Při odchodu z nemocnice jsem se ještě naposledy otočil a pomyslel si, kolik příběhů asi tento altán zažil. Kolik rozhovorů, vzpomínek a tichých momentů zde proběhlo.

Možná někdy projdete kolem i vy– a zastavíte se, abyste ocenili jeho význam.

04/02/2025

A máme tady další pokračování z cyklu ,,vzpomínky rekonvalescenta”, opět z mé pěší cesty po Francii po Via Francigeně tentokrát o tom, jak jsem navštívil město se slavnou historií, Arras

Arras

Dnešní den jsem prakticky celý strávil v Arrasu. Měl jsem to do tohoto města jen pár kilometrů, a tak jsem se zde ocitl již během dopoledne.
Neměl jsem ambice jít dál, ale chtěl jsem si to tu po mnoha dnech chůze prakticky pustinou užít v několika rovinách.

Tou první rovinou byly zdejší památky, kterým vévodí dvě velkolepá náměstí. To větší, na které jsem přišel nejdříve, se jmenuje Velké, a to druhé s radniční budovou a radnicí, ke kterému jsem došel posléze, se jmenuje Náměstí Hrdinů.

Na těchto dvou náměstích jsem byl fascinován honosnými domy s fasádami ve vlámském stylu ze 17. století, které je obklopují.

Arras v minulosti náležel střídavě k Francii a k nizozemským zemím, což tomuto městu vtisklo osobitou, originální tvář – je to takové francouzsko-holandské město, od každého něco, a jako celek působí moc hezky.

A přitom to tu nemuselo být. Již jsem zmiňoval v předchozím příspěvku, jaké kruté stopy tu zanechala první světová válka.

Nezůstaly po ní jen desítky tisíc hrobů, o které se Francouzi vzorně starají. Pro zajímavost – svůj vojenský hřbitov tu mají i Čechoslováci. Dvě stovky betonových křížků stojí na jejich samostatném hřbitově.

Ve válkách se jen nezabíjí, ale i pustoší, ničí. Neuniknul tomu ani Arras, který byl z 50 % zničen, ale naštěstí v poválečném období byl navrácen do původní podoby.

Jenže pod Arrasem je ukryta ještě jedna vrstva historie. Pod celým městem se nachází rozsáhlé podzemní chodby, známé jako Boves. Původně byly vyhloubeny ve středověku pro těžbu vápence, ale během první světové války je britská armáda proměnila ve válečné útočiště. Tisíce vojáků zde čekaly na rozkaz k útoku během slavné bitvy u Arrasu v roce 1917, která měla být překvapivým výpadem proti Němcům. Překvapení se podařilo, ale za cenu strašlivých ztrát. Dnes je možné se do těchto podzemních chodeb podívat a představit si, jak zde kdysi vojáci trávili dny v temnotě, než vyrazili do boje, ze kterého se mnozí už nikdy nevrátili.

Když jsem se dosytosti prošel po obou náměstích a přilehlých ulicích, šel jsem si po několika hladových dnech vychutnat nějakou místní specialitu.

Má volba padla na něco, co mi připomínalo guláš. Již několikrát se mi tato volba osvědčila ze studijních důvodů a přenesl jsem takový pokrm do svého kuchařského repertoáru, jako například irskou variantu, kdy se hovězí maso dusí na pivu Guinness, které mu dodává lahodnou chuť.

Když mi ten pokrm přinesli v malém kastrůlku s pokličkou a tu jsem posléze odkryl, vypadalo to moc hezky.

S chutí jsem se do toho zakousnul, ale připadal jsem si, jako když jím dort a ne dušené maso – ta chuť byla sladká.

Později jsem se od jednoho Francouze dozvěděl, že se jednalo o verzi vlámské karbonády, jejíž postup je takový, že se maso dlouho dusí s perníkem, aby se jeho chuť přenesla do omáčky.

O tomto pokrmu jednoznačně mohu místopřísežně prohlásit, že jej do svého repertoáru nikdy nezařadím.

Adresa

Vehlovská, 3146
Melnik
27601

Telefon

+420724131217

Internetová stránka

https://www.forendors.cz/brozconsulting

Upozornění

Buďte informováni jako první, zašleme vám e-mail, když Po cestách klikatých světem i životem zveřejní novinky a akce. Vaše emailová adresa nebude použita pro žádný jiný účel a kdykoliv se můžete odhlásit.

Kontaktujte Společnost

Pošlete zprávu Po cestách klikatých světem i životem:

Videa

Tato vila na pražské Ořechovce byla během nacistické okupace domovem Adolfa Eichmanna, hlavního strůjce holocaustu. Po válce se sem vrátil její původní majitel, židovský podnikatel Rudolf Fišer, ale komunistický režim mu ji brzy znárodnil. Dnes je tichým svědkem temné historie. #Eichmann #Holocaust #Ořechovka #HistoriePrahy #cesty #cestování #Praha

Toto video přidávám k předchozí vzpomínce na stopy první světové války , které jsem objevil při putování Francií. V zákopech muzea Notre-Dame de Lorette Vstupte do temného světa první světové války a prožijte okamžiky, které vojáci zažívali v zákopech během nelítostných bojů. Na tomto videu z muzea Notre-Dame de Lorette se přenesete do autentické rekonstrukce zákopové války, doprovázené zvukovými efekty imitujícími výbuchy dělostřelectva a střelbu. Každý krok v těchto úzkých průchodech připomíná hrůzy, kterými museli vojáci projít. Zákopy, kdysi domovem tisíců mužů, jsou dnes mementem ztracených životů a svědectvím nesmyslnosti války. Pokud se chcete dozvědět více o těchto tragických událostech, neváhejte navštívit muzeum Notre-Dame de Lorette, kde můžete na vlastní kůži pocítit historii prostřednictvím interaktivních expozic a působivých památníků. #Zákopy #PrvníSvětováVálka #Historie #NotreDameDeLorette #VálečnéMuzeum #Francie #Cesty #Cestovani

Další ukázka ze včerejšího vystoupení skupiny ,,Třaskavá směs “v hostinci Nostalgická myš v Šemánovicích. #Traskavasmes #Nostalgickamys #Hudba

Další ukázka z vystoupení skupiny Třaskavá směs “ v restauraci Nostalgická myš . #Nostalgickamys #traskavadmes #hudba

„Hudba, humor a trocha dadaismu! 🎶🎭 V malebné restauraci Nostalgická myš jsme zažili večer plný energie a nečekaných hudebních zážitků s kapelou Třaskavá směs. 🎸🥁 Z vesnické hospody až na vrchol kulturního bizáru – český underground stále žije! 🇨🇿🔥 Podívejte se na video a nasajte atmosféru místa, kde se potkává nostalgie, umění a skvělá hudba. Co na to říkáte? Dejte vědět do komentářů! 👇🎤 #NostalgickáMyš #TřaskaváSměs #ČeskýUnderground #HudebníBizár #KulturníZážitek“

Vzpomínka na den, kdy začalo jedno z našich nejkrásnějších dobrodružství, kterým byla plavba po Nilu.Před dvěma lety jsme se v sluncem zalité Hurghadě nadechli vůně moře a s nadšením se posléze vydali na plavbu, která nám otevřela svět starých egyptských pokladů.Čas plyne, vzpomínky zůstávají – a tahle je jednou z těch, které hřejí na duši. #Egypt #nil #plavba #vlog @přední fanoušci

Cítím se jako n ráji v palmovém háji .

Procházím nádherným palmovým hájem v Elche, který je největší v Evropě a patří pod ochranu UNESCO. Více než 200 000 palem, některé staré přes 300 let, vytváří nezapomenutelnou atmosféru. Tohle místo spojuje přírodu, historii a klid, jaký jinde nezažijete. #PalmovýHájElche #UNESCOHeritage #CestujŠpanělskem #HistorieAPříroda #GR7Dobrodružství

Kdeže? Na vrcholu věže !

„Výhled z věže Baziliky Santa María v Elche – 170 schodů nahoru a odměnou je pohled na celé město, palmový háj a okolní krajinu. Tohle místo dýchá historií a každý krok stál za to. 🌴⛪ #Elche #BazilikaSantaMaria #Výhledy #Cestování #Historie“

Připraveni na ranní lov

Rybáři v Santa Pola jsou připraveni na ranní lov . #Španelsko #Rybari #Ryby

Tenhle úžasný přístroj na výrobu čerstvého pomerančového džusu , které jsou ve zdejší obchodní síti Mercadona na svých toulkách Španělskem skoro nikdy nevynechám. #mercadona #juice #pomerancovydzus #napoje #cestovani

14.1.2025

Dnešní cesta Španělskou krajinou vedla z velké části kolem vinic. #Vinice #Vinohrad #Vinohrady #Španělsko

V pravé poledne jsem natočil nádherný zvuk zvonů z hodinové věže v Monóvaru, které po staletí určovaly rytmus života místních obyvatel. Tyto věže byly nejen praktickým ukazatelem času, ale také symbolem komunitního života a orientačním bodem měst. Dnes jsou připomínkou historie a fascinujícím propojením minulosti s přítomností. #hodinovévěže #vez #hodiny #cas #zvony #zvonynadkrajinou #zvonyzvoni #spanelsko #španělsko #cestovani #Cesty

Po cestách klikatých světem i životem

12/02/2025

11/02/2025

10/02/2025

09/02/2025

08/02/2025

07/02/2025

07/02/2025

06/02/2025

05/02/2025

05/02/2025

04/02/2025

04/02/2025

04/02/2025

04/02/2025

04/02/2025

Adresa

Telefon

Internetová stránka

Upozornění

Kontaktujte Společnost

Videa

Cítím se jako n ráji v palmovém háji .

Kdeže? Na vrcholu věže !

Připraveni na ranní lov

14.1.2025

Odkazy

Sdílet