27/01/2025
Remešská katedrála: Když vás historie pohltí
Nedávno jsem psal článek o své pěší cestě Francií po Via Francigeně, kde jsem zmiňoval, že tato část země je převážně o putování mezi obrovskými lány polí. Pole jsou zde tak velká, že odpovídají zemědělské síle celé Francie.
Ale nemyslete si, že bych cestu Francií popisoval jako monotónní. Naopak. Na této poutní stezce jsem narazil na mnoho míst, která v sobě nesou nezapomenutelnou krásu. Jedním z nich je katedrála v Remeši – místo, které mě nejen uchvátilo svou velkolepostí, ale také přimělo přemýšlet o tom, co vše toto místo zažilo.
Katedrála Notre-Dame v Remeši je symbolem francouzské historie. Procházel jsem kolem ní už unavený z celodenního pochodu, ale jakmile jsem zvedl oči k jejím vysokým věžím, jako by ze mě únava spadla.
Ta stavba má něco v sobě. Po staletí byla místem korunovace francouzských králů, včetně Karla X., posledního francouzského panovníka, který zde byl pomazán v roce 1825. V těchto zdech probíhaly ceremonie, které spojovaly duchovní a politickou moc. Představa, že se zde staletí odvíjela historie Francie, mě fascinovala.
Ale katedrála není jen o slavnostech a králích. Je také svědkem temnějších kapitol. Během první světové války se Remeš ocitla v epicentru bombardování a katedrála byla vážně poškozena. Německé granáty ji zasáhly už v září 1914, pouhé dva dny po začátku války. Stála jsem před její severní fasádou, kde požár způsobený bombou roztavil stovky tun olověné střechy. Chrliče, které kdysi chrlily vodu, tehdy chrlily roztavené olovo.
V těchto zdech se schovávali ranění, včetně německých vojáků, kteří neměli šanci na evakuaci. Stálo mě to chvíli, abych si představil, jaké drama se zde muselo odehrávat. Místo, které kdysi symbolizovalo vznešenost, bylo proměněno v polní špitál a zároveň bojiště.
Po válce bylo uvažováno, že katedrála zůstane ruinou jako memento, ale naštěstí zvítězila snaha o její obnovu. Díky tomu dnes můžeme obdivovat nejen její původní gotickou krásu, ale i moderní prvky. A tady se dostávám k tomu, co mě v katedrále nejvíce zasáhlo – vitrážím Marca Chagalla.
V zadní části katedrály najdete tři okna, která na první pohled vypadají prostě. Ale pokud se u nich zastavíte a necháte je na sebe působit, začnou se vám vynořovat postavy ze záplavy modře. Stál jsem tam dlouho, fascinovaný tím, jak Chagallova tvorba propojuje historii a umění s duchovnem. Ta hra světla a barev vás doslova pohltí.
A pak je tu „smějící se anděl“. Možná jste o něm slyšeli – socha na průčelí katedrály, jejíž jemný úsměv jako by říkal, že navzdory všemu, co tato stavba zažila, život a radost přetrvávají. Díval jsem se na něj a musel se usmát taky. Je to úsměv, který propojuje minulost se současností, něco jako poselství, že krása má smysl zachovat, i když vše kolem ní padá.
Stát před touto katedrálou není jen o tom, že vidíte historickou památku. Je to, jako byste cítili její příběhy. Historie, která vás obklopuje, vás vtáhne tak, že na chvíli zapomenete, kdo jste, a jen nasáváte tu atmosféru.
Když jsem odcházel, věděl jsem, že tohle místo ve mně zůstane. Remešská katedrála není jen zastávka na cestě. Je to místo, které vás změní. Pokud máte možnost, určitě se tam vydejte. Uvidíte nejen krásu, ale ucítíte i její sílu. A možná i vy, stejně jako já, odejdete s pocitem, že jste se dotkli něčeho většího, než jsme my sami.
PS: A protože jsme zároveň v kraji Champagne , můžeme si pohled na katedrálu nechat doznít u sklenice dobrého šampaňského a sýrového talíře v protějším baru. Velmi tuto příjemnou zastávku , která dodá návštěvě katedrály další rozměr doporučuji .
