Po cestách klikatých světem i životem

Po cestách klikatých světem i životem Tyto stránky se snaží zachytit mé různé životní peripetie a příběhy , které jsem zažil na svých cestách životem i světem a cestovatelské tipy.

Nejprve mi krátce dovolte se představit. Jmenuji se Lubomír Brož. Žiji na okraji Mělníka, jsem šťastně ženatý a mám jednoho, již dospělého syna. Původní profesí jsem právník, ale od července 2021 jsem v předčasném důchodu. Odešel jsem do něj o 3 roky dříve a čím dál, tím víc tento krok považuji za jedno z nejlepších životních rozhodnutí. Ten pocit absolutní svobody a volnosti je naprosto úžasný

a mám. pocit, že můj živ ot se posunul o několik příček výš. Vždy jsem se snažil žít,, na plné pecky", jak mi i radil jeden z mých velkých životních vzorů Karel Kryl. Díky mému pestrému ,,Brožovanému životu " jsem se dostal během něj do různých zajímavých životních situací a poznal zajímavé lidi. Tyto stránky jsem vytvořil z toho důvodu, že jsem začal nejen o svých cestách psát různé postřehy a přispívat své příspěvky do různých facebokoových skupin. Velice mile mne překvapil a doslova i zaskočil Váš zájem, především o mou pěší cestu po Itálii .Rozhodl jsem se i díky mnohým z Vás v psaní pokračovat a přiblížit Vám i další zajímavá místa, která jsem navštívil, popřípadě i jiné své životní příběhy a to vše soustředit pod jednu platformu s názvem : ,, Po cestách klikatých světem i životem". Je to tedy takový vystřelený šíp, o kterém ani sám nevím, kam až dolétne a jaký nabere směr. Je to přesně tak, jak je tomu i s mým životem i cestami.

Remešská katedrála: Když vás historie pohltíNedávno jsem psal článek o své pěší cestě Francií po Via Francigeně, kde jse...
27/01/2025

Remešská katedrála: Když vás historie pohltí

Nedávno jsem psal článek o své pěší cestě Francií po Via Francigeně, kde jsem zmiňoval, že tato část země je převážně o putování mezi obrovskými lány polí. Pole jsou zde tak velká, že odpovídají zemědělské síle celé Francie.

Ale nemyslete si, že bych cestu Francií popisoval jako monotónní. Naopak. Na této poutní stezce jsem narazil na mnoho míst, která v sobě nesou nezapomenutelnou krásu. Jedním z nich je katedrála v Remeši – místo, které mě nejen uchvátilo svou velkolepostí, ale také přimělo přemýšlet o tom, co vše toto místo zažilo.

Katedrála Notre-Dame v Remeši je symbolem francouzské historie. Procházel jsem kolem ní už unavený z celodenního pochodu, ale jakmile jsem zvedl oči k jejím vysokým věžím, jako by ze mě únava spadla.

Ta stavba má něco v sobě. Po staletí byla místem korunovace francouzských králů, včetně Karla X., posledního francouzského panovníka, který zde byl pomazán v roce 1825. V těchto zdech probíhaly ceremonie, které spojovaly duchovní a politickou moc. Představa, že se zde staletí odvíjela historie Francie, mě fascinovala.

Ale katedrála není jen o slavnostech a králích. Je také svědkem temnějších kapitol. Během první světové války se Remeš ocitla v epicentru bombardování a katedrála byla vážně poškozena. Německé granáty ji zasáhly už v září 1914, pouhé dva dny po začátku války. Stála jsem před její severní fasádou, kde požár způsobený bombou roztavil stovky tun olověné střechy. Chrliče, které kdysi chrlily vodu, tehdy chrlily roztavené olovo.

V těchto zdech se schovávali ranění, včetně německých vojáků, kteří neměli šanci na evakuaci. Stálo mě to chvíli, abych si představil, jaké drama se zde muselo odehrávat. Místo, které kdysi symbolizovalo vznešenost, bylo proměněno v polní špitál a zároveň bojiště.

Po válce bylo uvažováno, že katedrála zůstane ruinou jako memento, ale naštěstí zvítězila snaha o její obnovu. Díky tomu dnes můžeme obdivovat nejen její původní gotickou krásu, ale i moderní prvky. A tady se dostávám k tomu, co mě v katedrále nejvíce zasáhlo – vitrážím Marca Chagalla.

V zadní části katedrály najdete tři okna, která na první pohled vypadají prostě. Ale pokud se u nich zastavíte a necháte je na sebe působit, začnou se vám vynořovat postavy ze záplavy modře. Stál jsem tam dlouho, fascinovaný tím, jak Chagallova tvorba propojuje historii a umění s duchovnem. Ta hra světla a barev vás doslova pohltí.

A pak je tu „smějící se anděl“. Možná jste o něm slyšeli – socha na průčelí katedrály, jejíž jemný úsměv jako by říkal, že navzdory všemu, co tato stavba zažila, život a radost přetrvávají. Díval jsem se na něj a musel se usmát taky. Je to úsměv, který propojuje minulost se současností, něco jako poselství, že krása má smysl zachovat, i když vše kolem ní padá.

Stát před touto katedrálou není jen o tom, že vidíte historickou památku. Je to, jako byste cítili její příběhy. Historie, která vás obklopuje, vás vtáhne tak, že na chvíli zapomenete, kdo jste, a jen nasáváte tu atmosféru.

Když jsem odcházel, věděl jsem, že tohle místo ve mně zůstane. Remešská katedrála není jen zastávka na cestě. Je to místo, které vás změní. Pokud máte možnost, určitě se tam vydejte. Uvidíte nejen krásu, ale ucítíte i její sílu. A možná i vy, stejně jako já, odejdete s pocitem, že jste se dotkli něčeho většího, než jsme my sami.

PS: A protože jsme zároveň v kraji Champagne , můžeme si pohled na katedrálu nechat doznít u sklenice dobrého šampaňského a sýrového talíře v protějším baru. Velmi tuto příjemnou zastávku , která dodá návštěvě katedrály další rozměr doporučuji .

Krása okamžikuNyní se na můj batoh i na toulavé boty bude pár týdnů snášet prach. Zotavuji se totiž po operaci kýly, kte...
26/01/2025

Krása okamžiku

Nyní se na můj batoh i na toulavé boty bude pár týdnů snášet prach. Zotavuji se totiž po operaci kýly, kterou jsem tento týden absolvoval. Na cestování to zatím nevypadá, nejbližší cesta bude příští pátek do Prahy na vyndávání stehů a tak si místo dalšího dobrodružství plánuji své budoucí cesty a ponořuji se do vzpomínek těch minulých.

Tady je jedna z nich. Je z mého loňského pěšího putování po cestě Via Francigena v kraji Champagne.

Na svých cestách mám rád nepředvídatelné situace, které vás zastihnou nepřipravené a posunou někam, kam byste si ani ve snu nepomysleli, že se můžete dostat. Právě v takových chvílích totiž vzniká něco, co nazývám krása okamžiku. Jsou to drobné momenty, které nepřijdou dvakrát, a právě jejich jedinečnost jim dává kouzlo, které si člověk nese dlouho v sobě.

Jdu z kopce a najednou něco zaujme můj pohled. V obilí přede mnou se vlní něco černého. Zastavuji se a zůstávám nehybně stát. Během pár vteřin přeběhnou cestu dvě velká prasata a za nimi šest proužkovaných selátek. Je to zvláštní směs obdivu a obav, co cítím. Vím, že prasnice s mláďaty mohou být agresivní, a chvíli váhám, jestli je bezpečné tam stát. Nakonec si zřejmě víc bály ony mě než já jich, a vše dopadlo dobře. Škoda jen, že můj pokus natočit video selhal – myslel jsem, že natáčím, ale nezmáčkl jsem tlačítko. To je ale krása okamžiku, že se neptá, jestli jste připraveni. Prostě přijde a je.

Pokračuji dál. Blíží se půl desáté večer, světlo pomalu mizí, a já přemýšlím, kde si postavím stan. Počítám s tím, že to bude někde za vesnicí, kterou právě procházím. Ale pak to přijde – ucítím neodolatelnou vůni pečeného masa. Ohlédnu se a vidím, že u jedné haly je shluk lidí, a z dálky slyším hlasy a smích. Váhám, ale nakonec si říkám: proč ne? A udělal jsem dobře.

Ukázalo se, že vesnice slaví den sousedů. Jako cizinec a tulák jsem se okamžitě stal středem pozornosti. Najednou se kolem mě točilo několik lidí, všichni se chtěli se mnou bavit, ptali se, odkud jsem, kam jdu, a jaký je můj příběh. Dostávám plný talíř masa a klobás, pivo a šampaňské. Bylo to, jako bych se ocitl v rodině, kterou jsem nikdy předtím neviděl. Lidé se dokonce přetahovali o to, kdo mě ubytuje na zahradě a kdo mi připraví snídani.

Nakonec spím na zahradě u Malu. Ležím ve stanu a poslouchám, jak se veselé hlasy stále nesou tmou. Den sousedů ještě zdaleka neskončil. Mohlo by se zdát, že bych měl být venku s nimi, ale já už nemám sílu. Ušel jsem skoro 35 kilometrů, a tak jsem vděčný za každý okamžik odpočinku.

Ráno mě už v osm hodin klepe na stan sousedka Soňa. „Snídaně je připravená,“ oznamuje mi s úsměvem. Když vstanu, čeká mě bohatý stůl – čerstvý chléb, sýry a samozřejmě káva. Nejenže jsem se vydatně najedl, ale Soňa mi dokonce připravila svačinu na cestu. Rozloučení bylo srdečné a plné smíchu. S plným žaludkem a krásnými vzpomínkami na pohostinnost těchto lidí jsem mohl vykročit do dalšího dne.

Krása okamžiku – to jsou ty chvíle, kdy se nečekané setká s lidskou vstřícností a přívětivostí. Právě proto mám rád cesty, kde nikdy přesně nevím, co mě čeká. Každý krok, každý den může přinést něco, co vám připomene, že svět je stále plný drobných zázraků.





LányKdyž jsem se toulal Francií po Via Francigeně, měl jsem v nohách už 733 kilometrů. Kromě úseků podél pobřeží a části...
25/01/2025

Lány

Když jsem se toulal Francií po Via Francigeně, měl jsem v nohách už 733 kilometrů. Kromě úseků podél pobřeží a části kraje Champagne jsem procházel převážně mezi rozlehlými poli, která se táhla až k obzoru. Tyto nekonečné lány jsou charakteristickým rysem francouzské krajiny a svědčí o významu zemědělství v této zemi.

Francie je největším zemědělským státem v Evropské unii, přičemž zemědělské výrobky tvoří 16 % jejího celkového vývozu. Obdělávaná půda zabírá 33 % území Francie, což je největší rozloha zemědělské a orné půdy v Evropě. 

V rostlinné výrobě dominuje pěstování pšenice, ječmene, kukuřice a cukrové řepy. Vinice v oblastech jako Bordeaux, Champagne či Languedoc jsou proslulé po celém světě. 

Intenzivní zemědělství však přineslo i negativní dopady, jako rozorané meze, pokácené aleje a rozsáhlé monokultury. Naštěstí si to odpovědní činitelé začínají uvědomovat a místy vysazují mezi poli stromy, remízky a živé ploty, aby obnovili ztracenou biodiverzitu krajiny.

Při svých toulkách jsem tak mohl pozorovat nejen krásu francouzské krajiny, ale i snahu o udržitelnější přístup k zemědělství.










Bunkr, kam se podíváte: Vzpomínka na AlbániiBylo to v loňském roce, kdy jsem po dlouhých šestnácti letech znovu vkročil ...
24/01/2025

Bunkr, kam se podíváte: Vzpomínka na Albánii

Bylo to v loňském roce, kdy jsem po dlouhých šestnácti letech znovu vkročil na albánskou půdu. Albánie, kdysi opředená mýty o své uzavřenosti, se přede mnou rozprostřela jako nová kapitola. Změnila se. Města dýchala moderními vlivy, lidé byli otevření, a přesto jsem na každém kroku cítil ozvěny minulosti – neodbytné, pevné, jako železobetonové kupole, které jsou pro tuto zemi tak typické.

Bunkr za bunkrem
Vzpomínka na návštěvu Bunk’Artu 1 mi dodnes vyvolává mrazení v zádech. Když jsem se nořil do chladného podzemí bývalého protiatomového bunkru, který měl chránit samotného Envera Hodžu a jeho elitu, cítil jsem, jak těžce na zemi ležela jeho paranoia. Albánie měla být nedobytnou pevností. To, co mě kdysi šokovalo, mě teď fascinovalo svou absurditou.

Věděli jste, že na území Albánie bylo postaveno přes 173 tisíc bunkrů? Každý jedenáctý Albánec mohl mít vlastní. Tyto „QZ bunkry“, jak se jim říká, byly symbolem Hodžovy vize neporazitelnosti – masivní betonové stavby, které v průměru vážily až 400 tun. Nejmenší sloužily pro jednoho či dva vojáky, zatímco ty největší se rozkládaly na desítkách místností. Albánie se stala pevností v doslovném smyslu.

Paranoia z betonu
Enver Hodža, vůdce, který vládl zemi železnou rukou od konce druhé světové války až do své smrti v roce 1985, věřil, že Albánie musí být připravena na invazi. Nezáleželo, zda přijde ze Západu nebo z Východu. Místo dálnic stavěl bunkry. Každý kilometr dálnice, který mohl usnadnit život obyvatelům, byl vyměněn za dvacet menších betonových pevností.

Ale paranoia neznala mezí. Stavba bunkrů pohltila lidské životy – podle odhadů během výstavby umíralo až sto lidí ročně. A co inženýři, kteří tyto stavby navrhovali? Hlavní architekt bunkrů, Josif Zagali, byl nejdříve povýšen na plukovníka, ale později upadl v nemilost a skončil ve vězení.

Bunk’Art jako zrcadlo dějin
V Bunk’Artu 1, ukrytém v kopcích na okraji Tirany, jsem na vlastní oči viděl tento kus historie. Původně tajný komplex určený pro vládní elitu dnes slouží jako muzeum, které ukazuje nejen Hodžovu paranoiu, ale také příběhy obyčejných lidí, kteří tímto režimem trpěli. Betonové chodby zdobí výstavy o špionáži, politických procesech a těžkém životě pod totalitním režimem.

Když jsem procházel místnostmi, představoval jsem si, jaké to muselo být – žít ve stínu těchto zdí, kdy každý krok byl podezřelý. V jedné z místností, která byla určena samotnému Enveru Hodžovi, jsem pocítil, jak těžká byla ruka diktatury, která své lidi držela za pomyslnými zdmi strachu.

Albánie dnes – mezi betonem a budoucností
Dnes už mnoho bunkrů chátrá. Některé ale našly nové využití – od kaváren a restaurací až po sklady nebo romantická místa pro mladé. Dokonce jsem slyšel, že někteří Albánci o panenství přichází právě v těchto betonových památkách, což jim dává zcela nový význam.

Albánie se ale změnila. Z uzavřené pevnosti se stává sebevědomou zemí, která hledí do budoucnosti. Když jsem odcházel z Bunk’Artu, díval jsem se na Tiranu s pocitem, že historie této země, jakkoliv těžká, je živou připomínkou, že každý režim může padnout.

Tirana se znovu nadechla. A já jsem se tehdy nadechl s ní. V tom zvláštním okamžiku jsem si uvědomil, že cestování není jen o poznávání nových míst, ale i o návratech. A ty návraty mají někdy větší sílu než první kroky do neznáma.

Pagghiara: Kamenné stopy minulostiPři loňské cestě jižní větví Via Francigeny z Bari až na samotný „konec světa“ v Santa...
23/01/2025

Pagghiara: Kamenné stopy minulosti

Při loňské cestě jižní větví Via Francigeny z Bari až na samotný „konec světa“ v Santa Maria di Leuca jsem den za dnem procházel krajinou, která na člověka působí tak, jako by se tu zastavil čas. Ne však proto, že by tu nic neexistovalo, ale právě proto, že vše tu zůstává – včetně paměti kamenů.

Jedním z nejzajímavějších objevů byly pagghiary, starobylé kamenné stavby, které se v krajině Salenta objevují jako tiché stopy života generací farmářů a rolníků. Kdykoli jsem na nějakou narazil, připadal jsem si, jako by mě ta stavba sledovala – bez oken, bez tváře, a přesto plná historie.

Pagghiara, nebo také „pajara“, jak je místní nazývají, je jednoduchá a přitom fascinující. Kruhový nebo čtyřúhelníkový půdorys, stěny z kamenů poskládaných „na sucho“, tedy bez malty, a střecha, která připomíná komolý kužel. Představte si práci, kterou musely ruce místních lidí odvést – vzít kámen po kameni z okolních polí a postavit něco, co vydrží stovky let. Některé tyto stavby jsou tu možná už od doby bronzové, což mě znovu přimělo pokorně smeknout před dávnými staviteli.

Sloužily kdysi jako úkryt před bouří, dočasné obydlí nebo sklad, někdy dokonce jako letní dům, když farmáři pracovali od rozbřesku do tmy. Uvnitř je většinou jediná místnost, která i v parném létě zůstává chladná díky tlustým kamenným stěnám. Některé mají kamenné schodiště vedoucí na střechu, jiné dokonce malé krby či jímky na vodu.

Zastavil jsem se u jedné, která měla zvláštní kouzlo. Vydrolené kameny tvořily jakousi symfonii stáří. Napadlo mě, jak by asi vypadal můj život, kdybych žil v takové stavbě. Místní realitní kancelář mě v tom nenechala dlouho snít – nabízela jednu z těchto památek, včetně tříhektarového pozemku, za 60 000 eur. Představte si to: život mezi olivovníky a suchými zídkami, kde by váš domov byl svědkem tisíců let historie. Kdo ví, možná příště…

Via Francigena není jen o cestě, ale i o tom, co na ní člověk potká. Pagghiary, se svou prostou krásou a ohromujícím odkazem minulosti, pro mě byly jedním z těch míst, která nelze zapomenout.

Třetí zastavení v Elche: Kašna Malého princePři třetím zastavení mé cesty po Elche jsem narazil na něco, co mě přimělo z...
22/01/2025

Třetí zastavení v Elche: Kašna Malého prince

Při třetím zastavení mé cesty po Elche jsem narazil na něco, co mě přimělo zvolnit krok a zastavit se. Mezi palmami, s výhledem na Palau de Altamira, stojí kašna, která by mohla snadno uniknout pozornosti těch, kdo městem jen spěchají. Na jejím vrcholu sedí Malý princ, postava z jedné z nejkrásnějších knih, jaké kdy byly napsány. A kolem něj – koule pokrytá slovy, slovy, která jako by šeptala příběhy do každého koutu náměstí.

„Co je důležité, je očím neviditelné.“ Tahle věta byla mezi texty na kouli, a jak jsem ji četl, něco ve mně se na chvíli zastavilo. Připomněla mi, že to, co vidím kolem sebe – staré kameny paláce, šumění palem, dokonce i slunce odrážející se na hladině vody – je jen část příběhu. Ta důležitější část je někde uvnitř, tam, kde si člověk ukládá vzpomínky a pocity.

Kašna je malá, nenápadná, ale má své kouzlo. Malý princ tam sedí, jako by čekal, až si někdo přečte jeho příběh. A Elche, tohle zvláštní město plné historie a života, se zdá být ideálním místem pro takový symbol. Všechny ty palmy, jejichž listy se natahují k obloze jako malé ruce, snad chtějí dotknout hvězd – stejně jako Malý princ, který hledá své odpovědi mezi planetami.

Tohle místo není jen o kašně. Je o chvíli, kdy se člověk zastaví a přemýšlí. O větě, která mu zůstane v hlavě, i když už dávno odešel. A já si z tohoto zastavení odnáším jednu myšlenku: že to, co hledáme, často najdeme právě tam, kde se na chvíli zastavíme a podíváme se kolem sebe – očima, ale hlavně srdcem.

Kostel svatého Norberta Při mé procházce střešovickými uličkami jsem narazil na kostel svatého Norberta. Tato novorománs...
22/01/2025

Kostel svatého Norberta

Při mé procházce střešovickými uličkami jsem narazil na kostel svatého Norberta. Tato novorománská stavba, postavená v letech 1890–1891 podle návrhu architekta Františka Rožánka, stojí na návrší Pražské plošiny v nadmořské výšce kolem 340 metrů. Jeho věž je dominantou a zároveň nejvyšším bodem této čtvrti. 

Kostel byl postaven vedle dosavadní kaple Panny Marie Andělské, která svou kapacitou rozrůstající se obci již od sedmdesátých let 19. století nedostačovala. 

Dveře kostela byly zavřené, a tak jsem mohl nahlédnout dovnitř jen přes malý průzor .Přesto mě jeho vnější podoba přiměla k zamyšlení nad tím, jak se architektura dokáže přizpůsobit potřebám doby a místa. Tento kostel, ač postaven v historizujícím slohu, je důkazem toho, jak se tradice a modernita mohou prolínat a vytvářet harmonický celek.

Pokračoval jsem ve své procházce Střešovicemi, obohacen o tento zážitek, a přemýšlel o tom, jak architektura ovlivňuje naše vnímání prostoru a času.

Cesty života a zastavení u „Fotografa a modelu“Život nás často zavede na místa, která bychom sami neplánovali. Někdy jso...
22/01/2025

Cesty života a zastavení u „Fotografa a modelu“

Život nás často zavede na místa, která bychom sami neplánovali. Někdy jsou to cesty radostné, jindy plné nejistoty a obav. Dnes mě osud přivedl do Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích, kde mě čeká operace kýly. Procházel jsem rozlehlým areálem nemocnice, která má svou historii a zvláštní atmosféru. A právě před vchodem do pavilonu, kam jsem zamířil, mě zaujalo něco nečekaného – sousoší „Fotograf a model“.

Ústřední vojenská nemocnice, známá také pod zkratkou ÚVN, byla založena v roce 1938. Její vznik byl spojen s potřebou vytvořit moderní vojenské zdravotnické zařízení v tehdejším Československu. Během let si nemocnice vybudovala renomé nejen mezi vojáky, ale i mezi civilním obyvatelstvem. Dnes je symbolem špičkové zdravotní péče a místem, kde se prolíná historie s moderní medicínou. Pro mě však dnes není jen místem lékařské pomoci, ale i zastavením, které mě přimělo přemýšlet.

Sousoší „Fotograf a model“, vytvořené slovenským sochařem Peterem Orieškem v roce 1995, je na první pohled zarážející. Plastika zobrazuje muže – fotografa, který se sklání nad ženou ležící v dramatické póze. Přemýšlím, proč je toto dílo právě zde, na místě, kde lidé hledají lékařskou pomoc a naději. Možná je to připomínka, že každý okamžik života má svůj příběh. Fotograf jako symbol zachycování okamžiků a model jako symbol člověka, který je objektem tohoto zachycení – možná nám dílo připomíná křehkost a sílu lidského těla. Nebo snad připomíná tvůrčí proces, který se v nemocnici proměňuje v boj o zdraví, což je nakonec také forma umění.

Tento krátký moment u sousoší mi pomohl uvědomit si, že každé místo, kam nás život zavede, má svůj význam. Nemocnice, která by mohla být jen prostorem lékařských procedur, je zároveň místem, kde se prolínají osudy, historie a umění. A „Fotograf a model“? Ten mi připomněl, že i v těžkých chvílích stojí za to se zastavit a hledat význam v okolním světě. Třeba i jen na chvíli.

Z cyklu vzpomínky Tato fotografie mi připomíná jeden z nejkrásnějších úseků nejstarší poutní cesty v Evropě, Via Francig...
21/01/2025

Z cyklu vzpomínky

Tato fotografie mi připomíná jeden z nejkrásnějších úseků nejstarší poutní cesty v Evropě, Via Francigeny, kterým jsem procházel v červnu 2023 nedaleko italského města Aosta.

Úzká pěšina, lemovaná dřevěným zábradlím a zářícími fialovými květy, se klikatila krajinou, zatímco v dálce se majestátně rýsovaly zasněžené alpské vrcholy.

Byl to okamžik naprostého klidu, kdy se vůně jara mísila s pocitem pokory před krásou této historické krajiny. Tento úsek cesty zůstává jednou z mých nejoblíbenějších vzpomínek na Via Francigenu.





Evangelický kostel ve Střešovicích  Při mé včerejší  procházce střešovickými uličkami jsem narazil na evangelický kostel...
21/01/2025

Evangelický kostel ve Střešovicích

Při mé včerejší procházce střešovickými uličkami jsem narazil na evangelický kostel, který byl postaven v letech 1937–1939 podle návrhu architekta Bohumíra Kozáka, jenž byl členem místního sboru. 

Stojí tam klidně, jakoby bez ambicí, jen s těmi svými čistými liniemi a vysokou věží s hodinami, která se táhne k obloze. Funkcionalismus, řekli by odborníci. A já na to – no ano, přesně to! Žádné kudrlinky, žádné přehnané ozdoby, jen jednoduchost a účelnost, která má v sobě zvláštní důstojnost.

Přestože dveře kostela byly zavřené, jeho vnější podoba mi připomněla, jak se v té době prolínaly moderní architektonické směry s tradičními formami. Funkcionalismus a konstruktivismus v Praze zanechaly řadu významných staveb, které dodnes obohacují tvář města.

Tato nenápadná stavba ve Střešovicích je důkazem toho, jak se moderní architektura dokázala citlivě začlenit do historického prostředí a vytvořit harmonický celek.

Trafika Další moje zastavení při procházce Střešovicemi mě přivedlo k jedné z těch starých trafik, které dříve bývaly ne...
20/01/2025

Trafika

Další moje zastavení při procházce Střešovicemi mě přivedlo k jedné z těch starých trafik, které dříve bývaly nedílnou součástí života v pražských čtvrtích.

Tato konkrétní trafika, nenápadně označená jako „Trafika Norbertov“, stojí na pomezí veřejného prostoru a soukromé zahrady domu. A právě to mě zaujalo – její umístění, jakoby nenápadně splývala s plotem a zahradou, jako by tam vždycky patřila.

Dřevěná konstrukce s patinou času vypráví svůj příběh. Kdysi tu lidé zastavovali, aby si koupili noviny, cigarety nebo jen prohodili pár slov. Dnes už je zavřená, ale pořád má svůj šarm a atmosféru. Trafiky jako tahle byly místem setkávání, symbolem každodenního života a drobných radostí. V kontrastu s upravenými domy v okolí působí téměř nostalgicky – jako tichý svědek časů, které už jsou pryč.

Stojí v lokalitě Norbertov, ve Střešovicích, což samo o sobě dýchá historií. Kdo ví, kolik generací tu kolem chodilo, kolik lidí ji denně míjelo? A přesto tam pořád stojí, trochu zapomenutá, ale stále pevná.

Zastavení u ní mi připomnělo, že i ty nejmenší a zdánlivě obyčejné věci mohou být oknem do minulosti. A možná i důvodem se zastavit a jen tak chvíli stát.

Baterie Dneska jsem si udělal takovou nenápadnou odbočku cestou od nemocnice  ve Střešovicích, pěkně pěšky, jen tak. Šla...
20/01/2025

Baterie

Dneska jsem si udělal takovou nenápadnou odbočku cestou od nemocnice ve Střešovicích, pěkně pěšky, jen tak.

Šlapal jsem, nohy v teple, hlava v myšlenkách. Člověk si tak chodí kolem těch střešovických vil a najednou ho zaujmou názvy ulic. U Šesté baterie, Před bateriemi… Říkám si, co to vlastně bylo za baterie? Snad nějaká továrna na baterky? Ale kdepak, tohle má kořeny úplně někde jinde.

Tak jsem si sedl na lavičku, co tam stojí trochu šikmo, a nechal myšlenky rozběhnout. Dělostřelecké baterie! Aha! V dobách, kdy Praha ještě nebyla takhle městem plným kaváren a tramvají, ale spíš pevností, tady stály děla.

Rakouská monarchie, všechno strategicky promyšlené – dělostřelecké pozice, odkud mohli bránit město před nepřáteli. Představte si ty vojáky, jak tu stojí a od rána do večera hlídají, někde v dálce možná slyší bubny války. Tady se psala obrana města, kus historie, co teď leží v názvech ulic.

A tak mě napadá – nejsou to jen jména. Tyhle tabulky na rohu každé ulice vyprávějí příběhy. Příběhy o časech, kdy ještě lidi věřili, že vysoké hradby a těžká děla jsou jediný způsob, jak se ubránit. A teď? Teď jsou tu domy s upravenými zahrádkami, a jen když se člověk zastaví, zamyslí a podívá trochu hlouběji, objeví tu minulost.

Tuhle drobnou myšlenku vám nabízím, jako bych vám podával šálek čaje na terase. Protože možná příště, až půjdete Střešovicemi, se taky zastavíte, kouknete na tu ceduli a řeknete si: „Tady byla baterie, tady stáli vojáci a chránili Prahu.“ A třeba se taky usmějete, že i obyčejná procházka může být tak trochu cestou časem.

Setkání s patronkou Elche: Panna Marie na zdobeném lůžkuDnes jsem měl jedinečnou příležitost navštívit muzeum v Elche, k...
20/01/2025

Setkání s patronkou Elche: Panna Marie na zdobeném lůžku

Dnes jsem měl jedinečnou příležitost navštívit muzeum v Elche, kde se nachází socha Panny Marie Nanebevzaté (Mare de Déu de l’Assumpció), patronky tohoto úchvatného města. Už při prvním pohledu na ni jsem pochopil, proč je pro obyvatele Elche tak důležitá. Ležela na bohatě zdobeném lůžku, které bylo samo o sobě mistrovským dílem – jakoby i to nejmenší vlákno jejího okolí vyprávělo příběh o hluboké víře a úctě.

Tato socha není jen uměleckým dílem. Je symbolem a srdcem jedné z nejdůležitějších událostí ve městě – Misterio de Elche, slavnosti zapsané na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Panna Marie na tomto lůžku představuje její Nanebevzetí, a každým rokem v srpnu se během oslav stává středobodem veškerého dění.

Nemohl jsem si nevšimnout detailů na čele lůžka, které byly okouzlující. Vyrobeno z ebenového dřeva, zdobeného stříbrem a bronzem, bylo lůžko darováno Gabrielem Ponce de Leónem, vévodou z Aveira a markýzem z Elche, v 17. století. Tento dar nebyl jen projevem bohatství, ale také silné oddanosti a víry.

Pro obyvatele Elche není tato socha jen kusem historie – je to živý symbol jejich identity a tradic. Její přítomnost v muzeu umožňuje návštěvníkům nahlédnout do bohatého duchovního života města. Socha spojuje minulost s přítomností, víru s kulturou, a dává návštěvníkům možnost na okamžik pocítit sílu víry, která město po staletí drží pohromadě.

Stát před touto sochou byl pro mě silným zážitkem. V tichosti jsem si prohlížel její výraz, jemně vyřezávané detaily na jejím lůžku a přemýšlel o stovkách let, během nichž byla svědkem oslav, modliteb i tiché úcty. V tom okamžiku jsem cítil, že nejsem jen návštěvníkem muzea, ale že jsem se stal součástí něčeho mnohem většího – součástí příběhu, který propojuje lidi, víru a tradici.

Pokud někdy zavítáte do Elche, návštěva této sochy je nezbytnou zastávkou. Uvidíte nejen krásu umění, ale také hloubku lidského ducha a tradice, která toto město definuje. A já? Já si tento zážitek odnáším jako poklad, který si budu připomínat pokaždé, když si vzpomenu na Elche a jeho patronku.

Jedno letadlo na letištní ploše , to naše, které teď přistálo a za chvíli odlétá zpět do Alicante . Jeden pás na zavazad...
19/01/2025

Jedno letadlo na letištní ploše , to naše, které teď přistálo a za chvíli odlétá zpět do Alicante . Jeden pás na zavazadla , a vše takové nezvykle malé , takové je letiště v Pardubicích , kam jsem před chvílí přistál . Teď ještě chvíli vlakem a budu doma .

Obří betlém v Elche: Krok do biblické minulostiPři procházce městem Elche mě jedno z náměstí zcela uchvátilo. Mezi palma...
19/01/2025

Obří betlém v Elche: Krok do biblické minulosti

Při procházce městem Elche mě jedno z náměstí zcela uchvátilo. Mezi palmami a historickými budovami se nachází výstava, která vás na okamžik přenese do biblické minulosti – obří betlém, který je dílem Asociace Betlemářů v Elche (Associació de Betlemnistes d’Elx). Tento betlém není jen ukázkou řemeslného mistrovství, ale také důležitou součástí místní kultury a tradice.

Propojení tradice a detailů

Co mě na betlému nejvíce zaujalo, byla neuvěřitelná propracovanost každého detailu. Figurky lidí, zvířat i krajina kolem vás vtáhnou přímo do příběhu. Vedle klasických scén, jako je narození Ježíše Krista v chlévě, zde můžete obdivovat i výjevy z každodenního života lidí v biblické době – od obchodníků až po ženy sbírající vodu. Zajímavé je, že tvůrci často do scény zakomponují i prvky typické pro Elche, jako jsou palmy, čímž spojují biblickou tradici s místní kulturou.

Historie a význam

V Elche má tradice betlémů hluboké kořeny. Asociace Betlemářů nejenže udržuje tuto tradici živou, ale také ji neustále rozvíjí. Každý rok přicházejí s novými scénami a aktualizacemi, které návštěvníkům přinášejí nové zážitky. Pro místní obyvatele nejsou betlémy jen uměleckými díly – jsou symbolem jejich zbožnosti, hrdosti a kulturní identity.

Betlém jako cesta do minulosti

Stát před tímto betlémem bylo jako nahlédnout do časů, kdy příběh o narození Ježíše poprvé ožíval v myslích lidí. Každá scéna, každá postava, každý detail mi připomínal, jak důležité je uchovávat tradice a předávat je dál. Výstava není jen estetickým zážitkem – je cestou do minulosti, která vás obohatí a inspiruje.

Pokud se někdy ocitnete v Elche v období Vánoc, návštěva této výstavy je téměř povinností. Uvidíte, jak místní spojují umění, tradici a víru v jedno. A pokud jste jako já, možná se na chvíli zapomenete a budete stát v úžasu, obdivovat práci lidí, kteří do každé figurky vložili kus svého srdce.

Co má společného cibule s letištěm v Alicante?Teď právě sedím na letišti Alicante, odkud budu zítra odlétat, a přemýšlím...
18/01/2025

Co má společného cibule s letištěm v Alicante?

Teď právě sedím na letišti Alicante, odkud budu zítra odlétat, a přemýšlím o jeho názvu. Letiště Miguel Hernández – znělo mi to povědomě, ale nevěděl jsem proč. Rozhodl jsem se pátrat, a jak už to bývá, narazil jsem na příběh, který mě zaujal a zasáhl.

Miguel Hernández, jehož jméno letiště nese, byl španělský básník a dramatik, jehož život byl krátký, ale plný odvahy. Narodil se v tomto regionu a během španělské občanské války se přidal na stranu republikánů. Jeho básně byly hlasem svobody a lidskosti, což ho po vítězství frankistů přivedlo až do vězení, kde zemřel ve věku pouhých 31 let.

Jeho báseň Ukolebavka o cibuli, napsaná z vězení, když se dozvěděl o těžké situaci své rodiny, mě hluboce zasáhla. Jeden úryvek stále zní v mé hlavě:

Cibule je nám chudobou,
mrazem a dnem hladovým.
Krev dítěte, která se směje,
tiše s pohledem usíná.

Je fascinující, jak jedno jméno na letišti dokáže vyprávět příběh o odvaze, poezii a lidské síle. Dnes jsem si díky tomu připomněl, že cestování není jen o místech, ale i o příbězích, které nás inspirují na naší vlastní cestě.







Datle a zas jen datle Procházím ulicemi Elche, města, kde jsou datlové palmy nejen součástí slavného Palmového háje, ale...
18/01/2025

Datle a zas jen datle

Procházím ulicemi Elche, města, kde jsou datlové palmy nejen součástí slavného Palmového háje, ale i všude přítomnou ozdobou ulic, náměstí a zahrad. Kamkoliv se podívám, vidím tyto majestátní stromy, které se staly symbolem nejen tohoto města, ale i celého Středomoří.

A jak kráčím, napadá mě – kolik vlastně druhů datlových palem existuje? A kolik z nich nám dává ty sladké datle, které si tak rádi vychutnáváme?

Rod Phoenix, kam datlové palmy patří, zahrnuje přibližně dvanáct druhů. Ale jen jeden z nich, Phoenix dactylifera, je tím, který produkuje datle jedlé ve velkém měřítku.

Ostatní druhy, jako například kanárská datlová palma (Phoenix canariensis), slouží především jako okrasné stromy a jejich plody nejsou obvykle jedlé. Představte si, že v celém světě existuje jen jediný druh, který nám poskytuje tuto sladkou pochoutku – a právě tento druh je zde v Elche pěstován s péčí a tradicí sahající tisíce let zpátky.

A kolik toho taková palma dokáže za rok vyprodukovat? Jedna datlová palma může ročně dát přibližně 70 až 150 kilogramů datlí, přičemž u špičkově pěstovaných stromů v ideálních podmínkách může výnos dosáhnout až 200 kilogramů.

To je množství, které už stojí za úvahu, zejména když víme, že v Elche, s jeho přibližně 230 000 obyvateli, je více než 200 000 palem. Pokud bychom počítali, že každá palma v průměru vyprodukuje 100 kilogramů datlí, znamenalo by to zhruba 20 milionů kilogramů datlí ročně. A když toto číslo přepočítáme na jednoho obyvatele Elche, vychází to na přibližně 87 kilogramů datlí na osobu ročně!

Pro mě je to fascinující představa – město, kde na každého obyvatele připadá takové množství tohoto sladkého bohatství. Zároveň je to připomínka toho, jak silně jsou zdejší lidé spojeni s přírodou a jak datlové palmy nejsou jen dekorací, ale také živou součástí jejich kultury a historie. Jak kráčím dál, cítím, že každý list, každý kmen a každý plod těchto stromů má svůj příběh, který je neodmyslitelnou součástí tohoto jedinečného místa.






Adresa

Vehlovská, 3146
Melnik
27601

Upozornění

Buďte informováni jako první, zašleme vám e-mail, když Po cestách klikatých světem i životem zveřejní novinky a akce. Vaše emailová adresa nebude použita pro žádný jiný účel a kdykoliv se můžete odhlásit.

Kontaktujte Společnost

Pošlete zprávu Po cestách klikatých světem i životem:

Videa

Sdílet