Mystéria, záhady, báje, pověsti a tajemství Polenska

24/12/2020

Krásné prožití svátků vánočních a úspěšný start do roku 2021 přeje autor a správce této stránky.

26/11/2020

O SVATÉ BARBOŘE, ŠEREDNÉ ZÁVISTĚ, ALE HLAVNĚ O KOSTELU V POLNÉ
Že starobylému městu Polná, jehož některé čtvrti dostaly názvy tak pozoruhodné jako například Velký Pátek, Malý Pátek či Žabokrty, nestačily tři kostely, byl zde vystavěn na počátku 18. věku ještě kostel čtvrtý, zasvěcený svaté Barboře.
Dodnes je tohle ženské jméno u nás velmi oblíbené, ať již jde o Báru, Barušku, Barku, Barču, Barborku, i když prý vlastně znamená, že takové dívce nebo ženě není nic recht, a proto pořád jen brblá, breptá, repetí. Na druhé straně byla ovšem svatá Barbora krásnou dívkou, která místo aby pomýšlela na vdavky, hledala cestu ke spasení v poznání křesťanské víry. Však ji za to sám její zámožný otec Dioskur na počátku 3. století po dlouhém mučení setnul hlavu katovským mečem! Což bylo ovšem i důvod, že se právě tahle krásná mučednice zasloužila o stavbu dalšího kostela v Polné, kterak dokládá pověst:
Stalo se totiž jednou, když kráčel po polenském hřbitově děkan Habrland, že spatřil na zemi velký kříž a kolo, jako by ty obrazce měly zobrazit půdorys nového kostela. A navíc ještě téže noci uviděl ve snu svatou Barboru, která mu řekla: "Ano nech na tom označeném místě postavit kostel ve tvaru kříže. Poslechneš-li, bude to svatostánek zázračný, kam přijdou i mnozí nemocní, aby se uzdravili..."
Děkan však po těch slovech, ani libé vůni, kterou světice po sobě zanechala, spokojeně neusnul. Sen totiž pokračoval dál, neboť se mu v něm ukázala věru šeredná ženština, vůni vystřídal puch, že by v něm mohl hůl postavit, a ta čarodějnice začala hned skřehotat: "Asi nevíš, že Barča má sestru. A to jsem právě já, stara Závista! Tak mi říkají, poněvadž jsem jí celý život záviděla krásu, ale i tu mučednickou smrt. A teď mě proto sami pekelníci posílají všude tam, kde se ke cti nebo na oslavu svaté panny Barbory něco chystá, abych takové dílo zmařila. Takže jenom tehdy, rozluští-li někdo moje tři slova, může se její záměr uskutečnit…" To řkouc, napsala Závista na zem ETTEK NA SLAH a zmizela. Jen ten příšerný puch po ní zůstal a děkan Habrland ho stále cítil, když se k ránu konečně probral z neklidného spánku.
Třebaže nějakou dobu potom nevěděl, co udělá, neboť na stavbu dalšího kostela v Polné nemohl sehnat peníze, nakonec mu svatá mučednice ve snu opět poradila: Ať jen zamíří do Říma, neboť nastává Milostivé léto a o peníze ať se již nestará. Také Závista se mu ve snu zjevila a jenom se posmívala: "Haha, zázraky, to je Báře podobné, ale ať si při tom dlouhém putování neušoupáš nohy zbytečne, panáčku!" Nakonec se do Říma polenský děkan přece jen vypravil a to i s kostelníkem Jírou od svaté Kateřiny. Putovali tenkrát všelijak. Než se dostali přes alpské velehory, svezl je na voze sedlák, tu zase šlechtic v kočáře, stejně jako se museli nejednou táhnout pěšky. Když už byli nedaleko Věčného města, dorazili na noc k jakési lesní roubence, kde zůstávalo jen několik žen a dětí. Brzy ovšem přišli na to, že jde vlastně o loupežnickou peleš a že se lotrasové brzy vrátí z nějaké výpravy. Ještě že se předtím podařilo kostelníkovi z chatrče zmizet pro pomoc, aby se děkanovi nic nestalo. Osvoboditelé-byli to vojáci-přijeli na koních právě včas, vždyť už měl děkan dýku na krku! Avšak nejen, že byli loupežníci po zásluze ztrestáni, ale ve sklepení se našlo deset beček jejich nahromaděné kořisti! Od zlatých peněz, šperků až po drahocenná roucha, modloslužební náčiní a já nevím, co ještě.
A protože bylo prý tenkrát v Talijánsku podle zákona zvykem odměnit toho, kdo na loupežníky upozornil, dostal děkan tři sudy z jejich pokladu na stavbu kostela v Polné. Domů už proto jeli s kostelníkem jako páni v kočáře, nocovali v bezpečí a marně prý skřípala stará Závista v děkanových snech zuby, že Barborka přece jen učinila další zázrak. Však také po Závistě zůstala jenom ta podivná slova, o nichž už byla řeč a která místní Němci přece jen rozluštili, když je nakonec přečetli pozpátku: HALS AN KETTE, což česky znamená KRK NA ŘETĚZU. Proto také prý namaloval malíř Czergelti na stropní kopuli nového kostela i Závistu s řetězem, aby už tahle bájná, šeredná a nevraživá sestra mučednice Barbory nemohla více škodit jak svatostánku, tak zázrakům světice....
Z knihy: BÁJE A POVĚSTI Z ČECH A MORAVY – VYSOČINA (Vladimír Hulpach, 2005)

29/11/2018

VYDALI JSME NOVÉ HRACÍ KARTY OD POLENSKÝCH VÝTVARNÍKŮ

“Polenská strašidla” a “Čertovské karty”

Dne 1. 12. 2018 vychází herní novinka od polenských výtvarníků. Dva balíčky klasických hracích karet ilustrované všeumělcem Františkem Vackem (*1941) graficky zpracoval Jakub Skočdopole (*1986, Agentura Kašpaři).

“Polenská strašidla” ukrývají šestnáct párů kreseb čarodějnic, čertů, hejkalů a dalších bytostí, které se v Polné a okolí prý vyskytují. Můžete si tak zahrát nejen pexeso, ale díky bonusové třiatřicáté kartě především Černého Petra. Milé ilustrace pana Vacka potěší děti i dospělé. 2000 balíčků vydáno za podpory společnosti IP Polná.

Druhé jsou "Čertovské karty". Ty mají premiéru stylově 5. prosince na tradiční mikulášské akci “Peklo na hradě”. Jsou určeny všem smrtelníkům, nejen duším hříšným. V balíčku najdete 32 mariášových karet se stylizovanými symboly (dukáty, oheň, kořalka, uhlí) a 7 pravidel na pekelné hry. Od “Švindlu” až po “Čerte lehni”. Karty pro milovníky a hráče karet vychází v limitovaném nákladu 666 kusů, proto s koupí neotálejte.

Pan Vacek a pan Skočdopole spolupracují na spoustě kulturních akcích v Polné bezmála 10 let. Pravidelně jednou týdně se schází u zlatavého moku a rádi společně mastí karty. Tak se na jaře roku 2018 zrodil nápad vydat vlastní edici s krásnými ilustracemi. Oba balíčky vydala KAŠPAŘI - umělecká agentura

Vánoce se blíží a tyto karty jsou originálním a pěkným dárkem. K zakoupení od 1. 12. do vyprodání zásob na Informačním centru v přízemí radnice nebo poštou přes web www.kaspari.cz přes formulář https://1url.cz/bMw6K.

autoři článku: Martina Pokorna (Kašpaři) a Jiří Jakeš (člen Klubu za historickou Polnou, průvodce a vlastivědný badatel)

01/11/2018

Pro milovníky Pověstí z Polenska.....

16/10/2018

Vo huhlířích a založení Polny.
Co teďka leží město Polná, bl za prachstarých časů jeden velikánský les, ve kterým pálili huhlíři v milířích huhlí, pro něž si jezdili havíři z okolních dolů u Přibyslavě, Jihlavě a Brodu. Taky vokolečně daleko široko nebyly než starý pralese. Po nějaké vsi nebylo ještě ani počudu. V takovým jednom místěti, kde říkali na Žabokrtech, stálo sedum a na kopci tři dřevěné chajdy huhlířské.
Jelenice a medvjedi chodili až k huhlířským chalupám a koukali z povzdálečí do dveří, a když se smrklo a kvíčerek přišel, svítili z dálky jako ouhlíky očima vlci a votvírali kamzy, ale že vohňa i kouřa se báli, proto huhlířům neškodili. Také ryslové, divoké kočky tu bli, ba ani vo kanca neblo zle. Časem táhla vokolo všelijaká lesní čeládka, smolaři, brtníci, houžvičkáři a lovci a pověděli huhlířům, co je novýho nebo se to voni dozvěděleli vod nich. Taky sem někdy vrazili Moravci a poplenili a pobrali havířům jejich dílo. Jedenkrát vyrazila veliká lovecká chasa z lesa za Pekly a dostala se skrze bahna až na kraj kopca. Bl to kníže kouřimský Polmněn a jeho lidstvo. Polmněn zastavil se na pahorku nad bažinou Pekly, co teď zámek stojí a chasa brodila se k němu sladčicí, skrz kterou bla ouzká pěšinka z hatí. Vtom se jeden jezdec uhnul z cesty, zapad do bahna a kůň ho zašlapal. Než ho vytáhli od koňa bl zabit. Přinesli ho před knížete, neboť bl jeho nejmileší služebník. Že bl večer zvostali tu všici lovci u huhlířů na noc. A zahynulého druha druhý den položili na jeden hořící milíř, kterých tu tolik hořelo a po starém zvyku spálili. Potom sebrali p***l do hrnca a nasypali na hrob pahorek.
Kníže Polmněn rozhlížel se po blatech a bařinách a řekl: “Tohle místo huhlířské, kde zlej lesní duch stáhl vašeho druha do blat, si pamatujte dobře! Zde by stačily dvě silné paže a nikdo by nemohl z Moravy. Sem přivedu si lid, aby mi tu od kamene a dřeva postavil hradiště Polmněnovo a pod ním ves, a ti budou střežit ouzkou pěšinku, kterou možno Moravcům padat do Čech.”
A tak se stalo. Polmněnův lid přišel a i huhlíře si přibral a dali se do práce.
Tak povstalo hradiště a ves Polna. Polmněné, lid knížecí, usadili se tu a rozmnožili, a tak vznikly i nejstarší obce na Polensku. Jsou prý to Věžnice, Hrbov, Brzkov, Skrýšov, Poděšín, Dobroutov. Ti huhlíři zůstali na svých Žabokrtech a Podhoře, kde bl na vrcholku kopca jejich posvátný háj. Pod ním v údolí “Pekla” pálili své mrtvé.
Když sem přinesli sv. Cyril a Metod víru křesťanskou, postavili na kopci dřevěný kostelík sv. Kateřiny. Tenhle už je druhý a také prachstarý. Když přišli staré župy k zrušení, dostaly vesnice a hradiště páni z Polmny, potomci posledního čáslavského župana.

18/08/2018

Jihlavské listy 17.8.2018

13/08/2018

Obec Polná na Vysočině má také svého Romea a Julii. Mladí milenci se sice jmenovali jinak, ale jejich příběh je tomu shakespearovskému docela podobný. Jejich pomníček byste našli v lese nad Polnou ve směru na Věžničku.

09/08/2018

Vážení přátelé. Máme pro Vás exkluzivní novinku. 18.8.2018 spatří světlo světa nová publikace o čertech z pera polenského patriota Jana Prchala.....Ke koupi v Měšťanském pivovaře v Polné v rámci Mrkvancobraní. Doporučujeme!!!!

28/03/2018

https://www.youtube.com/watch?v=qLKnCDg-aMw&t=151s

PROSÍM ČTĚTE!!!!!!!!! Další velmi zajímavý případ. Průběh vyšetřování nám komplikovala velká zima a silný vítr. Některé nahrávky jsou odfiltrovány od větru.....

28/03/2018

Anežka Hrůzová (16. dubna 1879 Malá Věžnička – 29. března 1899 Polná) byla devatenáctiletá švadlena, křesťanská panna, oběť vraždy, za kterou byl odsouzen Žid Leopold Hilsner. Aféra spojená s pověrou o rituální vraždě a vlnou antisemitismu se nazývá hilsneriáda.
Anežka Hrůzová byla dívka římskokatolického vyznání z vesnice Malá Věžnička nedaleko od Polné. Pracovala v Polné jako švadlena. 29. března 1899 odešla jako každý den z práce, vracela se po pěšině do Věžničky okolo lesu Březina, domů však již nedošla. Její tělo bylo nalezeno po třech dnech 1. dubna v lese Březina. Vrah ji nejprve uhodil zezadu do hlavy holí a kameny, potom přiškrtil provazem a nakonec jí rozřízl hrdlo ostrým nožem, tělo ukryl do mlází a zmizel. Měla roztrhané oblečení, ale nebyly shledány známky znásilnění – neměla protrženou panenskou blánu. Příčinou smrti bylo vykrvácení. Poblíž místa nalezení těla byly stopy krve. Řada stop ovšem byla zničena davem při objevení.
Místo vraždy a hrob Anežky Hrůzové je oblíbeným místem připomínkových akcí antisemitů a neonacistů.

26/03/2018

💬 Malebné městečko Polná je protkáno nejrůznějšími bájemi a pověstmi, které si tu od pradávna lidé vyprávěli pod návesní lípou 🌳 Říká se třeba, že zdejší panství kdysi spravoval jistý Kašpar Khauc, který se upsal ďáblu vlastní krví. Když si pro něj však ďábel přišel, přelstil ho otázkou, na kterou čert nedokázal odpovědět…👹
Text nevyluštitelné otázky se prý ukrývá v kobce pod zámeckou kapličkou... Za fotografii děkujeme panu Františku Machovi 😊

14/12/2017

Vše začalo na Bílou sobotu 1.4.1899, kdy bylo u pěšiny, při okraji lesa Březina u Polné severovýchodně od Jihlavy, nalezeno zčásti nahé tělo zavražděné devatenáctileté Anežky Hrůzové. Místní lékaři ještě toho večera pitvou zjistili, že zavražděná nebyla znásilněna, měla na hlavě osm ran, na krku strangulační rýhu a také až k páteři sahající 5 cm hlubokou a 8 cm dlouhou řeznou ránu na hrdle, vedenou zprava zdola šikmo nahoru doleva. Podle mnohokráte vyvrácené a přece znovu oživované pověry prý židé používali k zadělávání svátečních macesů (bezkvasové pečivo) křesťanskou krev. Nejlépe se jim pak k tomu prý hodila krev z pacholátka nebo z neposkvrněné panny. Z historie je známo mnoho případů, kdy byli židé kvůli podezření z praktikování této pověry štváni, mučeni, souzeni a popravováni. Polenský případ byl jedním z posledních, kdy se toto obvinění židů v Evropě objevilo. Rozpoutalo však takové vášně a vyvolalo takovou antisemitskou náladu u obyvatelstva Rakouska - Uherska, že si celá kauza vysloužila po svém hlavním aktérovi pojmenování Hilsneriáda a ve známost vešla po celé Evropě Uvnitř monarchie však nebylo síly, která by dokázala změnit veřejné mínění. Naopak, na antisemitské vlně se zviditelňovali politici (poslanec Karel Baxa), novináři, umělci i křesťanská církev. Obětí této nezadržitelné averze proti židům se měl navždy stát člověk, který se neuměl účinně bránit, člověk který byl snadným terčem, člověk, který se hodil k zosobnění ničemnosti celého židovstva. Velkou a významnou roli v boji proti antisemitismu zde zahrál T.G.Masaryk

Ten, koho později obžalovali a dokonce odsoudili, byl dvaadvacetiletý Leopold Hilsner. Žil s matkou, bratrem a nemocnou sestrou své matky bídným životem ve sklepě bývalé židovské školy polenského Židovského města. Pologramotný, nezaměstnaný žid, potulující se často po Polné i okolních lesích se stal vhodným zosobněním zla pro sílící antisemitské nálady. dPolicie velmi rychle podlehla hysterii rituální vraždy a zatkla prvního žida, kterého měla po ruce a až poté začala proti němu shánět nějaká vážnější usvědčující fakta. Když se jich však potom nedostávalo, muselo dojít k manipulacím, nepřirozeným konstrukcím a přehlížení jakéhokoliv zpochybnění. Přitom se nedá říci, že by v Polné nebylo několik osob vhodnějších k obvinění z vraždy. Jedním z nich byl i Hilsnerův známý Vincenc Zelinger, tou dobou obyvatel městského chudobince. Po něm dokonce Hilsner u soudu chtěl, aby mu na dobu vraždy poskytl alibi. Bez přímých důkazů, přes odporující si svědectví a neobjektivní vyšetřování byl Hilsner porotou skutečně shledán vinným z rituální vraždy a odsouzen k smrti. Leopold Hilsner s Anežkou Hrůzovou pravděpodobně nikdy nemluvil. Někteří obyvatelé Polné ale kupodivu nepodlehli hromadné psychóze a uvedli například, že v den spáchání zločinu i v dnech předcházejících, viděli v okolí místa vraždy podivného neznámého muže s nepříjemným uhrančivým pohledem a podezřelým chováním. Dokonce se o něm s obavou zmiňovala krátce před smrtí i Anežka Hrůzová své kamarádce. Viděla ho prý několikrát se potulovat po lese a měla z něj skutečný strach. Podezření p***o i na bratra a matku Anežky. Oba byli po vraždě viděni s neobvyklým zraněním a podle výpovědí sousedů, nebylo soužití v jejich rodině zrovna ideální. Hilsner byl potom nečekaně a bez zřejmého důvodu roku 1918 propuštěn císařskou milostí Karla I. na svobodu. Žil pak pod cizím jménem převážně ve Vídni ještě deset let, než zemřel na nemoc, kterou si sebou zřejmě přinesl z vězení.

30/11/2017

Polenský zpravodaj 12/2017

29/11/2017

Jihlavské listy 28.11.2017

27/10/2017

Mladý správce a krásná abatyše
Je tomu již dávno, co na polenském zámku bydlel zbožný a přísný pán, kterému jeho poddaní do posledního museli věrně a poctivě sloužit. Běda, dozvěděl-li se, že některý služebník či poddaný něco ošidil. To pak zámecký pán neměl slitování a hříšníka nechal krutě potrestat. V lepším případě mu odňal statek, provinil-li se více, propadl svým hrdlem. Do šatlavy bez okolků zavíral i robotníky, kteří se snažili si namáhavou robotu nějak ulehčit.
Jelikož pán byl oddán Bohu, kněží a členové církevních řádů, kteří na panství vykonávali pobožnosti a sloužili Bohu, museli se vzdát všech pozemských radostí a žít přímo svatě a dbát i přísného vykonávání všech svých povinností, jinak i na ně dolehla ruka zámeckého pána.
Nedaleko Polné, v Pohledu, stával starý ženský tzv. „Frantálský klášter“, který spadal pod správu polenského panství. Jaké drzosti se dle jeho soudu dopustil opat sedleckého kláštera, když bez vědomí polenského pána dosadil do Pohledu novou abatyši. Zámecký pán, jakmile se tuto nepravost dozvěděl, pověřil svého nejvěrnějšího správce, aby na pohledský klášter bedlivě dohlížel. Správce se jmenoval Jirka Jirkův, ale na zámku mu nikdo neřekl jinak než Pollenreiter, jako připomínku služby u krále v Polsku, kde působil jako rejtar.
Jiřík Jirkův byl nejen mladý a hezký, ale i schopný, zámecký pán mu proto svěřoval různé úkoly. Kontroloval podací práva jednotlivých kostelů a far, záduší i kláštery, které stály na panství. Dohlížel na hospodářství a mnohdy i sám vybíral všechny povinné platy pro svého pána, vedl a psal urbář.
Proto jednoho dne Jiříka jeho povinnosti zavedly i do pohledského kláštera, kde měl vyřizovat záležitosti svého pána s abatyší Margaretou Žďáreckou. Na nádvoří, kde na ní mladý správce čekal, přijela na černém vraníkovi, hodila zkušeně otěže štolbovi a s bičíkem v ruce došla k mladému správci. Jirka Jirkův už za svůj život potkal několik krásných a vznešených žen v Polsku, ale žádná se krásou a půvabem nemohla vyrovnat abatyši Margaretě. Jiříkovi se až srdce zastavilo. Protože hospodářství rozuměla lépe než její sedláci a v počtech byla zdatnější než leckterý písař, došlo Jiříkovi, že to není jen tak ledajaká abatyše.
Mladý Pollenreiter na ní hleděl jak na svatý obrázek, když s ním tato krásná žena klášterní účty projednávala a při jednání s ní mu došlo, že by strčila do kapsáře, který jí na pásku visel, tolik správců, kolik by jen chtěla. A na tom abatyšině pásku uvízl Jiříkův pohled, který se, jak už to tak někdy bývá, do krásné abatyše Margarety zamiloval na první pohled.
I abatyše si toho všimla. Přes všechnu zbožnost to byla jenom žena. I začala si s Jiříkem pohrávat, ale každý jeho smělejší krok či slovo rázně zastavila přísnou tváří, takže se Jiřík neodvážil si na ni dovolit něco více. Jednou se jí málem z lásky vyznal, ale odvahu říci jí to do očí nenašel, a když už slova lásky měl na jazyku, abatyše ho opět přísně zarazila.
Ale lásce se nedá poroučet. Když už Jiřík tento boj skoro vzdával, podlehla sama abatyše svodům mladého a pohledného správce Jiříka a stala se jeho milenkou. A v tom okamžiku nastaly v tichém klášteře uprostřed lesa časy blažené lásky. I klášterní zdi jim byly malé, jak se nemohli nasytit darů mládí a lásky. Ti dva nic nehleděli na nebezpečí z prozrazení, vyjížděli si na koních, jež jim byli tichými svědky, daleko do kopců a lesů, aby se oddávali lásce, jako ve svazku manželském.
Jenomže tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Lidé jsou všímaví a rádi se starají o cizí věci, proto chování abatyše, která hořela láskou k mladému správci, neuniklo jejich pozornosti a pravda se brzy dostala na světlo boží. Jaká hrůza teď jímala Jiříka, protože dobře znal zásady a přísnost svého pána. Svěřil se s obavami své vyvolené a vymysleli spolu plán na útěk do ciziny, jako bezpečné se jim jevilo Polsko nebo Rusko, kde jim nikdo v jejich lásce nebude bránit.
Čas pomalu, ale neúprosně plynul. Ani Jirka Jirkův nelenil a připravoval pilně plán na útěk. Prodal všechen svůj majetek, ovce a dobytek, vybral od sedláků předčasně berně a vzal i peníze ze všech zámeckých pokladen. Na plánovaný útěk sjednal v tajnosti povoz a pak už jen vyčkával příhodné chvíle k odjezdu.
Ale co čert nechtěl. Celý promyšlený plán zhatily dvě náhody a celá pravda tak vyšla najevo. Když šla abatyše jednoho rána, ostatně jako každý den, do kostela k ranním modlitbám, uklouzla a omdlela. Odnesli ji do domu, kde za pomoci přivolané porodní báby přivedla na svět předčasně narozeného chlapečka. Jakmile se to dozvěděl Jirka Jirkův, spěchal do kláštera, kde uviděl svého novorozeného syna, plod jejich společné lásky. Aby odstranil důkaz, novorozeně udusil polštářem a zakopal v prázdné klášterní komůrce.
Poslední náhoda, která zmařila celý promyšlený plán zamilované dvojice byla návštěva jednoho z poddaných v zámecké kanceláři. Jeden sedlák nemohl zaplatit daň, kterou po něm žádal Jirka Jirkův předem, a proto šel prosit polenského zámeckého pána, aby mu počkal do řádného času. Majitel panství se velmi podivil nad sedlákovou prosbou. Vždyť v kanceláři ještě nemají staré platy a už po poddaných chtějí nové? Kdo má všechny tyhle záležitosti na starost? Přece mladý správce Jirka Jirkův, který právě pobývá v pohledském klášteře. Pán nemarnil čas, Jiříka okamžitě po jeho návratu začal vyslýchat. Zajel si i do pohledského kláštera a vše, co se zde dověděl, mu otevřelo oči. Ač byl Jirka Jirkův pánův oblíbenec, za smilstvo s abatyší i krádež panských peněz byl okamžitě vsazen do vězení.
Abatyši i s porodní bábou zavřeli do Červené věže, která stála na hradním nádvoří a pro všechny provinilce se chystal přísný soud. Zpráva o něm se dostala až k samotnému císaři. Ten se tuze rozhněval nad nepravostmi v klášteře a požadoval přísné potrestání všech aktérů.
V polenské mučírně byl Jirka Jirkův podroben právu útrpnému a na mučidlech vše přiznal. Jak vzplanul láskou k abatyši Margaretě, jak zahrabal tělo jejich mrtvého synka i jak vykradl všechny zámecké pokladnice. Prohřešků bylo hodně a Jirka Jirkův, když vše vypověděl, tak na následky mučení zemřel. Jeho tělo potupně pohřbili pod šibenicí na kopci Šibečníku, aby jeho duše nedošla nikdy věčného klidu. Dalšího viníka, porodní bábu, která vše zatajila, upálili na místě, kterému se říká Na Bubeníku.
A tak nakonec zůstala jenom abatyše, na kterou světský soud nemohl, pro ni se stala vězením i hrobem Červená věž. Nějaký čas tam žila, zazděná v komůrce s okénkem, kterým ji byla podávána voda a prostá strava. Až jednoho dne zmizela a nikdo neví, kam. A ty, co to věděli, už dávno hlava nebolí. Prý byla zaživa zazděna v některé tajné kobce starého zámku v Polné, od neznámých lidí, které si najal zámecký pán.
Tam někde tlí kosti Margarethy Žďárecké, která ohromovala svým půvabem a krásou, inteligenci i odvahou…(Foto z divadelních prohlídek na hradě v Polné:Abatyše, o lásce a smrti....2012)

27/10/2017

Právě vyšlo!!!!
Pověsti z vysočiny (II)
Druhý svazek příběhů, které Jan Prchal vybral z velikého bohatství uchovaného až dosud jen v drobných regionálních publikacích, ale často ukrytého v muzejních i soukromých archivech. Také v této knize vystupují hastrmani, čerti, hejkalové nebo bludičky. Ale nechybějí ani historické postavy a historky, jako třeba o tom, proč jsou hrad a ves pod ním zvány Lipnice, nebo jak se v Jihlavě zastavila cestou do Prahy císařovna Marie Terezie. Drsný kraj od lidí vyžadoval hodně úsilí k obživě, ale možná i proto je inspiroval k vyprávěním humorným i hororovým. Knihu podobně jako první díl pověstí z pokladů lidové slovesnosti Vysočiny ilustrovala Marcela Makovská.

09/04/2017

Autor mapky: František Vacek

20/11/2016

Jihlavské listy 15.11.2016

16/11/2016

Polenský badatel a publicista Jan Prchal se po sérii dvou vydaných knih polenských pověstí pustil do tohoto tématu v kontextu celé Vysočiny.

14/10/2016

Očekávaná kniha Pověstí z Vysočiny (I) od Jana Prchala, kterou vydalo nakladatelství Novela Bohemica, je konečně na světě. Knihu plnou půvabných pověstí z celé Vysočiny doprovázejí ilustrace Marcely Makovské.Srdečně doporučujeme....

12/10/2016

Pověsti z Vysočiny I
Jan Prchal
Na Vysočině kdysi bývali domovem hlavně hastrmani a hejkalové, ale i divoženky, polednice a čarodějnice, občas mezi lidi zavítal čert. Jan Prchal shromáždil z archivů, muzejních sbírek i soukromých knihoven stovky příběhů. První svazek pověstí z Jihlavska, Žďárska, Havlíčkobrodska, Pelhřimovska a Třebíčska přináší i vyprávění o dávných událostech, o lidech, vesnicích a městech. Třeba proč mají v Havlíčkově Brodě na staré radnici smrtku s kosou, co chtěli Francouzi v Přibyslavi v roce 1805 před bitvou u Slavkova nebo jak byla založena Jihlava. Kniha je bohatě provázena ilustracemi Marcely Makovské, kromě lidí a pohádkových postav se na nich objevují motivy ze sídel i krajiny Vysočiny.http://www.kosmas.cz/knihy/220911/povesti-z-vysociny-i/

07/07/2016

Dříve si lidé vyprávěli pověsti za letních večerů pod lípou na návsi nebo v zimě u roztopené pece. Jan Prchal z Polné už čtyřicet let tyto příběhy z dávných dob sbírá. Má jich už mnoho stovek, vydal dvě knížky, připravuje třetí. O jeho pověsti je obrovský zájem, který ani autor nečekal.

26/06/2016

Na tomto místě, při cestě do Hrbova, je zakopán voják.

20/06/2016

20/06/2016

27/05/2016

V sobotu 28. 5. 2016 uvítáme hned dvě knihy - dva svazky pověstí z Polné. Těšíme se na Vás od 15:00v Husově knihovně (Sezimovo náměstí 9, Polná).

25/05/2016

Historické sklepy města Polná | Fotoarchiv: Kamil Pokorný