12/12/2021
A přesně tohle mi chybělo…💚 Cestovat, objevovat, obdivovat a vychutnávat si plnými doušky…🤍 Proto se do Itálie stále vracím…❤️
4 roky zpátky a já to mám stále pod kůží jako by to bylo včera, protože jen tohle jsou pro mě ty opravdové zážitky…🙏
Zdravím ze Sicílie, kde právě teď sepisuji další cestovatelské kapitoly…🖌
Pitigliano, 12. 10. 2017
Někdy se prostě vyplatí nic neplánovat. Nechat věci plynout, protože osud nás stejně většinou zavede přesně tam, kam má. A teprve pak narazíme na ty správné zážitky. Přesně ty, co mi přicházely do cesty na jihu Toskánska. Dnes se slzou v oku vzpomínám na bezstarostné dva měsíce, kdy jsem se vyloženě těšila na to, co mě ten den potká. Každé ráno jsem se probouzela s neskutečnou chutí objevovat. Neznámá místa, která navštívím, lahodné chutě, které se mi budou rozplývat na jazyku a v neposlední řadě lidi, se kterými se seznámím. Prahla jsem po všem novém, neznámém. Proč ale neumím takhle žít tady a teď? Zřejmě je asi někdy zapotřebí překročit hranice, třeba jen svého vlastního já.
Nic není náhoda. Náš život je nějakým způsobem uspořádán a zřejmě existují vyšší zákony, jimiž se řídí vše, co se nám děje. Nebyla to náhoda, že jsem se zastavila v malebném městečku Montemerano, které jsem pak zpětně vyhodnotila jako vůbec nejhezčí, co jsem kdy viděla. Někdo se prostě rozhodl, že ho mám vidět, a proto mi vyvolal tak strašnou chuť na kávu, která mě přinutila zaparkovat kousek od centra. Určitě jsem měla navštívit místního řezníka, protože právě on mě poslal do Pitigliana. Nic jsem o tom městě nevěděla. Dokonce jsem ani neviděla žádnou fotografii. Nechtěla jsem se totiž připravit o ten moment překvapení. A že se dostavil s celou svoji parádou. Krouhla jsem poslední serpentinu a najednou se přede mnou objevilo něco neskutečného. Kamenné město na skále. Zrovna zapadalo sluníčko, takže efekt byl dvojnásobný. Zastavila jsem u krajnice a s otevřenou pusou jsem koukala na něco, co jsem myslela, že snad už ani neexistuje.
Ubytovala jsem se a ještě večer vyrazila courat se prázdnými uličkami a taky hodit něco do svého prázdného žaludku. Krása střídala nádheru. V naprostém úžasu jsem nakukovala do výloh starých antiků a galerií. A pak jsem v zapadlé uličce objevila malou příjemnou restauraci, která praskala ve švech. Jmenovala se Klíče od ráje, což bylo příznačné pro celé toto město. Sklenička vína a tagliatelle s pravými hříbky jen dokreslily atmosféru dokonalosti. Byla jsem naprosto spokojená. Ani mi nevadilo, že jsem v celé restauraci jediná, která večeří sama. Všude kolem se veselily zamilované páry nebo partičky přátel. Se zájmem jsem pozorovala okolní cvrkot a v tom se to stalo. Na hlavu mi spadl obraz. Z ničeho nic, ani jsem se ho nedotkla. Celá restaurace se na mě dívala a většina přítomných ani neskrývala, že se upřímně baví. „No ty vole, to se může stát jen mně. Už asi fakt nevím, čím bych na sebe strhla pozornost,“ v duchu jsem láteřila. V tom mi blikla SMSka od kamarádky Lucky: „Baby, jak je?“ „Skvěle, směje se mi celá restaurace, protože mi na palici přistál obraz,“ vyťukala jsem do mobilu. „To je znamení. Co na něm bylo?“ Vlastně až po téhle otázce jsem se na něj poprvé podívala. Tři neforemné postavičky znázorňovaly zřejmě rodinu – mámu, tátu a dítě. Blejskla jsem si ho na památku, smířlivě se usmála a nad významem tohoto znamení radši hluboce nepřemýšlela.
Ráno jsem ani nemohla dospat, jak jsem se těšila, že uvidím to úchvatné město za světla. V Íčku jsem vyfasovala mapu a na zahrádce jedné kavárny si konečně u cappuccina a croissantu přečetla něco z historie Pitigliana. A pak jsem si ho prošla znova. S čerstvě nabytými informacemi jsem si dávala dohromady souvislosti. Až jsem přišla ke krásnému starému domu, který měl otevřené dveře do sklepa, a tam jsem zahlédla neskutečnou nádheru. Normálně do cizích domů a k cizím lidem nelezu, ale tam mě to prostě úplně vtáhlo. „Dobrý den, omlouvám se, ale to je muzeum? Můžu se podívat?“ slyšela jsem svou lámanou italštinu. „Ano, je to moje soukromé muzeum. Opravuji tu staré věci. Klidně se podívejte,“ říkal mi starý pán. Zanedlouho se tam objevil i jeho kamarád: „Jak jste se sem dostala? Nikoho sem nepouští.“ „Asi je dnes můj šťastný den,“ usmála jsem se na něj. Byla jsem mu zřejmě sympatická, protože mě ochotně provedl nejen soukromým muzeem, ale i celým městem. Strávila jsem s ním celé odpoledne. Ukázal mi kostely, místní muzea, tajemná zákoutí. Protáhl mě stezkami ve skále a povyprávěl o historii. „Marcello, můžu Ti Tvůj čas zaplatit? Viděla jsem to, co bych neviděla ani s tou nejlepší cestovkou,“ chtěla jsem se mu nějak odvděčit. „Zbláznila ses? Bylo mi potěšením.“ „Tak Tě zvu aspoň na víno,“ měla jsem potřebu se trochu revanšovat. „Na víno zajdeme určitě, ale nikdy bych nenechal ženu za sebe zaplatit,“ kroutil nevěřícně hlavou. Uvědomila jsem si, že vlastně málokdo Vám věnuje svůj čas a nečeká nic na oplátku. Žijeme ve zvláštní době. Podvědomě víme, že nic není zadarmo. A když už něco zadarmo je, tak je to většinou podezřelé. Důvěru přebila nedůvěra. A bohužel často i strach nás ochuzuje o ty nejlepší zážitky. Někdy nám třeba jen jediný den na novém místě dá víc, než deset let života doma…
Opouštěla jsem Pitigliano, italský Malý Jeruzalém, s neskutečně dobrým pocitem, že Italové jsou velcí gentlemani.
Více fotek z tohoto působivého města naleznete v albu Pitigliano: https://www.facebook.com/TravelRestart/posts/175603689699541
