19/09/2014
Tak tu divočinu máme za sebou. Kdo byl, ví své. Ale hezky od začátku. Donovaly nás přivítaly v předvečer závodu velkoryse. Sluneční paprsky olizovaly majestátní kopce, z lesů se líně zvedala čerstvá oblaka a malebné horské středisko lákalo do náruče svých stylových restaurací přijíždějící závodníky. I my jsme se nechali zlákat a šli si užít chvilku ducha povznášející debaty u sklenky dobrého pití.
Ráno vítr, slejvák, kosa. Poetická nálada šla bleskově do análních oblastí. Festivalovka připomínala ring zápasnic v bahně čerstvě po turnaji a mlhy okolo bylo, že i ptáci chodili pěšky. Hodiny ukazují 9.45, pouštíme se do toho. Lidi okolo nám fandí, pochmurná nálada se zvedla a dokonce i přestalo močit. Máme tu první kopec a už se jde krokem. Ne, že bychom nemohli, ale po předchozím 3denním slejváku nám to podkluzuje tak, že naše krasojízda připomíná závod offroadů na sjetých protektorech.
Sandbagy! Co, tak brzy?? Ale kolečko, které máme oběhnout, vypadá v pohodě, tak hurá do toho! Není to v pohodě. K mému úžasu to s pytlem na rameni klouže ještě víc, než normálně a letím na držku hned na začátku. A podruhý! Škrábu se do kopce a pytel se mnou na tom bahně hází ze strany na stranu jako uklizečka s mopem. Zase ležím na zemi. V rámci zachování vlastní důstojnosti už raději ty držkopády nepočítám a zoufale vyhlížím točnu. Tu jsem nakonec dobyl driftovým stylem a rychle dolů! Naštěstí už po pevnějším povrchu. Mám to za sebou! Z naší startovní dýmovnice se ještě hulí a já už jsem vyřízenej. To jsou teda vyhlídky!
Lozíme do kopce a pak pro změnu nahoru. Co mi to jen připomíná? Že by Valču? Jsme na kopci a to pěkně vysoko! Mám pocit, že kdybych zdvihl ruce, můžu si hladit letadla po břiše. Krom toho je tu mlha, vítr a zzzzzimaaa! Nic, co by mě zajímalo, pryč odsud! Pořadatelé si ale myslí něco jiného a tak v tom nečase zdoláváme hřebeny po skálách jak horské kozy. Mraky na okamžik odhalí okolí a naskýtá se nádherný pohled na údolí Donoval a okolí, kochám se! Ale i mraky si myslí něco jiného než já a tak je během pár vteřin zase vidět sotva k další traťové značce, které bych se měl věnovat víc než nasávání horské atmosféry.
Konečně „seběh“ dolů. Jenže na mokré trávě připadá na dva kroky jedna d***a. Nejsem v tom sám, padáme tu všichni jako švestky a celé to působí poněkud komicky. Být tady Charlie Chaplin, tak nám ve stoje tleská za tu scénku. Směju se sám sobě i ostatním, tohle prostě nevymyslíš! Ale to jsme to nejlepší měli ještě před sebou - dlouhá jízda po zadku dolů lesem. Nezní to nějak lákavě, ale lidi se náramně baví a na chvíli se tvrdý a nekompromisní Spartan Race proměnil na pouťovou atrakci plnou rozdováděných dětí. Po lese se rozléhá jásot, smích, pokřiky „jupííí“, „jedééém“, „arooo“, nebo „pomóóc“. Je to veselá jízda i přes roztrhaný trencle a zaražený klacky, raději nechci vědět kde. Gripy na botách mi nedovolují rozjet se na rychlost, kterou jsem si přál dosáhnout, a tak mi co chvíli sedí za krkem někdo ze spoluzávodících, což docela bolí, ale na zábavě to neubírá, spíš naopak. Řekl bych, že jsem nebyl sám, kdo tady absolvoval ten nejdelší tobogán ve svém dosavadním životě. Tohle byl od pořadatelů hezký dárek, děkujeme!
Potaháme kyblíky se štěrkem a konečně normální běh! Dlouhá, krásná pastvina! Horská příroda se opět ukazuje ve své plné kráse a já si velmi naivně přeju, aby to tak bylo až do konce závodu. Běh tady tím úsekem mi dělá radost, kterou brzy vystřídá hanba, když potupně sletím z traverzu. Držkujíc jdu odpykávat trest a obdivuju dobrovolnici, která ví přesně, kolik toho mám za sebou, i přes můj pocit, že se mi téměř nevěnuje. Příjemné, nemusím si to počítat sám! Vím, že napočítat do 30 zvládne dítě po absolvování první třídy, ale uprostřed takového závodu to počítání někdy dosahuje složitosti diferenciální rovnice. Na občerstvovačce zase někdo vyhrožoval s medvědem. Hahaha, to už znám z Valči a nenechám se rozhodit! Ptám se, co mám teda jako dělat, když ho potkám. Prý nic, medvěd se o vše postará. Ok, tak se nechám rozhodit.
Balanc! Moje noční můra! Málem jsem se sebou seknul ještě před naskočením na kolík, ale nakonec úspěšně zvládám první a ihned letím k zemi, kde rovnou můžu zůstat a dát dalších 30 trestných angličáků. Napůl rapující MC Dobrovolník jede bomby a tak se dovídáme, že máme ty angličáky dělat pořádně, jinak podvádíme sami sebe, bude nás to mrzet do konce života a pak to bude mrzet naše děti a pak děti našich dětí. Má pravdu ten chlapec! Trest tady byl, díky jeho podpoře, nebývale zábavný a to skákání mě skvěle nakoplo a vytáhlo z podivné letargie, která na mě nějak záhadně padla. Nakonec jsem poprvé na závodech rád, že jsem nedal překážku. Našeho MC tímto zdravím, chválím a žádám pořadatele, jestli by k němu pro příště nemohli sehnat beatboxera, pak to bude naprosto dokonalé!
Pak byl úsek, kde jsme běželi vedle potoka. Vedle potoka??? Oni nás tím ani neprotáhnou??? No fakt, že ne! Začínám pořadatele podezřívat ze soucitu. Před námi se objevuje trauma většiny z nás, hod oštěpem. Ale vypadá velmi hratelně! Jenže já jsem arci nemehlo a ani tady si prvně nezapíchám. Dalších 30, teď už ne tak zábavných. Běžíme snad celou věčnost a mně dochází sily. Už by mohl být konec, ne? Nemohl. Místo toho budou nekonečné bahenní lázně. I přes to si říkám, že to je zatím celkem čistý závod. Budiž vyslyšeno! Plazíme se pod špagátama ponořeni do řídké hmoty - nad původem toho sajrajtu se neodvažuji přemýšlet. Teď jsme skvěle maskovaní a splýváme se zablácenou stezkou. Je to dobré, takto medvěd nemá šanci nás poznat. Bláto naštěstí končí a jsme na normální cestě. Hurá, už bylo na čase! Tak ne, cesta byla asi tak 10 metrů a šup zpátky do sra*ek. Už mám za sebou dost závodů, ale stále jsem překvapený, kde se ve mně bere tolik naivity.
Bahenní stezka nebere konce a já poprvé na závodech pociťuji, že mám skoro vybité baterie. V hlavě se mi roztočil kolotoč a závod se pomalu přehoupl do své psychedelické fáze. Přepadá mě pocit zmaru, když v tom se mi zdá, že slyším diskošku z festivalovky. Slabé „tuc, tuc“ v tu chvíli zní jako rajská hudba. Halucinace nebo realita? Protékám (víc vystihující výraz mě nenapadl) mezi kládami, co nám místní dřevorubci naházeli přes cestu, a říkám si, že už je to snad konečná. A přeci! Za chvíli se vynoříme z lesa. Před námi je šikmá stěna a šplh, což věští finiš, už tam budem! Nebývale prudkou stěnu jsem dal s vypětím všech sil a lano jsem chytil jen tak symbolicky, takže zase 30. Angličáky v Donovalech mají nějakou magickou sílu a tak mě opět probírají a hypnotický stav vzal za své, jsem zase ve hře! Nechápu, ale to je v pořádku, protože pochopíš až v cíli.
A ten už máme tak blízko, co by oštěpem dohodil, takže hercules, převalit pneu, mimořádně zábavný ostnáč a pak happy end! Mám to! Přemýšlím, jestli jsem si konečně sáhl na to slavné dno. Asi ne, ale můj stav jde celkem přesně popsat dvěma slovy - mám dost! Byl to jednoznačně nejnáročnější závod sezóny a pocity jsou naprosto odlišné od ostatních závodů. Asi jsem pochopil až v cíli. Pochopil, že tohle byl sakra tvrdej a brutální mazec! Později jsem se dokonce dozvěděl, že ty dvě divné chvíle na trati, ze kterých mě dostaly Donovaly Magic Burpees® byly krize. Tak jsem zase o něco zkušenější.
Trasa prý měřila necelých 23 kilometrů. Dovolil bych si přičíst ještě tři, které jsem nacouval v rámci podkluzování ve všudypřítomném bahně. Dál musím uznat, že díky profilu trati a množství bahna jsem zlomil osobní rekord v pádech na p***l. Poslední srovnatelný výsledek jsem měl naposledy někdy, když mi byly 2 roky. Ještě jednu poznámku si nemůžu odpustit: potěšilo mě, že od Klínovce se výrazně snížil počet odhozených obalů od suplementů po trati, ale i tak si myslím, že bychom to mohli zvládnout s menším bordelem. Jdu si lízat rány, kterých je tentokrát požehnaně, a těším se na zavírání československé sezóny u našich bodrých vinařů v Bořeticích. Uvidíme se tam!
