31/12/2023
Ljublju Ljubljanu aneb stopování na Silvestra v roce 2013! :)
Krásný SILVESTR 2023!!!
Opětovně Vás všechny co nejsrdečněji zdravím, což je i pro mne překvapení, že ještě jeden mail Vám všem v tomto skvělém a v mnoha ohledech výjimečném roce 2023 zašlu.
Přesně před deseti roky jsem trávil Silvestra v hlavním městě Slovinska, neboť jsem tam „náhodně“ dostopoval. Netušíc, jak jen o několik málo měsíců později započne VELKÉ mé ježdění do sousedních postjugoslávských republik. :)
Ano, včera tomu bylo již deset let, co jsem prodal domek a rozhodl se strávit Silvestr 2013 „někde“. Chtěl jsem si určité věci ujasnit, zažít nějaké dobrodrůžo, zaimprovizovat si a také pokračovat v intenzívním poznávání sebe sama započatém hlavně v roce 2012.
Návrhů, kde strávit tehdejší Silvestr bylo hodně, nic z toho mne však neoslovilo natolik, jako spontánní nápad vydat se stopem tam, kam pojede ten, kdo mi zastaví. Měl jsem na tuto „akci“ celkem 8 dní a bylo mi jedno, kde se octnu, jestli v Jižních Čechách, Francii či sousední Belgii, jak jsem všem lidem okolo sebe před započetím této krasojízdy říkával.
Jezdit stopem je fajn. Kdo jste okusil kouzlo tohoto ježdění, víte. A pokud ne či ještě ne, není všem dnům nikdy konec a co ještě nebylo, může se stát skutečností třeba zítra, příští rok nebo (?) třeba i v příštím životě, byť v situaci, kterou ani neplánujeme. Nikdy totiž neříkat nikdy, což je elegantně hozená rukavice do ringu, neboť si pak „jen“ počkáme na zhmotnění toho, co dnes odsuzujeme, že bychom NIKDY nedělali či neudělali...
V autostopu však spatřuju (kromě jiného) jeden VELKÝ sebepoznávací prvek, pokud nepočítám důležitou „nutnost“ přijetí rizik a strachů ze všech možných scénářů, které mohou během jízdy nastat, a tím je:
Zastaví nám dle zákona rezonance VŽDY +- takový člověk, který si nás podvědomě a nevědomě načte, a ladí s námi. Zastaví nám přesně takový typ člověka, jací jsme MY samotní. Naše anténa vysílá, řidič v autě coby přijímač přijímá. Buď se na nás naladí (na sebe naladíme) a zastaví NEBO prostě projede dál.
Stopovat v nedávno navštíveném Iráku byla ještě jinak VELKÁ „výzva“, což bylo v mnoha ohledech opravdu hodně zajímavé. Obecně bychom se asi všichni divili, jaké předsudky či přejaté pravdy mnohdy nosíme v sobě. Pokud jim však věříme, tak neviditelně toto své nastavení vysíláme. A pak se třeba i divíme, proč se děje či neděje to či ono. Jenže.
Ten řidič anebo řidička, kdo nám zastaví, je výsledkem určitého „psychotestu“, který probíhá velmi jednoduše. Pouze si „někde“ stoupneme a natáhneme ruku s palcem nahoru. Nic víc není třeba u této sebepoznávačky dělat, získáme však za to hodně přesné odpovědi. Výsledky neokecáme, dozvíme se osobně ještě jiné souvislosti a pravdu pravdoucí.
Úplně první auto, které mi ve Valmezu zastavilo, když jsem se dne 30. prosince během dopoledne vydal vstříc tomuto sebepoznání & dobrodružství & tripu na Silvestra, bylo auto se třemi kluky. Na otázku, kam jedu, jsem odpověděl, že nemám žádný plán, že pojedu tam, kdo mne vezme.
Jejich odpověď byla tato: „OK, tak to je skvělé, jedeme do Norska za polární kruh. Pojeď s námi!!!!!!“ :)))
Vážně?
„Jasně, pojeď.“
Skutečně tak jednoduché to je či může být, nebýt mého jediného limitu, kterým bylo pouhopouhých 8 dní na tento můj „výmysl“. Protože na mou otázku, jak dlouho tam pojedeme, zaznělo +- 3 dny, možná víc... Aha, tak to mne MOC mrzí, protože stopovat pak za polárním kruhem zpět do Valmezu a zvládnout to za x-málo dní bylo i pro mne už za hranicí zůstat stále optimistou, že tam někdo pojede, zastaví a pojede zase až na Valachy. :) Ano, lítají i letadla, ale... a tak jsem se s kluky asi po půl hodině jízdy s nimi rozloučil.
Nevadí, stopoval jsem tedy dál. Čekajíc na někoho dalšího, kdo se na mne neviditelně naladí, a zastaví.
Celkově jsem tehdy nastopoval okolo 1700km, projel Rakousko přes Vídeň a Villach, aby skončil na Silvestra ve slovinské metropoli. Při zpáteční cestě jsem si doslova vychutnal čerstvě zasněžené Dolomity a vysokohorské průsmyky, které jsem již znal z putování po alpských velikánech na kole. K stopování v této až pohádkově zasněžené krajině se váže ještě jiné dobrodrůžo, které mi možná i zachránilo život o tři roky později.
Z Alp už jsem však směr domů vzhledem k času korigoval. Následoval Brennerský průsmyk, Innsbruck, Salzburg a opět Vídeň. Pravda, odsud jsem již sedl na bus a odjel domů.
Tenhle spontánní počin na závěr roku 2013 je pro mne skutečně VELKÝ a důležitý příběh. V mnoha ohledech zajímavý, ze kterého žiju dodneška, respektive z toho, co se na cestách dělo. Těch „náhod“ a ahá momentů bylo tolik, že jsem si je pak po večerech psal, abych to všechno uvědomění a pochopení sebe sama udržel v paměti. Skutečně ne-uvěřitelné „věci“ se dennodenně děly. Popíšu alespoň jednu pro mne opravdu zásadní situaci z mnoha:
V Itálii mne jeden pán vysadil ve vesničce, kde bydlel, a já potřeboval jet někam dál. Provoz hned po Silvestru byl hodně omezený, a tak i šance, že někdo zastaví, s tím souvisela. Z navigačky v mobilu jsem věděl, že se tato málo frekventovaná cesta napojí na daleko větší, kde pojede i více aut. Stačilo ujít cca 2-3km. Pohoda. Když jsem slyšel, že někdo za mnou mým směrem jede, otočil jsem se a mávnul.
V jednom nepřehledném úseku, kde jsem šel mírně z kopce, a navíc se docela úzká cesta stáčela na levou stranu, přijížděl pořádně rozjetý kamion. Když jsem se otočil, tak jsem ani nemávnul, PROTOŽE na tak nepřehledném místě by mi přece určitě nezastavil. Jel rychlostí, z které by se mu hodně dlouze brzdilo. A taktéž, případné auto za ním jedoucí by jej nemohlo vzhledem k nepřehledné zatáčce objet, jedině, že by to risklo.
Po vyargumentování si všeho možného jsem však zaslechl svůj vnitřní příkaz, který zněl jasně ☺: otoč se a mávni na něj. NEPŘEBÍREJ ROZHODOVÁNÍ ZA DRUHÉ!!!!!! Neřeš sebe, co bys udělal v takové situaci Ty, protože Ty ten kamion neřídíš. Prostě mávni na něj a nech to na řidiči...
Tak jo teda, otočil jsem se ještě jednou a... Ten kamioňák mi fakt zastavil!!! :) Sice možná až o 300 metrů dál, jak v dané rychlosti jedoucí z kopce brzdil a brzdil, ale dobrzdil. :)
PROTO:
Nerozhodujme za druhé, jestli něco pro nás udělají či ne. VŽDY se alespoň pokusme o to, co chceme či si přejeme a POČKEJME, co na to druhá strana. Nedělejme dopředu závěry dle svého nastavení, protože to v danou chvíli není vůbec podstatné.
Řidičem kamiónu byl Ital jedoucí z přístavu Hamburg až někam na jih Itálie. Jel non-stop!!! ☺ a potřeboval rozptýlit. A tak jsme anglicko – španělsko – italsko – česky :)))))))) „pokecali“. Fakt úsměvná debata. Já se octl o VELKÝ kus na své dobrodružné pouti dál a Ital nabral potřebnou energii pro další řízení. Jak jednoduché, byť dopředu ne-domyslitelné.
Jak málo stačilo a projel by kolem mne. Já bych šel dál pěšo v domnění, že takto rozjetý kamion mi na 100% nezastaví. Jenže kolikrát si myslíme, jak všechno víme, a přitom jsme vedle jak ta vánoční jedle? :)
Kolikrát v životě jsme už byli kousíček od nějakého zdárného průběhu, aniž bychom to tušili, a vzdali jsme to v posledních sekundách. Možná jsme zapochybovali, což jsme si pěkně zkomplikovali (údajně čínský znak pro pochybnost a smrt vypadá stejně) NEBO jsme rozhodli za druhou stranu, aniž bychom počkali na jeho / její rozhodnutí.
--
Přeji Vám & nám všem do nového roku, abychom vše, co si přejeme a pro co se rozhodneme, udělali potřebný krok vpřed jako první. Byli jsme „hlavními“ aktéry a tvůrci svého života. Pamatujme však na to, že nejsme jedinými tvůrci a také na to, že to, co nosíme ve svém podvědomí a nevědomí, nás ještě nějakou dobu ovládat bude. Za pomyslné nitky (kromě jiného a jiných) jsme vtahováni přesně do těch situací a setkáních se s těmi typy lidí, aby jsme se ještě více poznali, následně sebe pochopili a tím třeba i náš dosavadní průběh života.
Přeji nám, abychom si ještě více věřili, že vše ladně zvládneme a ještě více důvěřovali tomu, že svět okolo Vás je skvělý a nádherný či jakkoliv jiný, ale je přesně takový, jací jsme MY sami uvnitř sebe sama. Tato spravedlnost je dokonalá. Tak jako zrcadlo je v tomto neoblomné. Pravda, už i zasvěcenci ve starověkém Egyptě zkoumali, co vlastně zrcadlí dvě zrcadla postavená naproti sobě, jaký prostor či časoprostor mezi nimi vůbec je. Na první pohled sice jednoduchá úvaha, avšak ukrývajíc v sobě VELKOU „záhadu“ a otázky k zamyšlení. Možná už to dnes ani záhada není... nevím. Jenže co všechno už víme o těch neviditelných světech, které mají svou hierarchii, své hierarchie???
A co víme o těch ještě nestvořených světech, které jsou stvořeny teprve na úrovni idejí??? Ano, ještě nějakou dobu potrvá, než se zakomponují do tohoto holografického systému, byť už i tak součástí jsou.
Přeji nám všem taktéž co nejvíce takových to prozření a porozumění tomu, kdo uvnitř nás samotných, v našem mikrokosmu, přebývá. Protože pak snadněji porozumíme tomu, cože se to děje v tom našem makrosvětě, spravedlivém to světě okolo nás. To co je dnes zá-zrakem, zítra už může být před zrakem a budeme se usmívat, jak blizoučko jsme byli od pravdy a jak málo stačilo si tuto pravdu nechat proklouznout mezi prsty či aby projela okolo nás úplně blízko, byť ještě nevyužita.
Mějte se nááádherně.
Mějte co nejvíce takových to úsměvů při pochopení, kdo vlastně jste a s kým máte tu NEJVĚTŠÍ čest, tak jak jsem Vám i nedávno přál!!!
Ať se Vám v roce 2024 (nejen) při sebepoznávání a třeba i při stopování dařííí!!! :)
Ať nás každé dobrodrůžo, pro které se rozhodneme, odmění za naši odvahu a chuť se poznávat. A jít takto stále „někam“ kupředu a dál.
AhoooJ!!!
Radek Kubla
