Kočovníci kočovní

27/04/2017

Who was there or planning to be my fellow overlanders?
https://www.universetoday.com/15025/highest-place-on-earth/

Most people think Mt. Everest is the highest point on Earth, but this is not so. Owing to Earth's peculiar shape, it's actually Mt. Chimborazo

06/04/2017

Beautiful and inspiring!/ Krásné a inspirující

05/04/2017

DNES v 19h! Pokud ještě nemáte plány, pojďte se s námi toulat Centrální Amerikou. :D Už se na Vás těšíme!

Přátele pokračování našeho vyprávění se blíží! Přijďte, rádi Vás uvidíme ♥

03/04/2017

Už jen 2 dny, to je ve středu - a Ti, co dorazí, se dozví, jak se to stalo, že naše auto Prospero dostalo bahenní lázně, jaké to je zírat do jícnu sopky na jezero plné lávy anebo kde se schovávají lenochodi. Takže doražte, protože my se na Vás moc těšíme!

30/03/2017

Přátele pokračování našeho vyprávění se blíží! Přijďte, rádi Vás uvidíme ♥

22/02/2017

Už dnes se na Vás těšíme. Kdo váhá, nemusí, spontánnost je fajn. PŘIJĎTE!

Už ve středu se na Vás těšíme - přijďte!

20/02/2017

Už ve středu se na Vás těšíme - přijďte!

31/01/2017

23/08/2016

oheň, voda, káva

28/07/2016

Evropa nás přivítala bouřkou kvalit přímo tropických. Alespoň si nemusíme rychle zvykat na změnu klimatu. Zima na bundu tady taky není. Ostatně bundy zůstali v zavazadle někde mezi Madridem, Berlínem a Prahou. Otázka, která bude mít podstatný vliv na to, jestli ještě někdy své věci uvidíme je, jestli to ztratili Španělé, Němci nebo Češi...

27/07/2016

Meli jsme hodne drsne pristani v Berline, presne uprostred boure. Blesky bliskaly, hromy dunely, letadlo se traslo, lidi vresteli, deti polplakavaly...vzruso no.

26/07/2016

Malá ukázka ze včerejší rozlučky s Panamou.

25/07/2016

Dneska je ten den. Snad poslední bitva s úřady. A otázka zní: Dají Ize razítko do pasu, že smí opustit Panamu či nedají? Odpověď se dozvíme brzy. Držte palce.
Pak nám už jen zbývá se naposledy cournout Cascem Viejem a dopřát si poslední radosti - ceviche, zmrzka, pivo atd.
Tak vzhůru do víru velkoměsta.

24/07/2016

Papírová smršť

Jedeme z Yavizi a před sebou máme ještě deset dní. Deset dní, které strávíme nejspíš v ose Panamského kanálu a okolí. A také v Panama City, které nám učarovalo. Všechno je v nejlepším pořádku, už máme zakoupené letenky do Čech, na auto máme kupce, který je vysloveně nadšen. A to jak technickým stavem, tak zlepšováky, které jsem nechal do Prosperáka vměstnat, i bydlicí vychytávky, které jsem vyrobil osobně. Erik, jak se kupec jmenuje, se dokonce nechal slyšet, nejsem-li inženýr. Tak to budu brát jako poklonu...
Prozkoumáme panamský sever. Rozloučíme se s Karibikem, který v dešťovém období, v zimě, jak tu říkají, určitě nepřipomíná tropický ráj. Ošklivo tam není, to ne. Jen místo očekávaného slunka v proslulých letoviscích je pošmourno, odpoledne sprchne, slejvák jak z konve. Namísto azurových vod Karibiku se nás ke koupání snaží zlákat hnědé vody rybníčku Blaťáku. Nájemní domky u moře jsou zabarikádované, se zavřenými okenicemi. Nestěžujem si, dá se tam o to lépe kempovat a můžem využít i neobvyklého luxusu a dát si u jednoho z domků sprchu. Restaurace vzdaly hon na hosty, nikdo vám při procházce letoviskem necpe jídelní lístek pod nos. K čemu taky. Pokud do nějaké zajdete, bude to stejně ta jediná otevřená...
Projíždíme panamským severním pobřežím. Portobelo, ve své době největšího a nejvýznamnějšího karibského přístavu, kudy tekly řeky indiánského zlata zpět do Starého světa. Bohatý přístav chránili hned tři pevnosti.
Cesta k Národnímu parku s pevností San Lorenzo vede přes gatúnská zdymadla. Přejíždíme po největších ze třech zdymadel, která oddělují Karibské moře od Pacifického oceánu. V nekončící čtverylce se tu proplétají kolony aut a proudy lodí. S každým zavřením vrat smí projet část čekající dopravy... alespoň, než se dostaví nový most, který znovu spojí jih a sever amerického kontinentu.
Karibský nákladní přístav Colón byste radši vynechali. Ani sídliště Chánov není zrovna turistickou atrakcí. A obě místa mají hodně společného.
Ještě poslední výprava do džungle v národním parku Soberania. Vřešťani, malpy kapucínské, ptáci, hrající barvami, jak z omalovánek hyperaktivního děcka, motýli, hlavně ti modří, velcí jak dlaň... Ale my máme políčeno na lenochoda. Za půl roku se nám ten hajzlík mrňavej odmítal ukázat. A neukázal se ani teď. Vem tě nešť! Podíváme se na tebe v Panama City, v záchranné stanici, kde nám nikam nezdrhneš!
Do Panama City se vracíme dokonce o den dříve, než jsme plánovali. Tak jeden den fóra na papírování. Ještě se ujišťujem, že Erik od nákupu auta nevycouval, ale bývalý voják drží slovo.
A začíná kolotoč! Nejdřív se raděj zeptáme na celnici, co všechno budem potřebovat a co to bude koštovat. Hmm.... Notářsky ověřená smlouva, technická kontrola auta, uložit auto do celního skladu, papíry, papíry, papíry, stohy papírů, zaplacení dovozního cla, úhrada za každý den parkování v celním skladu... suma sumárum veškeré legrácky budou stát víc, než za kolik si Erik auto od nás kupuje. O tisíc dolarů víc?! Erik bledne, my propadáme lehkému zoufalství. Auto je zapsáno v Izabelině pasu a pokud nebude situace vyřešena, letištní celníci ji nenechají odletět. Zdejší právník, najatý specialista na celní právo, tvrdí, že se to dá za tři dny stihnout. Do pondělka. Odlétáme v úterý. Ufff... ani jediný kiks, ani jediný zádrhel!
Má Erik o auto ještě vůbec zájem? Každý druhý by asi vycouval. Hele sorry, ale...
"Amigos, je to víc než jsem čekal." a už je to tady. A co my s tím, když řekne ne. I kdybychom nakrásně sehnali obratem kupce, nemáme tři dny na to, abychom prošli celními procedurami od začátku. "Je to hodně peněz." Jistě. "Budu potřebovat nějaký váš přínos pro společnou věc." Uf. Jde do toho. Jistě! Domlouváme se na nové, nižší ceně a kolotoč se roztáčí znovu. Tak ti děkuji, státe panamský, nejen, žes nám připravil pár kvalitních nočních můr, ale ještě jsi nám výrazně zaťal sekyrku do rozpočtu.
Takže v pátek vezem Prosperáčka na poslední jízdu. Deponovat do celního skladu. Musíme narychlo probrat věci. Erik nás zve, přespíme u něj. To dává smysl. Vyřazené věci k autu a na kempování mu stejně necháváme s autem, jak jsme se domluvili. Parkujem před přístřeškem pro auto, kde přebíráme poslední rok života z krabic... náhradní alternátor, kapalinu k zastavení úniku oleje, plotýnka a kuchyňské náčiní, dokonce Izin haloweenský kostým! Vše nepotřebné dáváme na odkládací stůl, kde si to rovnou rozebírá Erikova rodina a přizvaní přátelé. Ne kvůli garážovému výprodeji. Erik, Panaman, ale též občan USA, přijel ze Států jen na týden, na dva, domů na návštěvu, tak se známí přicházejí alespoň pozdravit. A tři dny z krátké dovolené mu zabere jen starost o auto. A až odjedeme, tak další týden byrokracie. "To nechápu, a to je to moje země!" kroutí frustrovaně Erik hlavou.
Od odkládacího stolu nadšeně odbíhá Erikův syn: "Beru všechno, pro přežití v divočině." Naše nepoužité světlice, sekyrku, piknikový batoh. Skoro pokoutně se kolem plíží Erikova pětasedmdesátiletá tchyně, která ukořistila Izabelin téměř nepoužitý, snad dvacetibarevný set laků na nehty.
Poslední cesta s Prosperákem vede do celního skladu. 21.131 kilometrů jsme nasbírali od doby, kdy jsme, před více než půl rokem, odrazili od našeho příjemného domova ve Vancouveru. Izabela se věnuje papírování ve stylu proslulého Asterixova "domu, kde se zatmívá rozum". Celní úředník věnuje prodávanému autu inspekci, která je obdobou obávané gumové rukavice. Snad ani pracovník autopůjčovny nepodrobil nikdy v historii vrácené auto tak detailní kontrole, jako tenhle celník. Škrábance, odřeniny, stav stěračů, kolik k tomu máme klíčů? Zatím horečně hledáme číslo motoru, číslo karoserie a další identifikátory, protože VIN zkrátka v Panamě nestačí. Člověk začíná chápat, proč býti celníkem bylo v historii považováno za bezectné povolání.
A jako blesk z čistého nebe - bum - a je hotovo! Od teď už na auto nesmíme sahat. Není naše, technicky ano, ale je deponované. Není Erika, technicky ano, ale nebylo uvolněné. Spadlo do spárů panamských celníků. Dvacet dolarů za každý den stání u celníků. Čím budou neschopnější a protahovat proceduru, tím více jim člověk zaplatí. Nejsou to prostě zlatíčka?
Opěšali jsme, z overlanderů turisty. Pojízdnou střechu nad hlavou jsme vyměnili za pevnou strukturu hotelu nadobro. Místo, abychom projezdili okolí Panama City, jak jsem si bláhově myslili, řešíme panamské MHD, které je něco, jako "ztracené vejce". Je tady, autobusy jezdí perfektně, metro, všechno funguje. Jen nevíš jak, protože linky uvádějí jen konečné stanice, trasu nezjistíš, nevíš odkud, protože zastávky nejsou označeny, nevíš kdy, jízdní řády neexistují.
Čili podnikáme zásadní expedice do Panama City prostřednictvím tohoto kouzelného systému a doufáme, že v pondělí dostane Izabela do pasu razítko, že smí odletět.

K fotkám:
1) Vykrámováno, vybydleno
2) Sbohem v celním skladu

16/07/2016

Kde cesta končí

Jak se asi shodne většina obyvatel všech hlavních měst světa, civilizace končí na hranici jejich města. Na rozdíl od ostatních, mají obyvatelé Panama City pravdu. Vydáte-li se z Panama City na východ (ano, opravdu na východ, americký pevninský most situoval Panamu ve směru západo-východním), jedete k směrem k provincii Darién. Posledním dostupným lidským sídlem, je dřevěno-plechovo-betonová vesnice, či snad městečko, Yaviza. Poslední dostupné z pohledu civilizace. Znáte to, Amerika tu byla celou dobu, lidi v ní žili, mluví se o starověkých obchodních i objevných kontaktech, dokonce Vikingové se stavili na kus řeči, ale až Kolumbus ji objevil a přivezl "civilizaci".
Po martyriu dopravy v Panama City a okolí (hodnocení 2. nejhorší, čelné místo hrdě drží Mexico City), vyjedete na venkov. Z hlavní a jediné cesty se dá málokde odbočit. Množství vísek a měst řídne, naopak se na cestě množí policejní a vojenské kontroly. Důslední jsou především na cestě z Yavizi. Tedy od Kolumbijských hranic. U jezera Bayano vymizí úplně a zůstane jen asfaltová stužka džunglí. Představy o konci světa v zeleném pekle dostávají konkrétní obrysy. A pak se přes cestu klene slavobrána - Vítejte v Dariénu. A za ní víska. A mnohem, mnohem víc vojenských kontrol. Na checkpointu se zapisujem. Když se někdo v Dariénu ztratí, tak alespoň znají jeho jméno. A za checkpointem? 100 km do Yavizi, cesta prašná-strašná (zdejší vozovky se s námi chtějí rozloučit ve stylu, který drželi celou Střední Ameriku) a víc kontrol. Prakticky u každé vesnice. A vesnice, chaty ze dřeva a z toho, co bylo zrovna po ruce, bez oken, se střechami z plechu i palmového listí, je vlastně všude podél 100 km dlouhé cesty. Ale jen podél cesty. Do vnitrozemí si nezalézá.
No ne?! Práce na silnici? Vážně? V pátek večer?! Až tu pojedete za dva roky, je možné, že to bude po fungl novém asfaltu. A možná taky ne. Možná už cesta bude znovu děravá a nárokovaná zpět přírodou.
Do Yavizi dorážíme za soumraku, který se opět záludně posunul z vcelku příjemné sedmé hodiny na půl sedmou. Průzkum okolí necháváme na příští den. Dnes jen dáme pivo, balancujeme a bilancujeme na konci cesty.
Ráno se vypravujeme do města, rozděleného řekou vedví. Cesta končí u říčního přístaviště a dál vede jen chodníček. K chatkám mimo centrum, rozuměj, na druhém břehu, vede jen lanová lávka. To aby opravdu nikoho nenapadlo, že by se snad dal Darién přejet autem.
Yaviza je rušné město už od rána. U říčního přístaviště překládají banány, platany (banány na vaření) a yucu z dlouhých, úzkých kanoí na náklaďáčky a pick-upy. Z baru se ozývá se ozývá hlasitá hudba, hulákají opilci a je cítit závan zvětralého piva ze včerejška i dneška. Pod nohama se pletou psi, vyhublí, jako stojánek na topinky. Klouby, žebra, svrabem pokrytá kůže, hlad a smutný pohled spojuje zdejší potomky nějakého praotce baseta. Dva přivázaní čuníci si hlasitě ztěžují na způsob zacházení se zvířaty. 8:30 ráno, Yaviza žije.
Několik vojáků, které různě potkáme při "procházce" městem, se ujišťuje, že dál jít nechcem. Ne, jen přes lanový most, podívat se za řeku a zpátky. Zdejší populace se v Dariénu sice čile pohybuje, ale když chce za řeku cizinec, potřebuje speciální povolení od úřadů v Panama City, potřebuje průvodce a potřebuje všechno zaplatit. A není to málo. (Třídenní procházka netknutou divočinou vyjde na 500,- USD na osobu. Bez úředních poplatků, bez platů průvodci a dalších drobných všimných po cestě. Na druhou stranu se svezete kanoí do srdce netknuté džungle a navštívíte domorodé kmeny, jak nejvíc domorodí můžou být na to, aby přijímali bílé návštěvy, ale na druhou stranu je ještě nekonzumovali. Tak příště si musíme udělat v rozpočtu rezervu na Darién!)
Kromě brány do Dariénu neskýtá Yaviza mnoho turistických potěšení. Iza odmítla nápad dát si v místní špeluni pár piv a poplkat s chlopy, tak nasednout a zpět. Bude to dlouhých 100 kilometrů děr a kontrol...

---

P.S. V sobotu to vojáci nějak flákají. Pár kontrol to vzdalo úplně, některé na nás mávají, ať rovnou projedem. Jediní, kteří to myslí vážně, jsou na hranici provincie Darién. Autobus, plný místních, zastavují a nekompromisně šacují; prohlídka, jako na každé jiné hranici. Jen uvnitř státu. Připravujeme se na hloubkovou kontrolu. Zatím to všichni celníci vzdali, jakmile jsme otevřeli kufr. Tak prý kontrola nebude. Jen se vypsat na vrátnici, že už jsme pryč, živí a zdraví. Ani nemají zájem šťourat v kufru. Škoda. To jsme mohli s sebou vzít nějakou tu výslužku od strýčka Escobara!
Maně se mi honí hlavou novinové titulky ... dva čeští občané zadrženi...

K fotkám:
1) Úáááá! Darién!
2) End of the road!
3) Tam za řekou v rákosí leží Darién Gap!

15/07/2016

Panama City. Číslíčka na tachometru se vyjádřila jasně: 19.999 km. Pohneme-li vozítkem o pár metrů od prádelny, kde čekáme na poslední vyprané prádlo, na ten luxus, že poslední týden budem spát na prostěradle, které bude vonět o poznání lépe, než mokrý pes, čísla přeskočí a začnou počítat s dvojkou na začátku. Jak poznamenal mister Balon, pokud bychom jeli po rovníku, tak už bychom byli v polovině cesty kolem světa.
Přitom zadáte-li do Google Maps trasu z kanadského Vancouveru do Panama City, urazíte po nejkratší cestě 8.136 km a Google tvrdí, že to lze zvládnout za 92 hodin. Pravda, trochu jsme si zajeli, trochu se při tom pozdrželi, ale nelitujem! :D
Teď se pojedeme podívat do Yavizi, odkud již není cesta dál. Jen džungle, neprostupný Darién Gap. Možná se mrknem do Colónu, oč přicházíme, že v tomto přístavu nenapcháme Prosperáka do kontejneru, abychom si ho vyzvedli v Columbii. A taky jim zkontrolujem ten zdejší kanál...

15/07/2016

Se zatajeným dechem vjíždíme na most. To je TEN most! Puente de las Americas. Spojnice mezi Severní a Jižní Amerikou je sice o pár stovek kilometrů dál, tam kde se Panama a Columbia potkávají v neprostupné džungli Dariénu, ale v našich hlavách překračujeme zásadní milník tady, na dohled od skleněného panoramatu moderního Panama City. Třicítkou. Auta nás objíždějí. "Foť, Izo! Foť to!" Prostě jsme si jen tak jeli a najednou most, kanál, lodě.
A za mostem už je historické i moderní Panama City. Odtud za dva týdny odlétáme. Náš toulavý život byl opět zasazen do pevného rámce časů a dat.
Do Panama City se musíme vrátit. Kamkoli dál pojedeme, už to není volná cesta před námi. Kamkoli pojedeme dál, to už je jen výlet, protože cíl - byl-li kdy jaký (a to tedy nebyl!) - byl dosažen.
Stejně - cestovat Panamou je divné! Zeměpisně divné. Celou dobu prostě víme, že směřujeme vpřed, k jihu a za zády necháváme sever. Ovšem na panamské úžině se země záludně zatočí a najednou pokračujem ve směru západo-východním. A vpřed, do Panama City to nakonec bylo chvíli i k severu... no věřte tomu.

14/07/2016

Přidali jsme poslední kousek do naší vlajkoslávy. Ano, POSLEDNÍ. Panama je poslední zemí, kterou projedeme. Do Jižní Ameriky, do Argentiny, do Ohňové země, do Ushuaii, na nejjižnější bod, jak jsme původně zamýšleli, se nedostaneme. Tentokrát.
Původní plán byl na půl roku. Půl rok je v nenávratnu a stejně tak i rozpočet, pomenšený o opakované opravy. Holt to byl velký a velice záživný kus země, který jsme projeli, poznali a zamilovali si. Řekne-li příště někdo "svět je malý", nevěřte mu! Strávili jsme půl roku v Mexiku a na úžině, spojující Ameriky. Na mapě to vypadá, jako takové malé nic, ale potulovat se po a v okolí Panamerikány, dálnice mnoha cest, nás přesvědčilo, o opaku.
Za necelé dva týdny se nám ale svět opět zmenší, až nám úzký pruh panamské země bude svištět pod letadlem. Letenky už máme, takže milé Čechy, Moravo a Slezsko, těšte se na nás, my na Vás taky tak!

11/07/2016

Udělali jsme si v deštivý den malou exkurzi do místního minipivovaru. A stálo to zato! Zatím asi nejlepší pivo v Centrální Americe.

09/07/2016

A jsme v Panamě! Náročnost tohoto přechodu tentokrát nespočívala v byrokratických procedurách (ostatně na ty jsme si už zvykli), nýbrž v dlouhé frontě a s tím spojeným čekáním v úmorném vedru.

08/07/2016

Včera, 6. 7. 2016, to bylo přesně půl roku, kdy jsme vyměnili Vancouverský déšť a trochu toho sněhu za slunce... a jak to teď vypadá i (zase) déšť Střední Ameriky.
Dnes poslední večer v Kostarice a zítra ráno překračujeme hranice do Panamy.
Pro milovníky čísel dodáváme, že jsme na cestě dosud dlouhé 18.902 km.

05/07/2016

Bahna 2016 /dokončení/

Je za dvanáct minut poledne. V jedenáct jsme psali S.O.S. SMS na číslo, které jsme dostali od finkéra. Žádná odpověď. (A mizivý signál.) Řekli jsme si, že volat o záchranu začnem v pravé poledne. Ale co do té doby? Vzmůžem se alespoň na vzájemné uklidňování typu, "to bude dobrý".
Hloubáme, jak se dostanem z bláta. "To bude chtít nějakou těžkou techniku, buldozer, nebo tak..." "Možná by mohli přivést jedno z těch čtyřspřeží volů..." meditujeme. Mnoho jiného nelze.
Za osm minut poledne. Už to nevydržíme, odcházím lovit signál. Stejně, než ho ulovím, tak už poledne bude.
"Sí, sí, vím o vás, jsem na cestě, přijdu za pár minut," sdělil mi náš potencionální zachránce do telefonu. A zase čekáme. Jakkoli působí Kostarika jako rozvinutá západní země, kde se bude americký turista cítit jako doma a navíc si dopřeje tu či onu exotickou pochutinu, vnímání času zde stále ovládá syndrom "mañana". Čas není nijak zapeklitě důležitý. Ráno se rozední, večer setmí... a mezi tím se něco udá. To nic, jen jsme nervózní, jestli se odtud dostanem.
Kolem druhé dorazil kudrnatý mládenec a anglicky hlaholí: "Prý jste tady už od včera? Tady jsem vám přines vodu..." hurá! "...sendviče a banány." kterých podává rovnou celý trs. Bezva! Hlavně ta voda. Celé dopoledne jsme si akorát syslili poslední dvě decky. Diego - předvoj naší záchrany - pochází ze Švýcar a za byt a stravu dobrovolničí v hotelu, který jsme míjeli pořádný kus cesty zpět. "Za chvíli tu budou ostatní."
A opravdu. Po deseti minutách se začínají trousit, další zaměstnanci hotelu. Jeden, další dva, a ještě jeden... Každý má přes rameno napchaný jutový pytel. Přijde. Se zařinčením ho shodí a sedne si na něj. Sedí a usmívá se na nás.
"Včera tady naši taky vytahovali jedno auto, co si spletlo cestu." To se tady prý stává běžně. "Ale ti nedojeli tak daleko." dodává Diego. Tak nevím, mám být na nás hrdý, že jsme se nedali a že nás zdolal až protisvah, nebo jsem jen o to větší blbec?
"A to je Eustachio" představuje Diego svého chlebodárce a našeho potencionálního spasitele.
"Mucho gusto." Ostatní zatím rozbalují obsah jutových pytlů. Lana, řetězy a vrátek. Takže žádné čtyřspřeží. Jediní voli, toť naše dvouspřeží.
"Ale víte," obrací se Eustachio k Diegovi, aby - vcelku zbytečně - tlumočil jeho španělštinu pro nás, do angličtiny "je tady jisté ´costo´." Jasně, něco to bude stát. Zadarmo se s námi nikdo bahnem babrat nebude. A pak tichounce, skoro omluvně, vypustí z úst částku, která dvojnásobně předčila naše nejdivočejší očekávání. Čelist mi klesá znovu, tentokrát překvapením. Nevěřím svým uším. Zoufalství. Tak to tu radši necháme a prodáme, ne?
"Vážně, levněji to udělat nemůžu... mucho tiempo, mucho trabajo!" Hodně času, spousta práce. "Ale nic vám nenutím! Jestli chcete, vezmu vás do Santa Eleny a můžete si zkusit najít někoho, kdo by vás vytáh´ traktorem. To by mohlo být levnější."
To by nás ale vytrhlo! Tak vzhůru do toho. Jen zabalit výsadkové zavazadlo - momentík, ještě foťák - a můžem vyrazit. Karavana jutových pytlů už vyrazila napřed.
Plahočíme se vzhůru po bahnité cestě. Odhadujeme, co by se dalo vyjet a kde nám už auto nestačí. Většinou nestačí. Tohle jsme vážně jeli?! Bláto nám žere sandálky. Bahenní sjezdovka. Oči v sloup. Chci vidět, jak překročíme tenhle močál. Kdybychom jen zůstali nad tím. Nebo tady, nebo tady. Zatím jsme vystoupali do vysokohorské oblačnosti. Sice je stále teplo, až vlhké dusno, ale viditelnost sotva na čtyři metry. Konec června je invierno - zima. U odbočky, kde na nás měl Eustachio čekat s autem, nikdo není. Vykašlal se na nás. No co bychom čekali. Plazili se se zátěží sem a bez výsledku zase zpět... Do Santa Eleny je to svižnou chůzí slabé tři hodinky. Do tmy dojdem, třeba se pro nás Eustachio vrátí. Díky počasí si připadáme jako na podzimní hřebenové tůře v našich zeměpisných šířkách. Lodge Vista Verde - nejmenoval se tak ten hotel, co říkal Diego? Pojďme se zeptat.
"Hola, amigos!, pojďte dál." vítá nás Eustachio "Něco k jídlu, k pití, chcete tady přenocovat?"
"Raději bychom to dneska zvládli do Santa Eleny..." nahazujem udičku s nadějí v hlase.
"Jistě, jistě, já vás tam vezmu. Jen musíte pár minut vydržet." Hodinu a půl.
"...a před pár lety tady byli nějací Američani. Měli auto z půjčovny a navigace je taky vzala sem. Zapadli v bahně, jako vy. Volali na půjčovnu a ti jim řekli, že se o to pojišťovna postará. Poslali dělníky, ti to tady vůbec nemohli najít, pak nemohli auto dostat ven. Když to zkoušeli, tak spálili ještě spojku. Ti lidi tady museli týden čekat v tomhle hotelu a ti dělníci taky. A pak jim pojišťovna řekla, že to nezaplatí, kvůli nějaký větičce, psaný ve smlouvě malým písmem. Tak je to stálo asi čtyři a půl tisíce dolarů. A to mluvím jenom o tom autu." zvedá nám zatím Diego morál.
"Můžem jet." přeruší nás Eustachio. Ještě, že tak. Nevím, kolik obdobné morální vzpruhy bych zvládl.
Malá Suzuki Grand Vitara se pomalu šine na jedničku do mírného kopce. Vlastně na tom naše vozítko není až tak špatně... po technické stránce.
Z minula už máme vyhlédnuté ubytování. Hostel Sloth (Lenochod). V rychlosti hodíme věci do pokoje a odcházíme hledat traktoristu, co nás vytáhne z bryndy. Logickou úvahou jdeme rovnou do oblíbené místní pekárny - pekař bude znát všechny místňáky. Mladý pekař si není jistý, ale dědeček pekař nás rovnou naloží na korbu pick-upu, který si koupil v rozpuku své mladosti a veze nás k známému traktoristovi.
"To máte těžký," sráží nás rovnou traktorista v rozletu, "já tam nepojedu." Před pár lety jsem to dělal a zapad jsem i s traktorem. Jen zázrakem jsem se dostal ven. Vrátil jsem se v pět ráno. Eustachio, ten člověk, co vás dovez sem, ten má vrátek, a ten jediný vám může pomoc."
"A co nějaký jiný traktorista...? Neznáte tady někoho jiného?"
"Co by ne. Momentík." a už obvolává okolí.
Ne. Ten tam taky nepojede. Ten tady není. Věc je jasná. Potřebujem traktoristu - šílence.
"Ještě zkusím zavolat Mariovi." Pomaličku se stmívá.
"Tak se prý s váma může setkat za půl hodiny ve městě." Cože? Za půl hodiny už bude úplná tma. A v horách navíc slejvák. Vypadá to, že Mario je náš člověk!
Raději krotíme Mariovo nadšení a domlouváme se na ráno. V sedm, jako na orloji, stojí před hostelem velký žlutý traktor s radlicí a rypadlem. Naskočím. Jedu sám. K čemu bychom tam byli dva. Závratnou rychlostí svižné chůze vyrážíme do hor a do džungle. Kousek před odbočkou se Mario tázavě podívá. "Derecha - doprava." Naviguju. Mario si jenom enigmaticky mlaskne. A už jedem blátem po svahu dolu. Zase. Kola zapadají, ale stroj se nedá. Jedinou zastávku tak děláme kvůli novému sesypu půdy, který je zapotřebí odbagrovat. "To je černý vulkanický písek. Volcano Arenal!" častuje mne Mario přednáškou z geologie.
Dorážíme ke "sjezdovce". "Tak tady to je asi nejhorší úsek" ukazuju Mariovi "Zvládnem to?" Mário jen vesele kýve hlavou.
Pod sjezdovku si přišel nějaký místní fincero na dřevo.
"Jedem pro auto, viděls ho? Je ještě daleko?." ptá se traktorista.
"Quinentos metros." pětset metrů. Fincero se na mně nevěřícně kouká. Pak udělá výmluvné gesto, zatímco ze rtů odezírám slovo "LOCO". Šílenec.
Dolů to šlo lehce. Řetězem za radlici přivážem auto k traktoru. Traktor couvá, mám se snažit pomoci motorem, ale jediné, co dělám, že pomalu pálím spojku, což auto dává najevo zvukem i po čichu. Postupujem pomalu, krok po kroku. Traktor se vždy lopatou chytne ve stráni, v levo, krok, trh, vpravo, krok, trh. A pomalu se drápe do svahu. To není tak špatné. Naplňuje mně naděje, že budem v cajku ještě před polednem.
Až dorazíme ke sjezdovce. Traktor se boří, zapadá. Takhle to nepůjde. Mario otáčí stroj. Teď mne táhne popředu, za lopatu rypadla. Postup je to zdlouhavější. Zapřít radlicí, spustit do bahna levou nožku, pravou nožku. Lopatou potáhnout Prospera kupředu. Noha nahoru, levá, pravá, zvednout radlici, odpich lopatou. Krok. Přitáhnout lopatou auto. A znova. A znova. Traktor capká, jak přerostlý, žlutý krab. Zapadá, ale profík-šílenec si s tím hladce poradí.
Prospero před sebou hrne vlnku bahna, ale nechá se pomalu táhnout. Já jsem v kabině vlastně zbytečný. Šlapat na plyn nemůžu a točení volantem má v hlubokém bahně stejný vliv, jako názor pana Vonáska na postoj ministerstva zahraničí k Džibutské republice. Z reproduktorů mi skučí náhodně spuštění Klezmatici lkavé židovské "ajajajaj! ajajajajaj! ááájajaj!". Židovská hudba přesně vystihuje momentální bahenní situaci i očekávané finanční náklady.
A najednou rupne řetěz! Lopata vystřelí směrem k traktoru a Prospero začne plužit po sjezdovce zpátky. Rázem nejsem zbytečný. Přetržené tažné lano jsme tu už měli, ale přetrhnout kovový řetěz? To je novinka. Mario je naštěstí vybaven - rychle připínáme náhradní řetěz a capkáme dál. Když rupne ten, nezbývá, než udělat z kovových ok těžký, neforemný uzel. Po necelé hodince necháváme sto, sto padesát kluzkých metrů ve zpětném zrcátku a i já si můžu po bahnité rovince šlápnout na plyn, pořád na železném vodítku. Ale jenom na chvilku. Kola podkluzují i do mírného, o to bahnitějšího kopečka a Mario dlaní ukazuje, ať si dám zase oraz. Řetěz se napíná a naše spřežení vyráží vzhůru klasickou již rychlostí 1 km/h.
Na náhorní plošince už můžeme řetěz odvázat, tohle už naše vyždímané 4x4 zvládne samo. Sakryš, zapomněli jsme ještě jeden kopeček. Dostanu se sám do tří čtvrtin. Vyndaváme a přivazujem znovu řetěz, na posledních deset metrů. Hustě se rozpršelo. Hory nás pouští, ale s varováním!
Mokří a zablácení hodujeme na trsu banánů. Děkuju na stotisíckrát a odjíždím do Santa Eleny. Pro mně půl hodinka, Mario na otevřené platformě traktoru, v dešti, dvě hodiny. Mlha z mlžného pralesa se zvedne až krátce před městečkem. Už abychom byli z toho města pryč!
Tři hodiny odpoledne, prší a před námi leží 150 km "prašných" cest k jezeru Arenal.
---
Krátký dovětek: Hlavní cesta k jezeru na několika místech vypadala stejně dobře, jako její dvacetikilometrová koňská příbuzná, na které jsme neplánovaně strávili dva dny. Auta s obtížemi projížděla hluboké bahno, autobusy to rovnou vzdávaly.
U vyhlídky na jezero Arenal jsem si chtěl pořídit fotku. Kde je foťák? Chvíli hledáme a jediné vysvětlení je nasnadě - zůstal v Santa Eleně!
Když jsme se pro něj vrátili, zjistili jsme, že v hostelu už není. Paní uklízečka to tvrdila a tak to musí být pravda. Asi tam nikdy nebyl. Paní majitelka hostelu to tvrdila a tak to musí být pravda. Policie nám slíbila, že když ho najdou, předají ho ambasádě "Odkudvyvlastnějste" v Kostarice a ta nás bude kontaktovat. Jediné zastoupení ČR ve Střední Americe je v Mexico City.
Pryč ze Santa Eleny, pryč!

---

Fotky:
1) Pomalu vpřed
2) Sjezdovka za námi
3) Selfie se spasitelem

05/07/2016

A je tu velká změna! Tahle vlajka je velká a rozhodně si ji nespletete s ostatními modrobílími vlajkami. Takže "PURA VIDA"

03/07/2016

Včera jsme navštívili jeden z prvních minipivovarů v Costa Rice. Potřebovali jsme si trochu spravit náladu po těch všech nepříjemnostech. Život je hořký! Bohudík!!!

03/07/2016

Zatímco Prospero měl bahenní zábaly, my si potom všem stresu naordinovali horké prameny. Lázně zadarmo!

01/07/2016

Když se daří, tak se daří. Ukradli nám foťák! :(

30/06/2016

Bahenní zábaly

Po adrenalinové návštěvě ziplajn jsme si řekli, že oddech by opět bodnul. Proč nejet ke krásnému jezeru Arenal pod vulkánem stejného jména? Ostatně, je to ze Santa Eleny, základny adrenalinových a poznávacích výprav, slabých dvacet kilometrů. Můžem si dovolit ještě krátkou tůru k televizní věži na zdejším kopci Cerro Amigos, odkud má být krásný výhled na cíl naší cesty. Výhled nebyl. Místo něj byla názorná ukázka "cloud forest" - mlžného lesa. Mraky zahalily výhled těsně před naším výstupem na vrch a odplazily se, jak jinak, když jsme byli bezpečně z dohledu výhledu.
Z kopečka dole, krátkou, nebo rychlou, ptá se navigace na variantu trasy. Krátká je dvacet kilometrů, rychlá stopadesát kilometrů. Tak asi krátkou, ne? Proč by proboha někdo chtěl jet okolo. Tři hodiny odpoledne, před sebou nezpevněnou cestou... Navigace tvrdí, že prý těch dvacet pojedem dvě a půl hodiny. Chachá... Dirtroad si užívám.
Vyjíždíme ze Santa Eleny, deset kilometrů za námi, necelá půl hodina. Ačkoli se spustil hustý lijavec, který mění cestu v bláto a nečiní řízení vůbec příjemným. Provazy vody se spouští na kapotu, na čelní sklo, bubnují do střechy.
"Zahněte vpravo" ozve se technická podpora cesty. Musím zpomalit a objet nasypanou haldu zeminy. Za haldou se cesta mírně zhoršila. Řekl bych, že to deštěm. Prospero ryje v cestě hluboké koleje, kterými stékají potoky vod. 4x4 se odráží od bláta, naštěstí je cesta z kopečka.
"Můžeš prosím tě zavřít tu pusu?" ptá se Iza, která se nebaví ani z poloviny tak, jako já. Vyhovuji. Budu si zkrátka vískat vnitřně. Déšť bubnuje do střechy a nám hraje v kabině svižná hudba. To se to jede. Když to jede z kopce.
Po deseti minutách jízdy bahnitým rigolem se cesta narovnala a zároveň proměnila v bažinu. Pomalu se odpichujem bahnem kupředu po straně kopečka. Auto klouže ze strany na stranu. Iza trne, já se potím. Jedeme rovně a dolů. Jinam nelze.
"Zastav. Zastavíme tady na chvíli." navrhuje Iza. Vyjeli jsme z džungle na jediný rovný a nebahnitý plácek, po obou stranách se pasou stáda krav. Izabela by si ráda vydechla, spravila nervy a vyčkala na konec deště. Nu, budiž, má to něco do sebe.
"Tak ale jen půl hodiny" jsem nevrlý, moc se mi to nelíbí. Kdo ví, co nás v tomhle nečase a s takovouhle cestou ještě čeká. Možná měla navigace pravdu. Těch deset zbývajících kilometrů můžem klidně ještě hodinu a půl jet. Ne-li déle.
Osmadvacet minut v nenávratnu. Kouknem na sebe, kývnem a jedem. Před námi je bahnitý úvoz dolů. Kloužem a držíme se při straně, seč to jde. A stejně, jako lyžař přijede cestou k vrcholu sjezdovky, otevřel se i před námi široký, bahnitý sráz. Déšť, možno-li, ještě zesílil. Iza se chytla madla. "To ne! Ne! Ne..."
Dobře, ale kam? Zpátky nelze, to nemáme šanci vyjet, stát tady nemůžem. Po cestě jsme minuli několik sesuvů půdy ani teď zrovna nestojíme na nejbezpečnějším místě. Vpřed po sjezdovce je jediná možnost a můžeme leda doufat, že dál je cesta lepší.
Auto klouže ze srázu. Volant a motor mají na naši jízdu asi tolik vlivu, jako mravenečník na pohyb planet po sféře nebeské. Kloužeme po předu, kloužeme bokem. Chvíli mám strach, že se převrátíme. Kormidluji, seč se dá. Do té velké díry, ne... strachuju se, jestli vjedem tam, tak jsme vážně v prdeli! Auto se dostalo na skluzavku na chvíli po předu, spíše dílem štěstí, než řidičským umem.
Ze svahu dole se nemáme čas radovat. Bahno na rovném úseku není o nic méně hluboké, než bahenní splaz, který jsme právě zesurfovali. Rovně a dolů. Rovně a dolů. A dolů. Cesta se před námi mění v pěšinu, jedeme vysokou trávou a pěšina nás vede, jako kabel sanfranciskou tramvaj. Setsakra! Jednou to muselo přijít. Kopec nahoru. Teď, za deště, kdy proti nám stékají potoky vody, nemáme naději vyjet. Když déšť zeslábne, vyrážíme na průzkum. Bude to krušné, ale kdyby přes noc nepršelo, ráno bychom mohli mít šanci ho vyjet. Horší je, že dál se cesta zužuje. Pojedeme pěkně natěsno, ale snad se dostanem dál, vždyť je to jen devět kilometrů.
Během našeho průzkumu déšť slábl, až se vytratil, jako poslední štamgast hodinu po zavíračce. Ze střechy můžem sundat židličky, nacucané, jak houba. Přes ně igelitové pytle a ručníky. Litrové pivo a můžem si vydechnout. Přespíme tady, pod kopcem. Židle stavíme doprostřed cesty - že nás bude někdo v našem bahnitém údolíčku obtěžovat, je vysoce nepravděpodobné. Máme krásný výhled na okolní kopce, po kterých se válí řídké mraky mlžného pralesa, na stádo pasoucích se krav, kterým ani liják nesebral apetit a na náš zítřejší zápas. Třeba po setmění projde džunglí nad našima hlavama lenochod!

Dobré ráno. "Hele, támhle někdo jde..." a jde k nám!
Malý fincero, zdejší farmář, mačeta v třásněmi ozdobeném pouzdře přes rameno, si to namíří rovnou k nám. A spustí. Výbornou angličtinou, která je v Kostarice vcelku běžná. Ovšem nijak povzbudivě nezní. "Jé, to jste si dali. Dál ta cesta nevede. Je tam jen pěšinka. Cestička pro koně. To se budete musit vrátit." Že by se nám nějak chtělo do toho... Jdu znovu na průzkum, ťapám v rozbitých, levných napodobeninách Crocksů asi kilometr bahnitou, úzkou pěšinkou. Přede mnou se otevírá výhled na jezero Arenal i s vulkánem. Tak blízko. Tak blizoučko.
Dobré je, že pěšina se již více nezužuje, ne na mém průzkumném kilometru. Horší je, že dál mají být ještě tři brody, které budou po celodenním slejváku pěkně rozvodněné. A fincero tvrdí, že dál už projede jen jezdec na koni, nebo pěší. Tak to jsme nahraní.
"Nebojte, známý vám pomůže. Zrovna včera pomáhal vyprostit jedno auto z tamtoho největšího srázu." A tak voláme o pomoc. Prý může, ale až v jedenáct. Chcem se přiblížit, kam až dojedeme, ale zkrachujeme hned na prvním malém kopečku. Titěrnou skládací lopatkou se snažím odhrabat závaly bahna v bláhové naději, že popojedem alespoň kousek blíž záchraně. Moje snaha má asi stejný efekt, jako vynášet latrinu polévkovou lžící. Izabela sbírá klestí, které hodíme pod kola. Ze střechy sundaváme "prkna poslední záchrany", s kterými se snad dostanem přes nejhorší bahno. Dvě. To bychom jich museli mít z celého plotu a postavit si cestu nahoru, aby nám to trochu prospělo. Auto se snaží, ale ani vysoký točivý moment se zařazeným 4L nepomáhá a kola se marně protáčí v bahně. Vzduchem se šíří zápach pálící se spojky...
Takhle si víc uškodíme, než prospějem. Vypnem motor a zapneme mozek. Kam jsme se to zase dostali a jak z toho. Šmarja, my jsme blbí!

/pokračování příště/ :))