Mimoni na cestě světem

Home
Mimoni na cestě světem

Rozhodli jsme se, že si odpočneme od práce a vydáme se za splněním svých snů. Zvedáme zadek z kancelářské židle a míříme na rok do světa.

10/09/2023

Už pár dní jsme dočasnými obyvateli Porto Moniz. Přesto, že je město během pěkných dnů přeplněné návštěvníky, kteří míří hlavně za koupáním do jednoho ze dvou polopřírodních bazénů, my jsme se k tomu kvůli pozdním návratům ještě nedostali :)
Jeden den jsme věnovali Funchalu. Nejsme fanoušci fotbalu, a tak jsme jen minuli muzeum Cristiana Ronalda - nejslavnějšího místního rodáka - i když stavět muzeum za života je divný a Ronaldova socha před muzeem taky ;) Otestujeme i veřejné wc - jak to zadarmo, tak to za půl eura. 50 centů je tu běžná cena za záchody, na některých plážích a dalších místech bývají i gratis, ale často jsou placené.
Ještě ráno než se objeví fronta, se necháme vyvézt lanovkou (poměrně drahou) do kopců nad Funchalem. Hned vedle stanice lanovky je jedna ze dvou velkých botanických zahrad Madeiry. Chtěli jsme do obou, ale nakonec nám jen ta první - Monte Palace Garden - zabrala půl dne :) Soukromá zahrada na pozemku bývalého hotelu nabízí od každého trochu a v horkých dnech je dobrým způsobem, jak se úkryt před sluncem pod korunami stromů a zároveň si doplnit znalosti. Je rozdělena na několik tematických a výstavních částí. Nádherné minerály většinou pocházející z Brazílie, africké kamenné sochařství, orientální zahrada, plameňáci, nespočetně květin, sukulentů a dalších rostlin a stromů. Vše promyšleně rozmístěné a jako ústřední prvek je údolí s potokem, kaskádami a jezírky.
Prošli jsme i kousek starého města a postupně vyzkoušeli převážně skvělé 🍦 :)
Jeden den nám víc pršelo než svítilo slunce, tak jsme to po krátké zastávce v horách v okolí Encumeady zase otočili zpátky k pobřeží. Projeli jsme pobřežní vesnice Riberia Brava, Sao Vicente a Porto da Cruz - tady je malá pláž spíš kamenná, ale s krásnými vlnami na blbnutí :) Taky jsme snad poprvé narazili na nějakou uzavírku a opravu silnice ;)
Po volnějších dnech se zase vracíme do hor na levádu Furada a Balcones. To druhé je krátká pěšina s vyhlídkou do údolí a jako další ne úplně dobrou atrakcí jsou ptáčci, které turisté krmí sušenkami. Ptáci jsou navyklí na lidskou přítomnost a s trochou trpělivosti vám doslova zobou z ruky, ale nejspíš jim ta dieta neprospívá.
Na opačné straně údolí se napojujeme na dlouhou levádu Furada. Skupinové zájezdy ji často absolvují v jednom směru, ale my tu možnost nemáme a musíme se vrátit stejnou cestou. Podle mapy ještě lezeme na kopec, kde má být rozhledna. Ta tu je ale zamčena za plotem a okolo vysoké křoví, takže se panoramata tentokrát nekonají - asi proto sem nevede turistická značka ;) Nedaleko ale prochází jeden z oficiálních běžeckých trailů - s různými délkami s maximem 35 km. To už musí být v madeirských kopcích a vedru slušná řehole. Za celý den máme skoro 25 km a další den si dáváme pauzu. Zůstáváme "doma" a jen si zajdeme do bazénu. Psali jsme, že tu jsou dva. Mimo pláže je to na Madeiře poměrně častý způsob úpravy pobřeží pro plavání. Pobřežní skaliska jsou obehnána a propojena betonovou zídkou, která odděluje klidnější bazény od divokého moře. A jsou tu vybetonované plácky a přístupové cesty, popř. schodiště. Některé takové bazény jsou při větších vlnách zavřené, ale některé mají zídky vyšší a i při více rozbouřeném moři je možné v nich plavat a užít si pocit, kdy máte divoké moře na dosah a přesto jste v relativním bezpečí. Je to i případ Porto Moniz - jsou tu 2 bazény. Jeden na pohled hezčí a placený, který však byl 4 dny v kuse zavřený, protože si ho přivlastnil oceán. Druhý bazén je pak starší, ale zdarma a i při velkých vlnách otevřený, protože jen výjimečně se vlna přelije přes zeď. Den končíme večeří na terase nad oceánem.
Po dlouhém váhání jsme se nakonec na poslední den vydali na plavbu s delfíny. Součástí mělo být i plavání s nimi, ale jak už to tu často bývá, moře je tento den divoké a plavat se nedá. Alespoň ale nacházíme velkou skupinu velryb, odpočívajících na hladině a s nimi i párek delfínů. Na cestě zpátky ještě objíždíme pobřeží a místa, která jsme poslední dny projeli po souši, tentokrát vidíme z perspektivy hladiny oceánu. Taky děláme rychlou zastávku na vyhlídce Cristo Rei. Taková miniatura Krista Spasitele z Ria. Poslední den vracíme auto až odpoledne, tak ještě doháníme nějaké resty - vracíme se na skaliska Ponta de Rosto. Uděláme si krátký výstup ke kapli, kde jsme díky velkému vedru prakticky sami a ještě než se rozloučíme s ostrovem, provozujeme plane spotting. Zastavujeme na několika místech okolo letiště a čekáme na letadla mířící nebo opouštějící letiště, které nese jak jinak jméno Cristiana Ronalda :) Místní letiště patří díky poloze velmi blízko zástavbě a na úpatí svahu k těm zajímavějším. Na jedné vyhlídce potkáváme nějakého leteckého nadšence, který s evidentně drahou fotovýbavou čeká v improvizovaném autostanu, aby mohl udělat fotky dopravních letadel. My už ale musíme vrátit auto a těšit se na 5ti hodinový let do Vídně.

06/09/2023

Poslední dny měníme plány podle počasí. Ráno koukneme z okna a podle toho se rozhodneme, kam pojedeme :)
Někde jsme psali, že lanovky jsou hned po tunelech častým způsobem, jak na Madeiře překonat výškové rozdíly. Tunelů každý den projedeme nepočítaně, tak jsme tentokrát vyrazili na lanovku do Achadas da Cruz. Malá 2 kabinková lanovka obsluhuje malou kolonii na úzkém pruhu země, mezi patou útesu a oceánem, ohraničenou z obou stran příkrými skalními srázy. Jsou to spíš zahrady bez stálého bydlení. Většina z nich osázená vínem - zrovna probíhalo vinobraní. Lanovka je nejrychlejší spojení s vesnicí nahoře na útesu. My to dolů jdeme postaru - stezkou, která postupně klesá do údolí a zpátky se necháme vyvézt. Ráno tu bylo jen pár lidí, ale odpoledne už se vytvořila fronta. Odpoledne děláme zastávku v Seixalu. Městečko je neskutečně přecpané lidmi a auty. Hlavním lákadlem jsou polopřírodní betonové bazény na západním okraji a staré přístaviště s pláží na východě. Bazény nás tak moc neoslovily, mnohem víc se nám zamlouval přístav. Malá pláž s černým pískem a hlavně nábřeží, odkud se dá perfektně skákat do vody ze 3 různých výšek - no neberte to ;) Na začátek je dobré pozorovat místní děcka, jak a kam skáčou a pak to zkusit taky ;) Přístavišti opticky dominuje starý sklad vína zrekonstruovaný do podoby moderního ubytování - k dispozici za lidových 200 usd/noc :) Vypadá to skvěle, ale nesmí vám vadit celodenní společnost plavců a turistů ;) Střídáme hory s pobřežím a někdy k tomu přidáme město. Jedno dopoledne věnujeme horskému lesu Fanal. Řídce roztroušené stromy, často zahalené mlhou v divokých tvarech jako z filmu Tima Butona :) Počasí se ale rychle změnilo a déšť nás vyhání z hor. Cestou ještě svezeme německý starší pár, které déšť zastihl daleko od auta. Vypadá to, že na pobřeží je víc slunce, tak míříme raději tam ;) Krátká zastávka na 2. nejvyšším útesu Evropy - Cabo Girao s prosklenou terasou a výhledem na Funchal a původně rybářskou vesnicí - dnes spíš předměstí Funchalu - Camara de Lobos. Tímto směrem teď míříme i my. Přesto, že je Camara de Lobos v těsném sousedství Funchalu, stále si udržela trošku té romantické atmosféry. Je tu všechno - úzké ulice, kostel, nespočet restaurací, přístav, rybářské loďky. Dá se tu i koupat na nábřeží. Nějaké místo najdete na Madeiře skoro všude, ale často jen malý plácek nebo betonové molo se žebříkem. Písečných pláží je pomálu a těch s původním nenavezeným pískem ještě míň. Prakticky všechny mají ale společné to, že jsou chráněné umělým valem nebo v zátoce, protože nechráněné pobřeží je tu těžce zkušené vlnami Atlantického oceánu a dobré spíš k surfování.

03/09/2023

Vstali jsme brzo ráno, ještě po tmě míříme na vrchol Pico do Areeiro, kterému dominuje kupole vojenského radaru. Jako mnoho jiných chceme dorazit na vrchol ještě před východem ☀️. Ve Funchalu mineme sjezd z dálnice a chvíli trochu bloudíme ulicemi města. Nakonec se ale navracíme na správnou cestu a pokračujeme dál strmě vzhůru. Prakticky 20 minut jedeme jen na dvojku, po tmě a v úzkých serpentinách. Kus za náma se v údolí mihají světla aut jedoucích za námi. Na chvíli okolí pokryje mlha, to jak projíždíme vrstvou mraků, ale nad nimi už je jasná obloha. Kousek před vrcholem se připojíme do kolony, která přijíždí po jiné silnici a skupinově dojíždíme až k vrcholu. Tady už vládne organizovaný chaos. Evidentně nepřijíždíme první :) Horní parkoviště už je plné, a tak se kus vracíme a necháváme auto na kraji silnice na malém placu. Právě včas stíháme východ slunce. Hodně lidí hned po východu míří zpátky do údolí, ale spousta dalších zůstává a vydává se jako my stezkou na nejvyšší horu Madeiry Pico Ruivo 1 862 mnm. Zajímavé je, že rozdíl nadmořských výšek mezi Pico do Areeiro a Pico Ruivo je jen asi 50 m, ale celkově nastoupané metry na stezce jsou cca 900 m a jedna cesta zabere přes 2,5 hodiny. Stezka se totiž vine kolem ostrých vulkanických štítů a po hřebenech a střídavě klesá a stoupá. Na trase je i několik tunelů a kovových schodišť. Tunely jsou obecně oblíbená stavba na Madeiře - společně s lanovkama :)
Na úzké cestě bývá dost plno a často se postupuje pomalu podle toho, kolik lidí je před vámi. Na zpáteční cestě se k tomu ještě přidává nutnost vyhýbat se v úzkých pasážích s protijdoucími skupinami. Obzvlášť pokud potkáte celou zájezdovou skupinu :) Těsně před vrcholem se ještě počty lidí zvýší s tím, jak se u horské chaty setkávají 3 různé přístupové cesty. Máme štěstí a celý den jsme nad hranicí oblačnosti s jasným počasím. Není moc kam spěchat, za den jsme nastoupali tolik schodů jako snad nikde jinde a vzpomínáme na bolavý výstup na vietnamský Fan Si Pan. Ke konci dne už toho mají nohy dost :) Návrat slavíme 🍦 a pomalu sjíždíme z hor zpátky do údolí.
Protože ráno necítíme nohy, tak je jasné, že to musíme rozchodit a nejlíp zase někde v horách :) Ranní vstávací morálka ale upadá a k tomu máme stěhovací den, a tak přijíždíme do Rabacalu dost pozdě. Ještě na příjezdové cestě se ztuhlýma nohama a z posledních sil předbíháme dva velké zájezdy :) Chvilku obhlížíme turistickou chatu, sponzorujeme místní wc a pak míříme dál na levády. Oblast Rabacalu je poměrně rozlehlá a velké množství lidí se tu ztratí v systému pěšin, ale i tak je lepší přijet brzo ráno a vyhnout se davům. Míříme k levádě 25 fontes a na jejím konci vodopád. Nepřekvapivě nejsme u vodopádu sami :) Je tu trochu těsno - sotva je vidět na jezírko. K tomu ještě německá skupinka, která zřejmě zkouší vyvolávat duchy, zpívá u toho a točí virgulemi 😂 Podívaná je to zajímavá, ale mizíme radši dřív než začnou s náborem 😂 Obejdeme pár dalších míst včetně kilometrového tunelu a vydáváme se na cestu k našemu novému bydlení na západě Madeiry v Porto Moniz.

30/08/2023

Ačkoliv naše roční putování skončilo, je třeba se udržovat ve formě, a tak jsme vyrazili na takové malé cvičení v podobě 14 dní na Madeiře 🇵🇹
Ve Funchalu přistáváme s 2 hodinovým zpožděním, ale aspoň je při přistání nějaká zábava. Pilot musí udělat před přistáním otočku na pravou ruku o 180° a vejít se na úzký pás letiště mezi městskou zástavbou a mořem - při otočce nás tlačí odstředivá síla do sedaček a přitom koukáme do oken místním :) Pokud chcete přistávat jako pilot s dopravním letadlem na atypickém letišti ve Funchalu, které je částečně postavené na betonových sloupech nad okolním terénem, tak musíte údajně projít místním školením a testem ;) Přistání jsme přežili, vyzvedáváme 🚙 a pádíme směr naše první bydlení.
Hned je jasný, že průvodci nelhali, kromě tunelových dálnic jsou tu nejčastěji používané 2. a 3. rychlostní stupeň, pak 1. a zbytek jen výjimečně. Dalším velkým kamarádem je ruční brzda ;) Tady snad není 20 m silnice v rovině a všechno je na těsno - parkování, silnice, tunely, bydlení. Výraz sklon silnice tu nabývá jiných rozměrů. Na druhou stranu je velká většina asfaltek v perfektním stavu a navíc jsme zatím neviděli, že by někde něco opravovali. Jakoby měli všechno hotový ;)
Místním musela hodně pomoct postupně budovaná síť tunelů, která zkrátila čas cestování určitě na pětinu času, možná i víc :) Občas se tu objeví nějaká ta dopravní zácpa, hlavně ve špičce v neděli a pátek, ale jinak dobrý. Teda v neděli to bylo na dýl - kolona přes 3 tunely :)
Večer v rádiu chytáme 2 víceméně náboženské programy - modlitba za Pannu Marii a fotbal 😀 Bydlíme na výborném místě - na útesu nad mořem, máme výhled na jednu z pláží na ostrově a hned vedle je k dispozici paragliding 🪂, kdybychom to chtěli dolů stihnout rychle... Pan domácí nám tu nechal 🍊🍌🍏 a flašku🍷 - což je jistě taky dobrá tradice :)
Madeira není tolik plážová záležitost, ale nabízí hodně aktivit, tak trávíme spoustu času v teniskách a s batohem na zádech. Prošli jsme si levády - zavlažovací kanály, které přivádí vodu z hřebenů hor. Kopírují v délce několika kilometrů svahy hor, tam kde to nejde prochází tunely a skalními záseky. Začínají často u vodopádů nebo řeky a končí u polí na svazích blízko pobřeží.
Prošli jsme si i nejvýchodnější cíp ostrova, poloostrov Sao Lourenco - stezka prochází vyprahlou pustou vulkanickou krajinou doplněnou o dramatické výhledy na mořské útesy a skalní věže.
Udělali jsme si taky autovýlet na nejzápadnější výběžek ostrova, kterému dominuje maják a za ním už pak není nic, jen Atlantik - tady každého napadne jakej ten Kolumbus musel být borec :)
Všude na Madeiře platí, že je dobrý vyrazit na stezky brzo ráno. Jakmile skončí snídaně na hotelech, tak začne být na těch nej místech rychle plno a místa k parkování jsou horké zboží 😀 Na některých levádách se potom cesta zpátky změní v neustálé vyhýbání a čekání na průchod protijdoucích skupin.
Po náročných hodinách na horských stezkách nepohrdneme nějakým povalováním na pláži. Nejsme ve vyhlášené plážové destinaci, ale pár pěkných míst na koupání se tu najde. Je tu asi jen jedna pláž s původním přírodním pískem - lávovým, zatímco ostatní mají písek z dovozu - až někde z Afriky. Pár dalších pláží je pak čistě kamenných. S omezeným počtem míst je jen potřeba počítat s větší koncentrací plážových lidí :)
Kromě lidí jsou tu častými obyvateli ještěrky, které obsadily každý vyhřátý kámen nebo kus betonu :) a k tomu jedna drzá 🐈‍⬛ která nám leze do domečku oknem :)
Na jedné z pláží se nám zdálo, že slyšíme moravské lidovky a fakt tam byly. Celý sbor Světlovánek z Bojkovic přijel v krojích na kulturní festival na Madeiru...

23/03/2023

Cestou z Mt. Cook se ještě stavujeme na levandulové farmě. Vyhlídli jsem si ji už na cestě tam, ale bylo zavřeno, tak doháníme resty :) Utratíme něco málo za zmrzlinu, která je teď hlavním tahákem, protože je už po sklizni a na poli chybí ta klasická fialová barva, která láká fotografy. Doma to máme na obdobnou farmu pár kilometrů za chalupou a nikdy jsme tam nebyli....museli jsem kvůli tomu přes celý globus až na Zéland 😂
Pokračujeme dál až k Lake Tekapo - jméno je společné jak pro jezero, tak pro městečko na jeho břehu. Je to hlavní místo pro pozorování hvězd na Zélandu - patří ke světově uznaným zónám bez nebo s minimem světelného smogu, tzv. dark sky reserve. Nádherné noční záběry Mléčné dráhy často pocházejí právě z okolí Tekapa. Někdy je na nich kamenný kostelík, který leží na okraji městečka a staví u něj jeden čínský zájezd za druhým. My to večer taky zkoušíme se zrcadlovkou na dlouhý čas, ale tentokrát se nám moc nedaří. Okolí kempu je moc přesvětlené a lepší fotky máme z jiných míst.
Čeká nás poslední ranní vstávání s naším Sunníkem :) - bohužel nadešel náš poslední den s ním a budeme se muset rozloučit. Budeme na něj s láskou vzpomínat. Do Christchurche se dostáváme odpoledne, vracíme auto a zase se jezdíme "sockou" :) Strávíme tu ještě jeden den. Projdeme si centrum s kostelem, na kterém se stále intenzivně pracuje po tom, co byl těžce poškozen při zemětřesení 2011. Zastavíme se i u památníku obětem zemětřesení - 185 židlí uspořádaných do půlkruhu, každá za jednoho mrtvého a u řeky deska se jmény všech obětí. Chvilku pozorujeme místní historické tramvaje se zmrzlinou v ruce a den zakončíme ve velkém městském parku. Christchurch je nám bližší než Auckland. Asi pro jeho atmosféru maloměsta a faktickou absenci výškových budov.
Další ráno hned skáčeme na letadlo a přelétáme do Aucklandu. Čekají nás tu poslední 2 dny na NZ. Projdeme si ještě pár míst ve městě a nakoupíme něco málo suvenýrů. Druhý den pak věnujeme ještě ostrovu Waiheke - oblíbenému to místu místního obyvatelstva a nejen jeho. Návštěvníci sem nejezdí jen za plážemi a sluncem, ale také za vínem 🍷 - na ostrově je totiž velký počet vinařství a někteří lidé pak mají po celodenním ochutnávání problém k večeru trefit na trajekt :)
Náš čas se tu ale už bohužel krátí. Před námi je 14ti hodinová cesta do Taipei na Taiwanu. Jsme v Taipei už podruhé za posledních 30 dní. Tentokrát zkoušíme za těch 12 hodin, co máme do dalšího letu, i něco z města vidět (ne je jenom prochrápat 😂 ). Projeli jsme se pár hodin městskou dopravou a zavítali k Taipei 101 - svého času nejvyšší budově světa. Jak se blíží večer, tak už pomalu směřujeme zpátky na letiště a připravujeme se hlavně psychicky na další 14-ti hodinovou zábavu v letadle...

19/03/2023

Připoutejte se prosím...

18/03/2023

Těch víc jak 420 km z Te Anau do Mount Cook nebylo nakonec zas až tak dlouhých, jak jsme čekali. Za Queenstownem jsme se najednou přesunuli na jih Francie :) Kolem nás vyrostly vinohrady a ovocné sady a kolem silnice láká řidiče nepřeberné množství stánků s ovocem a zeleninou. Jak se ale blížíme k horám, mizí, a my jsme zase zpátky obklopeni pustou stepní krajinou, kde dominují nekonečné pastviny a stáda ovcí. Jízdu jsme zakončili v kempu s westernovým názvem Glentanner. Je to jeden ze dvou kempů v okolí, ten lépe vybavený, a tak je tu očekávaně dost plno. Přesto není problém najít si tu klidné místo. Navíc jsme potkali - už podruhé - staršího Rakušana, který přijíždí už pravidelně na zimu na Zéland a na léto se vrací zpátky do Rakouska - dokonalý plán na důchod 😂 Navíc nám vylepšil jídelníček, když se podělil o uloveného pstruha ;)
Hned ráno míříme přímo do vesnice Mount Cook. Počasí je zatím slušné, ale postupně se to zhoršuje, až nakonec přichází jako už tradičně déšť. Projdeme si vesnici, postavíme stan v místním kempu a dojdeme si alespoň k ledovcovému jezeru Ho**er. Máme domluvený vrtulník na ledovec, ale let je zrušený - opět. Je to už náš třetí pokus. Dvakrát jsme to zkusili na ledovci Fox a oba lety byly odloženy kvůli počasí. Podruhé už jsme měli oblečený skafandr a vážili se, když to pilot stornoval. Teď je to teda potřetí, ale ještě to nevzdáváme a posunujeme si let na další den...
Snad poprvé jsme použili všechny kolíky na stan. Celou noc tady v podhůří nejvyšší hory Zélandu pršelo a do toho silné poryvy větru. Chvílemi to vypadalo, že to stan nedá. Ráno se snažíme stan sbalit v pauzách, kdy déšť na chvíli ustane. Sousedům nestartuje skoro úplně nový auto z půjčovny, zatímco náš 25 let starý "Sanník" šlape jako hodinky :)
Jak by řekl klasik - chčije a chčije. V infocentru je plno, protože je tu wifina a topí se 😂 K tomu je tu i zajímavé čtení. Historie objevování a alpinismu zdejšího horského masivu. Příběhy o utrpení, odvaze a vytrvalosti jsou doplněné množstvím historických černobílých fotek a nějakou hodinu to zabere ;) Hlavní postavou je samozřejmě Ed Hillary, který na okolních vrcholech potrénoval na svůj pozdější životní úspěch na svazích Everestu. V jedné části lze najít knihu se jmény a příběhy lidí, kteří se z místních hor už nevrátili. Na jednom z posledních listů jsme našli i české jméno. Po dopoledni stráveném historií voláme ještě jednou na letiště, jestli se teda letí nebo ne. K našemu překvapení dostáváme kladnou odpověď. Nebe na to zatím moc nevypadá, ale pilot je optimista a počasí se má zlepšit. A fakt to tak je - začíná se vyjasňovat a nám svítá naděje, že se na čtvrtý pokus konečně proletíme helikoptérou a projdeme se po ledovci 🚁
Fasujeme vysoké boty, mačky a hole, na ruku dostáváme pásek s vlastní váhou, nějaké základy bezpečnosti a konečně naskakujeme do vrtulníku. Na ledovec je to asi jen 6 minut letu, ale i tak si to užíváme. Počasí je stoprocentní - azurová obloha bez mraků - ráno bychom na to nevsadili ani dolar 😂 Procházíme se po Tasmanském ledovci s průvodcem - brigádníkem z Kalifornie. Prolezeme několik jeskyní a nahážeme pár kilo kamení do puklin v ledu :) Ledovec mizí závratnou rychlostí a je možné, že za jedinou dekádu už přežije jen torzo ledovce v nejvyšších oblastech masivu. 2 hodinový výlet je u konce a my čekáme v pokleku až přistane vrtulník a vezme nás zpět. Pilot ho posadí snad na 30 centimetrů vedle nás. Cestou dolů k letišti nás ještě bere na vyhlídkový let. Proletí s námi v blízkosti horních partií ledovce, nad horskou chatou, ze které o půlnoci vyráží všichni ti odvážní dobrodruzi ke svému pokusu o výstup na špici Nového Zélandu a vyhlídkovou část letu nakonec zakončí průletem skalní prohlubně pod vrcholem Mt. Cook. Na letišti nás vysadí, natankuje plnou a letí další rundu se 3 studenty kurzu horského vůdce, kteří se budou na ledovci připravovat na závěrečné zkoušky...
Bereme auto a jedeme na noc zpátky do Glentanneru. Jeden z nás si dá místo sprchy ledovou koupel v jezeře a protože je jasná noc, podaří se nám udělat i pár fotek hvězdné oblohy. Poslední den pod horou se vydáme na profláknutý Mueller hut. Začátek stezky stoupá prudce vzhůru po schodech a v polovině trasy, u jezírek, ve kterých se za klidných dnů zrcadlí ledovec, se mění na kamenitou pěšinu. My to balíme už v půlce. Přece jenom, od té doby co lítáme vrtulí, už nemáme potřebu se honit někde po kopcích 😂 Loučíme se s nejvyšší horou Nového Zélandu a už pomalu stáčíme náš kurz na Christchurch.

15/03/2023

Projíždíme pozdě odpoledne planinou v podhůří Jižních Alp a do auta se nám opírá slunce. V rádiu právě hrají Boba Dylana a kolem nás ubíhá monotónní krajina a před námi dlouhé přímé úseky silnice. Je to náročné na udržení pozornosti. Naštěstí cílové město Te Anau už je na dohled. Kemp máme jen na přespání a ráno hned pokračujeme dál. Míříme na veleznámý Milford Sound.
V kempu je to mix všech druhů cestovatelů. Mladí ve starých dodávkách, zkušení cestovatelé s batohem, rodiny v obytňáku i s děckama, měšťáci s kuframa, lidi co evidentně poprvé spí pod stanem, dálkoví chodci, kteří většinou přichází poslední a vstávají první a moc toho nenamluví (poznáte je tak, že jsou úsporní v tom co mají i jí). Dál jsou tu cyklisté, kterým nezávidíme dlouhé úseky na větru ve vnitrozemí, ani studený déšť hnaný větrem podél silnice v hlubokých údolích fjordu. Samotná silnice se klikatí skrz dvě údolí, která jsou spojena tunelem. Na horizontu se postupně zvedají hřebeny hor, obklopují silnici a naklánějí se nad ní. Úzká silnice se táhne téměř 120 km drsnou ale nádhernou krajinou a končí v malé zátoce fjordu. Místo dříve téměř odříznuté od světa je dnes nejnavštěvovanějším místem NZ. Ráno jsme natankovali plnou, protože na cestě už není žádná pumpa a jen na konci jedna malá s nejistou funkcí :) Silnice je poseta nepřeberným počtem míst s výhledem na údolí, vodopády, jezírka a jiné krásy vytvořené ledovci v průběhu staletí. Je tu množství jednodenních tras i 2 great walks, které jsou však beznadějně obsazené dlouho dopředu. Hodně mostů na trase má jen jeden pruh a stejně tak i tunel, který je řízený kyvadlově. Hommer tunnel prochází pod stejnojmenným sedlem, které odděluje pobřeží od vnitrozemí a počasí na obou stranách se tak může i výrazně lišit. V zimě bývá silnice často uzavřena kvůli lavinám. Tunel začali budovat nezaměstnaní dělníci po velké krizi ve 30. letech - původní parta čítala jen 5 mužů s krumpáči a kolečky a spíš než žila tak živořila v místech, kam půl roku nedopadají přímé sluneční paprsky.
Přijíždíme s předstihem a čekání na odjezd lodě si krátíme průzkumem okolí. Konečně vyrážíme na vodu. Počasí není nic moc, ale jsme za něj rádi, protože původní předpověď slibovala daleko horší. Je to přehlídka vodopádů všech velikostí, útesů a 2 tisícových horských vrcholů. Na několika místech kapitán zpomalí u skupinek líných tuleňů, kteří se válejí na skále. Celá výprava zabere 2 hodiny a k tomu vyfasujeme hrnek kafe :) Na závěr nás jako na Niagaře strčí kapitán i s lodí pod vodopád ;) - super když je venku 30 stupňů ve stínu, ale už ne tak moc když je jen 8 :) Těsně u lodního terminálu padá k mořské hladině velký vodopád, jehož přítok dodává prostřednictvím vodní turbíny energii celému tomuto místu. V hale čeká i pár lidí s krosnami, kteří se chystají nebo se vracejí z jednoho z oblíbených vícedenních treků světa - Milford track - vyprodaný většinou hned po otevření registrace a kopírující původní turistickou stezku z 19. století. My se na noc nevracíme až do Te Anau, ale zůstaneme v menším kempu přímo v parku. Určitě jedno z nejhezčích míst, kde jsme zatím spali. Druhý den si jen kousek popojedeme a uděláme si kratší výlet na Key Summit než definitivně opustíme Fiordlandpark. Ještě jednu noc trávíme u jezera v Te Anau a ráno pokračujeme dál - dlouhým přejezdem až pod nejvyšší horu Nového Zélandu...

13/03/2023

Z Wanaky se nám moc nechtělo, ale museli jsme popojet dál do Queenstownu. Vydali jsme se po trase silnice Crown range road, která překonává sedlo Crown Saddle ve výšce 1076 mnm a je tak nejvýše položenou asfaltovou silnicí na Zélandu - asfalt dokončen teprve v roce 2000. V Queenstownu - označovaném jako hlavní město adrenalinové zábavy - není problém za odpoledne utratit výplatu ;) Každý si tu může vybrat z nepřeberné nabídky všech druhů zábavy a sportů. Od paraglydingu, motorových člunů, bodové dráhy, sportovního lezení přes potápění a golf až po letecké výlety k ledovcům. Kus za městem v těsném sousedství dálnice č.6 je historický lanový most - Kawarau - místo, kde v roce 1988 začala historie komerčního bungy jumpingu. My jsme tu strávili 2 dny. Auto jsme přes den uklidili na lesní parkoviště a prošli si sousední malou botanickou zahradu. Je tu i památník na památku tragické Scottově výpravě k Jižnímu pólu a několik pamětních desek místních horolezců. Prochodili jsme nejbližší okolí a centrum. Vylezli na vyhlídku Queenstown hill. Při korzování centrem mezi obchůdky, restauracemi a kavárnami jsme taky náhodně narazili na Fergburger. Díky dlouhé frontě u dveří jsme zjistili, že je to zřejmě něco velmi slavného a postavili se pro jistotu taky do fronty :) Na nábřeží si dáváme 2 kopečky zmrzliny i když počasí je spíš na svařák :) - ale zahřeje nás alespoň nadstandardní velikost kopečků :) Pořád si ale myslíme, že Wanaka je lepší :)) Queenstown je asi až moc "svetříkový". Na druhou stranu je tu zase levný obchoďák :) Nakoupili jsme na pár dní jídlo a vyrážíme směr Te Anau a Fiordland park....

11/03/2023

Přijeli jsme do Wanaky, nikde žádnej kulturák... ;) jako v písničce od 3 sester. Ze západního pobřeží jsme se přes Haast pass přehoupli na opačnou stranu Jižních Alp. Krajina se proměnila, je tu více sucho a připomíná jihoamerickou step. Samozřejmě jsme s sebou přivezli déšť - podle správce kempu první po měsíci - jestli tu prý nezůstaneme ještě jeden den... 😂
Wanaka má všechno, co je potřeba k životu a zároveň je tu relativně klid narozdíl od hlavního turistického centra v oblasti, Queenstownu. Leží na břehu jezera, dá se tu řádit na MTB, jezdit na lyžích, chodit po horách.... Tak moc se nám tu líbí, že jsme začali studovat místní realitní noviny - co to tak asi stojí pořídit si tu bydlení ;) Ceny nejsou úplně lidové, ale našli jsme nabídku na 65 ha lesa u řeky za 300 tisíc dolarů - a to už se vyplatí :)
V přestávkách mezi průzkumem realitního trhu jsme vyrazili i na výlety. Oba na kopec - jeden menší a druhý s převýšením přes 1 200m na Roys Peak - hlavně kvůli výhledům, protože bylo konečně azuro :) Původní plán byl dojít k ledovci Rob Roy, ale silnice k parkovišti, odkud trek začíná, je jen kamenitá polňačka a nedávalo smysl trápit naše auto 3 hodiny štěrkem a broděním potoků. Po dvou dnech neradi Wanaku opouštíme, musíme zase o kus dál...ale třeba se ještě vrátíme.

10/03/2023

František už trénuje na důchod na Zélandu...😂

08/03/2023

Zatímco se někteří těší, až budeme doma, my si tu hledáme bydlení 🏠😂

08/03/2023

Zdá se, že kamkoliv přijedeme, tak začne pršet, jako by déšť cestoval s námi ;) Stejně je to i tady u ledovce Franze Josefa. Ráno nás budí kapky deště bubnující na stan a vypadá to na další den v mokru. Odpoledne ale přestává pršet a my vyrážíme na vyhlídku Roberts point - za normálních podmínek krásné místo na dosah ledovci, ale dnešní nízká oblačnost a mrholení nedávají naději na zvlášť dobré výhledy. I tak to zkusíme - průvodce uváděl na 6 km trasy docela dlouhý čas chůze 2,5 hodiny, takže se dal očekávat nějaký zádrhel. Nejdříve pohodová vycházka se postupně změnila v klikatou, kamennou a uklouzanou kozí stezku. Potkali jsme pár skupin, které to otočily předčasně, ale ti, co vydrželi, byli odměněni nečekaně krásným pohledem. Zatímco dole v údolí prší a výhled zakrývají mračna, nahoře u ledovce je jasno a modrá obloha. S o něco lepší náladou se tak vracíme do tábora a doufáme v lepší počasí na zítra. Ráno je to stejné, opět prší - slejvák se střídá s mrholením - v malé pauze, kdy na chvíli přestane, obhlídneme pláže v okolí Okarita a na odpoledne se přesuneme k sousednímu ledovci Fox. Večer si nečekaně rozšíříme program o procházku temným lesem, který je plný glowworms - stejných světélkujících larev jako v jeskyni Waitomo. Tady ale můžete být sami a jak dlouho chcete a zkoušet třeba trápit foťák na dlouhý čas. Počasí se stále nedaří a šance, že uvidíme ledovec Fox, je nulová. Rovnou se vydáváme na dlouhý přejezd směr Wanaka.

05/03/2023

Protože jsme Nový Zéland plánovali až na poslední chvíli, nepodařilo se nám už bohužel najít volné místo na trajektu pendlujícím mezi oběma ostrovy. Místo jednoho auta jsme tak museli zvolit variantu s dvěma auty a leteckým přesunem. V Christchurchi jsme přistáli pozdě večer, autobus č.3 nás vysadil nedaleko ubytování a zbytek jsme došli nočním městem pěšky. Ráno hned naproti motelu chytáme další bus a jedeme si vyzvednout naše druhé auto. Tentokrát máme konečně pořádné fáro 😂 Sedan Nissan Sunny z přelomu tisíciletí bez zbytečností, u kterého se dveře a kufr zavírají s krásným drnčivým zvukem :) a který doslova pluje silnicí 😂 V Christchurchi uděláme nákup na pár dní dopředu a hned vyrážíme směr Punakaiki s přejezdem přes Arthur Pass a NP stejného jména. Po dálnici č.73 projíždíme plochou obdělávanou krajinou, kde právě skončily žně a pole jsou lemována balíky slámy. Před námi se pomalu zvedají hory a v okolí silnice se objevuje nespočet zastávek a vyhlídek. Můžete obdivovat vápencové útvary v podhůří Alp, které znali už původní maorské kmeny, jeskyně které lze s čelovkou a troškou odvahy bezproblému prolézt, a všude okolo výhledy na vrcholky horského masivu. Na západní straně Jižních Alp jsou tu potom pozůstatky uhelných dolů, které umožnily Zélandu první průmyslový rozvoj, a také doly na zlato z dob novozélandské zlaté horečky po roce 1864. A kdo má rád daleké výhledy, pro toho jsou tu široká horská údolí ohraničena zasněženými vrcholky Alp nebo dlouhé a osamocené pláže ne nepodobné těm islandským. Do cílové Punakaiki jsme dorazili až společně se západem slunce, který nám dělal společnost cestou podél pobřeží a nutil nás neustále zastavovat a ukládat si vzpomínky na tato místa do fotografií.
U Punakaiki je na části pobřeží možné nalézt místa, kde se vápenec před miliony let uložil v pravidelných prokládaných vrstvách a dnes díky silné erozi vytváří dramatické pobřežní skalní útvary a komíny, kterými tryská mořská voda narážející na pobřeží. Je tu i malá jeskyně s fosíliemi mořských živočichů. Samotná pobřežní dálnice č. 6 nabízí pláže, útesy a další fotogenická místa téměř za každou zatáčkou. My po ní míříme na jihozápad až k ledovci Franze Josefa. Cestou ještě stavíme na místě bývalých zlatých dolů z dob zlaté horečky. Kromě jiného tu naleznete pro nás neobvykle "veřejné místo pro rýžování zlata" ;) K ledovci jako obvykle přijíždíme až pozdě večer, na místě nás vítá déšť a navíc musíme o večeři zabojovat s neodbytnou vačicí :)

Address

Website

facebook.com

Alerts

Be the first to know and let us send you an email when Mimoni na cestě světem posts news and promotions. Your email address will not be used for any other purpose, and you can unsubscribe at any time.