Vyhlídky Českého středohoří

04/04/2024

Vyhlídka Kubačka. Stojím na vrcholu Kubačky, všude dokola jsou stromy. Ještě se nestačily olistit, tak vidím aspoň náznak toho, jaká neuvěřitelná vyhlídka by tu byla, kdyby Kubačka nebyla zalesněná. Snad poprvé v životě mě napadne: "Tady bych to celé vykácel, to by byly neuvěřitelné výhledy!" A to se nemělo stát, už u mě stojí dva maníci a křičí: "Ruce za hlavu a žádné blbosti!" Jeden na mě míří uhlíkově neutrálním prakem z japonského topolu a druhý mi prohledává baťoh. EPA, ekologická policejní armáda. Ten co se hrabe v baťohu spokojeně mručí, když najde moje pitivo ve skleněné lahvi. Chci jim vysvětlit, že jsem také ekolog, mám to vystudované a trvale udržitelný rozvoj je moje hobby. Ale spíš jsem si tím pohoršil. "Víš jakého činu ses dopustil? Zhřešil jsi myšlenkou, ty odpadlíku." Přiznávám, prostě mě to s tím vykácením napadlo, no. Dostávám ještě šanci, musím poznat ty kytky na vrcholu, kvete tu jaterník podléška a sasanka hajní. Guma praku se pomalu sklání a přestává na mě mířit. Poslední otázka na zkoušku je, zda považuji jadernou energii za ekologickou. Bojím se odpovědět, že ano, ale oni přece umí číst myšlenky. Skoro zároveň řekne jeden "dobře" a druhý "špatně". Pak se začanou hádat mezi sebou, od jaké úrovně bezpečnosti to zelené je, a jestli vůbec. Já dávám ruce dolů, beru batoh, a mizím směrem k velkolomu, abych zažil alespoň část těch výhledů.

02/04/2024

Vyhlídka Varhošť. Po čtyřech dnech volna jsem nemohl zavřít notebook. Tak byl napěchovaný novými úkoly. Po těle mě svědilo plno starostí, ošíval jsem se v autě. Bylo nádherně vyfoukáno, místy vzduch čistily i přeháňky. Přece nepojedu domů. Kam na západ slunce? Varhošť, to je ono, minule tam vítr zvládl vyhánět mraky z mokrých úbočí, to by bylo, aby mi nesfoukl i ty mé trable. Litoměřice, Hlinná, parkuji. V kufru mám zimní bundu, beru si ji "pro případ". Skvělé rozhodnutí, nahoře fučelo o sto šest, nádhera, koukám na ten kouzelný výhled, je čas na léčivou proceduru: "Na zádech mám dvě starosti, můžete mi to sfouknout? Ááá, to je ono, pak tady na noze a ještě tady na boku, skvělé, nádhera pane doktore!" Vítr mi odfoukává to dnešní mrzení, já koukám kolem sebe. Neskutečné, usmívám se, to je léčba, hladiny serotoninu a dopaminu se dostávají do normálu, endorfiny prudce stoupají, skvělá medikace. Slunce zapadlo a já jdu vyléčený dolů. Najednou si zpívám: "Je to zvláštní místo k žití, ten váš svět..." To mi řekněte, proč mě to napadlo? To jsem asi čtyřicet let neslyšel, kdo to zpívá? Zuzka Burianová? Já jsem to poslouchal ve stanu na kazeťáku, šest monočlánků, "Povídky Šimka a Grossmanna", už vidím i obal té kazety, a nyní dokonce cítím vůni toho stanu a léta kolem. Je mi krásně. Broukám si dál tu nostalgickou písničku, kterou mi mozek vytáhl z podvědomí bůhvíproč po desítkách let. Léčba ve vzdušných lázních na Varhošti je až zázračná.

31/03/2024

Byl jsem spatřen, jak překonávám hranice mezi Českým středohořím a Lužickými horami. Na hraničním přechodě v České Kamenici jsem nezabočil doprava, ale jel jsem rovně směrem na Chřibskou. Celní formality proběhly bez problémů, věci na proclení povezu až zpátky. Komu z vás se líbilo naše společné putování po Českém středohoří, můžete se se mnou vydat i sem. Vytipoval jsem s pomocí mapy v Lužických horách zatím 64 vyhlídkových míst. Kde začít? Pro hladký přesun za hranice jsem si vybral Zlatý vrch, vypadá to tady tak známě!
https://www.facebook.com/profile.php?id=61558138762414

Mapování vyhlídek

31/03/2024

Vyhlídka Kukla. Také jste se těšili na čtyři dny volna, kolik toho obejdete, kolik výhledů vám vezme dech a tak? Ten písek ze Sahary ale výhledy schoval. Stejně jako písek v našich očích zakryl Velikonoce. Nejrozšířenější lidový zvyk je nakupování v Globusu, taky jsem tam byl. Vyměnil jsem tyhle beránky, zajíčky, omývání nohou, a vůbec vzpomínky na někoho, kdo chtěl, aby se k sobě lidi chovali trochu normálně, za rallye mezi regály. Až budu rozjímat, nějak si to přeberu. Saharský písek ve vzduchu vyřeším tak, že hrábnu do archivu. No ale já jsem všechny vyhlídky ve Středohoří, kde jsem byl, už publikoval. Ukáži tedy něco, co jsem mezi vyhlídky zařadit nemohl, posuďte sami. Kukla je se 674 m n.m. na 14. místě v tabulce nejvyšších vrchů Středohoří. Na vrchu je věž operátora, ale i přes vzniklou holinu si tu výhledů moc neužijete. Dlouhý vrch a vlevo od něho průhled do kraje. I malý průhled je ale lepší než nic. Ale to už začínám to rozjímání.

29/03/2024

Vyhlídka hrad Panna. Depozitář (České středohoří) je plný, narvaný k prasknutí, do expozice se všechno vejít rozhodně nemůže. Opatrně se protahuji mezi dvěma hrady, abych nějaký neshodil, nezavadil o něj pupkem nebo zády. Tenhle je jak ho našli, o támhleten se už starají restaurátoři, tamten moc nevidím, je v lese... Ale je jich tady plno, snad víc než kopců. "To koukáte, co?" Ředitel muzea, co mi depozitář ukazuje, se usmívá. "Tak si teda jeden vyberte, když si chcete udělat nějaké fotky," popohání mě. Koukám do horní police, až pod modrým stropem je Panna. "Můžu tady ten bo**el sundat, abych viděl na všechny směry?" Ředitel se vyděsí: "Člověče, nesahejte na to, jen vyfotit, tak jak to je, tohle musí udělat, archeologové, kytkologové, prostě všichni ti ové, ale hradů je tu tolik, nestačíme je zpracovávat." Tak to fotím, jak to je, na všechny strany nevidím. Pak opatrně jdu tím depozitářem narvaným hrady zpátky a doufám, že o nějaký omylem nezavadím a nepoškodím ho.

28/03/2024

Vyhlídka na Zadním vrchu. Mezi Rýdečí a Proboštovem je silnice, ta má dvě strany a na té pravé je kopec. Na něj mám už nějakou dobu spadeno, i z dálky je jasně vidět jeho vysoké čelo, tedy spíše takovou poloviční pleš směrem k severu. Odtamtud bude krásný rozhled údolím k Velkému Březnu i na okolní kopce. Opravdu je, zatím. Někdo tady vysázel stromky, chrání je pletivo, stovky jich je, jsou všude. "Haló, to je genová banka Ruzyně? Kůrovec nám sežral půlku kopce, najdete nám něco, co by se sem hodilo?" A už to mají, původní druh, Pomerančovník středohorský, rozšířený hlavně ve druhé polovině 19. století, definitivně vyhubený mrazivou zimou v roce 1929. Takže tady se budou trhat pomeranče, ohromný háj pomerančů sahá od Proboštova až k vrcholu. Zakryje ty výhledy, ale budeme mít zase v krámech ten náš oranžový, trochu nakyslý, méně sladký a hlavně šťavnatý poklad. Ani tady tu vyhlídku neznačte, už to roste. No jo, já vím, že je to blbost, ale když já mám pomeranče tak rád. V momentě, kdy se se svým snem loučím, pípne notifikace z pracovního portálu. Genová banka Ruzyně hledá specialistu na místní původní odrůdy. Ha!

25/03/2024

Dvorský kopec u Žandova. Jdu lesem přímo na vrchol. Ne, že bych to měl v plánu, ale modrá značka měla toho dne jiné starosti, ztratila se mi na úbočí a tak jsem stoupal sám. Vrchol je zalesněný už hezkých pár let. Sestupuji do místa, kde se říká Pod Dvorským, je zde označené vyhlídkové místo. Modříny za pár posledních let povyrostly, Česká Lípa jen prosvítá, Bezděz je vidět ještě nad nimi. Potkávám se tu s modrou, dál jdeme tedy spolu. Já nevím kam, tak to nechávám na ní. Dovedla mě na jižní úbočí vrchu, na Dvorské stráně. Tady je pod lesem další vyhlídka, dole je kostel Navštívení Panny Marie v Horní Polici, nad ním Králův vrch a celý Kozelský hřeben. Více vpravo je Kozí vrch, Merboltický kopec nebo Kamenec. Za nimi vykukuje Buková hora. Ale není to nejhezčí vykukovák, tím je bezesporu špička Ronova s hradem. Modrá mě pak vede do lesa a ukazuje mi, kde jsem se ji ztratil. Taková prudká zatáčka, to se nedivím. Raději mě bere za ruku a vede až do Žandova, abych se neztratil zase.

24/03/2024

U větrného mlýna Františkův vrch, nad obcí Huntířov. Kdyby tuhle vyhlídku odnesl vítr z mapy, moc lidí by si toho nevšimlo. Ale on to snad neudělá, je to totiž vyhlídka na jeho práci. Dívám se do dálky na skály Českého Švýcarska. Nejprve jen tak očima, pak objektivem fotoaparátu jako dalekohledem. Vidím větší a větší detaily s každým přiblížením, jako fraktální strukturu, vítr tu zanechal ohromující dílo. Jen támhle nevím, co to je, uprostřed skály je červená střecha. Trvá mi chvíli, než se zorientuji, skála je děravá a ta stavba je vidět skrz ní. Pravčická brána, úžasný okamžik prozření, když mi docvaklo, na jaké známé místo to vlastně koukám. Poznávám samozřejmě i Růžovský vrch a nedalekou rozhlednu Růženka. Budova mlýna vedle mě mi připomíná, že všechno tady se točí kolem větru. I srst psa na nedaleké louce, která se vlní v těch poryvech, ve stejném rytmu jako vlasy jeho průvodkyně. Volá ho, ale on jen stojí, a tlapkou přidržuje tu vyhlídku, aby nám neodlétla.

23/03/2024

Vrch Rovný u Ústí nad Labem. Hladina Milady má nadmořskou výšku 146 m n.m. Ale to nejste ještě v Českém středohoří. O dva kilometry dál na vrchu Rovném už ano. A také jsme o více než 200 výškových metrů blíže k nebi. Jinak než Rovný se to tady nemohlo jmenovat, plošina o 40 ha je celá ve výšce nad 350 m n.m., nejvyšší bod je támhle a má 377 m.n.m. Nebo támhle. Možná támhle. Podle mapy támhle, ale tady je to o půl metrů výše. Prostě rovná velká plošina, dnes zarostlá, vyhlídka k Milešovce je nad jižním svahem se suťovým polem nad Stadicemi. Tam stromy nejsou. Tady se muselo líbit lovcům mamutů, když si tu před 14 tisíci lety udělali camping, co si neuklidili, uvidíte v ústeckém muzeu. Musela se jim líbit dálnice, po té se mamuti honili skvěle, vody v Labi je také dost a dost, k pití i ranní hygieně, a v Koštově je rozvodna, tak nebyl problém ani s proudem. Že je předjaří nejlepší období na podobné typy výletů, vidím i zde, nejsou tu značené turistické cesty a les má zatím spodní patro lehce průchozí. Máte také tři výlety za cenu jednoho, deštivý, vichrový a slunečný. Fajn jarní den na fajn kopci.

18/03/2024

Rýdečský kamenný vrch. Co je to za mix? Rýdečký vrch, prosím, každý ví, jihozápadně od Rýdeče, 551 m n.m. Kamenný vrch, také známe, jižně od Němčí, ten dorostl dokonce do 656 m n.m. Ale Rýdečský kamenný vrch zná málokdo. Ono toho z něho také moc nezbylo, je celý okousaný nebo spíše vykousaný. Antropoeroze řádila i zde, poválečný lom byl uzavřen po sesuvu v roce 1960, ale i tak byla vytěžena většina kopce, který původně měl přes 500 metrů nadmořské výšky. Jo a ty vyhlídky, kvůli nim tady jsme. Prošel jsem celou podkovu horní hrany lomu a našel jsem místo s docela pěkným výhledem k jihu, z okolních luk také nějaké to panoramátko vykoukne, ale i tady platí, že necelý kilometr odsud je vyhlídka se vším všudy, hrad Panna.

17/03/2024

Vyhlídka Dobětická výšina. Do kuchařky také nedáváte hodně podobná jídla, která se liší jen dochucením, nebo nějakou drobnou ingrediencí. V kuchařce už je Erbenova vyhlídka, ale komu zachutná, může zkusit její drobné variace. Jednou z nich je tento recept, který začína slovy: "Běžte po modré z Dobětic směrem na Žežice, v levé zatáčce před vstupem do lesa zabočte do prudkého kopce vzhůru." Nejprve hned na odbočce můžete přidat výhled směrem přes Ústí k Vysokému Ostrému, Kukle, i k Panně a Sedlu. Mám zkušenosti, že lépe je ten výhled přimíchat až u vzletové plochy paraglidistů, asi o stopadesát metrů výše. Samotná Dobětická výšina je zalesněný dvojvrchol (kóty 459 a 453 m n.m. jsou od sebe půl kilometru). Druhá vyhlídka je na severozápadní straně výšiny, vidět je krásně na Kostomlatské středohoří, ale i na to Bořeňské, a samozřejmě i na Krušné hory. Dá trochu práce to všechno namíchat, ale voní to báječně.

03/03/2024

Vyhlídka č. 17 - Třtín. Z mé poslední podzimní návštěvy. Nadmořská výška šest set metrů znamená v Českém středohoří členství ve VIP klubu. Stojím na vrcholu Třtínu, v nadmořské výšce 601 m n.m., ale v seznamu středohorských šestistovek ho hledám marně, na Wikipedii i na Vrcholovce. Volám na reklamace. "Já vás přepojím pane," říká mi příjemná paní na helpdesku. Zatímco poslouchám, kolik lidí je ve frontě přede mnou, s úžasem koukám na hrady, Oltářík, Košťálov a Hazmburk. I na další kopce je překrásný výhled, dívám se zrovna na Sedlo, když se v telefonu ozve: "Dobrej pane, jak vám můžu pomoct?" Tak mu říkám, že na mapě má vrchol Třtínu 601 m n.m. "A kontroloval jste prominenci? Musí být aspoň 15 metrů, aby to bylo uznané jako samostatný vrchol!" Vrstevnice říkají, že je to přes 15 metrů, ne o moc, ale je. "Tak se do toho pustíme, nebojte pane, kluci už jedou po tyči dolů to řešit, kápnul jste na odborníky, dělali jsme třeba Pohorský vrch, nebo Kamennou horu, oba kopce už v šestistovkách najdete! Kdepak pane, my se vyznáme, přeměříme, kdyby to bylo málo tak to trochu přidáme, uplácáme a bude." Blesklo mi hlavou, že jsem o nich už slyšel: "Nedělali jste náhodou také Strážný vrch u Merboltic?" Mlčení. Nakonec ze sebe vysoukal: "No, ehm, tam se to moc nepovedlo, skončili jsme na 599 m n.m., kousek no, stane se, ale přijali jsme nápravná opatření a nebude to trvat dlouho, Třtín najdete v každém seznamu šestistovek Českého středohoří!" Tak to jsem teda zvědavý.

03/03/2024

Vyhlídka č. 80 - Poradní skála nad Sebuzínem. Pondělní ranní porada. Jdu pár vteřin před osmou a nevěřím svým očím, jsem poslední, jsou tu už všichni, dokonce i Lenoch. "Jak to, že nejsi jen na videokonferenci? Máš ten jižní svah s dobrým průhledem," říkám mu. Ale prý chce být osobně, nad projektem se stahují mraky, je to důležité jednání. Šéf už pustil power point a já koukám do tabulky, to nevypadá dobře. Samá červená čísla, a to v tom nejsou režie a servis, padá to na mojí hlavu, vedu přece tu zakázku. Jenže já jsem upozorňoval, že dotáhnout to do knížky bude problém, tak se po mně bude nyní šéf vozit? Jsem ale nad věcí, koukám do krajiny, to je přece důležité, ta nádherná řeka mezi kopci, ty nádherné kopce nad tou řekou. Vlastně i ty zatažené mraky nad tím vším. Jezděte na porady sem, úkoly ubývají ze zápisu samy, nezabýváte se hloupostmi. To, co včera vypadalo jako průšvih, je dnes jen epizodkou v pracovním dni. Poslední slide. Co to vidím? Ozvala se knihovna, že nám s tím píchne? Tak to by bylo skvělé! Já věděl, že při poradě na této dřevěné lavičce s nadhledem na rozdělané projekty se všechno vyřeší. Odcházím se šéfem poslední: "Ty máš ale kliku," říká mi: "tak to nezbabrej!"

03/03/2024

Vyhlídka č. 067 - Humboldtova vyhlídka nedaleko Větruše.

Alexander se prudce otočil a uviděl mě. Sakra, to neměl, chtěl jsem ho jen sledovat a hlavně poslouchat, co říká. Dneska stejně jako včera vyrazil po Českém středohoří s místními kumpány z Litoměřic, byl mezi nimi i malíř Jan Gruss. Povídali hodně, ale neřekl to. "Vy tam v křoví, pojďte sem," vyzval mě přísně. Tak jsem musel k němu, koukal na zrcadlovku a diktafon, stejně jako na moje rifle: "Všiml jsem si vás už dříve, vy nás sledujete, ale nevypadáte nebezpečně, o co vám jde?" Takže jsem musel s pravdou ven: "Já vás poslouchám, až to řeknete, co to přesně bude." Nechápavě koukal, tak jsem pokračoval: "Pořád se říká, že jste řekl tady o nějakém místě ve Středohoří, že je odsud nejlepší výhled na světě, možná z Milešovky, jo a možná ne úplně nejlepší, ale až třetí nejlepší, a možné ne přímo z Milešovky, a nikdo neví, co jsou ty dva lepší, píše se to všude a je v tom zmatek, tak vás stopuju, abych byl u toho, víte?" Vysypal jsem to ze sebe, ale asi to pochopil. "Kdy se narodíte?" Řekl jsem mu to. Byl zjevně spokojený, že se o něm bude ještě tak moc mluvit, tak pokračoval: "Je vám přece jasné, že tohle se nedá porovnat, jako byste se mě zeptal, které dítě mám raději. Ale něco vám řeknu, když tady s lékarníkem sedíme na tom vašem Donnersbergu nebo Zinkensteinu, on vytáhne pivo, drátek odskočí od porcelánové zátky, my popíjíme a koukáme do krajiny, mám pocit, že tohle je opravdu nejhezčí scenérie na světě..." Držím mu diktafon blízko u pusy, asi až moc, takže mám nahraný i jeho šeptaný povzdech: "I když, jak jsme přecházeli ty Andy, a žvýkali ty listy, měl jsem tenhle pocit taky..." No, a pak se v tom vyznejte.

24/02/2024

Vyhlídka č. 004 - Srdov. Přísný, ten mi dal, Dědek jeden. Vyhodil mě s pětkou. Přišel jsem tenkrát nepřipraven, já s vyhlídkami teprve začínal. "Kde je Solanská hora?" Jen jsem krčil rameny. "A Vraník?" Koukal jsem, asi špatným směrem: "Ééé to by, to je..." Spustil na mě: "Co blekotáš, když nevíš, tak řekni že nevíš, tohle je Peklo." To se mě trochu dotklo: "Jak peklo? Snad to není se mnou tak hrozné!" Dal hlavu do dlaní: "Peklo je tamhle ten kopec vedle Chožovské hory. Víš co? Dneska za pět, přijď, až to budeš umět." No a dnes jdu na přezkoušení, za chvilku bude zvonit, sluníčko je už těsně nad Ranou. Má v kabinetě tolik kopců, to se jen tak nevidí. Už mi ukazuje a já jmenuju: Milá, Hradišťany, Sedlo, Písečný vrch, Ostrý, Kamýk, Číčov, Křížák, Hazmburk, Oltářík, Blešenský vrch... Jde mi to, pár žáků, co šlo kolem otevřených dveří se zastavilo a poslouchá. "Dobře, ještě Kletečnou a máš jedničku," usmívá se profesor. Že by nebyla vidět a byl to chyták? Ne, támhle kouká její špička. Tak je to dobrý, zápis do žákovský a razítko od skoro zapadlého sluníčka. Dobrý pocit, díky, Dědku!

19/02/2024

Vyhlídka č. 151 - U pomníku Františka Jošta. Znalec a pěstitel orchideí, který v polovině 19. století pěstoval v Děčíně v pavilónu rodu Thun-Hohensteinů na 600 druhů a jejich variant! Stoupám, oči přivřené, nasávám vzduch a čekám na tu orchideální cizokrajnou vůni. A už je tady. To je ale smrad, asi hodně divné kytky. Otevírám oči a koukám dolů, těch pestrobarevných květů, co tam je. Počkat, ostřím, optika seřízena, to jsou odpadky, hory odpadků. A plno jich kvete i tady, na vyhlídce, kolem pomníku, v keřích i pod stromy. Barevná nádhera, jak v botanické zahradě. Franz Josst, jak jsou podepsána jeho německy psaná průkopnická botanická díla, by byl jistě spokojen. Lavička na vyhlídce je vyvýšená, asi kdyby to rozkvetlo ještě více. Až jednou nebude botanika tak populární, a tady to bude více zelené než barevné, bude to o mnoho nudnější, ale takto se nudím rád. Tato vyhlídka má svoje nej, tedy mimo to, že je nejpestrobarevnější, je nejníže položenou vyhlídkou v Českém středohoří, kterou najdete v mém seznamu, má jen 180 m n.m. A od hranic Českého středohoří s Děčínskou vrchovinou je to jen 27 metrů.

17/02/2024

Vyhlídka č. 066 - Vrkoč. Ona: "Proč sis nevzal ty boty s terenní podrážkou?" Odpovídám: "Z Větruše sem mi stačí tyhle hladké tenisky." Stará se: "Klouže ti to, něco si uděláš." Já na to: "Ještě jsem neuklouzl." Pak jdeme mlčky. Jde za mnou, kouká mi na nohy. Čeká, až se mi to smekne, stačí trošku, jen o pár centimetrů, a vyhraje. Už má určitě připravenou vítězoslavnou větu. To nesmím dopustit. Monitoruji cestičku a pečlivě si vybírám kam šlápnu. Když potkáváme výpravu seniorek, neriskuji, zastavím se a nechám je přejít. S přibývajícími minutami moje koncentrace klesá a hlava se už nevěnuje souboji o botovou pravdu naplno. Průmyslové chemoměsto má za humny pohádkovou procházku. Skálu Vrkoč odhalila až těžba kamene, v 19. století jim ten geologický zázrak stál za její zastavení. Romantickou stezku proráželi v rámci výcviku sapéři, než je odeslali na frontu I. světové války. Tvrdé a studené proudy lávy ztuhlého bazaltu připomínají vrkoče ženských vlasů, když se jimi po ránu rukou probíráte. Dva odlišné světy spojené v jedné harmonii, ano, jako my dva, obracím se s úsměvem k těm vlasům, chci říci něco pěkného. V tom mi podklouzne noha, vybral jsem to, nepadám. Už otvírá pusu, ale neřekla to. Až takové zázraky se dějí tady nad Labem.

14/02/2024

Vyhlídka č. 100 - Malé Sedlo. Jsem v sedle mezi dvěma Sedly. To je ale podařená taškařice! Ta Sedla panečku! Každý mluví o tom velkém, čtvrtá nejvyšší hora Českého středohoří, jediná sedmistovka na pravém břehu Labe, dominanta... Dost, už to dělám taky. Teď je přede mnou Malé Sedlo, okukuju, kudy tam vylezu. Vybral jsem si den, kdy je z celého roku tráva nejhustší, kopřivy nejpálivější a trny maliníků nejostřejší. Zkusil jsem to za příkopem v místě, kde byla značená cesta na mapě, taková ta čárkovaná. Snažil jsem se ji najít, ale jsem menšího vzrůstu a ztracen v porostu jsem ji neviděl, narazil jsem na ní až po pár desítkách metrů, alespoň myslím, že to byla ona. Nahoru to není daleko, ale pralesem to chvilku trvá. První výhled věnuji svým nohám, zda po nich něco neleze. A pak už koukám. Je to, jak jsem čekal, z nejvyššího patra Eiffelovky je vidět daleko předaleko, odsud, z toho nižšího, je krajina zase plastičtější. Kopcům tady koukáte přímo do očí.

14/02/2024

Vyhlídky nevyhlídky. Já si tady čísluji vyhlídky, jako by byly moje, a dokonce tvrdím, že jich je v Českém středohoří nějakých 160. Netvrdím, jen jsem je vybral jako zástupce, reprezentaty, různých typů míst a rozhledů. Jsem si vědom plna dalších nádherných lokací a spousty jich mám v merku. Říkám si: "Tam přece musí být parádní výhled!" Zatím obecný nuda text, že? Au, pane Komenský, škola hrou, žádné tělesné tresty, už dávám jeden konkrétní příklad. Z cykostezky před Valtířovským kostelem vidíte nejen Kozí vrch, ale i vedle Divokou rokli a nad ní prořídlý hřeben, odtamtud musí být pokoukání. Mapa říká, že je o 300 metrů výše než Labe, na necelém kilometru! Běžte domů, přijdu později, já utíkám tam. Za chvíli se dívám obráceně, z toho hřebene na cyklostezku. Fakt hustý. Místy výhled, místy stromy a keře. Pohled pod nohy na skály, pak na údolí Labe a nakonec třeba přes Hradiště na Vysoký Ostrý. Ale číslo nedostane. Tady je reprezentantem Kozí vrch. Nemůžu mít v knize tisíc vyhlídek, a že bych je našel! Až to převezme někdo jiný, udělá si nominaci podle sebe. To ale neznamená, že je sem zbytečné chodit. Naopak. Nádherné místo.

13/02/2024

Vyhlídka č. 003 - Oblík. Dnes jsem měl zakalené oči. Ráno jsem byl na veterině, já vím, je to hlodavec, v Chile ho berou jako škůdce, ale tenhle osmák degu má jméno, bere si z ruky a nechává se hladit. Takže když slyším, že je to na pár hodin a nedá se nic dělat, nevidím moc jasně. Doma leží v pelíšku, chvíli na všech čtyřech, pak už si lehá na bok. Hladím ho a říkám mu, ať počká, než přijdou ostatní a rozloučí se s ním. Dýchá a snaží se, ale nezvládl to, v půl jedné umřel. I tak malá dušička přece někam patří. Představuji si osmáčí nebe a vidím Oblík. Stepní vegetece, plno úkrytů, nádherný rozhled, energie přímo z nitra země. Jako malý jsem chtěl vidět ty prérie a pampy, jak to tam asi vypadá, když jsem o nich četl. Nevěděl jsem, že nefalšovanou step mohu vidět i u nás. Sedám si do trávy a koukám kolem sebe. Je to ráj, vysoko nad zemí, je tu klid, slyším jen bzukot hmyzu a šustění trávy. To jak se tu prohánějí osmáci.

12/02/2024

Vyhlídka č. 025 Holý vrch. Jsem masér u reprezentace, to je panečku něco. Být nablízko těm hvězdám a starat se o jejich úpatí a svahy. Dneska byl důležitý mač. Sešly se všechny opory, zraněný je jen Vršetín. Zraky diváků se upírali na největší hvězdu, na Přípek, kterému zahraniční novináři říkají Sutomský vrch. Byl to vyrovnaný zápas, sakra, potřebujeme dát gól, když v tom začal Přípek kulhat a něco ukazuje k lavičce. Tak to nám chybělo, zranění, akutní zárůst stromy. Prakticky bez vyhlídky. Trenér mi ukazuje, ať rozmasíruju nohy Holému vrchu. Takové ucho! Že by dokázal nahradit Přípka? Střídání a já pomáhám zraněnému do kabiny. Prohlídka. Tohle vypadá na stopku na hezkých pár zápasů, všude stromy. Oknem kabiny vidím míč jak zapadá, kam má! Holý vrch skóruje! Běžím k němu, abych stihl tu radost, ale rozhodčí už utkání ukončil, nic nenastavil. Spoluhráči Oltářík s Plešivcem míří do kabin jako poslední, ale Holý vrch jako hlavní hvězda utkání byl ještě v obležení fanoušků i celebrit, co si nenechali zápas ujít, právě odcházel třeba Marek Ztracený. Tak já si nechám gratulaci na potom, až s ním budu sám.

11/02/2024

Vyhlídka č. 005 - Brník. Četl jsem informační tabuli, takže jsem tu čekal nějaký ten kozinec bezlodyžný nebo kozinec dánský, ale byl tu opravdický kozel s celým stádem. Ty to tady hlídáš? "Nééé." Aha, takže můžu dál a rozhlédnout se. No rozhlédnout se, musím koukat pod nohy, je to tady samé kozí nadělení: "Tos udělal ty?" Ale zatloukal: "Nééé." To určitě. Celý Brník je plný kozích bobků. Pokračoval jsem ve výslechu: "Ty tady udržuješ tu stepní vegetaci, žádné náletovky, si neškrtnou, viď?" Odpovědí je mi nyní tiché a skromné, ale opět odmítavé "Nééé." Chtěl jsem se ho zeptat, kdo to tady tak zapáchá, ale nechal jsem si to, bylo mi jasné, že by zase zapíral. Kozy na nás koukaly, jak se bavíme. Se zájmem poslouchaly a občas svého guru v odpovědi podpořily. Stojím nahoře a rozhlížím se. Z žádného jiného místa nejsou takhle nádherně vidět Křížové vršky. Oči mi pak přeskakují z kopce na kopec, zapomněl jsem se a promluvil opět nahlas: "To je nádhera, viď?" Naposledy zaznělo: "Nééé." Takhle negativního kozla jsem snad ještě nepotkal. Potměšile kouká, jak tančím mezi bobky pryč z Brníku. Rozhodně sem zajděte, ale připravte se psychicky na takovýto rozhovor.

10/02/2024

Vyhlídka č. 039 - Zvon (Francká hora). Tohle nebylo zvonění oznamující denní dobu. Srdce zvonu bilo jen na jednu stranu věnce v rychlém sledu, takže signální zvonění. Kterápak zvonice mě to volá? Že by ta v Církvicích u Ústí? Ta je totiž jediná hrázděná v celém Česku, a ještě jsem ji neokoukl. Ne ne, tohle je hlubší zvuk, to bude mohutný zvon. Jdu za jeho zvukem a už stojím u dřevěných klád, které asi poslouží k opravám zvonice. Kolem ní je totiž cesta pro turisty, ale samotné schody nahoru jsou neznačené a zanedbané, vidím na nich zbytky sněhu pokryté modřínovým jehličím. Jsem k tomu volání skeptický, vyhlídka nahoře značená není, na mapě to vypadá zarostle. Ale co, vylezu tam, na dalších a dalších schodech se během stoupání objevují moje stopy. Jsem nahoře, zvonění ustalo, splnilo svůj účel. Všude kolem zdi, ale támhle je okno a tady také, jedno velké k Milešovce, pak pár menších a několik prasklin ve zdech, kterými je vidět kousek do kraje. Hlavně tím velkým oknem je výhled nádherný. Ta značka na mapě by tady nebyla marná. Hladím tělo Zvonu, zavadím o něj srdcem, ozve se cink, jako poděkování, že jsem jeho vábení uposlechl.

04/02/2024

Vyhlídka č. 099 - Trpasličí kameny. Trpaslíci. Dříve chodili po kopcích Středohoří, pomáhali lidem. Ale já je nikde nepotkal, povídá se, že jsme je naštvali, svým nevděkem a chamtivostí, plus pár dalšími vlastnostmi navrch. Naposledy jsem je viděl stát u stánku na hranicích. Čekali na přemístění do nějaké zahrádky. Tady u Němčí obdarovali chudou a poctivou dívku, tvrdí pověst. Ten kopec je s 672 m n.m. 16. nejvyšším vrchem v Českém středohoří, přesto ho zná málokdo a snadno ho přehlédnete. Prominence 23 metrů hovoří za vše. Je to taková kupka v rozhlehlém masivu, kde je řada jiných takových kopců. Kdo ale chce, pozná ho snadno, přes Trpasličí kameny vede linka elektrického vedení 220 kV. Německy se jmenoval Tvarožník. Z polí v okolí je zde plno nasbíraných kamenů, vršených do řad a mohylek. Vypadají opravdu jako obydlí trpaslíků. A pak jsou tu díry od hledačů pokladů, prý jich tu někde v zemi leží plno. Trpaslíci měli recht, že se odstěhovali. Co se sousedy, kteří hledají štěstí pomocí detektoru kovů.

03/02/2024

Vyhlídka č. 104 - Vyhlídka Karla Pouchy Litoměřice. Tyran a prasák napsal nejkrásnější romantické verše v české historii. Jo, mluvím o Máchovi. Pokud byste někdy měli pocit, že nějak začínáte rozumět světu, tak mi to vysvětlete. V jednom srdci to nejhorší i nejlepší, v jedné nádobě mana i výkaly, uf to jsem se dožral. No aby ne, když vyhlídka Karla Pouchy je na tom podobně. Karel s námi není pět let, skvělý organizátor a turista, jeho vyhlídka je z betonu, koukám do nějaké mříže a tabule je posprejovaná. Stejný bo**el jako v Máchovi, který je vysochán kousek odsud. Litoměřice, Říp, Terezín, výhled přes Bohušovice, vůně borovic... Jihnu. Možná i trochu začínám chápat tu černou a bílou zároveň. Nemíchat! To by byla obyčejná šedivá, a Mácha by nám nic nenechal, pes by po něm neštěkl. Tak co? Tyran a romantik v jednom nebo průměrňák? Netrapte mě, Máj je famózní, neskutečný, neumím si představit, že bychom ho neměli. Pokud mi vyhlídka měla připomenout toto dilema, splnila to skvěle. Ale tady by snad přece jen šlo uklidit snadněji, než v lidské duši.

28/01/2024

Vyhlídka č. 088 - Kozí vrch nad Povrly. "Vážení diváci, schyluje se k očekávánému utkání. Půjde mlha nahoru nebo klesne k Labi? El clasico, častý a prestižní zápas zde ve Středohoří. A už týmy nastupují, v šedomodrých dresech přivádí kapitán Můn svůj tým, který bude hrát ze západu na východ. Na druhé straně populární Sany s ostatními chlapci v oranžových dresech již také stojí na trávníku. Hlavní arbitr Sokol právě vydal úvodní hvizd a zápas začal! Favoritem podle sázkových kanceláří jsou dnes borci v oranžových dresech, měli by svého soka přetlačit. Ale dění kolem Labe tomu zatím nenasvědčuje, oba týmy hrají velmi opatrně, i když nyní mlha přece jen trochu ustupuje. A už je tady Sany, předvede jedno ze svých rychlých zakončení? Ne, přátelé, vítr zvedl mlhu a ta v zónové obraně způsobila, že vidíme jen velký oranžový kruh. Jak tohle dopadne? Ale kvalita se již ukazuje, Sany se vymanil ze sevření a nyní pálí! Skvělá rána, obránci se stahují, mlha klesá k Labi, a je dobojováno. Nádherný zápas! Nyní přicházejí nějací diváci, co duel zmeškali, vidí a fotí již jen obě mužstva odcházející do kabin. Takže se na vás těším při příštím přenosu, sportu zdar!"

27/01/2024

Vyhlídka č. 177 - Farský vrch u Volfartic. Vím, že bych měl bydlet spíše v Neznabohách než na Božím daru, to ostatně většina z nás. Někdy je ale lepší věřit než neustále nad něčím přemýšlet a rozebírat to. Věřit a doufat. Umím si představit plno takových situací. Na katechismus jsem nechodil, jediný můj přímý dotek s vírou bylo tátovo vzpomínání na ministrování a návštěvy na Půlnoční. Farský vrch, Farský les, názvy dávají jasně najevo, komu tyto pozemky patřily, možná ještě patří, nestudoval jsem katastr. Kostel sv. Petra a sv. Pavla ve Volfarticích je impozantní. Farnost Volfartice patří pod českolipský vikariát a litoměřickou diecézi. Tenhle kopec tedy asi také. Sedněte si na lavičku pod strom. Pro změnu jednou nepřemýšlejte a věřte.