ALL in VAN

27/08/2022

18/04/2022

Krásné Velikonocni pondělí

18/03/2022

O setkávání

I když sami máme vůči agresi a nenávisti odolné mysli, takže si ji v určité míře ani nevšímáme, některé věci s námi zamávají. Poslední dobou se to projevuje zejména lítostí a pocity zmaru z některých rozhodnutí konkrétních lidí, způsobujících tolik bolesti napříč celou společností. Přes to všechno co se děje, přejeme si aby vše dop***o dobře pro ty, pro které to ještě nedop***o zle. Na všech stranách. A moc obdivujem ty, kteří pomáhají jakýmkoliv způsobem, který pomáhá.

Nám život na samém začátku roku prozářilo hned pár věcí. Ve dne slunce, v noci měsíc, a vednevnoci rebe-love.cz Rodinu smíšků se dvěma školáky, zvládajícími se úplně v pohodě vzdělávat mimo lavice, jsme si ukradli vloni u rybníka nad Marbellou a letos se k nám připojili v Malaze. Spolecne jsme pak opékali maso, kopali do míče, lovili ryby, navštívili krásnou Rondu, vrátili se do Marbelly, kecali do půlnoci a užili si i par nenucených, přirozených terapií. Když jsme je po dvou měsících konečně pustili zas na cestu, bylo to jak návrat z dětskýho tábora. Chvíli smutek a pak těšení.

Patříme mezi ty, kteří zaslechnou-li na ulici češtinu, pátrají po pachatelích a vtíravě alespoň pozdraví. Jeden z takových momentů se udál v Lidlu v Málaze, kde jsem potkal Samuela a jeho dva syny. Hned padla dohoda že se musíme později potkat. A tak jsem druhý den zajel na místo, kde stál zaparkovanej obytňák s britskou SPZ a Samuel s Ester. Dva padesátníci z Čech, donedávna dlouhodobě žijící v UK, se před čtyřmi a půl lety rozhodli na rok odcestovat. Rok sem rok tam... Protože hodně lidí zajímá jak se při cestování uživíme my, tady musím zmínit, že tihle dva příležitostnou prací v místě, a když zrovna nejsou peníze, využívaj plýtvání obchodních řetězců a dumpster divingu. A víte co? Ester při jednom z našich rozhovorů o jejich plánovaným návratu do UK, který slíbili dětem, řekla se smutkem v hlase, že na to všechno budou jednou vzpomínat jako na krásnej sen.

Během našeho bytí v Málaze se pak ukázala další česká rodinka se dvěma dětmi, což uvítaly hlavně ty naše dvě kvítka. Přidali se i v Marbelle, Rondě, a taky u přehrady pod Sevillou. V Rondě a Seville jsme si vzájemně pohlídali děti a měli pár chvil na procházku městem. Což bylo vůbec poprvé od doby co bydlíme v autě. Byli jsme sami a parádně si to užili. Dík Terko a Oldo!

Ještě než se i tihle čtyři odebrali do Portugalska, při procházce Sevillou jsme se skoro srazili s další rodinou na cestě. Tentokrát se jednalo o trochu početnější partu, Míša s Waldou mají totiž děti tři, a k tomu ještě jedno - dvě v bříšku. A jsou na to náležitě vybaveni, jak později zjišťujem, jejich obytnej náklaďák je boží! Pár dní jsme společně strávili v Seville, a u nedaleké přehrady, kde jsme rybařili, pozorovali vydry a želvy a zapichovali si do chodidel všudypřítomný trny.

Zásoby nám došly zhruba po dvou týdnech, takže návštěva nějakýho města již byla dost žádoucí. Po loňský návštěvě Portugalska jsme se tentokrát rozhodli jet na sever západním Španělskem. Jak nám postupně dochází, není to pro naše na kraťasy zvyklý nohy a opálený ruce žádná odměna. Spíš sebemrskačství! Je nám totiž čím dál větší zima. Zároveň se ale kocháme přírodou, kterou jsme v jiných částech země zatím neviděli. A proto teď bivakujem mezi kopci u městečka Aracena. U pramene s nejkrásnější vodou, večer si zpíváme a přes den běháme s dobytkem (jakože kravami) po zdejších korkových lesích.

A když už si myslíš že teď už to bude hlavně o nás, zastaví kousek od tebe auto s německou značkou, ze kterýho vyleze Mexičan co bydlí o zastávku dál a chce si povídat. Součástí rozhovoru je pozvánka na zítřejší koncert a jam session v nedaleký obci, na nějž se nakonec vydáváme. Skvělá free akce, po několika měsících zas nějaká kultura, koncert u někoho v obýváku, spousta dětí, se kterými se ty naše hned zašily, krásní lidé, no užili jsme si to všichni! Následující den pak hledíme s Mexičanem do ohně, posloucháme zpěv jeho ženy Argentinky a jejich zajímavý povídání. Naše děti zatím spokojeně prohlubují kaluž opodál. Další den společně obědváme u krbu v jejich domě a den na to popíjíme svařák v čajovně ukryté v kopích nedaleko Alájaru, která se otevírá jednou za týden. Tady máme opět možnost se zkulturnit, poznat partu místních a vůbec se nám nechce pryč.

Setkáváme se s lidmi, se kterými nemáme žádný společný jazyk, přesto nám donesou večeři, sami občas uvaříme pro so**edy z parkoviště, posloucháme příběhy a zážitky těch, kterým rozumíme (i když jsou někdy o tom, čemu nikdy neporozumíme), sledujeme jak se mezi sebou dokáží domluvit děti různých národností, spojujeme se a moc dobře, a zároveň trochu se strachem si uvědomujem, jaký máme štěstí my, kteří ještě nemusejí prchat, ale jen tak se hýbat.

21/01/2022

Když jsme před 16 měsíci vyráželi za novými zážitky, naplňoval nás pocit štěstí z toho, co všechno vlastně můžem. Vyjet na cestu po Evropě obytným autem, uživit se bez nutnosti každodenního vstávání na vlak s vidinou dalšího dne v kanceláři, potkávat nové lidi, ochutnat ten pocit volnosti, kdy si člověk může udělat snídani prakticky kdekoliv chce, každý den jinde, koupat se ve slany vodě a běhat v kratasech i v prosinci, místo holubů na náplavce krmit papoušky v Málaze. První měsíce bylo všechno nový, překvapující, někdy dříve nepředstavitelné. Po skoro roce jsme se vydali zpět do Čech, abychom se nadechli k cestě do Skandinávie, jež byla a stále je jedním z našich vysněných cílů. Už když jsme dorazili do Poděbrad, bylo nám ale skoro jasný, že se budem zatím muset s touhle vyhlídkou rozloučit. Spousta nedosycenych potřeb, jako pokec s našimi kamarády, návštěvy rodiny, stesky našich dětí po jejich kamarádech způsobily, že bychom v Norsku nejspíš zmrzli, jelikož se naše návštěva ČR protáhla až do října. Dali jsme trochu péče našemu domovu na kolech, oblazili téměř všechny naše milé svou přítomností a vydali se zase dál. Přes pár dnů na Slovensku, v Maďarsku, pár týdnů ve Slovinsku, Itálii a Francii končíme opět v Andalusii. Přes to, že nám pobyt v autě trochu zevšedněl a vlastně nás chvílemi i dost vyvádí z klidu (přeci jen je to asi deset metrů čtverečních, které nám jsou domovem, které sdílíme každý den i noc, ráno když vstaneme všichni do půl metru úzké uličky mezi dřezem a záchodem, a večer když si sedáme k malinkýmu stolu k večeři, nezřídka s nohami na psovi smotaným pod stolem), přes to, že nám nejednou došly prachy (tahle doba se všema těma vládníma nařízeníma, rostoucíma cenama, a vůbec náladou v naší společnosti, se v tomto ohledu překvapivě dotkla i nás, ačkoliv jsme přes dvaapultisice kilometrů daleko), přes to, že některý z těch věcí v nás občas probouzej naprosto divny démony a my se div nestěhujem každej do vlastního vozu (možná štěstí že ty finance na druhý auto nemáme, jinak bychom možná už byli ALLin2Vans), přes to všechno si uvědomujem, jaký štěstí vlastně máme, že to všechno můžem spolu zažít. Chci říct, že ať to může vypadat jakkoliv skvěle a radostně, ty zážitky, to slunce, ta volnost, nakonec je to prostě život, se vším štěstím a všemi strastmi, které přináší každýmu z nás a my se z něho hlavně nesmíme však víte co. Omlouvám se za tuhle trochu osobní vložku, slibuju že až se vrátíme, budu si o životě povídat s někým reálnějším než s MS Word. Mimochodem po cestě jsme navštívili maďarský termály, pár jezer ve Slovinsku a Itálii, nějaký pláže, Benátky (fakt jsem si nikdy nepředstavoval že jsou tolik pěkný) a tak. Naše děti už vyrostly skoro ze všeho oblečení a Majda už si přečte i kus knihy. V tuhle chvíli a vlastně poslední měsíc parkujem s našimi vloni nabytými kamarády rebe-love.eu (díky Honzo za to slovní spojení) v Málaze (tenkrát jsme se potkali u rybníka de las Tortugas), kde se teď opravdu dá chodit v kraťasech a sluneční brejle jsou docela třeba. Kromě toho že v květnu musíme udělat technickou, takže už budem muset být v ČR, nemáme žádný plány. Teď prostě jsme.

27/10/2021

08/09/2021

Ahoj kamarádi. Nastal čas se ozvat. Máme tu už pár měsíců napsaný příspěvek do naší kroniky, ke kterému jsme se dostali přes všechno koupání a opalování až dnes. Jsme v tuhle chvíli jinde, než následující řádky, ale do pamětí je zapsat musíme.
Poslední týden (v půlce května) ve Španělsku už se nám začaly potit zadky jak ve frontě u Primarku. Léto dorazilo s razancí (v jižní části se přes den teploty drží kolem 34°, přes noc 20°), kterou u nás v Čechách pociťujem na přelomu července a srpna, a my už jen stěží přežívali. Ten vítr, který v lednu mrazil, nám v těch chvilkách zachraňoval krky. Z krásný malý, až skoro vesnický pláže u Puerto de Santa María s výhledem na slavné přístavní město Cádiz se přesouváme do Huelvy. Ta je ale v tomhle vedru pro nás moc daleko, takže zastavujeme před Sevillou u vodní nádrže, která se nám moc líbí pro svý stinný místa a klid. Koupeme se a konečně vytahujeme i pruty a na ně záhy pár kapříků. Okolní rybáři nevěřícně kroutí hlavami že je pouštíme zpět. Koupeme se, válíme v hamace, a opalujem naše bledé tváře. Když už nám po týdnu dochází voda, vyrážíme na další cestu. Poprvé na cestě zažíváme pocit nejistoty a nevíme jakým směrem pokračovat. Moc rádi bychom navštívili Portugalsko. Rádi bychom vyrazili na pár týdnů do Čech. V okolí Huelvy, což je město nedaleko Portugalských hranic a my si ho vybrali, abychom se mohli rozhodnout co s námi bude dál, byly všechny předem vyhlédnuté fleky plný (sobota odpoledne) a tak zkoušíme štěstí ještě kousek západněji. Nic se nemění, poslední pro nás možný místo, stellplatz na Portugalských hranicích, je totálně nedostupný, závoru nikdo neotevírá, telefon nikdo nebere, a tak prostě bez rozloučení a v momentu opouštíme Španělsko.
Markétce až ukápla slza. Po půl roce plným překvapení a krásných chvil (i teda méně krásných, abychom byli spravedliví) prostě přejedeš čáru na mapě, a přijíždíš do země, kde nikomu nerozumíš, nemají tady Carrefour, panuje zákaz spaní v obytných autech mimo místa k tomu určená (stellplatzy, některá parkoviště, kempy) a ještě tu je nakonec o deset stupňů méně.
Moc dlouho to netrvá a my se do té země zblázníme. První dny trávíme na pobřeží Algarve. Podle mnohých průvodců nejkrásnější pobřežní část Portugalska, tvořená útesy, nádhernými plážemi omývanými na oko průzračnou vodou, jeskyněmi a mnoha dalšími oko potěšujícími útvary. Pár nocí trávíme na různých stellplatzech a postupně přejíždíme na sever. Ze zastávek, které jsme na cestě Portugalskem uskutečnili, stojí určitě za zmínku farma Quinta do Rossi. Když jsme zastavili mezi venkovní kuchyní spojený se společným prostorem pro pracovníky, návštěvníky, kempaře a výběhem pro krávy, koně, jedno malý čínský prase a pár psů, hned bylo jasný, že tady zůstaneme o trochu déle. Příběhy při drinku na baru, založeným před pár měsíci člověkem, který se sem jel jen podívat, barmanem Švýcarem Samem, jež jsme sdíleli s matkou jednoho syna s autismem a ADHD, který se za čtyři měsíce na cestě naučil plynně anglicky (přesto že ho v jeho rodné zemi pokládají za nevzdělatelného), s holandským Čechem, jehož matka jela na výlet do Nizozemska když mu bylo sedm let a už se nikdy nevrátili, se Švýcarem, který cestuje vlakem a poslední čtyři roky tahá svůj stan po Portugalsku, a nakonec i s Češkou, která se zamilovala do Rakušana a spolu projíždějí svět, byly jako z knížek slavné doby bítníků. Užívali jsme si krmení zvěře, výhledy do polí a úsměvy všech těch lidí kolem nás. A taky dvojice pávů, která každodenně oznamovala noc, vyskočená na větve nejvyššího stromu v okolí, svým melodickým řevem. Ačkoliv víme, že na takovým místě bychom vydrželi i měsíce, po šesti dnech se vydáváme dál. Určitě se vrátíme, říkáme si oba.
O dalších pár stellplatzů později se setkáváme s Kateřinou, naší kamarádkou z Čech. Kačenka žije se svými třemi mláďaty a jedním mužem nedalekou surfařské mekky, města jménem Peniche, ve městě Amoreira. V malém domečku obklopeném zahradou, na který můžeš sníst všechno kromě plotu a dalších částí neživených zemní vláhou. Tenhle pobyt si užily hodně naše děti, moc rády, že si konečně nemusejí vymýšlet slova, kterým nikdo nerozumí, v domnění, že jim někdo porozumí. A šťastni jsme byli taky my, Kateřina je totiž moc dobrá kuchařka, její muž nás zase trochu zaměstnal na zahradě, a tak vznikla super symbióza, kdy jsme si vzájemně pomohli. A taky bylo potřeba vyměnit prasklej chladič, kterej se zničehonic (teda zpětně si říkám, že ten klacek, zapíchnutý do něj rukama Kubíčkovýma před pár dny možná hraje nějakou roli) udělal těsně před tím, než jsme měli u Kačky zastavit.
Co se rozhodování o dalším směru týká, máme už jasno – alespoň jeden z letních měsíců strávíme v Čechách. Příští naše kroky proto směřovaly až na severní hranici se Španělskem, což je na naše poměry rychlost téměř nadzvuková. V den odjezdu od Káti se ocitáme na poslední zastávce v Portugalsku, na překrásný farmě, s výhledem na západ slunce do oceánu (poprvé jsme viděli, jak se slunce vpíjí do vody kdesi daleko a fakt rychle mizí, nakonec za sebou nechá jen rudou kaluž), taky s pár ovečkama a kobylkama, holanďanama a taky pány domácími, jež jsou dva bratři a jejich rodiče, provozující farmu, nějaký ten pokojík pro hosty a stellplatz, jež funguje na dobrovolných příspěvcích návštěvníků. Perfektní přístup k životu, super místo a nádherná příroda. Po dvou dnech ale letíme dál až za španělský hranice. Pět týdnů v Portugalsku uteklo jako voda, ale užili jsme si je vážně moc.
Příští dva týdny jedem na plný pecky, každý den kousek, každý den jinde. Pomalu se přes Španělsko, rychleji přes Francii a jedním tahem přes Německo přesouváme zpět do Čech.
A už jsme tu, těšíme se z léta, lesů, hub, rybníků i řek. A v jednom kuse mokneme. O tom bude náš další příspěvek. Mějte se pekně a užívejte zbytků léta!

15/05/2021

Ahoj kamarádi.
Protože ten čas nějak frčí a naše kronika přibrala za pár posledních měsíců na děravosti, napíšem dalších pár řádků.
V minulým příspěvku jsme napsali o tom, jak jsme se vydali na skok do vesnice jménem El Chorro, kde se naším útočištěm stala Finca la Campana El Chorro, což je takovej kemp pro horolozce, kteří se sem vydávají užívat si zdejších skal. V té době, kdy jsme sem dorazili – 21.ledna 2021 – tu bylo lidí kteří by se dali spočítat na prstech jedné ruky, což je oproti ostatním rokům desetina návštěvníků. Zůstali jsme v tomhle kempu tak dlouho asi právě proto – za pár dní odjeli všichni kromě nás, kromě jedné české rodiny, takže jsme měli všechny ty fajn výhledy, společenskou místnost s billiardem, stolním tenisem, kuchyní, krbem, trampolínu a vůbec pro sebe. Podnikali jsme výlety po okolí – k řece, která byla hnědá jako keramická hlína, k místním koňákům, chovatelům vychovaných papoušků, kteří naučili naše děti zdravit po Španělsku, k bývalé stezce sebevrahů jménem El Caminito del Rey, která už je ale nějakou dobu krásně zrekonstruovaná, takže když už jdete přilepení na skále po metr široké stezce a 100 m pod vámi je teprve pevnina anebo řeka, a po všudypřítomných skalách – které umocnily pocit, že Španělsko není jen poušť, pláž a moře, což se nám před výjezdem zdálo jako popis tuhle zemi specifikující docela dobře. Za ten měsíc jsme stihli poznat fajn českou rodinu, dohnat dost práce (společenka byla otevřená nonstop, takže se dalo pracovat i do rána), pozorovat supy, nechat se uspávat zvony nekonečných stád ovcí, sbírat rukolu a louskat mandle sesbíraný ze stromů, povídat si s místníma i přistěhovalcema a nakonec odjet.
Mnohokrát za tu dobu strávenou v horách jsme mysleli na to, jak se dostanem zpět – ty kopce vypadaly opravdu nepřekonatelně – přesto vše probíhalo v pohodě, kopce nekopce, dojeli jsme zpět do Málagy, kde se nám všechno trochu přeházelo - pobyt na čerpací stanici, který měl spočívat v prostém načerpání pohonných hmot, se nečekaně (ale asi přivolaně) protáhnul. Kdybychom chtěli ujet bez zaplacení, tak to chápu, ale my zaplatili, a přesto se nepovedlo nastartovat. Ani napodruhé, napotřetí, napočtvrté, atakdál. Po kontrole všeho možnýho jsme byli rádi za jedno z nejlepších rozhodnutí v životě – zaplatit si asistenčku – a zavolali do pojišťovny, kde na nás poslali jednoho ze španělských andělů (odtahovka), který dorazil hned za další hodinu a půl. Tady asi zafungovala už podruhé v krátké době síla myšlenky, protože jsme celou tu čekací dobu trávili vtipkováním o tom, jak přijede mladík, odtáhne nás někam do ulic a tam nás nechá, abychom si poradili sami. No….přijel mladík, vyzkoušel naši víceméně novou baterii, poklepal na startér a odtáhl nás dvěstě metrů daleko k nějaké dílně, ve které nám to snad ráno opraví. Byli jsme moc rádi, protože dílna byla v areálu Carrefouru, kde byl o moc větší klid než u té benzínky nalepené na dálnici. Ráno se naše nadšení trochu vytratilo, ukázalo se totiž, že onen mladík nás odtáhl k pneuservisu, kde nás pochopitelně s omluvným úsměvem poslali o dům dál. Takže nastalo opáčko – asistenčka, odtahovka. Tentokrát jsme ale kromě pojišťovny vytočili i kamaráda – jednoho z těch bajkerů, kteří byli v Málaze našimi so**edy v lednu – který nám dohodil jednoho fajn mechanika, hipíka z Německa, majícího kousek od Málagy dílnu, kde spravuje svých asi patnáct starých dodávek VW T3 a se svou Brigitte je následně půjčujou lidem co si chtěj v těch krásných kočárech pocestovat. Bezva bylo, že nás odtahovka, která přijela v půl šesté večer a taxík, který dorazil hodinu po ní, odvezli přímo k němu a všechny, takže jsme se nemuseli nějak rozdělovat, a vzhledem k tomu že nás Dieter (mechanik) následně ubytoval v našem obytňáku na ulici vedle jeho dílny, ani shánět bydlení. U Dietera se nakonec přišlo na to, že za všechno může startér, který odešel pravděpodobně kvůli tomu, že do něj natekly tak tři litry oleje z našeho motoru a zbytek oleje pravděpodobně vytekl někam jinam, protože jsme do jeho dílny dojeli úplně bez týhle motoruživotadárný tekutiny. A to ani nebudu psát o tom kolik jsme ho už po cestě do motoru nalili. V tom krásným zapadákově – Alhaurín de la Torre – u Dietera jsme strávili další měsíc, připojeni na elektriku, moci se osprchovat, házením míče na (spíš než do) basketbalový koš, grilovačkama s hipíkama opravujícíma si zde svoje obytný autobusy, výletama po okolí, prací a nekonečným hledáním míst, ze kterých nám to ten olej teče. Když jsme o pár stovek eur lehčí odjížděli, měli jsme radost (kromě toho všeho výše popsaného jsme zjistili, že máme prasklou rouru od turba, po její opravě to bylo jakobychom vyměnili auto), konečně zas můžem jet a objevovat.
Po dalších třech týdnech v Málaze na pláži jsme zas práskli do koní a teď trávíme čas kousek od města Cádiz. Na krásný pláži, po které se při odlivu prohánějí malí poustevníci ve svých malých ulitách, rackové a brzy ráno i my. Po cestě jsme poznali pár opravdových rájů i magických míst, např. rozlehlá pláž nedaleko San Roque, která byla skoro jen naše, Tarifa, Marbella, potkali se úplně neplánovaně se dvěma českýma a moc príma rodinama u Lago De Las Tortugas - rebe-love.eu a Fandu s Jůlií a jejich ještě ani ne roční holčičkou) kde plavou želvy, jinak je to ale prostě rybník jako u nás, i když s parádním výhledem na hory i na moře, byla super nálada u večerních posezení, taky jsme projeli na kole Gibraltar a koukali na Afriku. Teď přemýšlíme o tom, jestli se vydat na léto do Čech za kamarády, za rodinou. Zatím ale jedem dál a jsme moc zvědaví co se nám postaví do cesty. Mějte se krásně!

07/03/2021

Ahoj kamarádi. Zdravíme vás znovu z prosluněného, nestudeného a nezasněženého Španělska (😊). Z té části Španělska, kde se ještě můžete hýbat, dokonce si i zařvat bez tlumiče, z místa, kde se můžete nechat uspávat počítáním všudypřítomných ovcí tvořících svými na krku hrajícími zvonky ušímmilé orchestry, vyhrávající ukolébavky za doprovodu houkajících sov a mrouskajících se koček. Probouzeni štěkotem psů, kokrháním kohoutů a zpěvem vašich (našich) dětí. Pokud máte chuť, přečtěte si dalších pár řádků plných sebeoslavných a šťastných výkřiků. My děkujeme, že je čtete, že se zastavíte a necháte čas časem. Alespoň na čas. Zrovna dnes je neděle, ta neděle, kdy venku prší a fouká a vy máte v zásobě spoustu neshlédnutých filmů. Neděle jako dělaná pro totální odpočinek. Anebo pro psaní. Pokud ratolesti dovolí.
Naposledy jsme se podělili o zážitky z Vánoc, a vůbec z konce minulého roku. To jsme zrovna přečkávali déšť na stellplatzu v Roquetas de Mar. Po pár dnech strávených v paneláku naležato jsme vyjeli kousek za město na dvě noci k moři pod palmy, kde nás ráno přivítal východ slunce (to on takhle vítá často když spíte na pláži), z druhýho okna se naskýtal pohled na zasněžené vrcholy Sierra Nevada, a z dalšího bylo vidět, že nad Roquetas prší. Bylo to jako mít před sebou čtyři roční období. Vizualizace Vivaldiho. První den proběhla procházka po pobřeží, táta si konečně vzal děti na delší dobu ven. A tak maminka mohla strávit čas sama se sebou a svými oblíbenými štětci. Tyhle chvíle jsou na cestě ohromně důležitý (a ohromně vzácný) - z prostoru o rozloze cca 10 m2, zaplněného milovaným, ale hlučným potomstvem ... je najednou zenová jeskyně pro jedinou lidskou duši. Ta může skákat, křičet, smát se, plakat, mlčet a při tom všem se slyšet. Vzduch je potom mnohem čistší, a to i nějakou dobu po obnovení stavu. Táta mezitím zažívá pocity plavčíka s očima na stopkách, to když děti lezou na větev stromu trčící nad mořskou hladinu, případně detektiva, když se obě rozhodnou vydat se na průzkum a přitom každé jiným směrem, pocity matematika, když se snaží vypočítat koho z těch dvou bude lepší chytit prvního, a taky pocity pradlenky, když už potřetí ždíme v kaluži zmáchané Madlenčino oblečení, protože se rozhodl běžet nejdřív za Kubou. Zkrátka se mu dostává každodenních zážitků běžné matky. Znáte to taky?
Druhý den začalo opět pršet, rozhodli jsme se tedy vyrazit na delší cestu, cíl nebyl nijak dopředu jasný, ale cesta k němu byla čirá nádhera. Takřka ihned po opuštění Roquetas de Mar se nám naskytl pohled na zcela jinou, od našeho očekávání totálně odlišnou krajinu. Okouzleni zelenými kopci, zasněženými horami v dálce, zčistajasna přírodou, projeli jsme pod Sierra Nevada, Sierras de Tejeda, Parque Natural Montes de Málaga s pár zastávkami a zkouškami najít vhodné místo ke strávení několika nocí v tomhle hornatým kouzelným, sťavnatým a zeleným kusu Země až do Málagy. Naslouchání našemu autu už máme skoro v malíku, takže všechny naše pokusy o vyjetí do přírodních krás jsme přes ty ošklivý kopce vzdali (ale aspoň na chvíli je z dálky viděli).
Jsme v Málaze, na hrbolatým pískovitým parkovišti u pláže spolu s dalšími auty. Po těch pár zastávkách a bloudění totiž i přes nevzhlednost a počáteční obavy o naše bezpečí připadla tomuhle místu v tabulce největší jistoty první příčka, a tak zůstáváme. Na druhý den ráno si naše nové útočiště získává lásku našich dětí (kousek od auta se rozprostírá obrovská louže velikosti návesního rybníka ve středočeské vísce) a naši důvěru, jsme totiž v obklopení cestovatelů, na okraji města, s mořem 150 m vzdáleným, dětským hřištěm asi taky tak, a navíc hned vedle nás (na to máme asi kliku) parkují kluci z Čech. Po seznamce se dozvídáme že jde o borce trávící zimu ve zdejším skateparku. Bajkeři. Taky sdílíme parking s chlapíkem vozícím si v autě veslovací trenažér, na kterým maká celé dopoledne. Náš další so**ed chodí každý ráno se psem do ledovýho větru ( rána tu byla fakt ledová) a vždycky se vrací omrzlej s rukama plnýma bordelu co po cestě posbíral. Majda s Kubou se zamilovali do vodní plochy před autem, z dopoledního výletu na hřiště se staly tři hodiny v louži. Taky jsme zjistili, že část Málagy má směrovací číslo stejný jako Poděbrady (to je to zatím nejkrásnější město ve kterém jsme žili). Je to ta část, kde se nachází nejstarší provozovaný a několikrát v historii rozbombardovaný přístav ve Španělsku a jeden z nejstarších ve středomoří. A dávej Johanna Sebastiana Bacha - je to rodiště Pabla Picassa nebo Antonia Banderase. Tenhle náš flek je ideální pro ty, co nepotřebují luxus na cestách. Dá se tu doplnit voda na plážích, WC se nechá vylit na záchodkách. Sprchy na plážích fungujou, ale jsou zatraceně studený. Ve dnech, kdy ještě nedorazily ty největší vedra je to věc pro otužování nadšené lidi. Majda konečně užila brusle, zdejší hřiště (vč. těch pro bruslaře) jsou dokonalý. Je jich tu moc, většina obpáskovaných, ale ty co jsou určený pro sport, slouží dál. Lidi běhaj, choděj, jezdí na skejtech či bruslích, cyklistěj. Ve městě je plno malých posiloven, tělocvičen, který jedou do samotný noci. Můžete se taky povozit v místním skateparku, jednom z nejlepších v Evropě. Co se volnýho času týká, zdá se být Málaga skvělým městem.
My si z ní nakonec užili prakticky jen to velmi přívětivý parkoviště a přilehlé okolí. Připomnělo mi to teď pohádky o Krysácích žijících na malém útulném smetišti nedaleko Vizovic. Po týdnu plánovaní návštěvy města jsme se k ní prostě nedokopali. Místo toho jsme se rozhodli odjet na jednu noc do nedalekého El Chorro. Musíme zas vyprat atp., a našli jsme tam místo, kde je možný udělat veškerej servis a ještě pěknou procházku. Inspirace k návštěvě tohohle místa přišla od našich kámošů bajkerů. Do El Chorro se vydávají lézt po skalách a užívat tamní přírody.
El Chorro. Pokud jsme to dobře pochopili, kromě stejnojmenné vesnice jde o oblast vyhledávanou evropskými lezci (skálolezci) pro její nádherné a početné pískovcové a vápencové útvary, tyčící se do závratných výšek, poskytující těmto dobrodruhům nepřeberné množství mozností vyžití. Pro nás to byl hned při příjezdu do nižších částí týhle krajiny hlavně náboženský zážitek, naše modlitby směřovaly k Otíkovi, aby to nevzdal a my se na těch úzkých neúplně dokonale rovných cestách udrželi a dostali se k cíli.
Tím se stalo zázemí pro nadšence horolezectví a horské turistiky - Finca la campana El Chorro kde jsme (navzdory tomu, že chceme jen vyprat a jet dál) strávili 34 dní. A o tom jaké to tam bylo napíšem příště.
Mějte se krásně!

18/01/2021

Kdo jeste necetl nas posledni prispevek, muze to dohnat i prostrednictvim lidovek.cz. posilame pozdravy z Málagy vsem!

https://www.lidovky.cz/cestovani/aktuality/nomadi-vsechno-prodali-nebo-rozdali-mlada-rodina-se-prestehovala-do-obytnaku-a-putuje-evropou.A210114_135255_aktuality_ape

Michal s Markétou naložili na začátku října 2020 své dvě děti a bílého psa Toníčka do obytného auta a vyrazili na cesty. A vzali to z gruntu. „Zbavili jsme se skoro všeho. Postupně jsme rozprodali, rozdali, rozpůjčovali nebo vyhodili 90 procent věcí,“ popisují přípravy na ...

08/01/2021

Ahoj kamarádi. Zdravíme do vašich domovů s teplými peřinkami, pěnovými koupelemi, okoralými chlebíčky a ztvrdlým cukrovím. Tak jsme se posunuli. Když byli cops tak nesmlouvaví. Popojeli jsme zprvu krátce...ze stellplatzu v Águilas, kde jsme strávili noc po vyhazovu místní policií, vedla naše cesta po palmama lemovaným pobřeží s pár zastávkami do pouhých asi 40 km vzdálenýho města jménem Mojácar.
Jak je naším dobrým zvykem, odporujícím nepsaným pravidlům autokepmingu, přijeli jsme zas v noci. Po chvíli hledání v mapách nám p***o do oka místo, které zdálo se být pro naše záměry (spánek, teplo a co největší bezvětří) nejvíc fajn. Za městem je kruhák a za kruhákem jedem doleva. Za kruhákem doleva se cesta změnila takřka hned na štěrkovku, vedoucí po okraji útesu, obsypanou značkami varujícími před vyjetými kolejemi, sebevražednými srnami, úzkou cestou, valícími se skálami, atp. Při krátké zastávce a obhlédnutí terénu bylo prima zjistit, že to projedem. A tak jedem. Jedem asi dva kiláky do kopce, zastavujem na útesu před prudkým zvýšením u nějaké věže s pláckem, kde se rozhodneme spát a ráno uvidět. Po krátkým průzkumu okolí ale přichází malinkej šok, nemáme totiž Toníčka. Toníček nemá nás. A asi zůstal ty dva kilometry pod náma, když jsme ho pustili, aby se trochu proběh. A tak jedem zas zpět, dva kiláky z kopce. Toncek nikde, tma všude. Nakonec, pod palmou, v pozici sedící a nic si ze ztráty svých chlebodárců nedělající, byl objeven. Až si budem někdy pořizovat psa, musí být zas bílej... Ta palma je hned vedle Castillo de Macenas - jakási obranná věž z 18. století. A taky vedle parkoviště asi krok od pláže, a asi dva od odpadních kontejnerů. Po šťastným shledání nakonec spíme tady. Budíček přišel celkem brzy - v půl pátý ráno nám chvíli trvalo než jsme si uvědomili že nejsme na šroťáku ve spárech autolisu, ale že tamní popeláři jsou fakt ranní ptáčata. Ráno bylo ale fajn. Za tmy nebylo vidět že jsme na docela pěkným místě. Kousek od pobřeží je fajn flek, kde zůstáváme přes Vánoce. Vánoce s výhledem na moře, strávený v tričku válením v písku, s českou večeří a dětma který jsou šťastný z toho jednoho daru který si našli za svitu lucerny pod vánočním stromem vyskládaným z kamení a větví. Kuba teda až ráno, celodenní lítačka s kýblema písku ho totálně oddělala. Dva dny na to začalo od moře foukat tak, že jsme se jali najít nějaké klidnější místo.
Vzali jsme to nejvíc po pobřeží jak to šlo, a když ne kolem moře, tak alespoň horama. Tahle cesta směrem na Almerii je fakt pěkná. Pobřeží tu tvoří spousta malých zátok s malýma plážema, ohraničenýma útesy, hodně jich je daleko od měst, takže hlavně v tuhle dobu na nich nebývá moc přelidněno. Bohužel všechny ty krásný spoty, na kterých by se za normálních okolností dalo nocovat, byly buď plný, nebo jsme od místních zjistili že večer co večer jsou tu strážníci a pakujou všechny pryč. Takže zas až v noci konečně parkujem na parkovišti v Cabo de Gata a ráno valíme do Almerie a po krátký procházce městem zase dál. Chtěli jsme tu spát a trochu město poznat, ale parkoviště který jako jedno z mála tady není ze všech stran obehnaný značkama se symbolem škrtlýho karavanu, nevypadalo moc lákavě. Mezi hrajícíma si dětma se na ne úplně uklizeným plácku válelo i dost skla z rozbitých okýnek. A aut tu na takhle velký parkoviště bylo poněkud málo. O větru už asi nemá ani cenu psát, vlastně jsme se ho dodnes nezbavili a doprovází nás takřka na každým kroku. Jsme rádi když otevřem dveře bez toho aby nám vylítly z ruky. Naše další kroky teda vedly zase dál, tentokrát do vnitrozemí.
Přírodní park Sierra Alhamilla. Zas už za tmy jsme se rozhodli zajet přespat do hor. Ráno nás probouzí kdákání nějakých chocholatých slepic, oslí řev z nedaleké zoo a - jak jinak - vítr lomcující naším autem. Ale to co je kolem nás, stojí za to. Skalnatý kopce, hluboký údolí, téměř žádná flóra, kromě otravných bodláků a hustších lesů někde v dáli na hřebenech, výhled na podhůří nejvyššího pohoří ve Španělsku - Sierra Nevada - s místy zasněženými vrcholky a taky na jedinou evropskou poušť - Tabernas, která připomíná měsíční krajinu a starý západní kovbojky. Večer to umocňuje měsíc v úplňku, díky kterýmu si můžem svoje stíny a tu krásu kolem užívat i v jednu ráno. Tady svým způsobem slavíme i Silvestra - tenhle večer upadáme do kómatu už v půl desátý. V noci nás nebudí bušení rachejtlí ani vtíravých so**edů, lačných po novoročním přípitku. Oproti loňský silvestrovský oslavě v malým kruhu neznámých lidí posazených u ohně v Sedmihorkách s buřtama na klacku a řvoucích do noci trempský cajdáky byla tahle o něco klidnější, ale určitě ne nevítaná (ty dva malý blonďatý skřítci člověka dokážou pěkně utahat). Bereme to jako oslavu spánku.
Několik dalších dnů trávíme v naprostým a okouzlujícím klidu těchhle hor chozením po kopcích a králičích bobcích. Děti si tu našly spoustu úkrytů, které pravidelně obcházejí. Majda s maminkou jeden večer zhlédly Tanec s vlky (který maminka za chodu sestříhala dobře na třetinu, když přeskočila scény ve kterých bylo víc mrtvých než těch ostatních) a od té doby si dávají indiánská jména a běhají s křikem po skalách. Krajina tu k takovým kratochvílím přímo zve. Mimochodem v těchhle končinách se natáčela hromada filmů, mezi nimi např. některé scény z Indiana Jones. Při procházkách máte chuť narazit si Stetson, nakoupit krumpáče, lopaty a kořalku a začít někde kopat zlatej důl. Využít trochu toho přírodního bohatství se rozhodl jen Jakub - při jedné ze svých procházek, které podnikal když se nikdo zrovna nedíval, strčil si do nosu zaječí bobek. Celý večer pak říkal že má v nosu h***o a že mu ho musíme vyndat. Smáli jsme se tomu, když pak ale v noci brečel a chrčelo to v něm, zjistili jsme že tam fakt je. Hnědá kulička nacpaná v nosní dírce, to si Kubík prostě nemohl vymyslet líp. Představy o cestě do špitálu jsme zažehnali pinzetou a vzájemným se ubezpečováním o tom že to bude dobrý. Po dvou dnech bylo, zbytek zaječince se vyplavil když se Kubíčkovi spustila rýma - no není ta přirozená reakce lidskýho těla skvělá? Hurá!
Po dvou týdnech v přírodě musíme zas do města. Jsme bez vody, přístích pár dnů má pršet a je čas udělat nějakou práci. Takže se na chvíli nastěhujem na stellplatz do Roquetas de Mar. A pak znovu rychle ven...stellplatzy jsou totiž podle Oldy jen takový paneláky naležato. A má pravdu!
Mějte hezké dny!