Tuláčci

09/04/2024

Dnes vás zavedu ke štole, kterou jsem objevil při svých toulkách u Horažďovic jen mrňousek od řeky Otavy.

Byl krásný den a já jsem se toulal Horažďovickem. Z oblohy na mne shlížel kamarád Puňťa, po boku mi šla člobrdice. Studený větřík vanul a teplota se držela lehce nad nulou. Tento krásný jarní den jsem tlapkal po úzké pěšince podél kolejí a pod fousky jsem si poštěkával, že kdybych každou chvíli nezmerčil rozkvetlou květinu, myslel bych si, že se s námi zima ještě nerozloučila.

Tlapka střídala tlapku a cesta mi utíkala, jako málokdy. Po levé tlapce jsem měl parádní krpál, do kterého se mi ani za steak nechtělo. Po pravé tlapce jsem měl koleje, za kolejemi louku. Z dáli ne moc daleké slyšel jsem zurčení řeky Otavy.

Tlapkalo se mi, jedna radost. Užíval jsem si každý krok. Pod fousky jsem si poštěkával, jakou zajímavou přírodou mne to tlapky nesou, když se po mé levé tlapce objevily keře a od keřů na mne zavanul vzduch chladnější než chladný, ze kterého byla cítit vůně dob dávno minulých.

Jen co jsem navětřil vůni doby dávno minulé, zvednul jsem famfrňák k obloze a zhluboka jsem se nadechnul. V mžiku jsem věděl, kudy dál. V mžiku jsem svištěl vstříc místu, které má svou slávu dávno za sebou a dnes je z něj cítiti tajemno a sláva doby dávno minulé.

Svištěl jsem kupředu rychleji než rychle. Od tlapek se mi prášilo. Ušadla mi plápolala na kebuli a tak tak zůstala na svém místě. Chvost měl co dělat, aby vyrovnal zatáčky.

Čím déle jsem svištěl, tím byl můj krok rychlejší. Čím rychlejší můj krok byl, tím více prachu mi odlétalo od tlapek. Ve chvíli, kdy za mnou poletoval šedivý obláček, keře po mé levé tlapce zmizely. Cesta má se zprudka stočila doleva. V zatáčce zmerčil jsem sotva viditelnou pěšinku. Pěšinku, z jejíhož konce na mne dýchla vůně historie.

Jen co jsem navětřil závan historie, opustil jsem cestu, po které jsem dosud svištěl a už jsem hopsal po pěšince. Skočil jsem pár radostných skoků, když se přímo přede mnou objevila kovová vrata. Za vraty zmerčil jsem tmu temnější než temnou. Ze tmy cítil jsem vůni kamene a doby dávno minulé.

Dosvištěl jsem ke štole, kde se již po mnoho desetiletí kámen ani ruda netěží. Snad jen vůně doby dávno minulé a těžké zamřížované dveře vzpomínají na slávu, která se k místu váže. Ale to, že má místo nejslavnější roky za sebou, mu na kráse neubírá. Ba naopak. Dnes s sebou nese tajemno doby dávno minulé. Doby, o které se dnes dozvídáme pouze z knih a naučných tabulí.

Štolu najdete tu: https://mapy.cz/s/bocevehaka

09/04/2024

08/04/2024

Dnes vás kamarádi zavedu na Horažďovicko, konkrétně na asi nejznámější místo, které můžete u Horažďovic navštívit. Zavedu vás na zříceninu hradu Prácheň, která se nachází na kopci nad Horažďovicemi.

Byl krásný den a já jsem s úsměvem na kebuli tlapkal po měkoučké lesní cestě nedaleko Horažďovic. Z oblohy na mne shlížel kamarád Puňťa. Co chvilku mi studený větřík počechral kožíšek. Po boku člobrdice jsem se toulal nádhernou přírodou a pod fousky jsem si poštěkával, že jsem si na průzkum nemohl vybrat lepší den.

Cesta mi šla krásně od tlapek. Z pěšinky jsem přecházel na pěšinku. Potkával jsem mnoho krásných barevných květin. Les, kterým jsem tlapkal, krásně voněl. A já si vší tou krásou tlapkal a užíval jsem si každý krok. Ušadla byla zaposlouchaná do zpěvu kamarádů ptáčků, kteří pěli písně krásnější než krásné. Očadla pozorovala kvetoucí rostlinky. A famfrňák, ten byl ve svém živlu. Famfrňák si užíval jarní vůni lesa. Tu vůni, kvůli které bych celé jaro protoulal. Nevím, čím to je, ale na jaře příroda ták krásně voní.

S kebulí plnou myšlenek tlapkal jsem stále kupředu. Z klesání se stalo stoupání. Pěšinka, po které jsem tlapkal, se mnohokrát rozdělila. Kudy kam jsem mnohokrát nevěděl. Ale tlapky mne nesly, jako by věděly, kudy dál. Spokojeně jsem si do kroku vrtěl chvostem, když se přímo přede mnou, jen pár kroků ode mne, pěšinka má opět rozdělila a já mezi pěšinkami zmerčil zeď nevysokou a přesto budící respekt.

Nevěřil jsem vlastním očadlům. Mnohokrát jsem mrknul v domnění, že se mi to jenom zdá. Jenže kdykoli, kdy jsem očadla otevřel, byla zeď na svém místě.

Mnohokrát jsem překvapením mrknul, než mi štěklo, že se mi to nezdá. Když jsem si byl jist, že opravdu merčím silnou zeď, kopnul jsem do vrtule a s radostí mne vlastní svištěl jsem kupředu. Usvištěl jsem mnoho kroků, prosvištěl jsem zatáčkou. Než bys pro kostičku dosvištěl, už jsem skákal do výšky.

Jen co se mé tlapky opět dotkly země, překvapením jsem se posadil. Za zdí budící respekt zmerčil jsem mnoho další zdí. Zmerčil jsem mnoho tajemných zákoutí. Tajemná zákoutí byla všude kolem mne. Byla vlevo i vpravo. Byla přede mnou i po mém boku.

Tolik tajemných míst jsem merčil. Tolik tajemných zákoutí jsem musel prozkoumat. Jen co mi štěklo, že mne čeká pořádný průzkum, už jsem byl opět na čtyřech a les mi byl malý.

Svištěl jsem po nejbližší pěšince k první zajímavé zdi. Ušadla mi plápolala na kebuli, chvost měl co dělat, aby vyrovnal zatáčky. Prosvištěl jsem první místnost a než jsem se nadál, byl jsem v další. O pár chvilek později jsem byl v další místnosti. Strop, ten neměla ani jedna. Ani jedna místnost neměla všechny čtyři stěny. Zato tvar obdélníku, ten měly všechny místnosti.

Kolik místností jsem prosvištěl, to vám kamarádi neštěknu. V mžiku jsem svištěl podél dlouhé zdi a najednou jsem zjistil, že mi svět leží u tlapek. V dáli daleké merčil jsem vesničku. Merčil jsem louky i pastviny. Když jsem hodil očadlem pod tlapky, zmerčil jsem, že stojím vysoko na zdi a pode mnou je další místnost.

To se ví, jen co jsem zjistil, že jsem na místě, kde bych asi být neměl, vrátil jsem se po pěšince zpátky do míst, kde se začala zvedat. Vydal jsem se po pěšince po mé levé tlapce. Než jsem se nadál, byl jsem v obrovské místnosti, která měla všechny čtyři zdi. Uprostřed místnosti jsem objevil obrovské ohniště. Jediné, co místnosti chybělo, byl strop.

Když jsem měl v merku další místnost, vrátil jsem se na pěšinku a pokračoval dál. Než jsem se nadál, byl jsem zase v další místnosti. A o chvilinku později jsem byl v místnosti další. Už jsem si začínal myslet, že jsem kdesi zakopnul o bludný kámen, když v tom mne pěšinka vyvedla u zdi, kterou jsem zmerčil mezi dvěma pěšinkami.

To vám štěknu, kamarádi, kdysi jsem si myslel, že zřícenina hradu Prácheň je malá zřícenina na vysokém kopci. Dnes vím, že zřícenina hradu Prácheň je rozlehlá zřícenina s mnoha tajemnými zákoutími. Vlastně ani nevím, jestli jsem je prozkoumal úplně všechna. Ale co vím jistě je, že se sem budu muset vrátit a ukázat zříceninu i ségruši a člobrdovi. Vím, že i jim se tu bude líbit.

Zříceninu hradu Prácheň najdete tu: https://mapy.cz/s/nevuduhera

06/04/2024

Přejeme vám krásný víkend kamarádi 🐶

05/04/2024

Dnes vás kamarádi zavedu k pomníku Jaroslava Lobovského, ke kterému mne tlapky zanesly, když jsem se toulal lesy nedaleko Rokycan.

Byl krásný den a já jsem se toulal lesy nedaleko Rokycan. Z oblohy na mne shlížel kamarád Puňťa a svými paprsky mi zahříval kožíšek. Les krásně voněl, vlahý větřík vanul a ptáčci, ti pěli ty nejkrásnější písně, jaké jen zapět umí.

Tento krásný den se mi toulalo, jedna radost. Chvilku jsem tlapkal po měkoučké lesní cestě po boku člobrdice a užíval jsem si každý krok. Chvilku jsem svištěl s větrem o závod a nic mne nemohlo zastavit. Chvilkami jsem svištěl slalom mezi stromy, chvilkami jsem svištěl po pěšinkách a zjišťoval jsem, kdo v tomto krásném lese přebývá.

Netlapkal jsem dlouho a už jsem věděl, že v místním lese bydlí spousta kámošek srnek. Poznal jsem, kudy chodí domů kámoši divočáci. Objevil jsem cestičky, kterými hopkají kámoši zajoši. Objevil jsem i lesní cestu, po které občas projde nějaký ten člobrda. Jenže kam nějaký ten člobrda chodí, to jsem netušil. Věděl jsem, že domů určitě ne. Zvědavost mi nedala a já jsem musel tuhle malou záhadu objasnit.

Jen co mi kebulí prosvištělo slovo záhada, vrátil jsem se k člobrdici. Svedl jsem jí z lesní cesty, po které právě šla, a v mžiku už jsem svištěl po lesní cestě z mírného kopečka lesní cestou, jejíž záhadu jsem musel objasnit.

Svištěl jsem po měkoučké lesní cestě posypané jehličím. Všude, kam jen očadlo pohlédlo, rostly vysoké stromy. Pod vysokými stromy merčil jsem koberec borůvčí. Z borůvčí místy vykouknul pidi stromek, občas jsem zmerčil balvan či pařez.

Svištěl jsem po měkoučké lesní cestě napříč hlubokým lesem. Čím déle jsem svištěl, tím byla cesta strmější. Čím strmější cesta byla, tím větší svah jsem po levé tlapce měl. Už jsem měl svah vyšší než vysoký, už jsem skoro nezmerčil les nad svahem, když v tom se uprostřed svahu po mé levé tlapce objevily lyže.

To vám štěknu kamarádi, já se lyží ták leknul, až jsem povyskočil. Jen co se mé tlapky dotkly země, promrkal jsem očadla, na chvíli jsem je zavřel a když jsem je opět otevřel, lyže byly opět na svém místě.

Kebule mi to nebrala. Vždyť co by lyže dělaly uprostřed hlubokého lesa? A to ještě tehdy, když široko daleko není po sněhu ani památky?

Nedalo mi to a vyškrábal jsem se na svah. Když jsem stál na svahu, lyže stále byly na místě. Jen za lyžemi jsem zmerčil balvan. Utlapkal jsem pár opatrných kroků, když jsem na balvanu mezi lyžemi, zmerčil malou cedulku. Cedulku upomínající na studenta práv z Rokycan Jaroslava Lobovského.

V tu chvíli mi vše dávalo smysl. Štěklo mi, proč tu lyže jsou. A dokonce jsem zjistil, kam touto cestou člobrdové chodí. Chodí k tomuhle malému pomníčku, který upomíná na tragickou událost, která se tu před více jak 80 lety stala.

Pomník Jaroslava Lobovského najdete tu: https://mapy.cz/s/funaputusa

04/04/2024

Dnes vás kamarádi zavedu na místo nevídané. Zavedu vás na místo, kde žijí zubři evropští po boku exmoorského ponyho. Zavedu vás na místo, kde můžete spatřit mé kámoše, které u nás jen tak nespatříte. Zavedu vás k oboře divokých koní a zubrů u Rokycan.

Byl krásný den a já jsem se toulal Rokycanskem. Z oblohy na mne shlížel kamarád Puňťa a svými paprsky mi zahříval kožíšek. Den byl jako malovaný a já jsem si pod fousky poštěkával, kam mne dnes tlapky asi zanesou.

Už jsem měl utlapkanou pěknou řádku kilometrů. Měl jsem v merku hluboké lesy i lesy mladé. Měl jsem v merku louky i vyhlídky. Opět jsem tlapkal hlubokým lesem, když najednou hluboký les skončil a po mé levé tlapce se objevil plot. Plot ták dlouhý, že jsem jeho konec nezmerčil.

To se ví, nedalo mi to. Vydal jsem se podél plotu dál. Musel jsem zjistit, kdo za plotem přebývá. Široko daleko nezmerčil jsem stopu po člověčím obydlí. Famfrňák mi hlásil přítomnost spousty bahýnka a tlejícího jehličí a listí. Ušadla mi prozrazovala, že jsem blízko pastvině nevídané. Prozrazovala mi, že jsem u pastviny, na které se nepasou mé kámošky kravky a zároveň se o ní ani člobrdové nestarají. A očadla? Ta jediná mi neprozrazovala vůbec nic, co by mi famfrňák s ušadly neprozradily.

Tlapkal jsem kolem plotu s kebulí zamotanější než zamotanou. Najednou, přímo přede mnou vyrostly obrovské dřevěné schody. Schody, pod kterými byl průchod mezi ploty. Schody, které vedly na plošinu, na které jsem utlapkal jen pár kroků a už jsem byl opět na schodech vedoucí zpátky na zem.

Sotva se mé tlapky dotkly země, zjistil jsem, že jsem na místě mezi dvěma ohradami. Kroutil jsem kebulí vlevo i vpravo, když v tom famfrňák navětřil vůni kámoše, kterého jsem jaktěživ nezmerčil. Navětřil jsem vůni kámoše velkého, který má pořádně silný kožich.

Tlapkal jsem mezi ploty dál. Očadla, ušadla i famfrňák jsem měl v pohotovosti. Už o mém novém kámošovi věděla i ušadla. Ale očadla, ta jej nezmerčila. Až na konci ohrady zmerčil jsem ceduli, na které je můj kámoš vyfocen.

Na ceduli zmerčil jsem obrovského zubra. Vedle zubra zmerčil jsem sympatického koníka. Člobrdice mi přečetla, že v oboře bydlí bok po boku. A když prý budu mít štěstí, budu se s novými kámoši přes plot moci seznámit.

Ještě chvilku mne cesta vedla podél ohrady s kámoši zubry a roztomilými koníky. Jenže zubra ani koníka jsem nezmerčil. Ale víte co, kamarádi? Zjistil jsem, že mají moc krásný domov. Rozlehlý. A nikdo je neruší. Co na tom, že jsem nové kámoše na této toulce nezmerčil? Alespoň mám důvod se sem za čas vrátit. To už třeba ohrada pokvete různými květinami. A kámoši se budou pást nebo se vyhřívat v paprscích kamaráda Puňti.

Ohradu se zubry a exmoorskými pony najdete tu: https://mapy.cz/s/pabarolese

03/04/2024

Dnes vás zavedu ke studánce Pod rozhlednou, kterou jsem objevil při svých toulkách u Rokycan.

Ráno jsem si přivstal a s prvními paprsky kamaráda Punti už jsem vyskakoval na parkovišti v lesích jen kousek od města Rokycany. Puňťa zářil na obloze a dělal den krásnější než krásný. Sice bylo jen pár stupňů nad nulou, ale jaro ve vzduchu cítit bylo. Ptáčci už pěli písně krásnější než krásné. Les krásně voněl. A pár trošku zmrzlých louží mi připomínalo zimu, která zatím úplně odejít nechce, ale dává o sobě znát jen v noci.

Tento krásný den jsem se toulal Rokycanskem. Tlapkal jsem po měkoučké lesní cestě a rozhlížel se kolem sebe. Všude, kam jen očadlo pohlédlo, rostly vysoké stromy. Kde nerostly vysoké stromy, rostly pidi stromky, jejichž špičky byly v trávě sotva patrné. Snad jen modrá barva upozorňovala na to, že tu pidi stromky nerostou moc dlouho.

Než jsem se mezi pidi stromky rozkoukal, už jsem opět tlapkal ve stínu vysokých stromů. Pod stromy merčil jsem koberec mechu a tolik pěšinek, že bych je nespočítal. Jen co jsem zmerčil pěšinku první, zamával jsem člobrdici chvostem na rozloučenou a vyrazil jsem na průzkum.

Svištěl jsem po měkoučké pěšince slalom mezi vysokými stromy. Ušadla, očadla i famfrňák jsem měl v pohotovosti. Famfrňák větřil svěží vůni lesa. Očadla zmerčila stopy kámošky srnky i kámošů divočáků. Ušadla poslouchala šumění větříčku ve větvích stromů.

Svištěl jsem lesem a zkoumal pěšinku za pěšinkou, když v tom, najednou, zničehonic, zaslechla ušadla zurčení vodičky. Tentam bylo zkoumání pěšinek. Tentam bylo stopování kámošů. Najednou jsem stál na místě s famfrňákem zvednutým k obloze a s našponovanými ušadly.

Otočil jsem kebulí doleva. Otočil jsem kebulí doprava. Chvilku mi trvalo, než jsem zurčení vodičky zaslechl znovu. Chvilku mi trvalo, než jsem vodičku navětřil. Ale jen co jsem věděl kudy tudy k vodičce, už jsem byl opět v pohybu.

Vysvištěl jsem z lesa plného tajemných pěšinek rychleji než rychle. Než bys pro kostičku dosvištěl, byl jsem opět na lesní cestě, po které šla člobrdice. Jen dvě přední tlapky se lesní cesty dotkly. Jen dvě zadní tlapky se z lesní cesty odrazily, už jsem byl zase na pěšince. Byl jsem na pěšince porostlé vysokou trávou. Byl jsem na pěšince vedoucí do neznáma. Usvištěl jsem krok, skočil jsem dlouhý skok a ozvalo se čvachtnutí. S čvachtnutím se celé mé já ocitlo po kotníky v bahýnku. Bahýnku ták voňavoučkém, že se mi z něj ani za steak nechtělo.

Stál jsem v bahýnku a užíval jsem si teplíčko na kotnících. Otočil jsem kebuli k lesu, ve směru, kterým odtékala přes bahýnko vodička do hlubokého lesa. Zmerčil jsem úzký potůček klikatící se mezi stromy. Otočil jsem kebuli k lesní cestě a uviděl jsem ji. Stála tam, v celé své kráse, částečně ukrytá ve vysoké trávě. Stála tam a z pod stříšky jí vytékala vodička. Objevil jsem studánku Pod rozhlednou. Objevil jsem krásnou studánku, kterou ukrývají krásné lesy jen mrňnousek od města Rokycany.

Studánku Pod rozhlednou najdete tu: https://mapy.cz/s/cefobapolo

02/04/2024

Dnes vás, kamarádi, po dlouhé době zavedu na místo, kde mi svět ležel u tlapek. Zavedu vás na rozhlednu na Kotli, která se tyčí do výšky na vrcholu Kotel, jen mrňousek od Rokycan.

Byl krásný den a já jsem poznával okolí Rokycan. Z oblohy na mne shlížel kamarád Puňťa, který měl tento krásný den oblohu jen sám pro sebe. Po bílých naducaných mráčcích nebylo na obloze ani památky. Puňťa byl na celé blankytně modré obloze sám a moc si to užíval.

Tlapkal jsem do táhlého kopečka ve stínu vysokých stromů po měkoučké lesní cestě. Všude, kam jen očadlo pohlédlo, rostl jehličnan vedle jehličnanu. Pod vysokými jehličnany jsem merčil pidi stromky, pařezy a spoustu pěšinek. Pěšinek, které po mé levé tlapce vedly do takového krpálu, do kterého se mi ani za steak nechtělo. Po levé tlapce vedly pěšinky z ták strmého srázu, že by byl nerozum chtít je prozkoumat. Tlapkal jsem proto po cestě, s člobrdicí za chvostem a byl jsem moc zvědav, kam mne tlapky zanesou.

Dlouho, předlouho jsem tlapkal měkoučkou lesní cestou do táhlého kopečka a pozoroval jsem pěšinky po mé levé i pravé tlapce. Když už mi cesta přišla delší než dlouhá, začal jsem člobrdici nosit klacíky. Užuž jsem si myslel, že cesta neskončí, když v tom se krpál po mé levé tlapce změnil v kopec. Jen co se krpál změnil v kopec, sesvištěl jsem z lesní cesty a první pěšinkou jsem se nechal vést do pořádného kopce.

To se ví, cesta na kopec mi moc od tlapek nešla. Dokonce jsem chtěl dát člobrdici za pravdu, že je kopec stále moc prudký. Jenže když už jsem byl rozhodnut člobrdici štěknout, že se vrátíme na lesní cestu, les, kterým jsem dosud tlapkal, se jako mávnutím kouzelného proutku změnil.

Najednou, zničehonic, jsem měl les za chvostem. Všude, kam jen očadlo pohlédlo, rostly pidi stromky. Za pidi stromky už byl jen malý kopeček. Kopeček, na kterém stála a do dálky daleké se vypínala, vysoká kovová rozhledna.

Jen co jsem rozhlednu zmerčil, síly se mi vrátily. Zamával jsem člobrdici chvostem na rozloučenou a v mžiku jsem svištěl dál. Prosvištěl jsem mezi stromky, vysvištěl jsem kopeček. Než jsem se nadál, stál jsem na široké kamínkové cestě, která vedla do táhlého kopečka, a rozhlednu jsem měl jako na tlapce.

Stál jsem na místě a valil jsem očadla. Štěklo mi, že kdybych ještě chvilku tlapkal po lesní cestě dál a nenechal se pěšinkou svést, dotlapkal bych k rozhledně po příjemně táhlé lesní cestě. Věděl jsem, že rozhlednu bych neminul. Vždyť je ze všech stran ták krásně vidět.

Když se ke mne po době delší než dlouhé přidala člobrdice, odpočatý a plný sil vyrazil jsem kupředu. Vysvištěl jsem spoustu schodů a ocitl jsem se na rozhledně, ze které mi svět ležel u tlapek. Merčil jsem mé oblíbené Brdy, poznal jsem i Šumavu. Jen mrňousek od rozhledny zmerčil jsem Rokycany, které jsem na první dobrou poznal podle kostela.

Několikrát jsem dokola protlapkal po ochozu rozhledny. Několikrát jsem zmerčil místa mne ták dobře známá a mne ták blízká. Mnohokrát jsem zmerčil místa, která ještě neznám, ale která jednou prozkoumám.

Z rozhledny na Kotli jsem zmerčil mnoho krásných míst. Svět mi po dlouhé době ležel u tlapek. A mne štěklo, že jsem po dlouhé době na místě, odkud se mi vůbec nechce odcházet. A to je co štěknout.

Rozhlednu na Kotli najdete tu: https://mapy.cz/s/kevevumemu

01/04/2024

Přátelé a kamarádi, přejeme vám veselé Velikonoce 🐰

28/03/2024

Dnes vás zavedu k Pramenu krásy, který jsem objevil v hlubokém lese jen mrňousek od Rokycan.

Byl krásný den a já jsem se toulal lesem jen mrňousek od Rokycan. Z oblohy na mne shlížel kamarád Puňťa, který se co chvíli schoval za bílý naducaný mráček. Chladný větřík vanul. Ptáčci mi pěli do kroku ty nejkrásnější písně, jaké jen zapět umí. Les ták krásně voněl jarem, že jsem se vůně nemohl nabažit. Tento krásný den jsem se toulal nádhernou přírodou a pod fousky jsem si poštěkával, jak moc jsem zvědavý, kam mne tlapky zanesou.

Tlapkal jsem po čvachtavé lesní cestě do táhlého kopečka. Tlapky se mi bořily do bahýnka, bříško se mi bahýnkem maskovalo. Užíval jsem si každý mlaskavý krok a ták jsem se těšil na chvíli, kdy mne člobrdice spustí z dohledu a já se budu moci vyláznit v nejbližší bahnité loužičce.

Nevím, čím to bylo, zda okolní přírodou nebo vůní lesa, ale člobrdice mne z dohledu ne a ne spustit. Kopeček se pomalu a jistě krátil. Bahýnka na cestě ubývalo. Loužiček bylo čím dál tím méně. Ale člobrdice mne měla stále v merku.

Už jsem byl skoro na kopečku, když jsem po své pravé tlapce zmerčil tajemnou pěšinku, vedoucí do lesa. To se ví, neodolal jsem. V mžiku jsem opustil čvachtavou lesní cestu a už jsem svištěl po pěšince do hloubi mladého lesa.

Svištěl jsem po pěšince klikatící se mezi stromy s větrem o závod a se zvědavostí v kožíšku. Tlapky mne nesly hlouběji a hlouběji do lesa. Kam přesně, to jsem netušil.

Čím hlouběji v lese jsem byl, tím rychleji jsem svištěl. Čím rychleji jsem svištěl, tím menší byla člobrdice za mým chvostem. Čím menší člobrdice v dáli byla, tím se pěšinka stáčela stále více doleva, směrem k čvachtavé lesní cestě. Užuž jsem si myslel, že vysvištím na kopečku, kde se čvachtavá lesní cesta stáčí doprava, když mne pěšinka zavedla mezi stromy a já jsem skákal přes potok.

Jen jeden dlouhý skok jsem skočil a musel jsem zastavit. V letu jsem si všimnul malého dřevěného domečku po mé pravé tlapce. Všiml jsem si domečku, který jsem musel prozkoumat.

Jen co jsem se zastavil, jen co jsem si sednul, už jsem byl opět na všech čtyřech. Pomalu jsem se otáčel doprava. Zmerčil jsem strom. Za ním rostl další. A za dalším další. Už jsem si myslel, že se mi při skoku jen něco zdálo, když v tom na mne vykoukla krásná dřevěná studánka.

To vám štěknu, kamarádi, já jsem měl takovou radost, až jsem se opět posadil. Seděl jsem v nádherné přírodě. Seděl jsem v nádherném lese. Seděl jsem mrňousek od cesty a užíval jsem si pohled na tuhle krásnou dřevěnou studánku. Studánku, která chrání neobyčejný pramen. Objevil jsem studánku Pramen krásy, jak mi prozradila člobrdice, když se ku mne připojila.

Pramen krásy najdete tu: https://mapy.cz/s/covakesufu

27/03/2024

Dnes vás zavedu k Formánkově studánce, která byla mým posledním objevem v Ko_kot_ských lesích nedaleko Rokycan. Ale nebojte se, kamarádi, na Rokycansku ještě chvíli zůstaneme. Jen Ko_kot_ské lesy vyměním za místa na druhé straně Rokycan.

Byl krásný den a já jsem se toulal Ko_kot_skými lesy. Z oblohy na mne shlížel kamarád Puňťa, který svými paprsky zahříval zem. Les, kterým jsem tlapkal, nádherně voněl. A jak krásné písně se z jeho houštin linuly. To vám byla kamarádi pohádka.

V tlapkách jsem měl mnoho kilometrů, v merku jsem měl mnoho krásných míst. Tlapky už se mi pomalu začínaly plést, ale cosi ve mne mi štěkalo, že bych měl objevit ještě jedno zajímavé místečko. Místečko, které se prý nachází jen mrňousek od lesní cesty.

To se ví, nedalo mi to. S ušadly v pohotovosti, s očadly na stopkách a s famfrňákem zvednutým k obloze hledal jsem místo nevídané. Pomalu jsem tlapkal lesem po měkoučké lesní cestě. Ségruše poletovala kolem mne, ale té jsem si nevšímal. Cosi ve mne mne vedlo dál a dál a já jsem se nechal vést moc rád.

Tlapkal jsem po měkoučké lesní cestě ve stínu vysokých stromů. Pod fousky jsem si poštěkával, jakou krásnou přírodou tlapkám. Štěkal jsem si, jak krásný musí les být na jaře, když se zazelená, nebo na podzim, když se listnaté stromy zahalí do hřejivých barev podzimu. Tlapkal jsem stále kupředu, kochal jsem se přírodou, když v tom mi famfrňákem proletěla svěží vůně vodičky.

Jen co jsem svěží vůni vodičky navětřil, zastavil jsem se. Zvedl jsem kebuli k obloze a znovu jsem se nadechl. Byla tam. Našponoval jsem očadla, rozhlédl se kolem sebe, ale vodičku jsem nezmerčil. Nastražil jsem ušadla, otočil jsem kebuli vlevo i vpravo, když v tom, najednou, z dáli ne moc daleké, zaslechl jsem zurčení vodičky. Radostí jsem si povyskočil.

Jen co se mé tlapky dotkly země, opět jsem byl v pohybu. S radostí mne vlastní, se zvědavostí v kožíšku, svištěl jsem po měkoučké lesní cestě kupředu a nic mne nemohlo zastavit. Usvištěl jsem mnoho kroků, prosvištěl jsem napříč křovím. Po pár krocích jsem se ocitl na pěšince vedoucí z krátkého srázu do místního potoka.

Rychleji než rychle sesvištěl jsem kopeček. Než se člobrdice zmohla na slovo, ozvalo se čvachtnutí. Celé mé já bylo mokré a já si s úsměvem na kebuli tlapkal v potůčku, proti proudu vodičky. Utlapkal jsem jen pár kroků, obtlapkal jsem velký strom. Znenadání se po mé pravé tlapce objevila malá dřevěná stříška s kamennými zdmi. Z jedné z kamenných zdí vytékala proudem průzračně čistá vodička.

To vám štěknu kamarádi, byť jsem měl tlapky utlapkané, byl jsem moc rád, že mne k této studánce donesly. Byť mi cosi ve mne štěkalo, že krásné místo je jen mrňousek od cesty, zapomnělo mi štěknout, že budu muset sesvištět pořádný sráz. Ale víte co, kamarádi? Mne to vůbec nevadilo. Jen člobrdice měla co dělat, aby do potůčku nežbluňkla stejně jako já.

Formánkovu studánku najdete tu: https://mapy.cz/s/pufokukaga

26/03/2024

Dnes vás zavedu ke Králi lesa. Zavedu vás do lesa nedaleko Rokycan, kde do roku 2009 stál Král lesa, později zvaný Velký smrk. Dnes z Krále lesa zbylo jen torzo, ale i tak jsem moc rád, že jsem Krále lesa navštívil. Vždyť Krále lesa nevídám každý den.

Den byl jako stvořený pro pořádnou prochajdu. Na obloze zářil kamarád Puňťa a svými paprsky zahříval zem. Po boku mu pluly bílé naducané mráčky, které Puňťu škádlily, jak nejlépe uměly. Les, kterým jsem tlapkal, nádherně voněl. A jak krásné písně v něm zněly. To vám byla kamarádi pohádka.

Tlapkal jsem po kluzké cestě z táhlého kopečka. Všude, kam jen očadlo pohlédlo, rostly vysoké stromy. Pod vysokými stromy merčil jsem mladé rozčepýřené stromy, které doplňovaly pidi stromky. Pod stromy merčil jsem koberce mechu, ze kterých vyčuhovaly pařezy a kameny.

Tlapkal jsem tempem tlapka tlapku mine po boku člobrdice a užíval jsem si každý krok. Nevím, jak dlouho jsem si takhle v klidu tlapkal, když se u mne objevila ségruše a chtěla dělat psí kusy. To se ví, moc se mi nechtělo. Chtěl jsem si užít místní krásnou přírodu. Ale copak to jde ségruši nevyhovět?

Než se člobrdice stihla nadechnout a ségruše uklidnit, už jsem svištěl z kopečka se ségruší v kožíšku. Co chvilku jsem se schoval za strom, co chvilku na mne odkudsi potichu vyštěkla ségruše. Za chvíli nám byl les malý a člobrdice nevěděla, kam koukat dřív.

Jak dlouho jsem dělal se ségruší psí kusy, to vám kamarádi neštěknu. Najednou jsem se objevil na rozcestí a překvapením jsem se posadil.

Těsně vedle lesní cesty zmerčil jsem pořádný kmen. Zmerčil jsem kmen větší než velký. Zmerčil jsem kmen, který byl před pár lety majestátním stromem se spoustou větví a větviček. Zmerčil jsem kmen veliký, porostlý houbičkami. Za kmenem zmerčil jsem ségruši, jak valí očadla na dřevěnou stříšku.

Jen co jsem stříšku zmerčil, byl jsem na všech čtyřech. Skočil jsem pár dlouhých skoků a byl jsem u ségruše. Opět jsem se posadil.

Seděl jsem po boku ségruše a valil jsem očadla. Pod nevysokou stříškou zmerčil jsem pařez větší než velký. Zmerčil jsem pařez, ze kterého kdysi dávno rostl majestátný strom. Zmerčil pařez stromu, který pro tohle místo moc znamenal. Ale co, to mi musela přečíst člobrdice z naučné tabule stojící opodál.

Dozvěděl jsem se, že jsem se ségruší objevil strom, kterému se přezdívalo Král lesa a později Velký smrk. Král lesa tu stál až do roku 2009. V roce 1927 byla Králi lesa zajištěna ochrana u Památkového úřadu v Praze. Také jsem se dozvěděl, že se o Králi lesa zmiňoval časopis už v roce 1928.

Místo, kde stál Král lesa, najdete přibližně tu: https://mapy.cz/s/mecohoburo

25/03/2024

Dnes vás kamarádi zavedu na další místo nevídané. Zavedu vás ke studánce U Čůráčku.

Byl krásný den a já jsem se toulal Rokycanskem. Poslouchal jsem zpěv kamarádů ptáčků, užíval jsem si šumění větříčku ve větvích. Les, kterým jsem tlapkal, krásně voněl jarem a já jsem si užíval každý krok, který jsem utlapkal v nádherné přírodě po boku ségruše a člobrdice.

Tlapkal jsem z kopečka po lesní cestě. Po levé i pravé tlapce jsem měl hustý les. Les protkaný pěšinkami, které bych ták rád prozkoumal. Ale copak jsem mohl? Hustým lesem svištět nesmím. Navíc jsem tlapkal po cestě, která byla na sestup náročná sama o sobě. Nejen, že vedla z kopečka prudšího než prudkého. Vodička udělala své a cesta pekelně klouzala.

Tlapkal jsem tempem tlapka tlapku mine a dával si pořádný pozor na každý krok. Najednou, zničehonic, za malou zatáčkou, po mé levé tlapce, zmerčil jsem naučnou tabuli. Za tabulí zmerčil jsem pořádný sráz a pod srázem potůček. Potůček, ke kterému napříč srázem vedla krásně vyšlápnutá pěšina.

To se ví, neodolal jsem. Cestu klouzavou vyměnil jsem za krásnou pěšinku. Pěšinku vedoucí kolem majestátních stromů hrdě se tyčícími ve srázu. Pomalu jsem tlapkal k potůčku, když v tom se kolem mne prohnala černá koule, která nekoukala vlevo ani vpravo. V tu chvíli jsem kopnul do vrtule a rychlostí pro mne nevídanou sesvištěl jsem z kopečka.

Cesta po pěšince mi utekla rychleji než rychle. V mžiku jsem stál po kotníky ve vodičce. Než se člobrdice objevila v zatáčce, už jsem si spokojeně chladil bříško a smýval ze sebe bahýnko, které se mi v kožíšku usadilo cestou po klouzavé cestě.

Rochnil jsem se ve vodičce, ségruše svištěla potůčkem. Když už jsem měl kožíšek čistý, rozhlédl jsem se kolem sebe. Zmerčil jsem mnoho pěšinek vedoucích z prudkého srázu. Zmerčil jsem mnoho majestátních stromů, které strážily tuto rokli. Zmerčil jsem také zajímavé zákoutí, které zdobila spousta kamínků.

V mžiku jsem byl na všech čtyřech, rychle jsem se oklepal. Ujistil jsem se, že ségruše si mne nevšímá a vyrazil jsem kupředu. Utlapkal jsem jen pár kroků a byl jsem u kamínků. Když jsem zvedl kebuli, všimnul jsem si vodičky, vytékající z hloubi kopce.

To vám štěknu, kamarádi, že pěšinka od tabule někam vede, to jsem tušil. Ale myslel jsem si, že vede ke krásnému potůčku. Ani by mi neštěklo, že objevím další krásnou studánku. I když, štěknout mi to mohlo. Vždyť od naučné tabule merčil jsem na stromě zvláštní turistické značky. Značky, které se jen tak nevidí.

Studánku U Čůráčku najdete tu: https://mapy.cz/s/gehaguvasu