Na cestách s Rendym

27/06/2023

Bartolomějská 304/1
Do budovy české protektorátní cizinecké policie vstoupil 4. dubna 1942 v ranních hodinách muž a službě u vstupu se ohlásil jako parašutista z Velké Británie, který se jde dobrovolně ohlásit. Tím parašutistou byl Viliam Gerik ze skupiny ZINC. Policistům oznámil že je Slovák, že s akcí nechtěl nic mít a že výsadek bral jako možnost jak se dostat domů na Slovensko. Doufal že ho policisté vyhostí na Slovensko, ti ale kontaktovali gestapo a pro Gerika si přijel komisař Oskar Fleischer. Ten ač byl v odboji známý svou brutalitou, třeba při pátrání po Třech králích, zlomil Gerika svou vlídností a ten mu řekl vše o svém výcviku v Anglii, o své cestě do protektorátu, o své skupině i o druhé skupině co s nimi letěla letadlem OUT DISTANCE. Fleischer chtěl Gerika použít jako provokatéra, ten se ale plnění úkolů snažil vyhýbat a plnil je bez nasazení.

23/06/2023

Václavské náměstí 782/22
Poté co se skupina rozešla, záchytné adresy selhaly a na domluvené schůzce se nesetkal se svým kolegou z výsadku Arnoštem Mikšem, pronajal si parašutista Viliam Gerik z výsadku ZINC 3. dubna 1942 na noc pokoj v hotelu Juliš. Za pokoj zaplatil 70kč, vykoupal se a vypral si šaty které nesly stopy dlouhé cesty a toulání lesy. Co se během té noci odehrávalo v mysli mladého výsadkáře a co ho nakonec přimělo udat se na Policejním ředitelství v Praze, o tom můžeme dnes pouze spekulovat.

20/06/2023

Lumírova 11, Nusle, Praha 4
Na této adrese v bytě v prvním patře bydleli manželé Jindřich a Josefa Bautzovi. Několik dní před atentátem zde byl na příkaz Adolfa Opálky ubytován Karel Čurda. V den atentátu na Heydricha odjel po souhlasu Opálky na jedno denní návštěvu sestry do Kolína. Zde se také poprvé dozvěděl o provedení atentátu. Do Prahy se vrátil kolem páté hodiny odpolední, v době kdy začínaly rozsáhlé razie a celá Praha byla uzavřena. Navrátil se do bytu Bautzovích kde přečkal razii neodhalen ukryt ve světlíku. Následující den odjel ke své matce do Staré Hlíny. Po Čurdově zradě byli zatčeni i manželé Bautzovi a popraveni 24. října 1942 v Mauthausenu společně s 262 spolupracovníky parašutistů ranou do týla skrz fiktivní výškoměr.
Informace o Čurdově pohybu jsou čerpány z jeho poválečné výpovědi uskutečněné v Praze 15. června 1945, v době kdy se ještě o rozsahu jeho zrady moc nevědělo.
Čest jejich památce 🇨🇿

17/06/2023

Dne 18. června 1942 kolem čtvrté hodiny raní začal nerovný zápas mezi sedmy československými parašutisty a osmisty příslušníky zbraní SS a gestapa o kostel sv. Cyrila a Metoděje. Parašutisté v nerovném boji s přesilou vzdorovali sedm hodin. Jejich těla byla potom na kobercích vytažena z kostela na ulici kde byla identifikována jejich bývalými přáteli z výcviku Karlem Čurdou a Viliamem Gerikem.

07/06/2023

Petschkův Palác - Pečkárna
V roce 1942 došlo k zřízení nového oddělení na pražském gestapu pod značkou IV-2-b nám známé jako proti parašutistické oddělení. V čele tohoto oddělení stál komisař Willi Leimer (na fotce druhý z leva) a jeho pravou rukou se stal československý konfident Jaroslav Nachtmann (první z leva). Jak Leimer tak Nachtmann se staly silnými a lstivými protivníky našich parašutistů vyslaných z Londýna. Jejich metody jak získávat informace o pohybu parašutistů v protektorátu, jejich poslání, jejich spolupracovnících a úkrytech, byly brutální a ne jeden zadržený odbojář na následky ,,výslechu,, zemřel. Zadržené parašutisty se snažily přimět ke spolupráci jako konfidenty, nebo k rozehrání rádiové protihry s Londýnem za účelem vylákání dalších výsadků, které by si ihned po doskoku mohlo vyzvednout gestapo.

30/05/2023

Nerudova 1840 Pardubice

V tomto domě žila Lidmila Malá, narozena 27. 8. 1908 v Lánech na Důlku. Narodila se do rodiny učitele V. Malého a od roku 1931 stejně jako její otec začala sama působit jako učitelka v Mikulovicích. Od 1. září 1939 působila na Obecné škole dívčí v Pardubicích, kde ji začátkem roku 1942 získal pro odboj její kolega Josef Janáček. Seznámil ji s parašutistou Josefem Valčíkem zástupcem velitele skupiny SILVER A, který jí byl představen jako Zdeněk Toušek. Poskytla mu ubytování ve svém bytě, pomáhala mu při různých schůzkách jako doprovod, odnášela informace shromážděné Valčíkem do bytu Krupkových, kde byl ubytován velitel skupiny Alfréd Bartoš, a ten je následně šifroval a připravoval k odvysílání do Londýna. Podle dochovaných svědectví vznikl mezi Malou a Valčíkem důvěrný vztah. Když bylo Valčíkovo krytí prozrazeno a on musel narychlo opustit Pardubice, byla to právě Lidmila Malá, kdo mu pomohl obstarat dočasně ubytování v Dašicích u obuvníka Bendy, poté v Mněticích u Chrbolků a nakonec u obuvníka Pokorného v Trnové. Než Valčík odjel, dal Malé kapsli s kyanidem draselným, kterou měl u sebe z Anglie. Valčík se poté na rozkaz velitele skupiny Bartoše přesunul do Prahy na záchytnou adresu k Moravcovým. Podle dochovaných poválečných výpovědí sousedky Moravcových paní Marie Špinkové, která pomáhala shánět paní Moravcové potraviny pro parašutisty přijela, Malá do Prahy a přivezla s sebou kufr s jídlem pro Valčíka. Po boji v kostele v Resslově ulici, kdy Valčík padl, a po zradě Karla Čurdy začalo gestapo zatýkat i v Pardubicích. Na dveře bytu Lidmily Malé zazvonilo gestapo 20. 6. 1942. Během zatýkání se jí podařilo v ústech rozkousnout ampuli s kyanidem, kterou dostala od Valčíka. Při vyvádění z domu zkolabovala a upadla do bezvědomí. Byla ihned převezena do Zemské donucovací pracovny, kde přivolaný lékař po deseti minutách konstatoval smrt. Lidmila Malá zemřela 20. 6. 1942 ve věku 34 let. Na domě, kde žila, je dnes umístěna pamětní deska, která má připomínat tuto statečnou ženu, bohužel není přesná. Jméno Lidmila bylo změněno na Ludmila a jako datum úmrtí je chybně uvedeno 2. 7.

Čest její památce a odvaze v boji proti okupantům

12/04/2023

čet. asp. František Vrbka – krycí jméno František Velen

Narozen: 15. 7. 1924 Bystřice nad Pernštejnem
Zemřel: 23. 3. 1943 Praha-Podolí
Člen výsadku BRONZE (výsadek sestřelen u Mnichova v noci z 14. na 15. března 1943)

O některých hrdinech naší historie víme mnoho a o některých nevíme zhola nic. Tak tomu je také v případě našeho nejmladšího výsadkáře čet. asp. Františka Vrbky, který obětoval svůj mladý život pro svou vlast.
Narodil se 15. července 1924 v Bystřici nad Pernštejnem a již od útlého věku se aktivně věnoval sportu. Byl aktivním členem Skauta a Sokola a pro svou přátelskou povahu byl ve škole velice oblíbený.
Když německá vojska 15. března 1939 obsadila zbytek Československa a byl vyhlášen protektorát, rozhodl se František Vrbka odejít za hranice a připojit se k zahraniční armádě v boji proti nacistickému Německu. První pokus přejít hranice na Slovensko, uskutečnil o Vánocích roku 1939, ale byl zadržen a vrácen zpět domů. Úspěšně překročil hranice na Slovenko 19.1.1940, tím ale jeho strastiplná cesta neskončila. Hranice s Maďarskem, se mu podařilo překročit až na pátý pokus. Byl několikrát zadržen, vězněn a v důsledku věznění zhubl šestnáct kilogramů.
Dne 6. května 1940 vstoupil ve francouzském městě Agde do řad čs. armády a byl přidělen dělostřelectvu, kde se setkal se svým kamarádem a později velitelem skupiny Bohumírem Martínkem, který nad ním držel ochranou ruku. Bojů ve Francii se již nezúčastnil a byl evakuován do Velké Británie. Tam pokračoval v přerušeném studiu, které zakončil v červnu roku 1941 úspěšným složením maturitní zkoušku ve městě Whitchurch. V srpnu roku 1942 byl Vrbka jako vhodný adept zařazen do parašutistického výcviku, který absolvoval jako zástupce velitele nově vzniklé skupiny BRONZE nadporučíka Bohumíra Martínka. Třetím členem nově vzniklé skupiny, byl čet. asp. Jiří Louda, kterého ale později nahradil čet. Antonín Kubec. Pro vysazení skupiny byl vybrán prostor u obce Jedovnice na jihozápadní Moravě a datum bylo stanoveno na noc ze 14. na 15. března 1943. Té noci vzlétly celkově tři Halifaxi se skupinami do vlasti, ale jen jeden se skupinou MERCURY se vrátil zpět na letiště. Letouny skupiny IRIDIUM a BRONZE byly sestřeleny v okolí Mnichova protileteckou obranou, při návratu do Velké Británie i s členy para skupin na palubě, které nebylo možno kvůli špatnému počasí vysadit. František Vrbka a palubní mechanik Gibson přežily pád letounu a s těžkými zraněními byli zadrženi a převezeni do mnichovské nemocnice. Po ohledání trosek letounu, kdy byla nalezena radiostanice a ohořelé protektorátní doklady, bylo kontováno proti parašutistické oddělení na gestapu v Praze v čele s Willi Leimerem. Ten společně s Karlem Čurdou a Stanislavem Srazilem odletěl do Mnichova, aby se na neznámého zajatce podívali. Srazil Vrbku i přes těžké popáleniny identifikoval jako parašutistu z Anglie, kterého poznal během šifrovacího výcviku. Bylo rozhodnutu o okamžitém převozu významného zajatce do Prahy do Lazaretu Waffen SS v Podolí. Leimer chtěl Vrbku později využít k vylákání dalších skupin z Anglie, rádiové protihře, nebo jako konfidenta pracujícího pro něj. František Vrbka však svým těžkým zraněním ale podlehl 23.3.1943, aniž by cokoliv prozradil. Zemřel ve věku nedožitých devatenácti let. Čest jeho památce.

Dopis adresovaný rodině, psaný v Londýně 20. listopadu 1942:

Myslím tatíčku, že se nemusíš na mne hněvat, protože v mém srdci byla větší láska k vlasti, než k láska k rodičům.
Odešel jsem z domu rozhodnut bojovat za svou vlast a třeba i zemřít a za tím stojím a budu stát vždycky. Vím, mamičko, že je to velká bolest pro Tebe. Ale mamičko, řekni si, kolik takových maminek dnes je, jako jsi Ty. Tisíce, snad miliony a ty všechny ztratily své syny. A mamičko, podívej se dnes, podívej se kolem sebe. Vidíš, vlast je volná, opět můžete volně žít, opět budete mít všeho dost, opět budete volně dýchat a pracovat. Nermuť se, někdo musel zemřít za to, aby jiní se měli v budoucnu lépe.

8. Března 1943 k dopisu připsal:

Vím mamičko, tatíčku a Libuško, že až budete číst tento dopis, budete zarmouceni, a proto nechci vaše utrpení prodlužovat délkou dopisu a myslím, že tento dopis je již hodně dlouhý – snad delší, než můj život. Mám však jediné přání. Vzadu na naší zahrádce, uprostřed ovocných stromů, chtěl bych míti maličký záhon s květinami a uprostřed kus kamene a na něm napsánu – Měl někoho rád, ale osud tak nechtěl. Snad tomu neporozumíte, ale je to moje přání.

Budu hrd, když padnu za vlast. Váš Syn Fanda

27/10/2022

V noci z 3. na 4. října 1941, byl v těchto místech kousek od obce Koudelov vysazen československý parašutista František Pavelka. Jeho úkolem v protektorátu, bylo předat domácímu odboji vysílačku, nový šifrovací klíč, motivační dopis od generála Sergeje Ingra a poté se zapojit do domácího odboje. Po seskoku mu poskytli pomoc a první úkryt sedláci z blízkého velkostatku (F. Grát, A. Krejčí, F. Kalina). Pomohli mu ukrýt vybavení a padák na půdě jednoho ze stavení velkostatku. Následující den po seskoku, poprosil Pavelka Krejčího o doručení vzkazu Františkovi Buršovi, členovi odbojové skupiny PVVZ v Chrudimi, ve kterém se ohlásil smluveným heslem "Skočdopole5432". Ještě téhož večera si Burša pro Pavelku do Koudelova přijel a převezl ho do Prahy. Bohužel shodou okolností gestapo tuto odbojovou skupinu sledovalo a při zatýkání jejích členů, se jim dostal do rukou i Pavelkův vzkaz Buršovi, který nebyl zničen. Gestapo po získání adresy úkrytu Pavelky v Praze, provedlo 25. října jeho zatčení. Byl podroben zostřenému výslechu, při kterém byl bit a mučen. Poté byl odvezen do obce Koudelov, kde měl označit spolupracovníky, kteří mu po seskoku pomáhali. Podle svědků Pavelka nikoho neoznačil a skoro ani nepromluvil. Tato skutečnost ale gestapu nevadila. Od dříve zadržených odbojářů, měla informace o tom kdo Pavelkovi pomohl a kde je ukryt jeho padák. Byli zdrženi F. Grád, A. Krejčí a F. Kalina. Všichni společně s Pavelkou byli předáni Lidovému soudu v Berlíně, který je odsoudil k trestu smrti. Popraveni byli 11. ledna 1943 v Berlínské věznici Plötzensse.

Čest jejich památce.

30/05/2022

Poznáte z videoklipu zámek, o kterém pro vás připravujeme další článek?
https://www.youtube.com/watch?v=j8fHNdrZTSI

Celine Dion – It’s All Coming Back to Me Now (Official Extended Remastered HD Video) Stream the Falling Into You album here: https://smarturl.it/CDFallingInt...

09/05/2022

V roce 2009 obec Břasy (dříve obec Vranov) vztyčila pomník Jiřímu Potůčkovi radistovi para skupiny SILVER A (Alfréd Bartoš, Josef Valčík, Jiří Potůček) vyslané z Anglie, aby obnovila spojení domácího odboje s Londýnem. Skupina byla do protektorátu vysazena 29. prosince 1941 po půlnoci. Potůček se poprvé spojil s Londýnem 15. ledna 1942 a zůstal ve spojení až do 26. června 1942, kdy se s Londýnem spojil naposledy. Z brutálních výslechů zatčených českých odbojářů, se Gestapo dovědělo o jeho úkrytu a 30. června na něj připravilo zátah. Potůčkovi se z obklíčení podařilo prostřílet a bos unikl. 2. července ho vyhladovělého, vyčerpaného a spícího v křoví na okraji Pardubic objevil protektorátní četník Karel Půlpán, který ho ve spánku zastřelil. Jiřímu Potůčkovi bylo 22let. Čest jeho památce. 🇨🇿

19/11/2021

Dobrý den všem kteří mě sledují.

Rád bych se vám omluvil za své dlouhé odmlčení, které bylo zapříčiněno mým pracovním vytížením a zapojením se do několika dalších projektů.
V momentální době pro vás připravuji mnoho nových článků ze svých cest, o které se s vámi brzy podělím.
Také bych vám rád představil Miky Svobodová, která od nynějška bude dohlížet na tvorbu článků a jejich gramatiku.
Ještě jednou se vám omlouvám a již brzy vám představím nový článek.

Rendy

05/02/2021

Zámek Nelahozeves

Roku 1553 započal s výstavbou zámku Florian Greisbeck z Greisbachu. Tento muž byl vlivným rádcem a osobním tajemníkem císaře Ferdinanda I. Výstavba zámku trvala déle než 60let a je spojována s královským architektem Bonifácem Wohlmutem. V roce 1623 kupuje zadlužené Nelahozeveské panství od Floriánovy vnučky Veroniky Polyxena z Lobkowicz. Během třicetileté války je zámek několikrát vypleněn. Po třicetileté válce se ujímá zámku Polyxenin syn Václav Eusebius, 2. kníže z Lobkowicz, který provedl částečné opravy vojsky poničeného objektu, který byl od té doby využíván ke správě panství. Přestože zámek v době své stavby splňoval všechny požadavky pro šlechtický život, později jako rodinné sídlo rodu Lobkowiczů nikdy nesloužil. Tuto funkci plnil zámek v Roudnici nad Labem a také Lobkowiczké paláce v Praze a ve Vídni. Díky tomu se zámek Nelahozeves dochoval do dnešních dnů ve své původní renesanční podobě.
Na konci 19. století byl na zámku Vilemínou z Lobkowicz založen pensionát pro svobodné a ovdovělé šlechtičny. Vilemína je také poslední z rodu Lobkowiczů, kdo na zámku žil a dnes je pochována na místním hřbitově. Před začátkem druhé světová války vstoupil Maxmillián Erwin Lobkowicz do služeb Československé republiky jako diplomat. Těsně před příchodem nacistů do Československa odchází s prezidentem Benešem do Velké Británie, kde zastává funkci československého velvyslance. Němci je označen za vlastizrádce a všechny jeho majetky jsou zabaveny. Po válce je mu majetek navrácen, ale roku 1948 opět zabaven, tentokrát komunistickou mocí. Po konfiskaci rodinných majetků odchází Maxmilián Lobkowicz do Spojených států amerických, kde roku 1967 umírá. Po Sametové revoluci se o navrácení rodinného majetku přihlásí jeho syn Martin Lobkowicz a vnuk William Lobkowicz. V roce 1993 stát v restitučním řízení rozhoduje o navrácení nelahozevského zámku Lobkowiczům. Brzy po navrácení zámku Lobkowiczové otevírají zámek veřejnosti. Dnes při návštěvě zámku budete provedeni komnatami, ve kterých je instalována expozice, díky které si můžete prohlédnout historii rodu Lobkowiczů. V tomto roce je pro návštěvníky připravován nový okruh zaměřený na Lobkowiczké zámecké vinařství v Roudnici nad Labem.
Na zámku jsou pořádány každoročně také kulturní akce. V dubnu můžete na zámku navštívit hrnčířské slavnosti, v červnu oslavit dětský den, v září ochutnat víno při zámeckém vinobraní, v říjnu se zúčastnit dýňování a koncem listopadu prožít adventní slavnosti. Zámeckých slavností se často účastní sám pan William Lobkowicz se svou rodinou.
V Nelahozevsi je v majetku Lobkowiczů také dům, ve kterém se narodil český hudební skladatel Antonín Dvořák. Do roku 2019 v něm byla umístěna expozice Národního muzea. V současné době prochází muzeum nezbytnou rekonstrukcí a plánuje se otevření modernizované stálé výstavy věnované životu tohoto velikána.

Zámek Nelahozeves

07/12/2020

Zámek Nové Město nad Metují
Dnes bych vám rád představil zámek, který byl vybudován původně z pozdně gotického hradu. Ten společně s městem založil majitel panství Jan Černčický z Kácova 10. srpna 1501. Hrad měl obranou
funkci města, které kolem něj bylo vybudováno. Po požáru roku 1526 Černčický panství prodává Pernštejnům. Ti přestavují hrad na renesanční zámek a město kolem něj nechávají opravit a znovu
vystavět, tentokrát z kamene. Pernštejnové panství společně se zámkem poté prodávají Štýrskému rodu Stubenbergů, kteří jej vlastní až do bitvy na Bílé hoře roku 1620. V ní se Stubenbergové postavili na stranu stavovské armády a po porážce je jim panství zkonfiskováno. Novým majitelem se stává Albrecht z Valdštejna, který si ale zámek neponechá dlouho a prodává ho Marii Magdaleně Trčkové z Lípy. Rod Trčků z Lípy jej vlastní deset let. Roku 1634 je jeho majitel Adam Erdman Trčka z Lípy obviněn císařem ze spiknutí a společně s Albrechtem z Valdštejna a dalšími šlechtici v Chebu zavražděn. Zámek po konfiskaci dostává do vlastnictví skotský šlechtic Walter Leslie, který se na této vraždě
podílel. Rod Leslie vlastní zámek 170let a během té doby prochází barokní přestavbou. V této době je zde vybudována barokní kaple a stropy ve druhém patře zámku vyzdobeny malbami zachycující
výjevy řecké a římské mytologie. Po vymření středoevropské větve rodu Leslie po meči roku 1802 se ve vlastnictví zámku vystřídá několik příbuzenských rodů. Ty bohužel v zámku nenalezly zalíbení, a ten tak začíná chátrat. Vše se změnilo až roku 1908, kdy zámek kupují bratři Cyril a Josef Bartoňové (roku 1912 jsou Bartoňovi
povýšeni císařem do šlechtického stavu s titulem „rytíř“ a užívají přídomek „z Dobenína“). Ti jej nechávají pod vedením architekta Dušana Jurkoviče zrekonstruovat a zmodernizovat. Při těchto
úpravách je zde instalován vodovod, elektřina, ústřední topení, telefon, ale také je zabudován osobní a jídelní výtah. Během přestavby dochází také k úpravě zámecké zahrady, ve které je postaven dřevěný most ve stylu lidové architektury. Roku 1926 na zámku při svých cestách po Československu přespal T.G.Masaryk. Bartoňové vlastnili zámek až do roku 1948, kdy byl komunistickou mocí zestátněn. Zpět do vlastnictví Bartoňů, se dostává až po sametové revoluci roku 1992, kdy je jim v restitučním řízení
navrácen.
K zámku se váže temná pověst, která vypráví o Marii Magdaleně Trčkové z Lípy, kterou místní kvůli její krutosti nenazvali jinak nežli „Zlá Manda“. Ta má bloudit za nocí po zámeckých chodbách oděná
v černém a je následována třínohým psem s planoucíma očima. Podle legendy je to důsledek doby, kdy v kraji propuklo povstání, vzbouření sedláci se zabarikádovali v zámku a chystali se bránit. Došlo ale k výbuchu střelného prachu a na sto padesát sedláků zemřelo. Těla dvou z nich se nikdy nenašla. Místní Zlou Mandu prokleli a ona teď musí hledat těla oněch nešťastníků, aby mohli být řádně pochováni.

(Fotky k článku, byly poskytnuty zámkem Nové Město nad Metují)

Zámek Nové Město nad Metují

30/11/2020

Zámek Milotice

Na místě zámku, byla dříve vystavěna vodní tvrz, po které se kolem zámku dochoval vodní příkop. Koncem 16. století přestává tvrz vyhovovat bytovým nárokům a bylo rozhodnuto o přestavbě na jednopatrový renesanční zámek. Přestavba probíhá za vlády Bernarda Ludvíka z Enzesfeldu mezi lety 1580–1596. Další stavitelské úpravy na zámku probíhají v průběhu let, především jako reakce na vojenské útoky a vypálení Tatary roku 1663. Při rekonstrukci zámku po jeho vypálení v 70. letech 17. století, dochází k výstavbě druhého podlaží zámku a k přístavbě čtyř nárožních věží. Poslední přestavba zámku do podoby, v jakého známe dnes proběhla za vlády Karla Antonína Serényi, který ze zámku vybudoval své reprezentační sídlo. Nechává ve dvou etapách (1719-1725/1738-1743) zámek a jeho interiér přestavět do barokního stylu. Posledními soukromími držiteli milotického zámku, byl rod Seilernů, kteří zámek vlastnili až do roku 1945. Po druhé světové válce, je zámek na základě Benešových dekretů zabaven Ladislavu Seilernovi, který roku 1941 přijal německé občanství. Zámek je od roku 1948 zpřístupněn veřejnosti a dnes svým návštěvníkům vedle základního prohlídkového okruhu, nabízí také kostýmové prohlídky. Při těchto prohlídkách, si budete moci vybrat z řady dobových šatů a jako zámecký pán, nebo hraběnka se projít zámeckým parkem, nebo se svézt v kočáře. Dále také můžete v zámecké jízdárně navštívit výstavu dravých ptáků. Na zámku se roku 1982 natáčela známá česká pohádka Za humny je drak, ve které můžete vidět zámecké komnaty i park. Posledním filmem, který se zde natáčel je film Poslední aristokratka, kterému jako předloha posloužila stejnojmenná kniha místního pana kastelána Evžena Bočka. Ve filmu uvidíte zámeckou kuchyni, která po rozhodnutí pana kastelána, zůstane zachována tak jak ji můžete vidět ve filmu. Na závěr bych vám chtěl popřát příjemný prožitek návštěvy tohoto unikátu jihovýchodní Moravy.

(Fotky k článku, poskytl zámek Milotice a jejich autoři jsou uvedeni u každé fotky)

Zámek Milotice

27/11/2020

Zámek Rosice

Vážení přátelé, dnes bych vám rád představil renesanční zámek, který se nachází ve městě Rosice nad soutokem řeky Bobravy a Říčanského potoka. Kdysi na místě dnešního zámku, stával hradbami obehnaný hrad. Hrad nebyl zbourán ani vypálen, ale byl včleněn do nově vznikajícího renesančního zámku. Při návštěvě zámku budete provedeni i komnatami, které byly součástí hradu. K zámku náleží také zámecká kaple, která se rozkládá přes dvě podlaží a je vyzdobena klasicistní výmalbou. Raritou zámku je renesanční nádvoří a barokní štukované stropy, které se na zámku dochovaly v původním stavu. Roku 1948 dochází k zestátnění zámku a během této doby je užíván Správou lesů, jako zvláštní a mateřská škola, sídlo katastrálního úřadu, bytový komplex a také je užíván Civilní obranou. Právě ta nechá pod zámeckým parkem a z části pod zámkem, vybudovat atomový kryt, který má sloužit jako záložní velitelské stanoviště Civilní obrany. Tento kryt je dnes veřejnosti přístupný a můžete jej navštívit v jednom z prohlídkových okruhů. Na závěr dovolte mi nádech trochy tajemna. Při návštěvě zámeckého sklepení, se mnoho návštěvníků shodlo že je v jednom místě přepadá tísnivý a nepříjemný pocit. Mohlo by se jednat o otisk doby, kdy se v Rosicích vykonávalo hrdelní právo a ve sklepení zámku byla mučírna? Nato už budete muset přijít sami při návštěvě zámku.

(Fotky k článku, pochází z archivu zámku Rosice)

Zámek Rosice

26/11/2020

Zámek Boskovice

Zprvu byl na místě dnešního zámku, vybudován dominikánský klášter. Klášter založil tehdejší vlastník Boskovického panství Jan Bohuslav se svou manželkou Zuzanou Prakšickou ze Zástřizl. Po smrti Jana Bohuslava se Zuzana podruhé vdává a jejím novým manželem se stává Walter František Dietrichstein. Zuzana během manželství přepisuje Boskovické panství do vlastnictví svého druhého manžela. V roce 1784 je dominikánský klášter nařízením císaře Františka II zrušen. O rok později je objekt zakoupen Dietrichsteiny a je zde zřízena manufaktura pro výrobu barev. Za vlády Františka Xavera Dietrichsteina, padá rozhodnutí o přestavbě objektu na zámek. Od roku 1812 – do roku 1819 dochází k částečnému rozebrání dominikánského kostela ve východní části kláštera a poté bylo přistoupeno k celkové přestavbě kláštera, kterou završilo zasazení zámku do anglického parku roku 1826. Roku 1829 byl architektem Josefem Hájkem na východní straně parku vybudován zámecký skleník a roku 1870 byla v parku vybudována jízdárna. V roce 1850 dědí Boskovické panství dcera Františka Xavera Dietrichsteina, Terezie Rosa, která je od roku 1843 provdána za Alfonse Fridricha hraběte Mensdorffa-Pouilly. Po její smrti roku 1856 přechází celé Boskovické panství do vlastnictví rodu Mensdorff-Pouilly. Během druhé světové války je majitelem zámku Alfons Karel Mensdorff-Poilly s Marií hraběnkou Strchwitzovou. Oba odmítají přijmout německé občanství a roku 1942 je na zámek a ostatní jejich majetek uvedena nacistická správa a Alfons Karel by na nějakou dobu zadržen gestapem. Po skončení války jim byl zámek navrácen, aby jim ho komunistická vláda posléze mohla znárodnit. Při znárodňování zámku se za Alfonse Karla a hraběnku Marii postavily továrníci dělníci, kteří byli proti vystěhování rodiny ze zámku. Jako reakce na tuto skutečnost, bylo rodině umožněno užívat tři pokoje v jihovýchodním křídle zámku až do jejich smrti. Po sametové revoluci se o navrácení rodového majetku, přihlásil jejich sny pan Hugo Mensdorff-Pouilly. Roku 1991 v restitučním řízení, stát rozhodl o navrácení rodového majetku potomkům Alfonse Karla a Marie Mensdorff-Pouilly.

Zámek Boskovice

(Fotky k článku, byly poskytnuty z archivu Zámku Boskovice)

25/11/2020

Vrbasovo muzeum v Ždánickém zámku

Zámek nechal v 16. století vystavět Oldřich z Kounic. Zámek byl obehnán hlubokým příkopem a zdí se střílnami. Zámek byl kvůli svým obraným prvkům v historických pramenech, často označován jako hrad. Zámek zůstav v držení pánů z Kounic až do bitvy na Bílé hoře, po které se zámku ujímá rod Lichtenštejnů. Lichtenštejnové, provádí během 18. století na zámku barokní přestavbu, ale snaží se zachovat vzhled zámku. Roku 1850 se na zámku usídlil okresní soud a berní úřad. Po druhé světové válce, je v přízemí zámku vybudováno muzeu, do kterého jsou přesunuty sbírky historika a učitele Jakuba Vrbase. K těmto sbírkám, přibyly také původní předměty z vybavení zámku a zámecké vily. Odhadem v muzeu můžete spatřit až šest tisíc exponátů. Muzeum bylo otevřeno pro veřejnost 21.10.1946. V roce 1992 zakoupil zámek nový majitel. Přesto že zámek není veřejnosti přístupný, stále můžete navštívit zámecký park a Vrbasovo muzeu, které se nachází v přízemí zámku.

(Fotky k článku poskytlo Vrbasovo muzeum)

23/11/2020

Zámek Rájec nad Svitavou

Na území Rájece, prve dvě tvrze stály. Jenda již ve 13. století založena byla a druhá koncem 14. století. Obě tvrze během domácích válek mezi markrabětem Joštem a jeho bratrem Prokopem pobořeny byly a poté se roku 1431 staly cílem nájezdu husitských vojsk. Obě tvrze byly od roku 1446 vedeny jako zpustlé.
Nový život na Rájec přináší roku 1464 rod Drnovský z Drnovic, kteří se ujímají jedné z tvrzí a obnovují ji v pozdně gotickém stylu. Roku 1570 nechává pan Bernard Drnovský z Drnovic sídlo přestavět a rozšířit v renesančním stylu. K první změně majitele zámku dochází roku 1621, kdy se poslední žijící potomek z rodu Drnovských Johanna Drnovská provdala za štýrského hraběte Georga Ehrenreicha z Rogendorfu. Během doby, kdy zámek spravují Rogendorfové dochází na zámku roku 1756 k požáru, který zámek úplně zničí. Z důvodu upřednostňování pohodlnějšího městského paláce v Brně se Rogendorfové do obnovy rájeckého zámku nepouští.
Vše se mění v roce 1763, kdy panství odkupuje od zadlužených bratrů své manželky, Marie Anny z Rogendorfu, Antonín Karel Salm-Reifferscheidt. V tom samém roce nechává vyhotovit plány pro výstavbu nového zámku, pro jehož výstavbu byl vybrán vrcholek kopce nad původním vyhořelým rájeckým zámkem. Pro výstavbu svého nového sídla si vybral plány italského architekta francouzského původu Isidora Amanda Marcela Canevala, který představil plány nového zámku ve stylu rokokového klasicismu. Stavba započala téhož roku a zbytky původního zámku posloužily jako levný stavební materiál při stavbě zámku nového. Stavba zámku trvala šest let a jejího dokončení se Antonín Karel Salm již nedožil. Zemřel v roce 1769 a dokončení zámku probíhá za jeho syna Karla Josefa. Sídlo je zprvu užíváno rodem Salmů jako letní sídlo, nebo v podzimních dobách honů. Na trvalo se do Rájce přestěhují až se vznikem První republiky roku 1918. Během druhé světové války je na zámku pánem Hugo Mikuláš Salm. Během války odmítá vstoupit do NSDAP (Národně socialistická německá dělnická strana) a roku 1942 je na jeho majetek uvalena nacistická správa. Po válce dochází na základě Benešových dekretů ke konfiskaci zámku. Hrabě Hugo Mikuláš si podává žádost o českoslovanské občanství, avšak rozhodnutí o jeho přidělení se již nedožije a 2. března 1946 na zámku umírá.
Po zestátnění zámku, dochází k mnohým rekonstrukčním pracím, při kterých jsou restaurovány obrazy, interiéry zámku, opravují se fasády a také úprava čestného nádvoří ve stylu francouzského parku. V roce 2001–2002 dochází na zámku k rehabilitaci zámecké kaple. Již roku 1949 je přízemí zámku zpřístupněno veřejnosti k prohlídce.
Od roku 1973 se na zámku začíná s pěstováním a šlechtěním kamélií, které sem byly dovezeny z Průhonic u Prahy. Návštěvníci zámku si je mohou při své návštěvě prohlédnout v zámeckém skleníku, a to každoročně v únoru a březnu, v době jejich květu.
V interiérech zámku, probíhalo v roce 2019 natáčení českého filmu ¨Poslední aristokratka¨.

(fotky k článku byly poskytnuty ze zámeckého archivu)

Zámek a zámecké zahradnictví Rájec nad Svitavou

18/11/2020

Hrad Český Šternberk

V povodí řeky Sázavy na strmém kopci byl roku 1241 vystavěn raně gotický hrad. Hrad založil urozený Zdeslav z rodu Divišovců. Zakladatelská rodina Divišovců po dostavění hradu přijala (tehdy módní) německé jméno Sternberg odrážející i rodinný erb – hvězdu. Hvězdu, která bude stejně jako Sternbergové s hradem téměř 800 let spojena. Zakladatel Zdeslav se ve službách Přemysla Otakara II. vyznamenal na bitevním poli a za zásluhy mu byly uděleny rozsáhlé majetky na Moravě kde založil druhý hrad jménem Šternberk (Moravský Šternberk).

Během husitských válek v Čechách hrad uniká válečnému dění. Roku 1467 ale hrad postihla pohroma, když byl obklíčen královskými vojsky Jiřího z Poděbrad. Záminkou k oblehnutí hradu byla účast Zdeňka Konopišťského ze Sternberga v zelenohorském katolickém povstání proti králi. Při obléhání hradu byly použity moderní obléhací stroje, na které obrana hradu nebyla připravena, a hrad byl dobyt. Porážku hradu také možná zavinil nedostatek potravin a nedostatek vody.

Dobytí a následné zpustošení hradu však dává záminku panu Petrovi Holickému ze Sternberga a jeho synu Janovi k přestavbě hradu. Při přestavbě je hlavní důraz kladen na obranné prvky hradu. Hrad je rozšířen, zpevněn a na jižním návrší je vybudovaná věž - břitová bašta.

Další temné období přichází na hrad a do podhradí s třicetiletou válkou. Během války jsou na hradě ubytované vojenské oddíly obou válčících stran. Roku 1648 jsou na hradě umístěny oddíly císařského vojska, skládající se z jednotky pěchoty a několika oddílů jízdy, které měly za úkol vyhledávat a napadat švédské oddíly mezi Prahou a Budějovicemi. Švédům se nepodaří dobýt opevněný hrad, a tak se mstí na přilehlých vsích, kde loupí, vraždí a zakládají požáry. Na základě vestfálského míru z podzimu roku 1648 armáda opouští hrad.

Krátce po opuštění hradu vojsky dochází v 60. letech 17. století k nákladné přestavbě interiéru hradu Václavem Jiřím Holickým ze Sternberga, kterou dokončí jeho syn Jan Václav. Záměrem přestavby je přeměna středověkého interiéru hradu do okázalých sálů a salónů pro pohodlný život šlechty ve slohu raného baroka. Během přestavby se na hradě také objevuje milánský štukatér Carlo Brentano, který vyzdobil stěny a stropy reprezentačních sálů honosnou dekorativní ornamentikou.

Ve 20. století za působení Karolíny Sternbergové a jejího syna Jiřího Sternberga je hrad upraven pro trvalé celoroční obývání. Je zavedeno elektrické osvětlení, důmyslný systém gravitačního vodovodu a prázdné prostory se začaly plnit mobiliářem a sbírkami, které byly převezeny ze šternberského paláce ve Vídni, který byl po první světové válce prodán. Během 20. století se Českému Šternberku nevyhnuly politické zvraty. Nejprve byl zabrán německou brannou mocí v roce 1942 a v roce 1949 je hrad znárodněn komunistickou stranou. Během druhé světové války i po znárodnění hradu zůstává Jiří Sternberg na hradě, kde je mu vyčleněn malý byt a kde nově zastává funkci průvodce a správce státní památky. V tomto období také Jiří Sternberg vytvořil soupis hradního majetku a vybavení a snad i díky tomu se velká většina hradního inventáře dochovala. Jiří Sternberg zemřel při návštěvě Rakouska roku 1965. Roku 1992 byl hrad v restitučním řízení navrácen Jiřímu synovi Zdeňku Sternbergovi, který od té doby na hradě žije a spravuje ho.
Hrad Český Šternberk