Jak jel Vítek do světa (2024)

18/08/2019

Výlet k Černému moři, den SEDMNÁCTÝ. Vlastně téměř poslední. Protože z Rumunska domů je to více než 1000 km, dostala žena nápad zastavit se ještě na Slovensku na jedno odpoledne, takže jsme tomu trochu upravili okolnosti.
Vyrazili jsme z Kluže a po cestě přes 3 horské průsmyky jsme navštívili dřevěný pravoslavný kostelík (UNESCO), pak ještě zastávka v dědině, kde díky předcházejícímu svátku nanebevzetí panny Marie jsme v jedné z top rumunských pravoslavných lokalit v oblasti Maramurmes v areálu s několika bazilikami u sebe měli možnost zažít jednu z jejich nejvýznamnějších mší ortodoxního kalendáře.
Poté jsme si naivně mysleli, že "veselý hřbitov" kousek od ukrajinských hranic bude nějaká hipsterská tajná zajímavost, kam se moc lidí nepodívá, jenže chyba lávky, lidí jak na Václaváku a všichni se za peníze rozhodli obdivovat hřbitov v této vesničce, kde někoho jednoho dne napadlo, že každý bude mít svůj náhrobek veselý, barevný, laděný do modra, s obrázkem a popiskem ze života dané osoby, aby to umírání nebylo tak smutné. Zajímavé to každopádně bylo, jen zase strašně turistické (včetně stánků, placeného parkoviště a lákadel všude okolo).
Zatímco z Bulharska do Rumunska jsme ještě procházeli kontrolou dokladů i vozu, zjišťování jestli vezeme vodku, whiskey, cigarety, maso nebo jiné věci, dnes z Rumunska do Maďarska už si celníci jen zběžně omrkli doklady a pak z Maďarska na Slovensko už byla celnice zcela opuštěná a nikdo nic neřešil - krása Shengenu a EU, na kterou mnoho lidí nemyslí, protože se jich denně netýká.
Takže dnes už spím a spíš kousek od dědiny Spiš v apartmánu, máme za sebou skoro 5100 kilometrů (z toho dnes téměř 700) a zítra chceme s jednou zastávkou dojet až domů... Miniseriál pomalu končí a můžeme jen hádat - co, kdy a kde nás čeká příště.

18/08/2019

DEN ŠESTNÁCTÝ. Pomalu se nám to krátí, na jednu stranu bylo zážitků až až, na druhou stranu kdo by se těšil na konec dovolené?! Tempo zvolňuje, ráno nás čekal jenom přejezd do Kluže (po cestě jsme viděli dva obří blešáky, pěkné kopce, moderní dálnici a jinak nic moc dalšího - vlastně jo, jeden střelec na dvouproudovce málem sejmul chodce, když zprava podjížděl ty, co v levém pruhu zastavovali na přechodu - a ještě zavřenou poštu, už nekolikátou, v několikátem městě, kvůli tomu jejich svátku, takže pohledy prostě odsud nepošleme).
V Kluži jsme po ubytování v moderních apartmánech na kopci nad městem sjeli nejprve na protější kopec, na vyhlídku u nějakého opevnění (které jsme nenašli nebo to nevypadalo jako opevnění, ale zase tam navíc byl Intercontinental a focení svateb), pak jsme sjeli dolů a nechali auto v podzemní garáži pod sportovní arenou. Parkování ve městě tu jinak je docela západoevropské, 40 korun na hodinu (my platili 11).
Pěšky jsme prošli park, kde to byla jedna svatba za druhou, lidi tam jezdili na růžových plameňákových šlapadlech a jinak to byl takový americký park s nově položeným travním kobercem a velkou rozlohou. Obešli jsme romantické uličky, náměstí s kašnou, dali si perfektní italskou zmrzlinu, obhlídli kostely, divadlo a další zajímavé budovy, nakoukli do opevnění pojmenovaného po nějakém námořníkovi, co objevoval antarktidu na počátku 20. století a byly tam jeho expozice.
Taky jsme nakoukli na místní trhy v jedné uličce a udělali poslední nákup jídla v obřím místním obchodě. Spoustu věcí jak tady, tak už i předtím v Moldavii, tu měli "bezobalově", resp. na váhu (sušenky, oplatky, těstoviny, rýži, mouku, cukr a spoustu jiných věcí), což oceňujeme.
Prej to stejně nezvládáte číst, protože se to délkou blíží sebechvalným příspěvkům A.Babiše, tak snad oceníte dnes strohý styl.

17/08/2019

DEN PATNÁCTÝ. Vstáváme, ale nikam se nám nechce. Prší a je mlha. Tak nějak tušíme, že nahoře v Transfagarasan to nebude o nic lepší (a nebylo). Hostitelé se s úsměvem a slovy „drum bun“ (tedy šťastnou cestu) s náma loučí a my vyjíždíme. Tento famózní slavný horský průsmyk a jedna z nejšílenějších (nejmalebnějších) cest Evropy, kam se vydávají statisíce lidí ročně autem, na motorkách ale i na kole, nám zůstává bohužel téměř skrytý. A jízda serpentýnama v dešti a mlze (a bez svého o něco sportovněji laděného Golfa) taky není až taková radost, jak jsem doufal... Z původně plánovaného dvoudenního výšlapu na Moldoveanu jsem ženě udělal ústupek na zhruba osmikilometrový výstup aspoň na nejbližší horu kolem dvou jezer, ale nakonec jsem v tomto počasí stejně šel sám, čehož nelituju. Nemělo smysl v mlze a dešti na strmých kamenných svazích Fagaraše dělat stresy a tahat ženu do silného nekomfortu a bát se tam, jestli se jí něco stane nebo tak, já sem to taky šel spíš jen z hecu (a po cestě potkal za ty dvě hodiny asi 10 lidí, kteří riskovali výstup). Ale můžu si říct, že jsem v tom hnusu vylezl na 2500+ horu (svoji první a vím, že to není žádné terno, ale spokojenost se dostavila). Většina ostatních dojela nahoru, prošla si stánky se suvenýry a jídlem a jeli zase pryč.
Pak zase celou cestu dolů do údolí zpět kolem vodopádů (z nich bychom taky prd viděli, ale je tu nejvyšší rumunský vodopád s kaskádou 68 metrů, což jinak za lepších podmínek rozhodně doporučuju), ale pro mě nejhorší na tom je, když potkám na cestě nahoru nebo dolů nějakého slimáka. Možnost předjet skoro nula a kolona jako hrom, bez rozestupů samozřejmě…
Následovala poté ještě delší cesta po dálnici do Hunedoary, protože jsme chtěli vidět další ze slavných hradů, tentokrát někdejší sídlo Matyáše Korvína. O moc hezčí a větší než Bran, a i uvnitř bylo co vidět - zabralo nám to dvě hodiny než jsme to prošli. Navíc cenově příznivější a lidí tu taky bylo o poznání méně (ale i tak se motali, nevěděli, kterou stranou se chodí, že se první vychází a tak dále a hlavně jim bylo všechno jedno, to je tu prostě asi normál, který kvůli výchově zatím nedokážu moc vstřebat). Každopádně moc pěkný cíl cesty, který bych doporučil. Po cestě na parkoviště jsme si dali u dvou babiček ve „fast foodu“ langoš, zkusili jsme kombinaci bryndza, jarní cibulka a kopr a fakt to bylo naprosto dokonalé (ale určitě hrálo roli i to, že to byl poslední langoš, co tam měli a lidi za mnou ve frontě měli už smůlu). Ubytování bylo v pohodě, dokonce jedno ze dvou co byly i se snídaní. Večer jsme se chtěli jet ještě podívat na nasvícený hrad, což se zpětně ukázalo jako komplikace, protože venku u hotelu bylo moc lidí v restauraci a obsadili všechna parkovací místa široko daleko a ani po více než 20 minutách brouzdání okolo se nic neuvolnilo, tak jsme to museli nechat o dost dál někde na ulici (a to cesta na hrad i s focením a kocháním zabrala max 10 minut). Ale tak to je spíš pro pobavení, než že bychom se z toho hroutili – je to daň za pokus o romantiku a spoléhání se na slib „parkování zdarma v areálu hotelu, rezervace není nutná“.

16/08/2019

DEN ČTRNÁCTÝ. Zase sem nestihl něco včas napsat, celý den jsme na nohách a večer už není energie (nebo internet nebo čas nebo vždycky něco, řekl bych).
Vyjížděli jsme ráno z Branu s cílem dvou zastávek a nalezení místa ke spánku. Naši původní vcelku bláhovou myšlenku „někde pod průsmykem Transfagarasan rozhodit stan“ ale už ráno při odjezdu z ubytování narušila průtrž mračen (která bohužel úplně neustala celý den, na světlé výjimky kdy jsme zrovna někde pochodovali) a taky dvě varování (od lidí a na ceduli na stromě) ohledně medvědů, kteří sem tam někomu navštíví stan, pozemek, dům nebo i město. A je jich tu celkem okolo 6500, což na stát jako Rumunsko nebude asi málo…
První ranní zastávkou byla zřícenina Rasnov, kde toho nebylo až tak moc k vidění, takový hradní standard, který ozvláštňovala jen jakási vojensko-horolezecko-kovářsko-sběratelská výstava nějakého pána, který tam měl fotky z Everestu a jiných zajímavých pohoří. A poměrně slušný výhled na kopce okolo a město v podhradí – nabídku odvozu traktoro-vláčkem. lanovku ani dinopark jsme bohužel nedokázali úplně kulturně docenit a tak reportovat tyto atrakce tedy nedokážu. Ale dali jsme si místní transylvánský (originál) trdelník.
Druhá zastávka bylo sympatické městečko Brašov, jehož historické centrum s jednou z nejužších uliček, synagogou, černým kostelem, náměstím, Kateřininou bránou a jinými místními zajímavosti byl dobrý nápad navštívit. Dokonce nás pán z ostrahy za symbolický úplatek pustil do jinak veřejnosti „nepřístupné“ pevnosti na jednom ze dvou kopců, které obklopovaly město. Jen parkování je tady věčný problém všude v centrech měst, ale to nakonec není lepší ani u nás, žejo.
Jen pohled jsme zase žádný neposlali, protože až jsem po 15 minutách kroužení kolem pošty našel místo k zaparkování, dojdeme ke vchodu a zjistíme, že je (stejně jako část obchodů, směnáren a dalších prodejen) zavřeno. Dnes a zítra. A tak si na internetu teprve poté najdu, že tady mají státní svátek Sv. Marie, to je pak pochopitelné, že „něpremávajů“.
No nevadí, máme v záloze ještě velké nákupní centrum na okraji, když máme dnes takový volnější den – zde opět zaparkovat a uvnitř lidí, kolik ani ve Vaňkovce na Vánoce nenajdete, protože venku je hnusně a oni holt asi ve svátky taky rádi utrácí. Kupujeme pár kravin do šatníku, dáváme si teplé jídlo a vyrážíme.
Po dvouhodinovém přejezdu pod výše citovaný průsmyk a po prozkoumání vymoženosti typu booking, airbnb (už není nikde k dispozici ubytování na dnes v této lokalitě) a těch internetů volíme po hodně dlouhé době našeho výletování variantu najít „nějaké“ ubytování na místě. Na kdejakém domu svítí nebo visí nebo je jinak zviditelněno „Cazare“ tedy ubytování a my zkoušíme u sympatické staré paní, jestli by něco neměli. No, takový trochu kamrlík, bez vlastní koupelny, s těžkou domluvou ohledně internetu (a vlastně všeho, neumí anglicky) ale s parkováním hned u domu a za relativně přijatelnou cenu (teda s ohledem na okolnosti) si říkáme, že to nebudeme komplikovat a zkoušet jinde a že to tam přežijeme.

15/08/2019

DEN TŘINÁCTÝ. Smolný snad ani ne. Dlouhý přejezd do Branu jsme z hlavního města rozsekli návštěvou zámku Peleš. Samozřejmě jsme se nevyhnuli koloně (a taky jednomu vtipnému momentu, kdy vyjedu ve stovce ze zatáčky někde v horách a do protisměru vidím 2 kamiony vedle sebe a ten vlevo na mě bliká – zastavuju, zůstávám relativně v klidu na rozdíl od ženy a kamion se cpe před druhý kamion a míjíme se o desítky metrů, naštěstí bez újmy). V místě samozřejmě všechna místa pro parkování zdarma zabraná a tak jsme vycházeli ze 2 kilometry vzdáleného plácku na chodníku a protože mapy.cz ukazovaly nějakou alternativní pěší trasu, která se zpočátku zdála jako příjemná lesní cesta po kamenném chodníčku, tak jsme to riskli. Pak se to trochu změnilo a někam zmizela v lese a objevil se jen strmý sráz, tak jsme to obešli nějak na okolo a po pár kilometrech v lesích (a romantické zastávce na oběd na pařezu) jsme dorazili k místu určení. Před koncem se opět objevil ten chodníček. Cesta klidná, ale na místě zase davy lidí, mačkajících se, deroucích se různými směry a šlapajících všude možně, o dětech urvaných z řetězu nemluvě 😊 Obešli jsme teda ten areál, připomínající stylem Luhačovice nebo jiné lázeňské město a vraceli jsme se k autu, teď už po té „turistické“ cestě – jednou stačilo 😊 Pak jsme kolem hor směřovali k „Drákulově“ hradu Branu. Ubytováváme se v klidné uličce v domku se zahradou a ořešáky u cesty, vyrážíme pěšky (paní sice mluvila o autobusu, ale žádný nejel) a jdeme k hradu, který všude zmiňuje existenci Drákuly. Tady žádný Drákula ale asi nikdy nebyl, jen davy lidí, stánky s kdečím od jídla, dřevěných nástrojů, folklorních oblečků a suvenýrů až po kožichy a jiné šílenosti. Ale hlavně ti lidi. Všude. Cpou se dopředu, předbíhají frontu, neustále do vás šťouchají a naráží a pro co – pár minut a fotek na středověkém hradu?! :-/ Všichni spěchají, ani nám se nechce stát hodinu v pařáku ve frontě, ale co nám zbývá. Tady to předbíhání, podjíždění a cpaní se někam tu mají místní asi v krvi, to bych chápal, ale přidávají se k tomu i Poláci a Rusáci, co jsem měl šanci si všimnout. Je 17:20, hrad se má oficiálně v 18:00 zavírat a my se konečně dostáváme ke vchodu. No co, to nám musí stačit. Pročteme si zajímavé fakty, projdeme si všechny dostupné místnosti a části a při scházení schodů dolů odbíjí konec. Pěšky zpět na ubytování po rušné cestě a jdeme si zase utahaní lehnout. Snad jinde budeme mít štěstí na jinou konstelaci a větší pohodu.

14/08/2019

DEN DVANÁCTÝ se zpožděním. Ráno jsme šli k vodopádům Krušuna (hned za rohem od ubytování, a přitom jsme o nich dopředu nevěděli). Kousali tam komáři, ale jinak příjemná procházka uprostřed lesíku a vodopády super. Pak jsme vyšlápli k pramenům v jeskyních, což v těch třicítkách je trochu o život (a půlka cest byla "danger" a zavřených), ale zvládli jsme to a mohli pokračovat. Za vstupné padly naše poslední bulharské „levy“. Na hranicích nás čekala půlhodinová kolona (samozřejmě při nás stál přítel Murphy a ze 4 front jsme vybrali spolehlivě tu nejpomalejší) a pak most přes řeku, která tvoří přirozenou hranici. Měl být do 3,5 tun zdarma, ale vybrali od nás 2 eura a my se nechtěli s celníky hádat o tom, co píšou ty internety. Pak už krásná široká dálnice (140 km/h) až do Bukurešti.
Napadlo mě - jasně, nejprve se ubytujeme (psali na bookingu free parking, což je u apartmánu v centru metropole hodně velká výhoda, kvůli tomu to bereme) a půjdeme do města. Píšu dopředu zprávu a tvrdí mi, že tam jsou místa na ulici ale obvykle zabraná a jinak je tam garáž nebo stání o kus dál. No, takže žádné free parking nemáme, na ulici byly asi 4 místa a garáž i ulice drahá jako kráva (60 kč/hod), 4x obkroužíme blok), volám na ubytko a nikdo to nebere, ani o pár ulic dál nejsme úspěšnější (všude zákaz zastavení nebo drahé parkování).
Atmosféra houstne, hodina času v pr.deli, v autě hladové oko oznamuje dojezd pár desítek km a my si se ženou řekneme, že pojedeme zatím do skanzenu na okraji města s tím, že se tam pak třeba vrátíme k večeru. Píšu totéž na ubytko, neodpovídají. Za půl hodiny zpráva (od manželky, přes booking), že tam manžel čeká hodinu, že na nás nemají celý den a že jsem mu určitě nevolal, že jsme jim změnili příjezd ze 21 na 14 hodin (ptal jsem se dopředu, jestli můžeme a tvářili se že ok, a furt chtěli ať hodinu dopředu zavolám, což jsem splnil a i na místě volal) a že oni taky mění plány a jedou pryč z města a ať si najdeme jiné ubytování, že jich tu je dost. Tak jsem při obědě ve volném čase přes booking našel jiné ubytko, popsal tuhle nepříjemnost na servisní zákaznické centrum a kašlal na ně.
Pak jsme si prošli zajímavý skanzen, kde byly domky a další zajímavosti jak z různé doby tak z lokalit celého Rumunska a okolí což jsem bral jako docela raritu, (u nás vždy je skanzen tématicky např. Strážnicko, Rožnov atd.).
Z nového ubytka za 15 minut telefonické ověření kdy dojedem, na místě už taky ok, nasměřovali nás po telefonu jak odemčít bránu, kde jsou klíče a další info a naprosto v klidu za 5 minut, prostě vše super. Příjemný apartmán na kraji města s parkováním přímo před domem skoro bez problémů (teda – musel jsem přeparkovat, protože přímo u domu nebylo místo a já zatím stál o 10 domů dál, kde paní hned vystartovala, že buď tam nechám na sebe telefon a jak jí dojede auto, tak si to doběhnu přeparkovat, nebo na mě zavolá policajty – ale garážníci naproti našeho ubytka pak přesunuli své vraky a my zaparkovali přímo před dům).
Vzali jsme si hop-on hop-off autobus u vítězného oblouku (to taky musí mít všude) a jeli do centra města. Pak tam něco pochodili i na nohách a za soumraku se přes večerní nákup přesunuli pomalu do hajan. Město velké, strašně živé, moderní, a zajímavé. Zase jsme to přežili ale unavení a nachození jsme čím dál víc.

13/08/2019

JEDENÁCTÝ DEN rekapituluju velmi zběžně. Příjemná ranní procházka centrem a pobřežím Burgasu - klidné město (asi ještě všichni spali), hezké zahrady u moře, pláže se táhly na kilometry daleko kolem celého města. Dotankovat, umýt auto, nabrat zásoby a vyrazit směr Sofie. Ta byla jedním z nejhezčích měst dosud, klidně bych se sem jednou vrátil. Architektura a i život okolo tady byl takový dost podobný třeba Brnu, příjemná zastávka pro nás, ale taky dost vedro na nějaké delší chození. Večer jsme ještě sice jako poslední platící (dojít o 5 minut později, tak jdeme zdarma), ale zase úplně sami, měli možnost prohlédnout si Devetaschka cave.
Spali jsme v takové dědině, kde lišky dávají dobrou noc, sice tu mají klimu, kávovar, bazén, wifi a TV, ale netekla voda (ani studená, ani teplá, ani užitková) a tak jsem záchod zaléval z kýblu, se kterým jsem chodil "krást" vodu do bazénu. Že mě vlastně zase něco překvapilo, žejo. Už by možná nemělo. Vyrážíme směr vodopády a pak už jen poslední země našeho plánovaného výletu - Rumunsko.

11/08/2019

DEN DESÁTÝ. Přehoupli jsme se přes polovinu výletu, ujeto máme skoro 2800 kilometrů a už se odkláníme od Černého moře zase zpět do vnitrozemí. Dopoledne byla na programu prohlídka Nessebaru, docela pěkného přístavního historického městečka, kde ale za vstup do každého „zajímavého starého baráčku“ (většinou kostelíky) se platí, kde je to taky „samý“ čech nebo slovák, samý stánek se suvenýrama nebo restaurace. Ten ruch tady všude okolo je docela šílený, takové druhé Chorvatsko v mých očích.
Zatím si nedokážu představit, že bych v takovém masivním turismu dokázal týden „odpočívat“. I to všechno ostatní, co jsme měli šanci navštívit je docela sbírka top destinací (nejsme žádní dobrodruzi objevovači, to přiznávám), ale tady je to ještě citelnější, než předchozí dny.
Druhou zastávkou je pak muzeum soli a jezero s léčivým bahnem u Pomorie, ale lidí tu moc není, většina se válí na pláži o dvě ulice dál. My míříme ještě o dost víc na jih, kolem zámku Ravadinovo až k přírodní „polodivoké“ pláži Alepu. Jsou tady sice ve vodě nějaké kameny a pobřeží tlučou vlny, ale je tu jinak nesrovnatelně větší klid, písek a mušle a to my máme rádi. Rozhodně si takhle užijeme výlet k moři víc, i bez možnosti půjčit si slunečník či lehátko nebo dát si drink či jinou dobrotu na pláži.
Po cestě zpátky, až přešly největší horka (36°C naměřilo auto nejvíc) ještě procházíme historický Sozopol, který je architekturou a atmosférou dost podobný Nessebaru, jen o poznání klidnější. Dáváme si zmrzlinu, něco na zub a vychutnáváme poslední chvíle v blízkosti moře. Pak už jen přejíždíme na okraj Burgasu se vyspat, ať můžeme zítra zase cestovat po Bulharsku.

10/08/2019

DEN DEVÁTÝ. Ráno jsme co nejrychleji chtěli utéct ze "super" ubytování (vlastně bylo nejhorší za hodně dlouhou dobu, skoro na úrovni toho Kuala Lumpur se šváby a štěnicemi, kde jsme to ale čekali a měli jsme aspoň ten bazén na střeše baráku :D ). Celou noc proudem protékající záchod, sprchový kout tekoucí všude po podlaze, nepříjemná paní, žádná peřina (jedno tvrdé prostěradlo pro oba) a pár dalších !drobností" prostě neodpovídaly ceně ani lokalitě, v tomto musíme pochválit všechny předchozí hostitele v chudších zemích mimo EU, kde jsme mohli přespat.
První zastávka na oblíbenou pláž Jupiter - jako oblíbená je slabé slovo, byly tam tisíce lidí a my se jen prošli a jeli hned pryč - tahle masovka pro nás není. Tak jsme nakoupili v kauflandu (tam byl asi zbytek lidí, co se nevešli na pláž, kam se na to hrabou naše obchody). Pak jsme si koupili u Hany v místní pekárně nějaké sladké (baklava) a slané pečivo (placinta se sýrem), pojedli ho v blízkosti další pláže, jež se ukázala později býti naturistickou/nudistickou - taky úplně nic moc pro nás. Takže koupání v Rumunsku si odškrtnout úplně nemůžeme. Ale jízda tady byla zážitek (troubení, přejíždění z pruhu do pruhu, absolutně nulová snaha někoho pustit, vedoucí k zacpání křižovatky, objíždění kolony po poli a mohl bych pokračovat).
Třetí zastávku jsme dělali až po přejezdu hranic do Bulharska, a byla spíše "kochací" u útesů, které tu jinak moc nejsou... Poté procházka u moře s etnovesničkou "Balchik palác" a už jsme jeli do Varny, profláklé mořské destinace. Ochutnali jsme zmrzlinu, kterou tu vážili na gramy a prošli pár základních bodů. Dali jsme si tu taky jídlo, protože nějaké teplo do bříška aspoň někdy potřebujeme. A pak už jsme jeli na pláž - doporučovanou "tajnou" přírodní pláž u Kamchi, kde se vlévá řeka do moře a je tam i nějaká rezervace. Lidí tam moc nebylo, voda teplá a pláž příjemně písčitá. Tak jsme načerpali síly. Teď spíme v obřím apartmánovém komplexu ve Slunečném pobřeží a je nám fajn.

09/08/2019

Dnes se až tak moc zvláštních věcí nestalo, ale jsme asi rádi. Ráno jsme vyklepali bláto z auta a vydali se na cestu ke Struveho geodetickému oblouku, tedy tomu nejjižnějšímu jednomu ze 265 triangulačních bodů (více info zde https://1url.cz/rMgV2) a pak už jsme přes jezera v deltě Dunaje směřovali k hranicím. "Vtipné" je, kvůli 3 kilometrům přejet přes Ukrajinu, Moldavii a Rumunsko, protože holt nemají ti dva přímou hranici (jedinou přirozenou hranicí je Dunaj, ale bez možnosti překročení). Ale vlastně díky tomu jsem mohl utratit poslední Rumunské LEI, které mi zbyly, takže se to dalo i takhle využít.
Na jedné hranici říkal celník, že mám jít za ním, tak sem vešel dovnitř, tam druhý celník ukazuje na židličku, že si mám sednout, sednu si a ptá se, jestli si to budu zadávat sám.. hrozně se u toho smáli. Až mi pak někdo u okénka (jiný řidič) anglicky řekl, že mám jít k okénku ze druhé strany, prostě si ze mě vystřelili (ale lepší, než když by mě zastřelili).
Na hranici s Rumunskem, když jsem moc nechápal, se pán zeptal jestli "english maybe?" a tam mi došlo, že jsme v Evropské Unii. Všechno jsme si řekli a já cítil konečně, že už bude jen líp. Dnešek byl ale hlavně přejížděcí, jedinou zastávkou byla asi Constanta, kde je budova starého casina a procházka po chodníku u moře.
Trochu překvapivá zpráva z ubytování ve stylu "kde jste, nemáme tu na vás čas celý den" mě trochu rozhodila, ale přežiju to. Na místě paní taky nic moc příjemná, ale není každý den posvícení. Místo křižovatek tu mají spíš kruháče a jsou trochu zběsilí, ale aspoň pro změnu můžu hlídat auta okolo (místo děr, což je fajn).
Teď spíme v blízkosti moře, kde bychom rádi zůstali ještě 2 nebo 3 dny (na různých místech).

09/08/2019

DEN SEDMÝ. Opět na Ukrajině. Oděsa je sice pořád to polorozpadlé ukrajinské město (všude mimo centrum), ale jinak to tu je turisticky asi nejobsazenější a nejvybavenější město dosud (což jsme ale čekali). Procházíme se přes pár vybraných bodů zájmu – budovu, kterou podpírají dva atlasové se zeměkoulí na zádech, „Old Oděsa Corner“, přes Vorontsovův palác a Řecký park jdeme do přístavu (kde se zrovna koná mezinárodní prodejní akce diamantů a drahých kovů, stejně jako openair koncert, ale všichni evidentně přišli pro to zlato, protože na koncertu ani noha – nebo možná to byla jen zkouška na večer, nevíme). Dost fouká od moře, lákají nás na speedboat a jiné kraviny, prostě turismus. Přes Potěmkinovy schody zpět nahoru, kde ční na podstavci uprostřed náměstí Kateřina Veliká, všude květiny, stromy a historické domy. Následuje Francouzský bulvár, Operně-baletní divadlo, dvě muzea a socha Puškina v parku, živá ulice Deribasovskaya a končíme v městské zahradě. Katakomby partizánů si necháváme „na příště“.
Teď se těšíme na výlet k tomu Černému moři – v kolonách projíždíme pomalu přes Oděsu směrem na jih a téměř kolem pobřeží jedeme několik desítek kilometrů do doporučené oblasti - Kurortne. U cesty tu všude prodávají ovoce (hlavně melouny, ale taky hrozny a broskve), tak u jedné paní zastavujeme. Platíme asi 80 korun za 6 broskví a 3 trsy velkých hroznů, čekali jsme to asi levnější, ale ve finále tady ty poslední rozměněné peníze stejně musíme utratit a ovoce je fakt sladké a dobré. Jsme u moře, konečně! Desítky metrů vysoké pískovcové břehy (skoro jak u Bzence, když plujeme Moravu, ale o dost vyšší) a po schodech dolů se schází k písčité pláži, která se táhne asi 5 kilometrů daleko. Trochu se namažeme, opálíme, posbíráme pár mušlí a jdeme zkusit vodu – no úplně nejteplejší není, ale na schlazení dobrý. Vítr dost fouká a tvoří vlny, takže na plavání to taky nebude, spíš jen poskakovat v těch vlnách. Kolem šesté nás vyhání sluníčko z pláže, protože se schová za ty vysoké břehy. Teď musíme urazit ještě 250 kilometrů na ubytování. Uff, cesty hrozné, samá díra, musím jet krokem, vybírat trasu s nejmenším počtem velkých děr a trpím. Pak se vedle cesty objevuje jedna, dvě, někdy 3 polňačky, kudy lítají Lady jak o život a tak to taky zkouším. Sem tam se objeví nějaký problém (kaluže bláta), ale dá se jinak jet aspoň 60. Pak polňačky mizí a je už jen ta hnusná rozbitá cesta, která se objíždí krajem. A já jedu podle toho, kudy vidím stopy, jinak to asi nejde. V jeden moment ale zajíždím moc ke kraji, zatočím doleva ale auto se hrne s blbým zvukem a nepříjemným náklonem doprava. Končíme mimo cestu. Sakra. Jenže auto se ale ještě dál sesune a koukáme napravo na vodu. Je to velký špatný. FAKT ŠPATNÝ. Vysedám nejprve já, na své straně k cestě, dveře lambo-style otvírám vzhůru. Pak opatrně vysedá přes moji stranu i žena - u ní to ani nejde a navíc je to nebezpečné. Vidíme, že jsme jen kousek od toho, aby se auto překlopilo na střechu (do toho močálu). Vytahuju kufry a věci abych auto aspoň odlehčil (nebo je zachránil od utonutí), drží se už jen levými koly pár centimetrů od kraje, taktak že nezahučí celé. Zastavuje starší pán (žigul), nedokáže pomoct ale čeká, zastavují druzí (renault mini-suv), aspoň se ptá na lana, a snaží se to vymyslet. Nešťastně tam postávám, čtvrté auto má kontakt na traktoristu, tak mu zavolá a za pár minut odjede. Jsme tam už asi hodinu, traktor nikde (dělají prej do tmy), dojedou další auta a tak tam v jednu chvíli stojí 5 aut, 10 lidí a snaží se vymyslet, jak nás z toho dostat. Nikdo si na to moc netroufá, protože riziko, že tam zahučíme při pokusu o vytažení, je velké. Nakonec za tlumiče a nápravy natahujeme lana do strany, které drží 4 lidi a táhnou směrem od vody k cestě, já za volantem se zařazenou zpátečkou a jeden borec v autě (VYTUNĚNÁ LADA) mě za kouli pomalu táhne tou stranou, odkud sem přijel. Popojedem asi 30 metrů vodou a pak přes velký hrb se mi podaří vyhrabat se z toho průseru. Utržený kryt motoru, voda na straně spolujezdce 10 centimetrů, z motoru smrad od spojky, auto od bláta. Ale auto žije a my také. HURÁ. Všem moc děkuju, podáváme si ruce a radostně hlučíme a troubí při odjezdu. Rozdávám 12 plechovek piva a 2 petky 1,5L a skoro nikdo si je nechce vzít, tak je dost přemlouvám. Vím, že ani zdaleka to není adekvátní odměna za jejich čas, snahu a pomoc, ale nic lepšího nemám. Loučíme se, hážu zpátky věci do kufru a… čeká nás ještě 150 kilometrů, přičemž je už 20:00. Trápíme se dalších 40 kilometrů na takové cestě, ale pak najedeme na nějaký lepší tah a až do cíle je krásná široká rovná moderní cesta, vlastně je od překročení Polsko-Ukrajinských hranic nejlepší cesta, jakou jsem viděl, takže to sypu 130 kmh, abych to aspoň ještě dnes dojel. Před půl desátou dojíždíme k ubytování, za sebou máme 2000 km celkem a jedno znovuzrození. Vždycky, když tady máme nějakou blbou připomínku, typu „doufám, že tady už nebude ….“ Tak JE! Vždycky nám to někdo shora omlátí o hlavu. Už jsme toho dobrodružství měli víc, než jsme chtěli. Silné kafe. Jdeme spát kolem jedenácté a máme radost, že spíme na posteli a ne třeba na kapotě nebo na silnici u močálu. Zítra jedeme zpátky do EU a basta!

09/08/2019

DEN ŠESTÝ. Snídaně s Italy u jednoho stolu a rychle pryč, i když víme, že se do této oblasti budeme dnes ještě vracet. Ale popořádku, přes most s tanky přejíždíme směr Kišiněv – hlavní město Moldavie. Tady je většina „turisticky zajímavých“ lokalit v blízkosti dvou parků, ale i tak nachodíme přes pět kilometrů. Pravoslavné kostely, vítězný oblouk, opera, parlament a pár dalších budov (architektonicky dost namíchané), procházka parkem a pak zmrzlina završuje náš zážitek. Na malém marketu kupujeme magnetku, pohledy tu nikde nejsou a na poště, kde konečně byl filatelistický stánek, mají inventuru, takže odsud asi taky nic nepošleme… Kupujeme aspoň sedmičku vína a doufáme, že přežije ty horka a bude se dát pít. Mají tu i budovu OSN, ale fotit se nedá (resp. dá, ale pak k vám dojde ochranka a musíte to před nimi smazat 😊 ).
Pak jedeme do Benderského opevnění, které už je opět v Přidněsterské republice… takže stres, co za překvápko zase bude - ale tady pán se samopalem umí dokonce trochu anglicky a přeje nám dobrou cestu (papíry a vše máme ok, takže se nezdržujeme). Prostě každý přechod a člověk je unikát. Do opevnění jsme měli platit „tourist price“ ale paní nám půlku vrátila (takže nakonec jako místní). Koupili jsme si za zbytek aspoň magnetku a pohled, poštu bychom tu hledali asi marně. V obchůdku slečna jen řekla suše, že nemá 3 rubly (ty jejich) na vrácení a tím to uzavřela, pohoda. Jinak žádné velké drama. Po prohlídce minimuzea historie a taky mučících nástrojů a po vyběhnutí schodů do věže s pěkným rozhledem na železniční most, vojenský areál, celý tento hrad a pláž u Dněstru v pozadí, jsme pojedli ve stínu Moldavské plněné pečivo Placinta (my říkáme zjednodušeně placenta) a vyrazili do Tiraspolu, hlavního města samozvané republiky. Hned na okraji je nějaký zavřený zábavní park, trochu mi to připomíná černobyl, ale cesty jsou tu dobré a v centru se dají vidět jejich hlavní pamětihodnosti – věčný oheň, památník vojákům, tank, parlament a ještě nějaká budova s vlajkama (jejich, Ruskou a těch dalších zemí typu Abcházie, Jižní Osetie a Náhorní Karabach), dvě muzea jsou zavřená a park je docela v rekonstrukci, takže to máme rychle za sebou. Ale je tady vidět, že budují a staví a snaží se (nevím, kde na to berou peníze a jak to v těchto zemích ekonomicky celé funguje, když je ani nikdo neuznává). Nakupujeme nějaké zásoby u Sherriffa za poslední rubly, protože co bychom s nima doma asi dělali, a jedeme pryč. Trochu máme obavy z přechodu odsud na Ukrajinu, ale taky to probíhá relativně v klidu. K večeru přijíždíme do Oděsy (ano, opět jsou tu kostky z 18. století, takže zážitek) a jdeme si lehnout v hostelu, kde jsou turisti z celého světa a slečna na recepci umí aspoň anglicky.

Jak jel Vítek do světa

18/08/2019

18/08/2019

17/08/2019

16/08/2019

15/08/2019

14/08/2019

13/08/2019

11/08/2019

10/08/2019

09/08/2019

09/08/2019

09/08/2019

Address

Telephone

Website

Alerts

Contact The Business

Shortcuts

Share