19/07/2024
UZBEKISTÁN, ČÁST 3.: SAMARKAND
Brigáda ve vlaku, adopce Singapurce, vodka s Uzbeky, zelený prášek, masáže a zažívací potíže
Zhruba dvouapůlhodinovou cestu do Samarkandu chci zkrátit společenskou hrou, ale se zlou se potážu. Na první kolo ještě kluci přistoupí, ale dál už se hlavně Milanovi hrát nechce. Nuda však netrvá dlouho, Ludvík objevuje nové online kasino, co dává 111 toček po 5 Kč zdarma pod podmínkou, že nahraješ pětikilo. Internet naštěstí funguje celkem dobře a za chviličku už oba točíme. Ludvíkovi to padá, já tolik štěstí nemám a za chvíli jsou pryč bonusové točky i nahraná pětistovka.
Z cesty zatím moc neuběhlo, tak nahrávám další litr, pak další, ale historie se opakuje. Nakonec to chci zaokrouhlit na -4000, ale omylem nahrávám tisícovky dvě a zdá se, že vlak bude ve výsledku o dost dražší, než jsem čekal. Pak to ale začne padat a najednou jsem skoro na svým.
Ludvík radí, ať neblbnu a vyberu, ale vím, že když dává, dává, a tak zvyšuju sázky a úročím zkušenosti. Bum bum, padaj vlci, bum bum, lovci s Wildama a najednou jsem +10k. Točím dál a dostanu se skoro na dvacku, ale Ludvík mezitím usíná, což bednu pochopitelně nasere a přestane dávat, nakonec tedy účet uzavírám na +15000 a dovolená je prakticky zaplacená. I Ludvík je příjemných pár tisíc v plusu.
Ani Milan nezahálel, jako úspěšný podnikatel už vydělávat nepotřebuje, o to víc ale touží po alkoholu a nachází na mapě pivovar s názvem Samarkand-Praga-Pivo. Na nádraží se chystáme objednat Yandex, když nás osloví slušně vypadající týpek, co právě přijel z Kazachstánu, a ptá se, jak se dostane ke svému hotelu. „Pojeď s náma, ale nejdřív jdeme na pivo,“ nabízíme. Singapurec, jak jsme se mezitím dozvěděli, souhlasí a brzy už se vezeme za tekutým chlebem.
Pivovar vypadá zavřeně, Singapurec chytil Milanovy manýry, a tak máme v partě najednou dva týpky, co se potácí po ulici a pořvávají na kolemjdoucí „gde pivo?!“ Pivo je pár kroků od nás v příjemně vypadající hospůdce, kde se okamžitě usazujeme a na stole nám přistávají čtyři zrzavá štěstíčka. Česká stopa je znát a při půlce dopitého piva už vrchní nosí na stůl další. Objednáváme i hromadu šašliků a nastává festival obžerství.
Vesele se bavíme, až se nás i Milan (kterej má očividně jen dva režimy, dělání ostudy, nebo nabádání, ať neděláme ostudu) snaží usměrnit, že bychom prostituci v Jihovýchodní Asii mohli řešit méně hlasitě.
„Jsme v hospodě a v hospodě se chlastá a řve,“ oponuji, načež se i Ludvík začne klonit na stranu Milana a vystrašeně tvrdí, že „na nás od okolních stolů všichni divně čuměj“. „Čuměj, protože jsme borci,“ nesouhlasím, ale vzhledem k tomu, že už máme docela upito a potřebujeme se ještě jet ubytovat, zvedám se a jako nejúspěšnější gambler platím útratu (i tak to za 16 piv a hromadu jídla nestálo ani litr).
„Otkuda vy?“ ozve se od vedlejšího stolu, když se zvedáme k odchodu, a záhy se ukazuje, že moje teorie byla pravdivá. Bohužel pro nás to znamená průser tak jako tak, protože po odpovědi, že z Česka (hospoda, pivovar a vlastně celá čtvrť patří Čechovi, co tu vaří Pulsar, celkem fajn pivo odvozené od Urquellu), začínají okamžitě nalévat panáky vodky. Začne to lítat jak facky v italské domácnosti a klopíme do sebe jeden panák za druhým.
Dobře se bavíme a už jsme se smířili s tím, že je jen otázkou času, kdy popadáme jak fotbalisti po kontaktu ve vápně, ale naštěstí jako první začnou odpadávat Uzbeci a tempo polevuje. Když se jim nepodařilo nás přepít, usedá největší z nich k prázdnému stolu a začne nás postupně vyzývat na souboj v páce. Když zlomí ruku i poslednímu z nás, začneme se potácet z hospody ven.
Ten, co je nejvíc mimo, si začne sypat do huby jakýsi zelený prášek. Chceme to taky vyzkoušet, ale přiřítí se hlavní boss, málem přitom spadne ze schodů a křičí, ať nám to nedává. Nakonec si dáme jen trochu a zbytek pytlíku dostáváme na cestu. Je to nakonec jen Naswar, něco na způsob snusu, akorát to není v sáčku, každopádně uspat to umí solidně.
Vyrážíme na ubytko, další z Ludvíkových low-cost špeků, a tak nás ani nepřekvapuje, když dorazíme na místo a dozvídáme se, že kvůli opožděnýmu příjezdu už je to obsazený a musíme někam jinam, kde je to dražší. S Milanem bereme věci do svých rukou a začínáme hledat hotel s bazénem. Ten je nakonec v nabídce přesně jeden, asi třikrát dražší než původní Airbnb, ale všichni cítíme, že si zasloužíme trochu luxusu.
Na recepci dorážíme v hodně podroušeném stavu a z konverzace s recepčním se zdá, že k bazénu se musí dojet taxíkem. Moc to neřešíme a jsme rádi, že zbytek hotelu vypadá dobře a můžeme si jít lehnout. Na dobrou noc si ještě s Ludvíkem sypneme trochu zelenýho prášku, což nás okamžitě oba sundá a spíme.
Milan se kolem pátý zvedá, že chce chlastat. Ludvík spí, mně je špatně, a tak vitální stařík vyráží do víru velkoměsta sám. Snažím se naladit fotbal, ale po pár minutách zápasu ČR s Portugalskem se přenos vypne a jdu radši blejt.
Milan se mezitím usazuje u hospody vedle Singapurcova ubytka, jehož adresu nám neprozřetelně prozradil. Leží však v kómatu na pokoji, a tak to Milan po pár hodinách popíjení vzdává a jde se projít po městě. Jeho zážitky mohu interpretovat pouze z jeho nesrozumitelného vyprávění a ještě nesrozumitelnějších zpráv, co v průběhu noci posílal buď nám nebo do hromadných chatů:
17:43: „T Ty čuráci chrápou a já tady vařím ty vole v Samarkandu zase sám nevařím ale pařím“
18:26: „Potomci chlastali s Uzbekama ale Ja jedu dal“
19:51: „Ty vole teď se vrhnu mrdá nebo v R ball šanci o mydlit ty vole ja ně natka oni si mysleli že jsem stejně starý jako oni“
– „Ono to překládá nějak h***o jsem tady“
– „Čekám u tý univerzity“
– „Jsou strašně hodný když jsem upadnul na přechodu“
22:01: „Už du“
22:05: „Už sem blíβko asi“
22:40: „Již piji méně“
23:01: „Čkejte již jdu“
23:15: *Fotka s pivem a random týpkama*
0:33: „Děkuji už jdu, jen co to dopiju“
0:42: „Jedu na masáže“
0:43: „Este musím zavřít krám zrada“
2:37: „Již jsem na cestě“
Dorazil někdy nad ránem úplně nadšenej, že tak dobrou noc dlouho nezažil. Druhej den samozřejmě zůstal v posteli, že mu je špatně a nikam nejde, v koupelně mezitím rozvěšený vypraný trenky a kraťasy. Na nic jsme se radši neptali a vydali se na prohlídku Samarkandu sami s Ludvou.
Hotelovou snídani jsme samozřejmě zaspali, takže jsme se najedli o kus dál, bohužel na jídlo se čekalo docela dlouho, a tak se konečný účet nakonec vyšplhal na něco přes 4000 a na Kingsbetu jsem si pak radši nastavil limity.
Pak Ludvík klasicky objednal tágo úplně někam jinam, než jsme chtěli, a mohla začít trochu prodloužená prohlídka města. Docela hezký, ale Uzbekistán je poměrně jednotvárnej, takže člověku přijde, jako by chodil pořád kolem těch samých budov. Navíc jsme byli taky dost pocuchaný, takže jsme už žádnou velkou zábavu neprodukovali.
Kupujeme cíga, normálně sice moc nekouřím, ale s cenou za 25 Kč za krabičku by byla abstinence známkou finanční negramotnosti. Navíc tu mají práskačky s různými příchutěmi, tak pečlivě vybírám. „Hmm, ‚til raka‘, ‚pal raka‘, ‚qon tomirlari‘, jak to asi chutná,“ dumám, a až u příchutě gangréna mi dojde, že si vybírám choroby.
Beru dva raky a gangrénu a přesouváme se k pohřebišti Shah-i-zinda, což je asi nejhezčí místo v Samarkandu plné zdobených mauzoleí. Slunce pálí, takže si u pítka polejvám hlavu. Voda šikovně steče i na kraťasy, načež se slunce schová a zbytek odpoledne vypadám jako pochcanej. Konečně máme prohlídku města za sebou a vracíme se na hotel. Jen co otevřeme, přivítá nás brutální puch linoucí se z koupelny a mrtvej Milan v posteli, co nemá ani chuť na pivo.
Jeho mlhavý popis nočního toulání městem, masáže a střevních potíží nás nadchne, a tak se vydáváme do ulic také. Potkáme stejnou partičku ochlastů před jakýmsi obchůdkem a dáme si opakovačku toho, co Milan zažil včera. Ludvík na masáž nejde, takže se mu vyhnou i zažívací potíže, já si to dávám all-inclusive a na hotel dorážím někdy v 6 ráno.
Druhý den opět opovrhujeme snídaní v ceně, Ludvík ani nevstává a my s Milanem se z důvodů vnitřně břišních bojíme sežrat cokoli rizikovějšího, protože nás čeká dlouhá cesta do Buchary.
