02/08/2023
Mali už dále nemá francouzštinu jako úřední jazyk, kterým byla od roku 1960. Pro někoho, kdo trochu sleduje události v této neuvěřitelně nádherné a na památky bohaté zemi, to ale určitě není překvapení. Nová junta, která se pod vedením plukovníka Goity chopila moci v roce 2021, se vůči Francouzům začala silně vyhrazovat už od počátku. Francouzské jednotky po letech přítomnosti opustily zemi a byly nahrazeny Vágnerovou armádou a chaosem a násilím, který se přelévá do so**edních zemí. Vývoj v Mali není v západní Africe ojedinělý, a odpor proti Francouzům silně narůstá i v jiných zemích.
Já bych dnes ráda něco napsala ne o tom, co se děje, ale jaké to má kořeny. Budu vycházet ze svého prastarého článku Violence as a tool, který se věnuje proměnám náboženského násilí v Maroku, Mauritánii a Mali v 19. a 20. století. Tři státy, podobné i vzdálené zároveň. Maroko, prastarý stát s dynastickou historií sahající k proroku Muhammadovi, Mauritánie, svět beduínů, prázdné místo na mapě spojené do jednoho státu a Mali, nesourodá země co do etnik, kultur i prostředí, spojující pouštní oblasti ovládané obyvateli pouště, nazývající sami sebe bídán (ar. bílí) a zelené jižní oblasti obývané takzvanými súdány (ar. černými). Bývalí otrokáři a bývalí otroci uzavřeni do jednoho státu. What could go wrong, right?
Islám je součástí světa západní Afriky od 8. století, zatímco ale Maroko bylo islamizováno v 11. a 12. století, jižní oblasti si udržely pohanské tradice, které se přenesly i do nové víry. Paralelní struktury ke státu vytvářeli svatí muži, marabuté, kteří zřizovali ribáty, opevněné školy a centra islámu, ovládali ekonomiku a několikrát v regionu získali vládu. Jejich islám v sobě snoubil místní tradice, netolerované v arabizovaných městech. Na těchto základech se v oblasti dobře uchytily súfijské řády – mystická společenství, jaká známe z celého muslimského světa. Nejdůležitější z nich byla Tidžáníja a Qádiríja.
V 19. století začali svou pozici v oblasti upevňovat Francouzi, kteří měli svou základnu v dnešním Senegalu. Marabuté, vedoucí v té době silné boje s místními pohany se sjednotili v boji proti Francouzům a vládě nevěřících nad zemí islámu. Anti-francouzské a anti-pohanské snahy zosobňoval nejvíce tidžáníjský vůdce Hadždž Umar Tall, jehož tažení proti pohanům začalo v roce 1852 a záhy se změnilo na boj proti Francii. Dodnes je místním hrdinou a kolem jeho domu je svatostánek. Jeho nástupci si přisvojili jeho rétoriku a sen vytvořit perfektní muslimskou vládu nad muslimskou západní Afrikou. Džihád (v tomto kontextu užívám slovo správně – pozvednutí meče za úsilím obrany muslimské země) sjednotil nejen místní muslimy, ale mnoho pohanů konvertovalo, aby mohlo bojovat proti Francouzům.
Francouzský postup do Mauritánie začal v roce 1905. Cílem bylo začlenit její pláně do Francouzské západní Afriky. Setkali se s tuhým odporem mnoha vůdců, z nich vynikal zejména Má’ al-Ajnajn, který decimoval jejich jednotky německými zbraněmi, které mu po marockém sultánovi poslal Vilém II. při své návštěvě Tanžeru. Má’ al-Ajnajn vyhlásil dokonce povinný boj proti Francouzům, což je vyděsilo. Ačkoliv byl v roce 1912 poražen, je dodnes národním hrdinou Mauritánie. Odpor marabutů byl zlomen ve 20. letech a začalo začleňování nebezpečných řádů do státního aparátu. Úplatky i ideologický nátlak udělaly svoje a řády, jejichž dějiny odboje proti Evropanům mají prastarou tradici, byly pacifikovány.
Francouzi začali měnit místní mocenské struktury tak, aby se definitivně zbavili opozice. Francouzská islámská politika (dobový termín) se orientovala i na šíření vhodných myšlenek mezi lidi za pomocí “svých” řádů a vůdců. Ideové vacuum bylo zaplněno také islámskými reformními hnutími z Východu. Ta byla západoafrickému regionu docela cizí. Azhařané (podle univerzity al-Azhar), salafisté, wahhábisté byli pro své pacifistické, a hlavně apolitické, učení Správou vítáni. Vítali je i místní obyvatelé, kterým se líbily myšlenky nacionalismu, které s sebou východní učenci přinášeli a také kritika nyní nyní nenáviděných bratrstev. Ne všude měli ale úspěch - z malijského Bamaka byli vytlačeni na sever, do pouštních měst jako je Gao, kde jejich myšlení zakořenilo mezi Tuaregy.
Francouzské koloniální panství se po 2. světové válce začalo rozpadat a vznikly státy západní Afriky. Nové státní útvary namalované podle náhodných čar v písku s kompletně překopanými mocenskými a náboženskými strukturami. Obrovské mocenské a také ideové vakuum se začalo plnit ze všech stran. Dříve apolitický wahhábismus se ideově propojil s qutbovským aktivismem, učením Hasana al-Banná a také s odporem proti Západu a kolonialismu a zejména se Saúdským kapitálem. Nespokojení obyvatelé severu, Tuaregové, frustrovaní zoufalou ekonomickou i společenskou pozicí, v jaké se ocitli, se nepřestávali bouřit a přímo na ně, stejně jako na statisíce jiných zoufalých lidí, cílilo šíření nové aktivní ideologie. V 80. letech, v době, kdy muslimský svět zažil vzedmutí radikalizace se severní Mali začalo hroužit do chaosu a začala se objevovat masivní podpora teroristickým organizacím – vycházejících ze stejného učení, které bylo nedávno vítáno coby nástroj pacifikace. Obyvatelé pouště zbrojení plukovníkem Kaddáfím začali hlásat zavedení šarí’i či se přidávali ke skupinám bojujícím například v nedalekém Alžírsku. Jako zbraň proti zradikalizovaným lidem inspirovaným momojiné wahhábismem se začal využívat…súfismus. Bratrstva se stala spojenci státu v boji proti nově vyhlášenému džihádu a Maroko na spolupráci s bratrstvy, která zatratilo, postavilo svou novou náboženskou politiku, se kterou sklízí po Africe úspěch. Své duchovní, učící umírněný súfijský islám dodává Král i do Francie.
Určitě je mnoho důvodů, kvůli kterým západní Afrika kritizuje a odmítá Francii. Zničení funkčních společenských, náboženských, ekonomických i politických mechanismů společnosti Sahary, jehož jen jednu zjednodušenou stránku jsem tu demonstrovala, vytvořilo selhávající a selhané státy, které jen horko těžko hledají základy, na kterých by mohly stavět, by mělo být na prvním místě kritiky.
