12/12/2023
Vždycky, když se o mou pozornost pere hned několik velkých projektů zároveň, je to cvokárna. V poslední době si podezřele často říkám, jestli přece jen už není na čase trochu zbrzdit a především se přestat zbytečně upínat k vlastní příčetnosti. Jestli bych si raději neměl ještě víc rozcuchat vlasy, obléct zvířátkové pyžamo, vyladit tik v oku a dobrovolně se přihlásit v nejbližším blázinci…
Pak mě ty slabší chvilky přejdou a uvědomím si, že mi beztak straší ve věži už dávno, jinak bych se do většiny z těch věcí nikdy nepustil.
Jen abyste tušili, o čem mluvím, zde je malá ukázka, co bych chtěl (a měl) v nejbližších týdnech a měsících zvládnout:
Pokračovat v rozjezdu Za horami ve velkém. Do teď jsem to jen šolíchal. Dlouhodobým cílem je čtrnáctidenní frekvence - znovuoživeného podcastu, čím dál tím oblíbenějšího newsletteru i klasických článků. A do toho se taky snažit, aby celý projekt začal ekonomicky fungovat a neběžel jen na vzduch a pevnou vůli. Nezdá se to, ale jestli tohle tempo zvládnu, můžu si podat ruku s chlapci z Kobry 11.
Přestěhovat se. Trochu omylem jsem se stal spolumajitelem nemovitosti, kam se v lednu budeme spolu s Lídou, zvířectvem a strašlivou spoustou krámů přesouvat. Při tom se musím jiné strašlivé spousty krámů taky zbavit, zvládnout všechny byrokratické radosti a skamarádit se se sousedy.
Mít z čeho platit hypotéku. Do teď to byla s financema vlastně sranda, ale teď mi začíná dospělý život v plné parádě: Pár desetiletí nervozity, jestli mi na dveře jednou nezaklepe někdo, kdo mi vysvětlí, že ty dveře už tak nějak nejsou moje. Asi jsme si ve dvanácti tu dospělost všichni představovali malinko jinak :D
Ukočírovat náš tým Brno Ultimate Frisbee Underground - BUFU, aby zvládl růst i rozvoj, aby to pořád všechny bavilo a abychom třeba jednou mohli oslavit pár desetiletí existence. Založit sportovní tým je rozhodně ten těžší způsob, jak si najít kamarády a spoluhráče pro svou oblíbenou hru, ale rozhodně je to zajímavý podnik. Máme tam skvělé lidi a věřím, že to s nimi ještě bude jízda.
Připravit pár pořádných výletů po železnici. Jestli předchozí věci vypadají jako velké sousto, tak podnikat cokoliv s VlakFestem je výzva přímo gargantuovských rozměrů. Asi trpím nějakou formou Stockholmského syndromu, ale nějak mi tahle parta šílenců v čele se zakladatelem Albertem, který se nebojí poslat se mnou 400 lidí po kolejích do Neznáma, přirostla k srdci. Takže to po roce odpočinku vypadá, že spolu příští rok vymyslíme pár hezkých skopičin.
Dopsat knihu Jak na přechody hor. Myslím, že pár mých blízkých lidí už nesnáší větu “nemůžu, píšu”. Připadám si jako běžec dva kilometry před cílem horského ultramaratonu - tak blízko, a tak daleko zároveň. Neboj, Jakube, bude to bestseller, musíš věřit :)
A při tom všem nezapomínat na kamarády, ženu, život...
Když to tak po sobě čtu, je mi jasné, že příští rok touhle dobou
- se buď podívám zpátky, otřu si čelo a řeknu si: “Ty vogo, slušná jízda”;
- nebo mě najdou v hlubokém lese někde na stromě.
Tak mi držte palce a já jdu ještě na chvíli psát :)
P.S.: Jaké projekty teď vyplňují váš čas a hlavu? U čeho se nemůžete dočkat, až si to budete moci přesunout do kolonky “splněno” nebo “běží a funguje”? :)