22/05/2024
26.5. končí výstava Pabla Diserense v Igloo v Jihlavě.
k těm zvukovým instalacím, které jsem tam připravoval tři roky pokud vím žádná recenze nikdy nevyšla. Z Artalku mi jednou tvrdili že o zvukové výstavě udělají fotoreportáž.(sic).
k výstavě Ebbing Ice Lines of the Low Arctic jsem napsal tento sloupek:
Ultima Thule / Poslední útočiště – Pablo Diserens a mluvící ledovec v Igloo.
Do zvukové podzemní galerie Igloo, (neboli v češtině iglú) dorazila po několika letech konečně severní nepohoda v podobě zvukové instalace a fotografií Pablo Diserens. Materiál pro dvacetiminutovou kompozici nahrával sice „jen“ v severním Finsku a na ledovcích Islandu a nikoliv na Dalekém Severu, nebo v Antarktidě, ale protože v místních středoevropských šířkách se pomalu mráz, led a sníh stávají čímsi drahocenným až exotickým, využiju příležitosti k otázce: jak se nás otázka vzácnosti zimy a sněhu dotýká?
Na úvod k názvu sklepního prostoru, který zvukové instalace hostí: půdorys sklepního prostoru je ve skutečnosti čtvercový, ale jeho valené klenby mohou skutečně připomínat iglú.
Jak známo, iglú je kopulovité přístřeší, které si ze sněhových bloků jako provizorní domov na Dalekém Severu staví, nebo stavěli kanadští Eskymáci během dlouhých zimních měsíců. Přespávali tam když se vydávali na lovecké výpravy a v inuitském jazyce znamená iglú prostě dům či domov. Součástí iglú je úzká chodba nebo předsíň, kudy se leze dovnitř, zabraňující tomu, aby mráz, případně lední medvědi snadno pronikali do rotundy. Ta je někdy vybavena okny vyrobenými z tenkého ledu. Sníh kupodivu dobře tepelně, ale i zvukově izoluje a teplota uvnitř iglú může prý vystoupat i na pár i stupňů Celsia nad nulu, protože těla nájemníků vzduch vyhřívají. Teoretik médií Marshall McLuhan jako skutečný technologický determinista dokládal, že příčinou kulatosti inuitské architektury byla vlastně technologie malých bubnových kamínek, které si sebou Inuité vozili na saních. Ale onu kulovitost, či sféričnost spojoval hlavně z nomádským způsobem života a s tisíciletími orální kultury, která se obešla bez psaného slova. „Lidé žili v oblých, sférických domech až do doby, než se usadili a zaměřili se na organizaci práce.
Antropologové někdy poukazují na proměnu od kruhu ke čtverci, aniž by se ovšem pokoušeli zkoumat důvod, proč k tomu došlo. A tady může mediální analytik antropologovi pomoci, přestože takové vysvětlení nebude pro někoho, kdo žije ve vizuální kultuře příliš zřejmé... Typy prostoru jako je stan, vigvam, iglú, nebo jeskyně nejsou ve vizuálním smyslu „uzavřené“, protože sledují dynamické siločáry jako je koule nebo trojúhelník a jde o modely prostoru odpovídajícímu akustickému konceptu skutečnosti.“ Teprve elektronická média nás (podle McLuhana) vrátila zpět k akustice, k nomádství, do zvukového univerza echa a ozvěn a zvrátila onu nadvládu vizuality, perspektivy, pravého úhlu, rovnoběžek, úseček, euklidovského prostoru, knih, psaní a bankovních úvěrů, které od počátku renesance západu dominovaly. Architekt a futurolog Buckminster Fuller nebo vizuální umělec Mario Merz jako věrozvěstové nové sférické epochy lidstva zmíním jako doklad opravňující tuto teorii.
Polární pásma, kde většinu roku vládne bílá barva, případně kombinace bílé a modré, nebo černo-černé, jsou krajiny, kde si bez stavebního povolení postavíte vlastní iglú, které vás uchrání před nepohodou, medvědy a mrazem. A navíc se nacházíte uprostřed neuvěřitelně bohaté zvukové krajiny - v místech kde kvůli chladného slunce a nízkých teplot skoro nic zeleného neroste, téměř nic živého neběhá. Hladové oko si na příliš podnětů nepřijde a musíte proto nastražit uši.
Donedávna byly polární a subpolární pustiny Arktidy a Antarktidy zbytkové oblasti terra incognita, kde drsné meteorologické podmínky lidem ztěžovaly, aby je ovládli, kolonizovali a využili ke svému prospěchu. Nicméně všechno se rychle mění a ani pustiny na Dalekém Severu a Jihu se lidem nakonec neubránily. Příznaky klimatických změn jsou tam stejně alarmující jako na pacifických ostrovech, protože se oba póly oteplují skoro čtyřikrát rychleji než jinde. Velká část oceánských i pevninských teritorií, které pokrýval led po dlouhá tisíciletí celý rok, jsou teď během léta často bez sněhu a ledové vrstvy. Otvírá se šance pro severskou houževnatou vegetaci, která pohlcuje víc slunečního světla a vzduch se proto začíná oteplovat. Mizející led způsobí že v letní sezóně se plocha průhledné vody v oceánech rozšiřuje a dochází i tam k silnějšímu pohlcování slunečního svitu a tepla. Sluneční paprsky pronikají v mělkých oblastech ke dnu a spouští dříve kvetení fytoplanktonu a teplota horních vrstev oceánu roste a tím se mění nejen celý potravní řetězec, ale také velice složitá dynamika oceánského proudění, zajišťující relativní stálost klimatického systému planety.
Nízké teploty, tedy nízká intenzita slunečních paprsků během zimní sezóny způsobují, že v arktických a subarktických oblastech se na povrchu s organickým životem setkáme spíš zřídka. Panuje tam po většinu roku tma.
Severním arktickým mořským i pevninským krajinám vládnou glissanda skučení větru, případně perkuse burácení tříštících se mořských vln. Začátkem února se na severní hemisféře začne nad obzorem objevovat bledé slunce, sněhová pokrývka taje, tenčí se led a na moři i na pevnině propuká krátká a bouřlivá jarní sezóna. Během dvou týdnů se u ledovcových řas spustí fotosyntéza a sluneční paprsky nastartují rozkvétání rozsivek a fytoplanktonu. Jde o proces, kdy rostliny do sebe vážou uhlík a produkují kyslík a zajišťuje tzv. uhlíkový cyklus, udržující stálé množství oxidu uhličitého v mořské vodě i v atmosféře. Vzniká největší úložiště uhlíkových emisí biosféry. Mořský fytoplankton polárních pásem v pravidelných ročních cyklech vyrábí asi polovinu množství kyslíku, na kterém je člověk a jiné organizmy odkázány.
Politici i klimatičtí vědci a ekologičtí aktivisté zmiňují hranici dvou stupňů Celsia, kdy bychom snad mohli proces oteplování zastavit či dokonce zvrátit. To platí pro velkou část planety, ale podle mnoha odborníků bude „bílý kontinent“ v krátké zůstane pravděpodobně mimo zimního období bez sněhu a ledu. Prý už nemáme šanci ten proces ani zastavit, ani změnit. Nebezpečné stoupání hladiny světového oceánu bude jen začátkem toho, co nás v blízké budoucnosti asi čeká.
Skoro 99 procent sladkovodního ledu je uloženo v obrovských ledových příkrovech polární a subpolární Antarktidy a Grónska. Souvislé ledové pláty kontinentálního zalednění jsou silné až 3 km a jejich stáří dosahuje někdy 40 000 let. Okraje ledové zóny lemují “výtokové ledovce” a „ledovcové řeky“, přepravující obrovské masy tajícího ledu k oceánu. Ledovce - podobně jako horniny - jsou vynikajícím depozitářem planetární paměti. Jsou to gigantické ledové forenzní archivy, ukrývající fyzikální i chemická data a další svědectví o všem, co se v průběhu holocénu na planetě událo.
Napůl tekutý, ustupující a zmírající ledovec šeptá zvláštními kypivými jazyky, jejichž rozmanitost a tonalitu lze jen těžko zachytit objektivem kamery nebo fotografického přístroje. Diserens je jedním z mnoha výzkumníků - umělců a přírodovědců, kteří se řeči tajících ledovců, zde konkrétně v severním Finsku a na Islandu pokouší naslouchat, porozumět jí a předat dál.
Shodou okolností od dubna v brněnském Domě umění výstava probíhá výstava „Beyond the Sound“, kde mimo autory jiné vystavuje prostorovou zvukovou instalaci norská umělkyně Jana Winderen. Instalace Jaro v okrajové ledové zóně nabízí výjimečnou možnost poslechnout si ukázky zvukových krajin Barentsova moře v oblasti Špicberků a směrem k Severnímu pólu. Sedmi kanálová instalace zprostředkuje zvuky pohybujícího se praskajícího ledovce, volání tuleňů, keporkaků i kosatek, hejna lovících a třoucích se tresek tmavých nebo korýšů, nejrůznějších živočichů. Jejich život je závislý na jarním kvetení mořského planktonu. „Okrajová ledová zóna“ je ekologicky zranitelné pásmo v prostoru mezi otevřeným oceánem a pevninským ledovcem. „Při práci na této instalaci jsem se inspirovala představou plovoucího mořského ledovce, který se pohybuje z východu na západ a je plný nejrůznějších zvuků. Aby byly slyšitelné pro i člověka, „vylovila“ jsem zvuky z oceánu a přenesla je na pevnou zem.“
Tyto polární oblasti se na první poslech mohou nám středoevropanům možná zdají nejen pusté a nehostinné, ale hlavně vzdálené. Ale: jeden z pravděpodobných důsledků postupující klimatické změny spočívá v tom, že subarktický region v nějakém časovém horizontu může stát posledním útočištěm zbytků lidské populace, ustupující před suchem a vraždeně vysokými teplotami, panujícími v kdysi mírném pásmu.
foto: Pable Diserens
