21/08/2022
Dobytí Šumavy
Ant. Bašta (1885-1922) byl pražský rodák, národnostně velmi silně založená osoba; v r. 1904 vstoupil do služeb N.J.P (Nár. Jednota Pošumavská). Zabýval se zejména hohenzollernským Štockem na Vysočině. Příspěvek byl publikován ve Věsníku N.J.P. v r. 1921.
Je autorem mj. prvního „Turistického průvodce Šumavou“, vydaného N.J.P.
Jako velký znalec Šumavy napsal mnoha zajímavých článků s dobovou šumavskou tématikou. Po převratu v r. 1918, krátce působil ve Státním pozemkovém úřadu.
Citovaný v příspěvku, Vácslav Vlček (1839-1908), je autorem knihy „Černé jezero, románu mladého srdce“, jehož poutavý děj se odehrává rovněž na Železnorudsku, mj. kolem známé Jezerní myslivny. Kniha je digitalizovaná, původně byla publikovaná na pokračování ve Vlčkově Osvětě. Určitě se bude líbit zejména mladým ženám a dívkám.
_______________________________________________
Ofensivní název tohoto článku nesváděj shovívavého čtenáře k domněnce, že autor, chce organisovati ozbrojené sbory proti německým horalům, obývajícím ony lesy, které pokrývají rulový a žulový trup staré matky Gabrety.
Autor jest veden myšlenkami zcela mírumilovnými a dokonce estetickými, jak se čtenář dočte z dalších řádků. Ovšem, jak u něho ani jinak býti nemůže, jest jeho mírumilovnost podšita červenobíle a estetické sklony jeho dokonce červenomodrobílé.
Začněme z kraje, jak turisté začínají svou pout po Šumavě. Plešenské jezero, vrásčitá jezerní stěna a na temeni jejím vysoký, ostrý jehlanec. Dílo přírody? Nikoli! Dílo lidských rukou. V této liduprázdné poušti ve výši 1 311 metrů nad mořem sešli se lidé, kteří ze žulových balvanů po temeni Plechého rozesetých natesali obřích kostek, pak je stmelili ve vysoký jehlanec a místo kdysi mrtvé a němé promluvilo. Ústy vlastními? Řečí svou vlastní? Nikoli! Ústy rodáka z Horní Plané, německého spisovatele, z jehož děl vtesány jsou věty do žulového jehlanu. Temeno jezerní stěny plešenské mluví k tobě, synu této země, německy. Nemusilo tak býti. Mohl zde státi památník český. Ale v roce 1876, kdy jehlan stavěn, nevědělo se u nás o Šumavě skorem ničeho. Po vesnicích hrál mladý Kopecký krvavé hry „Loupežníci v českých lesích“, kterýmižto lesy míněna Šumava (titul jest z německého „Die Räuber im Böhmerwalde“) a nesloužil tím valně propagaci šumavské turistiky.
První vnikli do nitra Šumavy Vrchlický a Heyduk, za nimi F. A. Šubrt, který také účinnou svou propagací dal základ české šumavské turistice. V té době (letech osmdesátých) byly Pláně a Paseky mezi Zdíkovem a Kvildou ryze české a jen ruku stisknout potřebovaly. Poněmčily se německou školou jen proto, že jsme o nich nevěděli. Dnes známe už každý kout Šumavy. A známe také ona místa, která dle příkladu Jezerní stěny plešenské čekají, až přijde ten, kdo jím ústa rozváže a dá jim promluviti svým jazykem. Kdo přijde dříve, ten vtiskne jim svou řeč, ten jich dobude. Budeme prvními či posledními?
Sejdeš-li s plešenské jezerní stěny ať přes Třístoličnou k Světlickému stavu, nebo k jezeru a odtud neschůdnou sice ale tím romantičtější roklinou Jezerního potoka, zastavíš se u pozoruhodného díla lidského ducha a rukou. Svodnice.
Tak nazývá se průplav dřevní, počínající na svahu Třístoličné, obcházející celé pohoří plešenské a spojující povodí severomořské s černomořským. V délce 57 a půl kilometru nese průplav své vody a vůle člověka zjednala mu cestu nitrem hory Plavče, zbudovavši zde tunel 420 m dlouhý. Ve chvílích, kdy pařížský lid hnal útokem na tvrdé zdi Bastilly, roku 1789, roku francouzské revoluce, zde v hlubokých a neschůdných lesích podnikaly tvrdé paže českých dělníků mohutný útok práce, útok, který neničí a neboří, ale který buduje a tvoří.
Zde stojíme na břehu Svodnice, nad dílem lidí přes sto let mrtvých a nikde upomínky na tyto dobyvatele Šumavy. Což jest zde, v kraji žuly, nouze o balvany? Jeden by stačil. Postavil bych jej na břeh průplavu a vtesal do něj nápis na pamět budovatelů Svodnice. Nikoli na pamět šlechtice, který platil mzdu, nikoli na pamět toho, kdo z krumlovského zámku stavbu řídil, ale na pamět skutečných pracovníků od inženýra až po rozvažeče štěrku. Dílo jejich mlčí o svých původcích. Dejme mu promluviti!
— Prameny Vltavy! Jaké jsou, čtenáři, tvé představy o nich? Naslouchal jsi zbožně nádherné symfonické básni Smetanově „Vltava“, četl jsi pěknou knihu Chalupného o této řece, znáš nadšenou ódu Heydukovu a blížíš se proto se zatajeným dechem k místům, kde se rodí nejkrásnější česká řeka. Jaké zklamání! Zpustlý lesní kout, místo přirozeného pramene jímka kdysi vyzděná, dnes zbažinělá, snad skutečný pramen Vltavy, snad nikoli. Máš pocit nejistoty. Místo mrtvě mlčí a ty chceš, aby k tobě mluvilo, aby se k tobě hlásilo, aby ta prýštící zde Vltava hlásila se veřejně a hlasitě k sobě samé. A opět chtěl bych zde v této pralesní samotě viděti veliký žulový balvan, jehož nápis by mluvil k tomu, kdo sem vstoupí. „Velikému opěvateli Vltavy, jemuž jedinému bylo dopřáno slyšeti tajemný hovor této řeky.“ Tímto nápisem v balvan vtesaným chtěl bych uctíti paměť Bedřicha Smetany u kolébky řeky, která jej nadchla k nesmrtelnému dílu. Kdo pomůže přivaliti balvan?
— Četl jsi, čtenáři můj, šumavské romány Klostermannovy? Chtěl bys pohleděti tváří v tvář kraji, o němž ti Klostermann vyprávěl? Tož za mnou ze Sušice přes Rejštejn k ústí Křemelné a odtud dále překrásným Povydřím ke Slavníku (Windischberg) a Otihlavě (Antigl). V právo i v levo za skalními srázy vysoko na horských pláních jsou horalské statky a chaty, v nichž vyvíjel se ději Klostermannových povídek a románů. Cesta po břehu Vydry, nejkrásnější šumavská cesta vede tě Klostermannovým krajem. Chtěl bys té cestě dát jméno, přemýšlíš a připadáš na totéž jako já a četní jiní se mnou: Cesta Klostermannova. Ale tobě nestačí, že sám ji tak nazýváš a že ji tak zovou jiní. Chtěl bys, aby tento křest byl proveden slavnostně za burácení vyderských vodopádů a ostrým dlátem do žulové stráně nad cestou, kde by toto jméno bylo vtesáno a volalo naší řečí ke všem, kdož tudy procházejí myslíce na Klostermanna či jen na svou radost nebo stesk. Cesta pod Otihlavou zanikne, ty přeběhneš svěží louky u Otihlavského dvorce, po můstku vystoupíš ke Vchynickému průplavu, dojdeš Modré a dále ke hranici proti toku horní Otavy kráčíš na Březník (Pürstling). Stojíš tváří v tvář hájovně, v níž se odehrál Klostermannův román „Ze světa lesních samot“. Ty to víš, ale tisíce jiných neví, že tato šindelová hájovna jest v české literatuře zvěčněná perem romanciera Šumavy. Pro tyto tisíce jiných bude ona červenobílá tabulka, kterou spolu, čtenáři, přibijeme letos na průčelí hájovny a na níž bude tento nápis: Pod tímto krovem odehrál se děj Klostermannova románu „Ze světa lesních samot.“ Dnes březnická hájovna mlčí; pak bude mluviti řečí daleko slyšitelnou a naší.
— Od Jezera plešenského k Černému a Čertovu jsou tři dny cesty, ale my tuto vzdálenost překonáme rázem. Jdeme nádhernou horizontální cestou a nemůžeme se nasytiti překrásnými výhledy na jezero. V duchu, vděčíme za tyto rozkošné chvíle tomu, kdo zbudoval onu geniálně založenou cestu. Kdo to byl? Až se nám podaří upevnit i na rulové skále nad Černým jezerem nápis „Komárkova cesta“, němá skála promluví a dosvědčí, že tvůrcem cesty, té byl Julius Komárek, lesmistr bystřického panství, jenž dovedl si ve službách Hohenzollernů zachovat svůj český charakter i pracovati otevřeně ve prospěch české turistiky. V době, kdy ještě Komárkových cest nebylo, bývalo za léta živo v Jezerní myslivně. Zde se rodila šumavská turistika. To byla stanice na cestě k Jezeru a na Jezerní Horu. Zde byl Vrchlický, Heyduk, Vlček a stará pamětní kniha myslivny mohla by prozraditi další odvážlivce let sedmdesátých a osmdesátých. Mladý šumavský turista neví, čím byla Jezerní myslivna poutníkům do nitra Šumavy a poněvadž tento mladý muž samozřejmě čte jiné autory nežli Vácslava Vlčka neví také, že tento tvůrce první české r***e napsal sladkobolný román „Černé jezero“, jehož děj klade sem do Jezerní myslivny, na břehy jezera a Jezerní Horu. Knihy „starých pánů“ se dnes nečtou, ale pobyl-li kdo v těchto místech, rád sáhne po Vlčkově „Černém jezeru“ a přes to, že jest zapřisáhlý modernista, trpělivě přečte aspoň ony pasáže, které jednají o myslivně a jejím okolí. A s trpělivostí když dočetl, řekne jistě se mnou: „Sem do čela Jezerní myslivny dáme tabulku s nápisem „Tento dům jest dějištěm románu Vácslava Vlčka Černé jezero“. Zamlklá Jezerní myslivna promluví, český chodec půjde kolem, přečte nápis a; hlavou zakývne jako díkem za pozdrav pronesený v jeho mateřštině.
– Nesčetná jsou místa na Šumavě, která chtějí promluviti a čekají, až jim ústa otevřou. Jděmež proto od místa k místu, pátrejme, co chtějí a mohou nám říci a vtiskněme každému z nich řeč svou, svůj vlastní jazyk. Tak dobudeme Šumavy nikoli sice hmotně, ale duchovně a ona bude naše i tehdy, když pod střechami na jejích úbočích bude dále hlaholiti tvrdý bavorský dialekt.
