Acord

07/07/2016

DOVOLENÁ NA MALTĚ

Tak dlouho jsme tvrdili, že jedeme „na maltu“, když jsme jezdili postupně budovat naší chalupu, až se to konečně podařilo a na tu opravdovou Maltu, jsme skutečně vyrazili. Už z letadla užasle hledím jak z moře ostře vystupují útesy pobřeží jakoby někdo pode mnou zvětšil plastickou mapu. Jen zeleň se kamsi vytratila a vidím pouze různé odstíny hnědé barvy. Přesto je Malta zajímavá spoustou historických památek, především chrámů a menších či větších kostelů. Cestovat se dá autobusy, které nemají pevně stanovený jízdní řád, ale jezdí poměrně často. Do hotelu jsme dorazili v noci, žízniví, ale voda z kohoutku je teplá a mírně slaná, takže se pít nedá. Ostatně Malta je známá svým nedostatkem pitné vody, v podstatě se používá mořská voda z odsolovacích zařízení. Ale to náš problém neřeší, takže vyrážíme do nočních ulic, sehnat něco k pití. Ulice jsou osvětlené jen velmi sporadicky, ale náhle zahlédnu svítící automat se známým nápisem. „Konečně se napijeme!“ rozzářím se, když vhazuji do automatu příslušné mince. Úsměv mi však ztuhl na rtech, když z automatu s ohromným rachotem vypadla zazátkovaná láhev coly. Žádný kelímek, jak jsem doufala, ale v tu chvíli pro mě nedobytná láhev. A podobných překvapení na nás číhalo víc. Ráno jsem se cestou k moři přesvědčila, že palma ve velkém květináči před naším hotelem je zřejmě jediná palma na ostrově. Nevím, proč jsem si pod dojmem obrázku v katalogu cestovní kanceláře představovala, že se budu procházet palmovými háji. To na Maltě opravdu nehrozí. Zeleně je opravdu velmi málo a navíc ke stavbám se používá místní vápenec, který dělníci zabrušují a různě upravují o čemž jsme se přesvědčili v blízkosti našeho hotelu. A proto i auta trpící nedostatkem vody k jejich umytí, pokrývá vrstva všudypřítomného bílého prachu. Moře je však jako všude ve Středomoří nádherné i když se do vody noříme ze žebříku z betonového mola. Malťané jsou vstřícní a anglicky se domluvíte všude, je to druhý úřední jazyk a tak i díky nim jsme si užili příjemnou dovolenou. Přesto, když se naše letadlo snášelo k přistání v Praze povzdechla jsem si při pohledu na zelené lesy a louky pod námi: „Bože ta naše zem je krásná...“

11/05/2015

ŠVÝCARSKO – ZEMĚ ZASLÍBENÁ
Projeli jsme Německem, cípkem Rakouska přes Lichtenštejnsko a konečně vjíždíme do Švýcarska. Koupit si dálniční známku či nekoupit? No rozhodně koupit, zjistili jsme záhy. Jedeme po solidní silnici, která se náhle změní v dálnici a zase naopak, projíždíme několikakilometrovými tunely a obdivujeme nádhernou přírodu. Dorazili jsme do Luzernu, prošli se přes Kaplový most (nejstarší zakrytý dřevěný most na světě), jehož část zakrátko po naší návštěvě shořela, ale dnes už je podle přesné dokumentace obnovena. Ve městě by měla bydlet moje spolužačka a tak vylovím z kabely adresu, kterou jsem získala na jednom z třídních srazů. U domu oslovíme vycházejícího muže, ale kroutí hlavou, že nezná. Ale hned reaguje, že manželka je daleko lépe orientovaná. A tak se zakrátko skláníme nad stolem s roztaženou mapou města, kde se nám ochotná Švýcarka snaží ukázat cestu k nově postavenému domu mojí spolužačky Hany. Loučíme se s přátelským manželským párem, když nás pán zarazí: „Pojeďte za mnou, já vás tam dovedu.“ Opravdu brzy nacházíme dům, ale opět bez výsledku. Nikdo není doma. „Koho hledáte?“ ptá se ochotná sousedka a hned nás zve dál, že má na Hanku telefon, že si jen vyjeli nedaleko do hor. A já konečně v telefonu s úlevou slyším na svůj česky pronesený dotaz rodný jazyk. Vrací se kvůli nám domů, my však po krátkém, ale milém setkání putujeme dál. Ještě toho chceme hodně vidět - Jungfrau, Matterhorn a další úžasné velikány i rozlehlé horské louky s kravkami se zvonci, tak jak jsem to znala z obrázků. Procházíme se po bleším trhu i luxusních obchodních arkádách v Ženevě, přes Francii objíždíme Ženevské jezero, projíždíme horskými průsmyky a šplháme po silničkách mezi vinicemi, které se nepochopitelně daří obdělávat i na neuvěřitelně strmých stráních. Zažíváme chlad ledovců ve vysokohorských průsmycích i teplý fén vanoucí z hor na švýcarsko-italském pomezí. Úžasná a nádherná země, která je však zemí zaslíbenou především díky jejím příjemným, zdvořilým a ochotným obyvatelům. Zájezdy na nejkrásnější místa Švýcarska najdete na stránkách www.caacord.cz.
Příště: Dovolená na Maltě

03/04/2015

TAK KONEČNĚ ZÁPAD
V Evropě se začínají lámat ledy, „perestrojka“ je v plném proudu a my jsme konečně získali vízum na návštěvu přítelkyně v tehdy Západním Německu. Odjíždíme plni očekávání, ale v době, kdy se nám ani příliš nechce, protože listopadové dění roku 1989 je v plném proudu. Zdá se, že tuhý režim konečně povoluje, předsedou vlády je sice jmenován komunista Adamec, ale vyjednává s disidenty, což je neuvěřitelné. Je začátek prosince, ale každý den je plný nových událostí... Ale nebudeme daleko, jen v Bavorsku a tak i tam sledujeme denně televizní zprávy... S údivem se dozvídáme, že předsedou vlády už není Adamec, ale jakýsi Čalfa, ale jinak hlavně s přáteli prožíváme úžasnou adventní atmosféru v Regensburgu, Pasově a dalších bavorských městech. Nelze však přehlédnout nekonečné proudy českých aut u všech prodejen s elektronikou. Češi hladoví po počítačích, přehrávačích všeho druhu a dalším zboží, léta nedostupném na našem trhu, doslova zaplavují všechna parkoviště. Jak všichni tak rychle získali výjezdní doložky? To pochopíme teprve při zpáteční cestě, když nám na hranicích uniformovaná pasová kontrola jen mávne a k našim předloženým výjezdním doložkám, jen prohodí:“To už nepotřebujete, to bylo zrušeno...“ Byla to opravdu hektická doba... Zájezdy do Bavorska najdete na www.caacord.cz.
Příště: Na skok do Evropy

25/03/2015

ZIMA JAKO V RUSKU
Je únor, jsme uprostřed zimy a my znovu míříme do tehdejšího SSSR, tentokrát na Kavkaz. V Moskvě přesedáme na vnitrostátní linku a po trošku kodrcavém letu přistáváme na letišti Mineralnye Vody. Odtud už směřujeme po úzkých silnicích do hor. Ubytováváme se v horském hotelu v nadmořské výšce okolo 1800 m, což záhy pocítíme při snaze rychle vyběhnout schody do 2. patra. Postavíme kufry doprostřed pokoje a jdeme na večeři. Je hodně slabá, pouze asi 3 maličké kousky skopového, jako dezert kostka studené krupicové kaše polité sirupem. Vracíme se na pokoj, rozsvítíme a jakmile nadzdvihneme kufry, rozutečou se na všechny strany rusové (myslím tím brouky, nikoliv občany). „Tak tady já nevydržím...“ sedím zhroucená na posteli. Bojím se usnout, aby mě nějaký brouk náhodou v noci nenavštívil a tak usínám pro jistotu v jedné posteli s manželem s pocitem, že by mě určitě zachránil, kdyby mi hmyz usiloval o život. Ráno mě probouzí slunce, které září do pokoje a úžasně modrá obloha pod zasněženými vrcholky hor. Je to úúúžasné... A všechno je jinak! Nejen, že jsem si na brouky zvykla, ale užívám si každý den výjezd lanovkou vysoko do hor, pochutnávám si venku na mraze na rožněném šašliku a nevadí mi, že večeře jsou slabé, protože po nich si dáváme u baru alkohol ukrytý v kávových hrníčcích, protože v Rusku té doby řádí prohibice a zima je všudypřítomná, dokonce i v jídelně. A tak se mi ani nechce po závěrečném výjezdu lanovkou na Elbrus, 5642 m vysokou horu (i když lanovka nás vyvezla jen asi do jejích tří čtvrtin), vrátit zpět do Moskvy. Tam je však všechno jiné... Pod jídlem v hotelu se téměř prohýbá stůl, bifteky z pravé svíčkové, kaviár i k snídani, spousty skvělého jídla. No ano, jsme v hlavním městě a ne v nějakém zapadlém místě daleko v horách. Stejně vypadají i obchody s elektronikou – barevné televize, fotoaparáty, různé hry. Když však vstoupíme do potravinového obchodu nedaleko našeho hotelu, abychom koupili domů nějaké bonbony pro děti, visí na opuštěných hácích dvě oholená hovězí žebra a regály jsou poloprázdné, jen na půlce jsou vyskládané balíčky rýže. Zkrátka země velkých kontrastů... Bonbony jsme tehdy klukům nepřivezli, zato úžasnou elektronickou hru „Jen počkej zajíci“, se kterou měli mezi spolužáky veliký úspěch....
Příště: Tak konečně západ!

02/03/2015

ZEMĚ NA KONCI SVĚTA..tedy toho našeho, malého, tehdy socialistického tábora... Do Bulharska letím už se synem a je úžasné sledovat z letadla východ slunce – postupně se na obzoru objevují všechny barvy duhy, až posléze z nich vykoukne slunce. Přijíždíme do Albeny, která je plná moderních hotelových komplexů, my však trávíme svůj čas v malé chatce nebo na rozlehlé písečné pláži. Na té je však úžasná rybí restaurace, vlastně jen přístřešek s několika stolky, kde však podávají ty nejlepší rybí speciality, jaké jsem kdy ochutnala. A tady přišlo i moje první poučení, jak je dobré sledovat jakou vlajku vyvěsí plavčíci na stožár na pláži. Syn je ještě malý, takže si hraje na kraji vody a na sobě má plavecký kruh. Moře je mělké a on je blízko, jen kousek od břehu, ale přesto na mě vyděšeně volá. Vběhnu do vody za ním, vodu mám jen nad kolena, ale cítím, jak mi silný proud táhne nohy do moře. Snažím se tlačit kluka před sebou ke břehu, ale mám pocit, že buď stojíme na místě nebo se naopak ještě břehu vzdalujeme. Vodu mám už po krk a poprvé zažívám strach, že z toho nevyvázneme. Nakonec se přece jen horko těžko ke břehu dostáváme a já si uvědomuji tu sílu, kterou ustupující voda má a pociťuji respekt k tomuto mocnému živlu. Když se podívám na vlajku u stanoviště plavčíků, vidím, že vlaje červená, kterou v krátké době vyměňují za černou. Tedy do vody v žádném případě NE! V noci je slyšet z dálky hřmění a ráno na pláži s překvapením pozorujeme nejen domácí, ale i turisty z nedalekého kempu, jak chodí po kraji moře se zašpičatělými klacky a jen na ně napichují platýse, které v noci moře vyvrhlo na břeh. Rybí restaurace má čerstvou zásilku ryb... Zájezdy do této oblasti najdete na http://www.caacord.cz/zajezd.php?id=7030 .
Příště bude následovat: Vysněná země

16/02/2015

VIDÍM MOŘE
Poprvé v životě sedím v letadle. Jsem už dospělá, konečně vydělávám a s kamarádkou mířím do nově vybudovaného letoviska u Černého moře v tehdejším SSSR (nyní Gruzie) – na Picundu. Pro Jarku už let letadlem není žádnou novinkou a navíc jako výpravčí po noční směně, vedle mě spokojeně podřimuje, zatímco já lačně sleduji zem pod sebou. Už samotný let je pro mě úžasným zážitkem, sleduji jak se malé štráfky českých a slovenských polí mění na obrovské lány Ukrajiny. Nedočkavě přežívám mezipřistání v Kyjevě a konečně se blížíme k Soči. Jak letadlo začíná klesat k letišti v Adleru, najednou ho vidím - „Vidím moře“ vykřikuji a třesu přítelkyní, jenže ta jen zavrčí: „No a co...“ a spí dál. A tak sama s nadšenými výkřiky ostatních cestujících sleduji kroužek delfínů, kteří kývají hlavami směrem k letadlu, snášejícímu se už blizoučko nad hladinu moře. Autobusem přejíždíme pomyslnou hranici mezi Evropou a Asií, posunujeme hodinky o 3 hodiny dopředu a jsme na místě. Stojím na oblázkové pláží, ještě vůbec netuším, že je to pobřeží dávné Kolchidy, hledím na tu nekonečnou plochu a dodnes cítím, jak se mi svírá hrdlo při tom pohledu... Kdo vídá moře od dětských let, asi těžko tyto pocity pochopí. Ale třeba se pletu... Do Gruzie se můžete vypravit se zájezdem, který najdete na http://www.caacord.cz/zajezd.php?id=6991 Gruzie – za zlatým rounem do bájné Kolchidy.
Příště bude následovat: Nebojte se cestovat

1. den (st): Odlet z Prahy. Přílet do TBILISI a přesun na ubytování. 2. den (čt): Celodenní prohlídka TBILISI. Návštěvu začneme na levém břehu řeky Kury: katedrálou SAMEBA (sv. Trojice) a chrámem METECHI. Pak se přesuneme na pevnost NARIKALA s panoramatickou vyhlídkou na město, projdeme si hlavní pa…

09/02/2015

MOJE PRVNÍ ZAHRANIČNÍ CESTA
Nepatřím k druhu lidí, který rodiče již v miminkovském věku naloží do letadla a odcestují s ním na druhý konec světa. Jak už jsem psala minule, patřím ke generaci, kdy se něco podobného ani příliš nenosilo a proto není divu, že jsem se poprvé do zahraničí podívala až jako středoškolačka poté, kdy jsem díky zanícení svých učitelů, poznala během školních výletů spoustu hradů, zámků a přírodních zajímavostí Čech, Moravy a Slovenska. Vlastně dnes už by návštěva Vysokých Tater nebo Demänovských jeskyní byla také zahraniční cesta. Jenže v šerém dávnověku o kterém píšu jsme byli ještě jeden stát a tak moje první cesta do zahraničí vedla opravdu jen kousek za hranice – do Polska. Vzpomínky na tuhle cestu jsou už hodně zamlžené, ale dodnes si pamatuji místa, která jsme navštívili - Szklarska Poreba a nedaleký vodopád a roklina Kamieńczyk a Jelenia Góra. Na tato místa se dostanete se zájezdem Krkonoše z polské i české strany, který najdete na http://www.caacord.cz/zajezd.php?id=6815. A také jedna vzpomínka: zeptaly jsme se s kamarádkami na cestu dvou mladíků, kteří nám jí velmi ochotně ukázali, i nás kousek doprovodili a při loučení nám (mladým, uhihňaným holkám) políbili ruku. Byly jsme z toho v takovém šoku, že jsme se z toho vzpamatovávaly ještě večer v chatičce, kde jsme nocovaly. Ale od té doby vím, že Polsko je zajímavá a krásná země a Poláci jsou velmi galantní, přátelští a milí lidé a proto stojí za to tuto zemi navštívit.
Příště bude následovat: Vidím moře

31/10/2014

U nás už máme léto, první nabídky do Chorvatska až se 40% slevou, letecky Řecko, Tunisko, Egypt, Maroko, Turecko, Španělsko, Itálie se slevami až 21%, Černá Hora, Albánie i řecké ostrovy se slevami od 10%. U všech pobytů je možnost získat slevu pro dospělé nebo dítě zcela zdarma, případně další výhody plynoucí ze včasného objednání zájezdu. Pro osoby nad 55 let máme velký výběr dotovaných pobytů v jarních a podzimních termínech. Zájezdy se všemi výhodami lze objednat i při složení minimální zálohy např. 1000,- Kč za osobu.

18/09/2014

18/09/2014

Ještě se stále trochu snaží léto o poslední teplé dny, ale pro cestovní kanceláře i pro nás už je v plném proudu prodej zimních pobytů ať lyžařských nebo do míst vonících exotikou, kde je léto po celý rok. Při návštěvě naší kanceláře Vám nabídneme spoustu zajímavých míst, kam se můžete vypravit i mimo hlavní turistickou sezónu.

20/06/2014

Hitem letošního léta je opět Turecko, ale mile může překvapit i Maroko a jeho nově vznikající letovisko Saidia u Středozemního moře, na dohled od Gibraltaru.

15/05/2014

Víte kde má moře takovouhle barvu? Zkuste hádat...