09/10/2024
𝓟𝙧̌𝒊́𝓫𝒆̌𝓱, 𝓴𝓽𝓮𝓻𝒚́ 𝓼𝓮 𝓼𝓴𝓾𝓽𝓮𝒄̌𝓷𝒆̌ 𝓼𝓽𝓪𝓵 …
P̳O̳H̳L̳E̳D̳ ̳D̳O̳ ̳D̳U̳Š̳E̳ ̳K̳Ř̳E̳S̳Ť̳A̳N̳A̳ ̳2̳1̳.̳ ̳S̳T̳O̳L̳E̳T̳Í̳ ̳
Od útlého věku jsem byla se svými sourozenci vychovávána k úctě a respektu k lidem. Poskytnout pomoc druhým, a to i přesto, že si o ni nepožádali. Bylo běžné nabídnout pomocnou ruku sousedce, která šla s nákupem, a napěchované tašky jí odnést domů. Aut před padesáti lety moc po vesnici nejezdilo. Bylo nás pár, kteří jsme v té době vlastnili v obci automobil. A bylo samozřejmostí, že pokud jste autem v nedalekém městě Jablunkov nebo cestou potkali souseda, který se pěšky ubíral domů, přistavit a zeptat se, zda nechce svézt. Nejednou jsme zavezli domů tu či onu sousedku, souseda, i když to bylo na druhém konci vesnice.
Půjčování zemědělského nářadí, povozů mezi rodinami či sousedy bylo samozřejmostí, stejně jako vypomoci dovednostmi, kterými lidé disponovali. Zcela běžná byla vzájemná výpomoc rodin při výstavbě domů, zemědělských pracích. Běžná, nenucená, navyklá a zcela zdarma.
A od útlého věku jsme byli rovněž vedeni k péči o slabší a nemocné. Starost o nemocné, zejména ty vážně nemocné nebo starší členy rodiny, kteří potřebovali větší pozornost a péči, byla zcela obvyklá. Svou péči o ně jsme projevovali nejen svou lásku a úctu k nim, ale především jsme tímto přístupem udržovali pouta s naší rodinou a společenstvím.
Morálním a etickým principům nás učilo okolí, škola, ale především byl základní princip pomoci druhým pevně zakotven v rodinných hodnotách, ve výchově, v každodenních společných činnostech při práci nebo zábavě a ve vzájemné podpoře. Tyto zásady nám byly předávány nejen během výchovy, ale především skrze příklady a příkladové chování v našem rodinném prostředí. Důležitost pomoci slabším a nemocným byla zasazena do kontextu širších hodnot, jako je úcta, čestnost, pracovitost, respekt k druhým.
Tedy hodnot, které byly nedílnou součástí naší rodiny a formovaly naši identitu v pozdějším věku, kdy jsme dospěli a založili své vlastní rodiny.
Nikdo nám nenařizoval, co je zapotřebí vykonat či dokonce, že to musíš vykonat, jelikož takto to křesťané dělat mají. Byli jsme vedeni k péči o druhé bez ohledu na jejich víru nebo náboženské přesvědčení. Diskuse o tom, kdo je katolík, evangelík nebo zda někdo chodí do kostela, u nás nebyly tématem dne. Nezabývali jsme se takovými malichernými záležitostmi, o národnostech sousedů či jiných lidí nemluvě.
Vše, co jsme jako děti a dospívající vykonávali, bylo tak samozřejmé a obvyklé, jako když příroda obdaří stromy na jaře pupeny, ze kterých vyraší mladé svěží listy. Stromy si v případě potřeby navzájem pomáhají. Takový je zákon přírody, který nám lidem ukazuje, že vzájemná pomoc je nedílnou součástí fungování ekosystémů. Takhle to matka příroda zařídila a její zákonitosti by pro nás, lidstvo, měly být příkladem.
V takové rodině jsme já a mí sourozenci vyrůstali. V rodině, kde si navzájem její členové pomáhají a podporují se. Avšak takováto výchova a tyto hodnoty nebyly uplatňovány všude.
Mnozí lidé těmito vrozenými mechanismy, zákony pomoci, ohleduplnosti, o obětavosti nemluvě, bohužel nedisponují. Zřejmě zmiňované hodnoty a principy nebyly lidem dány do vínku jako matce přírodě.
V lidském společenství platí jiné zákony, a tím určitě nemám na mysli zákony ústavní. Zákony nelidského, zrůdného zacházení, manipulace, bezohlednosti, lživosti, záště, nenávisti. Vlastnosti, jež vrcholí v nemilosrdnost a amorálnost.
Říše lidí umí být bohužel zlá, nevyzpytatelná, krutá. A o to zarážející je skutečnost, která vybízí k hlubokému zamyšlení u silně věřící osoby, jež se s pravidelností účastní bohoslužeb, domov jí dekorují sakrální předměty a v očích veřejnosti působí jako velmi zbožná osoba. Tato osoba složila církevní slib, ve kterém slíbila svému protějšku: „…ponesu s tebou dobré i zlé, ve zdraví i v nemoci…“.
Za jakou křesťanskou morálku lze považovat čin, kdy velmi vážně nemocnou osobu, manžela a rodiče dětí, který několik let bojuje se zákeřnou nemocí, závažným nádorovým onemocněním hlavy, druhý z manželů v jeho nejtěžších chvílích opustí, doslova odkopne, a s dětmi neprojevují žádný zájem a především zodpovědnost? Jak pochopitelné, vždyť je to obrovská starost a závazek. Ale ještě předtím je zapotřebí vychytralým, manipulativním způsobem této velmi nemocné osobě odebrat veškerou finanční hotovost včetně finančních prostředků z prodeje firmy. A navíc pak využít dalšího člena jeho rodiny, sestru, která se snažila těmto svým blízkým od srdce pomoci.
V těch nejtěžších životních situacích se teprve pozná, kdo opravdu víru a Boha v srdci má, kdo je tím skutečným křesťanem, který nehledá štěstí, radost a pokoj jen pro sebe. Kolik párů skládá onen církevní slib a kolik z nich v nemoci u toho druhého setrvá? Zřejmě se jedná jen o frázi, nic hlubšího asi tento slib v sobě neskrývá.
A kdože se stává v těchto životních situacích vítězem …? Ten, kdo utrhne více, kdo oklame, obere, nemilosrdně odkopne? Ne, tito jedinci se vítězi určitě nikdy nestanou, i když si to v nitru myslí. Marně pak budou v „TEN OKAMŽIK“ hledat klid a odpuštění. Nad takovými je zapotřebí vyjádřit jen lítost a zamyslet se nad jejich politováníhodným, ubohým jednáním, které do skutečně křesťanského světa nepatří.
V jakém sociokulturním prostředí děti těchto rodičů vyrůstají? V jaké občany děti rodičů, resp. rodiče-matky, takovýchto charakterových vlastností vlastně vyrostou? Jací občané, kteří se staví zcela neúctyhodně a netolerantně k závažně zdravotně postižené osobě, kterážto představuje jejich vlastního otce, z nich vyrostou? Jakými hodnotami, respektem a úctou mohou tyto děti disponovat, když je nespatřují u svého rodiče a jsou vychovávány k neúctě, bezohlednosti k nemocným?
Jednou, až dospějí, se z nich stanou občané, kteří budou odrazem sociokulturní identity českého národa. Otázkou je, v jakém světle se jejich identita bude odrážet.
Výchova a kultura v takovýchto rodinách, která nevede mladé lidi k úctě k rodičům, k tomu, aby si vážili jejich předností, snášeli jejich chyby a pomáhali jim, která je nevychovává k ohleduplnosti, laskavosti, ochotě pomoci druhým a ke zdvořilosti, naprosto selhala.
Je velmi skličující, že si tyto děti nepřipomenou mnohé hezké chvíle, které se svým otcem prožily. Mám v živé paměti, když nejmladší syn, asi jako dvouletý, pobýval často se svým tátou v kanceláři, doslova mu visel kolem krku. Nikdo ho nemohl vzít do náruče, nikdo ho nemohl vzít za ruku, nikdo ho nemohl obejmout, nikdo jiný než jen jeho TÁTA. A obě starší dcery zapomněly na ty hezké chvíle, které s nimi jejich táta trávil mimo domov, časté výlety do hor či chvíle, kdy spolu plavali v bazénech. A co teprve podpora prostřední dcery při sportovních soutěžích a povzbuzení, jako kdyby její úspěch byl i jeho osobním vítězstvím. Přitom to všechno dělal, aniž by někdy zapomněl na povinnosti vůči svému podnikání, které jeho rodině přinášelo značné finanční zajištění. Je bolestné si uvědomit, že tyto vzpomínky se dětem ztratily v moři zapomnění, zatímco on na ně nikdy nezapomněl a stále je nosí ve svém srdci.
Život kolem vás proteče jak voda. Jako když ponoříte dlaň do vody a voda mezi prsty proudí a proudí a nedá se zastavit. Zbydou jen vzpomínky. Kéž by každému z nás zbyly jen ty hezké, příjemné. Vzpomínky, jak se se svými nejbližšími radujete z drobností, ze společných chvil, které spolu strávíte při činnostech, jež začneme vnímat mnohdy bohužel až v pozdějším věku, kdy se ohlížíme zpět anebo kdy už je moc pozdě, moc pozdě na to, abychom mohli něco ošklivého, nehezkého, ba i nelidsky ohavného napravit.
A kdo další se velkou měrou podílí na obraze této soudobé společnosti, kterou my všichni, kteří v této zemi žijeme, tvoříme? Představitelé justice, kteří interpretují a uplatňují zákony České republiky způsobem, který neodpovídá zásadám spravedlnosti a prozíravosti. Mnohdy se řídí vlastními zájmy, ambicemi a snahou o posílení své moci, což vede k ospravedlňování závažných zločinů.
Naopak v případech, kde by měla být justice shovívavá a lidská, se uchylují k nepřiměřeně tvrdým opatřením. Často také propadají formálnostem a skutečné problémy, které jsou podstatou věci, přehlížejí. Tento přístup justice podkopává důvěru veřejnosti v celý právní systém. Budou se představitelé justice jednou zodpovídat za důsledky svých rozhodnutí? Proč tak závažně nemocná osoba musela v době nejtěžších chvil svého života usilovat o spravedlnost a pravdu?
A jaké zákony tedy v České republice máme? Určitě ne takové, které se morálním a etickým chováním a jednáním zaobírají. Tyto hodnoty jsou v soudobé společnosti přehlíženy a zřejmě to společnosti této země vyhovuje.
Naštěstí ne všem.
Děkuji Fakultní nemocnici v Ostravě, oddělení neurochirurgie, za obětavou práci a přístup při péči o mého bratra a další pacienty, kteří každý den procházejí jejími odděleními, ambulancemi. Za tuto jejich práci jim náležitě patří velké DĚKUJEME. Kéž by se tito pacienti mohli těšit dlouhému životu a pevnějšímu zdraví.
Pevné zdraví přeji všem a plamen svíce, ať dlouho hoří.
Autor: Jana Karpecká, roz. Kretková
Řeknu Vám příběh, který se mi zdál nebo se snad i udál?
Viděl jsem plavou klisnu ve stáji stát,
ta stáj se jí začala náhle rozpadat.
A náhle vidím zlatou stáj stát,
v ní bezbarvý kůň začal přebývat,
doslova vším se tam začal přežírat,
s mladou zhýralou klisničkou chtěl si užívat.
Zde vidím nezbedné hříbě pobíhat,
v staré stáji se plavé klisny hravě dotýkat.
Ta klisna, jenž o nové stáji snila,
těžce se na své duši ranila.
V tom vidím velké hříbě stát,
to si nemohlo ve staré stáji ničemu přivykat,
dokonce s hříbětem přestalo si hrát,
a o poslední oves se s ním začlo rvát.
Plavá klisna, když to spatřila,
panika a strach se jí zmocnila,
ze zoufalství začla mocně řvát,
podaří se jí snad pomoc přivolat?
Řev se šířil rychle v dál,
kde právě černý hřebec stál,
těžce se s vlastním žalem nyní rval,
bez svých hříbat právě pobýval.
Náhle vidím obyčejnou stáj stát,
v ní dvě hravá hříbata plakat,
černého hřebce zpět volala,
ale ten nemohl s nimi ve stáji pobývat.
… (na pokračování)
Autor: Břetislav Kretek
