Občan Šnek: Kniha Cestovatele

Domů
česko
Praha
Občan Šnek: Kniha Cestovatele

Cestuji pro vás světem a v nepohodlí, aby vy už jste nemuseli :)

10/01/2024

Totální fiasko na Kypru

Jak už jsem psal v posledním díle z Jordánska, pro cestu zpět jsem nezvolil přímý let do Prahy, ale mnohem levnější "zkratku" přes Kypr, konkrétně Pafos. Nebudu to dělit do jednotlivých dní, ale napíšu tuto epizodu do jediného postu.

Měli bychom přistávat v 15 h, slunko zapadá v 16:53, takže pátek už to žádná poznávací hitparáda nebude. Třeba ještě stihnu vstup do archeoparku, ale pokladna zavírá v 16:30, tak nevím, jestli mě tam nechají i poté. Ale sobotu zkusím vytěžit místní busy s jejicj one day passem maximum. Je tu několik pěkných klášterů a jako sobotní highlight si dám canyonyning, sestup soutěskou Avakas Gorge. V dané situaci, kdy jsem nezvládl kaňon Wadi Mujib v Jordánsku, by tohle mohla být adekvátní náhrada.

První změny plánu na sebe nenechaly dlouho čekat. Přistáli jsme na čas, to jo, autobus měl přijet v 15:45 místo mnou očekávaných 15:40, to by taky ještě šlo. Přijel ale až chvilku před 16 hodinou a v přístavu u archeoparku jsem tak vystupoval v rovných 16:30. Ano, přesně v tu chvíli zavírali. Pořád se ale můžu uklidňovat tím, že by mě tam snad stejně ani těch 10-15 minut před zavíračkou nepustili. Obešel jsem si ho tak alespoň pobřežní cestou a vychutnal si jeden z dalších krásných západů slunce.

Brzy se setmělo a já začal hledat, kde složím hlavu. Zítra vyrážím prvním ranním busem z Karavely a tak hledám něco opravdu blízko. K tomu mi přišel fajn Bee hostel, se zajímavě řešenými spacími boxy. Nebyly to žádné nudné palandy, ale jednotlivé buňky z dřevotřísky, zavedenými zásuvkami do každé z nich a jako bonus závěsy, takže kromě chrápání v podstatě maximální soukromí. Bylo fajn, že tu zrovna přespávali další cestovatelé, až už ti, co přeletěli se mnou z Jordánska a nebo z jiných koutů. Stačilo si jem otevřít pivko a posadit se k nim do společenské místnosti. Ještě před spaním jsem se šel podívat na autobusák, abych se případně ještě nachytřil, pokud jsem něco naplánoval špatně, nebo podle špatných jízdních řádů. Bohužel na infotabuli nic nebylo a žádné papírové verze u přepážek taky neležely. Jediné, co jsem mohl proto udělat, stáhnout si nějakou jejich appku do mobilu a zkoušet tam něco hledat. Jenže jsem to proklikal celé a nikde ani ťuk o mých busech ráno. Chápu proč má aplikace hodnocení jen jednu hvězdu. Raději jdu spát, než něco hledat v tomhle.

Ráno už od 6 nemohu zamhouřit oko. Asi tím jak se těším na výlet. V sedm se zvedá první spolunocležnice a byť jsem mohl ještě chvíli polehávat, beru to kako signál, že už je tu někdo, kdo šustí věcmi a pokud to někoho probudí, už to nebude pouze na mě 🤭. Beru všechny moje věci a vyrážím na Karavelu. Nic, co by nasvědčovalo autobusům připraveným vyrazit nahoru do hor. Kromě několika dálkových tady žádné busy nebyly. Jen linka jedoucí do přístavu a na letiště, nic jiného jsem tu neviděl. Kromě těchto spojí ani na tabuli nic nesvítí.
V tom mi to došlo. Já něco hrozně podělal! Den před odletem do Jordánska jsem si ještě na poslední chvíli zjistil státní svátky a co čert nechtěl, 6. ledna, moje sobota, je na Kypru státní svátek. Dobře, ale kde je problém, kdy jsem to na poslední chvíli ještě před odletem zjistil? Když jsem ten večer s ohledem ma novou zkušenost znovu kontroloval jízdní řády, udělal jsem školáckou chybu. U autobusů, které neměly speciální část pro svátky a nic dalšího v poznámce, jsem automaticky bral, že jedou podle sobotního jízdního řádu. Jenže...ony v takovém případě nejely vůbec!😱

Co teď, s autobusy jsem nahranej a jediné, co můžu je zůstat v Pafosu a věřit, že alespoň Archeopark bude o svátek otevřený. Byl jsem ale natolik umanutý průzkumem soutěsky Avakas Gorge, že jsem se té myšlenky ani teď, po zhroucení mého autobusového velkoplánu, nedokázal zbavit. A tak jsem začal měřit, kolik km bych musel ujít, abych to zvládl bez autobusu. Tak, abych stihl poslední bus v 17:00 z Agios Gergios. Vychází mi to na téměř 10 km ke klášteru Agios Neophytos, cesta pořád do kopce s větším stoupáním v závěru, jak se budu blížit klášteru. Kdyby jely busy, tak bych odtud šel pěšky svoje první dnešní 4 km na další zastávku nahoře v kopcích. Místo toho jsem teď ale musel do vesnice Pano Arodes, kam bych dojel busem, těch 15 km do dvou vydatných krpalů ujít. Odtud už je to pak necelých 13 km zkopečka a soutěskou až do Agios Gergios. Z plánovaných 17 km se tak v mžiku stalo 38 km s celkovým stoupáním 1 152 metrů. Zvládnu to? Vím, že dálkaři chodí mnohdy více než 50 km denně, takže s trochou vůle bych to měl zvládnout. Další problém je ale čas. Abych stihl bus v 17:00 z Agios Georgios, mám na to necelých 9 a půl hodiny a musím počítat ještě s pauzami, prohlídkou kláštera a pomalou chůzí do těch dvou krpálů. Navigace mi ukazuje, že to půjdu přes 12 hodin. To nemohu připustit. Potřebuji v tomhle terénu udržet tempo alespoň 4,5 km za hodinu. Bude to náročné, ale jdu do toho!

Hned první zastávku jsem si udělal v Empě. Lidé se tu scházeli ze všech koutů města do kostela Apostolos Andreas na bohoslužbu. A to byl ideální čas na zastávku pro kapučínko a dokoupit vodu a sušenky, ať mám něco v batohu až přijde hlad a žízeň. Chvilku si posedím a sleduji jak věřící postupně plní kostel. Do Taly se dostávám v 9 hodin, ke klášteru zbývají 3 km, takže čas mám zatím dobrý. Stoupání Talou až ke klášteru mě dle očekávání zpomalilo, ale k Agios Neophytos jsem dorazil v 10 hodin. To není špatné, jsem tu o půl hodiny dříve a to mi dává naději, že i zbytek cesty zvládnu výrazně rychleji, než kolik mi odhaduje navigace. Mám před sebou prohlídku kláštera, ale hlavně dalších 15 km do dvou kopců. Kdybych vyrazil hned, měl bych být v Pano Arodes kolem 15 hodiny. Dávám si ale cíl dojít tam nejpozději ve 14:00, abych měl 3 hodiny na posledních 13 km a sestup soutěskou k busu. Blbý je, že se mi chce hrozně na toaletu, takže 15 minut jsem ztratil na posvátném, zato velmi čistém hajzlu. Dalších 20 minut jsem se kochal klášterem. To už ale přišel čas vydat se dále.

Výstup na kopec na klášterem a dále ke Koili šel překvapivě snadno a rychle. Pak ale přituhovalo. Stojím nahoře a před sebou vidím údolí a za ním další, ještě větší kopec. To znamená, že si teď div nenabiju cestou dolů a pak to půjde celé znova. Není čas na brekot, cesta je vytyčená. Náladu mi zpříjemnily čerstvé pomeranče ze stromu přímo u cesty. Je to úplně něco jiného než z bedny v Albertu. O kousek dál vodopád, spíš takový potůček, na umytí. Příroda to nemohla vymyslet lépe. Do druhého krpálu už jsme toho měl plné kecky, ale posilněn pomerančem a faktem, že tohle je poslední kopec a pak už půjdu v podstatě jen dolů, jsem pokračoval motivován nahoru. Na vrcholku jsem se napojil na silnici, za sebou 20 kiláků s dvěma prudkými stoupáními, před sebou už jen 18 kiláků z kopečka. Je 13 hodin a začínám být v pohodě, protože dalších 5 kiláků bych za hodinu měl ujít bez větších problémů. Mohlo to jít rychleji, ale ve 14:15 míjím vesnici Pano Arodes. Zbývá mi poslední úsek zakončený soutěskou Avakas Gorge, kterou mi navigace dává za 4 hodiny. Já už mám ale jenom 2 a 3/4 hodiny do odjezdu posledního busu.

To, co jsem myslel, že jen profrčím, se proměnilo v adrenalinový zážitek o zachování alespoň jedné boty suché. Já totiž nikdy předtím canoyning nezkoušel. Tak nějak jsem očekával, že půjdu nějakou cestičkou dolů a budu se u toho kochat kolem stojícími skalami. Bylo po dešti, což mě mělo varovat, že nebude dobrý nápad jít tam v mém posledním čistém oblečení před zítřejším letem. Jenže jít jinou cestou zpět už nedávalo moc smysl, navíc když jsem tu dnes hlavně kvůli té soutěsce. Ještě před sestupem ke skalám jsem si boty náležitě upravit na rozbahněném poli. Což bylo super, protože mokrá hlína na podrážkách je skvělý urychlovač pádu na šikmých balvanech v soustěsce. Jednou rukou jsem držel foťák, druhou se snažil balancovat skoky po kamenech ve vodě, často o polovinu menších než moje boty a nohy jsem se snažil držet u sebe jako při lyžování, zatím co je hlína na botách postupně sunula od sebe. Skáču si po kamenech, tu a tam se musím vrátit, protože jsem zvolil špatnou cestu a dál už bylo jen jezírko vody a nebo ještě větší šutr a za ním sráz a hodiny utíkají. Po hodině stále nejsem ještě ani v půlce soutěsky, dokonce nejsem ani ve třetině. Sestup této části mi sebral neuvěřitelně moc času. Dokonce tak, že jsem se začal obávat, nejen že nestihnu autobus, ale ještě k tomu zůstanu v soutěsce za tmy a budu tady po tmě hledat další kámen, na který přeskočit. V 16:40 jsem konečně v tom, co je na mapě označeno jako ten nejlepší bod soutěsky Avakas Gorge. Za pár minut zapadne slunce a za 20 minut mi jede autobus. A mě zbývají stále ještě něco přes 4 kilometry cesty. Nezdržuji se proto v soutěsce, fotím jen na telefon a pokračuji dále. Měl jsem štěstí, několik minut poté, co jsem opustil dolní vstup do soutěsky, se setmělo a já už šel dále po tmě. A i když už to nebyl žádný velký kopec, k mému překvapení jsme neklesal, ale znovu jsem šel nahoru do kopce k vesnici Agios Georgios.

Na zastávku Ag. Georges jsem dorazil až v 17:40. Jo, 40 minut poté, co odtud odjel poslední bus. To znamená, že odsud už se dnes busem nedostanu a zvažuji několik možností. Nedělat nic a zkusit tady přespat jsme rovnou zavrhl. Do rána se může přihodit spousty věcí a co kdybych se nedostal včas na letiště? Chci se prostě dostat ještě dnes zpět do Pafosu, i kdybych to měl jít pěšky celou noc. Věděl jsem ale, že z Coral Bay do Pafosu jezdí bus i o svátcích, s půlhodinovými intervaly a poslední jede snad těsně před půlnocí. Stačilo mi dojít už jen do Coral Bay. Dalších 6 km, když v nohách už jich mám 38. Vyrazil jsem. Do Coral Bay jsem dorazil po sedmé večer. Výhled na to krásné průzračné moře s vyhlášenou pláží ve tmě byl sice dosti nahovnystický, ale mě už to bylo jedno. Došel jsem na bus, dokonce tu už čekal člověk, takže mi hned potvrdil, že bus jede a do 5 minut jsme v seděl a jel směr Pafos. Od hajzlu v kláštěře jsme vlastně celý den neseděl a mělo to svůj důvod. Jakmile si sednu, přijde bolest a už se nezvednu. A to se taky stalo. Do busu jsem možná ještě naskočil jako rozcuchaný zajíc, ale z busu jsem už vystupoval jako vrzající děda.

Byl to náročný den, navigace mi ukazuje celkem 44,4 km za 9:39 hodin, tedy s průměrnou rychlostí 4,6 km/h. Jo, tolik jsem ještě nikdy v životě za jeden den neušel! I tak bych to ale na rovince za úspěch nevzal. Ale vyjít nahoru 1 152 metrů a dolů proklouzat po zadku soutěskou, vlastně to nebylo špatné. Zpětně mě mrzí, že jsem to nedošel na rovnou padesátku. Ale ona se zase nějaká příležitost naskytne. Došel jsem si stejně jako včera do restaurace na gyros za 4,5 EUR. Dnes jsme se rozšoupl, takže jsem k tomu přidal ještě 2 špejle souvlaki a hledal, kde dnes přespím. Hledal jsem něco blízko přístavu, abych to měl ráno pár minut na bus a k tomu účelu mi vyskočil fajn hostýlek Pafias Afroditis house. O to lepší, že jsem ho měl celý pro sebe. Alespoň do chvíle, než jsem se po sprše rozvalený v posteli chystal zabrat a přišla tam mladá Francouzska, která neměla nic lepšího na práci, než hledat adaptér pro její nabíječku. A já byl jediný, kdo jí mohl pomoc.

Ráno už se se jen cestou na bus zastavil u Chrysopolitissa complexu, doufaje, že tím umažu můj kulturně-historický dluh na Kypru. Musím ale uznat, že nejen na Kypr, ale bohužel i konkrétně k Pafosu se ještě budu muset vrátit. Od večera, kdy jsem provedl online check-in jsem měl radost, vyhrál jsem v loterii! Alespoň v té cestovatelské. P***o mi tam sedadlo u okna. Ještě při vzletu to bylo fajn, ale pak jsme zmizeli v oblačnu a mraky na chvíli zmizeli až před Afyonem (kde jsem byl 7. den mojí PanEuropean tour https://www.facebook.com/obcan.snek/posts/5720602157969544), pak zase dlouho mraky a až vrcholky Jižních Karpat v Rumunsku odkryly můj další výhled. Nebyly to tak skvělé výhledy jako z Ammánu na Pafos, ale díky za ně.

06/01/2024

Poklady hášimovského království - Jordánsko - 8. den: Zájezdovým busem doplňuji severní část - Ajloun a Jerash

Večer jsem se ještě pro jistotu zeptal recepčního, v kolik se ráno otevírá hotel a vyprávěl jsem mu o mé zkušenosti z nedalekého hotelu Al-Jazeera. Uklidnil mě slovy, že tady je recepce 24 hodin denně a nebudu tak mít problém opustit hotel v kteroukoliv hodinu. V 8:05 už jsem tak mohl stepovat před kanceláří Jettu. Přistavili nám transita a já spolu s dalšími třemi účastníky vyrážíme. Jednu ženu jsem si pamatoval, jela se mnou minibusem z Petry do Wadi Rum a tak jsme si vyměnili zážitky, kdo kam a jak pokračoval.
Zastavili jsme ještě na druhém stanovišti Jettu na 7th circle, kde přistoupili další spolucestující. Jsme kompletní a můžeme vyrazit nahoru do hor.

Nevěděl jsem, jestli první pojedeme na Ajloun a pak do Jerashe nebo naopak. Tím že na Ajloun se jede z Ammánu na 99% přes Jerash, nevěděl jsem to až do chvíle, kdy jsme těsně před Jerashem zahli doleva na Ajloun. A byl jsem za to upřímně rád. Raději první hrad a pak zbytek času strávit v Jerashi. Kolem desáté hodiny vidím konečně Ajloun, ale zatím je ještě daleko a pár minut to ještě zabere, než k němu dojedeme. Řidič nás ještě napíná, protože na nás chce asi zapůsobit jak se tu vyzná a bere to zkratkou, ale nakonec se ztratí a musíme couvat. V půl jedenácté už ale vystupujeme pod hradem a tak se ptám řidiče, v kolik je sraz, kdy pokračujeme dále do Jerashe.
Anglicky neumí, tak mu ukazuji na ruce hodinky a on na nich ukazuje 12 hodinu. Tlumočím proto ostatním účastníkům, že máme hoďku a půl na prohlídku. A sunu se rovnou k hradu. Ajloun není zvenčí moc pěkný hrad. Rozhodně ne když na něj koukáte optiku Karaku, na kterém jsem byl 2 dny zpět. Má ale ve svých základech něco, co stojí za jeho návštěvu. Zatímco Shaubak i Karak byly hrady postavené křižáky a Saladinem pouze dobyty, Ajloun už byl postavený na rozkaz právě Saladina pro obranu oblasti a obchodních stezek před křižáky a místními beduíny, kteří se k nim často přidávali. Od 12. století tak měli i Arabové svůj hrad a už o století později dostal první velkou zkoušku. Překvapivě ne křižáci, ale zaútočili a výrazně jej poničili Mongolové, kteří dávali nejen Arabům v té době pořádně zabrat. Některé vnitřní prostory hradu jsou zajímavé, ale velikostí se řadí spíše k menším hradům. Za hoďku ho mám prochozený křížem krážem a můžu si tak ještě vychutnat čaj při čekání na ostatní.

Ve 12:00 se přesouváme do Jerashe a řidič se nás ptá, jestli chceme zastavit někde na oběd. Měl jsem radost, že zatím všichni řekli že ne, ať jedeme rovnou k visitors centru. Ta radost trvala přesně do chvíle, kdy se ozvali dva mladší muži, kteří prohlásili že si v Jettu zaplatili i oběd v Restauraci Artemis. Problém nebyl v tom, že se jde někdo najíst, ale že jsme na ně my všichni ostatní museli jak tydýti tři čtvrtě hodiny čekat. Zkoušeli jsme řidiče ukecat, aby nás tam zatím odvezl a vrátil se pro ně, protože to už nebylo daleko. Ale odmítl nás s tím, že když tu mají jídlo oni, dostává i on jídlo od podniku zdarma a že tu musíme počkat. A tak jsme tam čekali, číšníci nás přemlouvali, ať si něco dáme, skvělý buffet, výborná káva atd. Všechno za nesmyslné ceny samozřejmě.

Ve 13:20 jsme konečně dorazili do Jerashe. Řidič už poučen, ukazuje nám rovnou čas odjezdu v 15:50. V hlavně mi skáčou výčitky, že jsem sem nejel raději na vlastní pěst. 2,5 hodiny na takovou památku je k pláči. Ale musím pracovat s tím co mám. Jerash je spolu s Petrou nejvýznamnější historická lokalita. Je to jedno z nejlépe zachovalých řecko - římských měst. Ne nadarmo se mu říká Pompeje blízkého východu. Narozdíl od Pompejí nebylo pohřbeno výbuchem sopky, ale zemětřesením. V té době patřilo ke svobodným městům na blízkém východě, které se nazývaly Decapolis. Údajně Jerash nechal založil přímo Alexander Makedonský na jaře roku 331 před Kristem. Ale klidně to mohlo být úplně jinak🙃. Najdeme tu zbytky Hadrianova oblouku, hipodromu, 2 amfiteátry, chrámy Zeuse a Artemis, zachované kolonády a co mě uchvátilo nejvíc, tak oválné forum. Tam když jsem se postavil, měl jsem pocit, jako bych se opravdu vrátil v čase do antiky. Jak jsem se obával, toho času bylo opravdu málo, zbývala mi poslední hodinka já byl teprve u prvního, jižního divadla. Tam mě ještě k tomu zdržel jeden starší Jordánec, který se evidentně nedávno naučil používat panoramatické fotky v mobilu. Vyrábí mi proto jeden kýč za druhým a mě to má asi fascinovat. A nakonec mu budu muset za to ještě nějaké drobáky dát. Pak už jsem musel zrychlit, abych to stihl celé projít. Před čtvrtou odjíždíme zpět, směr Ammán - Abdali.

Jelikož budu zítra odjíždět na letiště busem ze severního nádraží Tabarbour, chtěl jsem najít spaní poblíž, ale nejblíž mi to ukazovalo hotely opět kolem Abdali. Dnes už nepotřebuji takový luxus, tak jsem zvolil Hotel Sufara, byl sice v podstatě hned vedle Al-Jazeery, a za ještě menší peníze, ale co do kvality jsem si neměl na co stěžovat. Na recepci mi rovnou ukázal, kam hodit ráno přístupovou karty a ubezpečil mě, že ven se dostanu kdykoliv, dobré 😹.

Na nádraží Tabarbour to bylo přes 4 km a tak jsem po deváté ráno vyrazil, abych tam kolem desáté byl a mohl vyhlizet bus. A abych měl fóra, mělo by to teď totiž jezdit jen co hodinu. To, že se na mě z každého kouta vyvalí nějaký taxikář a začne mi nabízet hrozně výhodnou jízdu na letiště za 15, pak 10 dinárů, když vím že můj bus mě bude stát přesně 3,3, ok. Ale pak jsem viděl něco, co bylo jak z nějakého ghetta. Přijel bus z letiště a gang asi 10 taxikářů k němu běželi. Ale ne kultivovaně, že by počkali až lidi vystoupí a postupně se nich ptali. Ne, oni se seběhli k busu a svými hlavami v podstatě zakryli veškerá okénka busu a dívali se dovnitř, kolik turistů je uvnitř. Kdyby to nebyli taxikáři, myslel bych si, že se nějaký gang seběhl ke své oběti a počítal bych poslední minuty. O tohle jsem asi přišel, když jsem z letiště nejel až na konečnou, ale vystoupil jsem s jednou kuželkou právě u Abdali🤭.

Ještě ale neletím domů, přes Pafos na Kypru a Vídeň to bylo téměř o půlku levnější a tak jsem jsem si řekl, že ten víkend zkusím ještě nějak zužitkovat. Tentokrát jsem byl ale hlavička, počkal jsem až se všichni nakýblují do letadla a šel jsem jako poslední a rovnou jsem si sedl k volnému místa u okénka. Přesně do chvíle, než se jedna slečna vrátila zezadu a najednou našla své místo. Naštěstí ale letadlo není plné, takzezjsem našel další flek u okna na křídlech. Není to sice ideál, ale uvidím alespoň něco. Tím spíš, že kvůli válce neletíme přes Izrael, ale letíme dolů k Aqabě a tam to pak stočíme přes Egypt, Káhiru. Můžu tak z výšky vidět skoro vše, kde jsem se od Ammánu na jih přesouval. Nejvíc mě ale potěšil Suez. Ten jsem ještě nikdy předtím naživo neviděl.

05/01/2024

Poklady hášimovského království - Jordánsko - 7. den: Památky v Ammánu

Dneska jsem to pojal odpočinkově. Večer jsem trochu pogooglil a řešil co s posledními 2 dny v Jordánsku. Pátek nepočítám, to už budu řešit jen jak se dostat na letiště. Jeden den bych rád vyrazil ještě na sever, kde leží zbytky antického města Jerash a spolu s tím bych mohl zvládnout i hrad Ajloun. A pak je tu otázka, kdy si projdu citadelu a amfiteátr v Ammánu, protože to zabere taky několik hodin a budu k tomu potřebovat nemalou část dne a hlavně přes den, na citadelu by to večer nedávalo moc smysl, pokud by byla vůbec otevřená. A tak mi z toho vyšlo, že jeden den mám na výlet na sever a druhý spolkne samotný Ammán. Vzpomněl jsem si, že když jsem studoval stránky Jettu, nabízeli tam za 15 dinárů celodenní výlet právě na Ajloun a do Jerashe. Já už teď vím, že s ohledem na vzdálenost bych se na obě místa dostal s místními minibusy mnohem levnější, možná za polovinu až třetinu ceny Jettu. Nevím ale, jestli bych v buse nečekal moc dlouho a nakonec bych všechny přesuny nemusel stihnout.
Výlet od Jettu je omezen pouze na čtvrtky a soboty, což mi výrazně zpřesňuje plány. Dnešek v Ammánu a zítra s Jettem na sever. Samozřejmě ještě nevím, jestli bude dostatek zájemců, aby se třeba výlet kvůli tomu nezrušil. Udělám to tak, že se projdu Ammánem a až budu mít hotové památky, vyškrábu se pak zase nahoru do kopce na Abdali, kde je pobočka Jettu a zeptám se. Pokud bude výlet s nimi, najdu si pak hotel poblíž Abdali (rozhodně už ne Al-Jazeeru🤭) a když to nedopadne, zkusím něco blíže severnímu nádraží Tabarbour, odkud bych případně musel začít, kdybych byl nucen vyrazit opět na vlastní pěst.

Check-out mám ve 12:00, takže jsem nikam nespěchal a pospal jsem si. Hotel jsem opustil před půl dvanáctou a rovnou jsem zamířil k amfiteátru. Vedle toho obrovského pro cca 6 000 lidí je vedle ještě malé Odeon Theatre s kapacitou asi 500 diváků. Obě divadla jsou dobře přístupná z Hášimovského náměstí. Původ divadel je datován do 2. století, do vlády římského císaře Antonia Pia. Do doby, kdy byl Ammán, tehdy ještě pod názvem Philadelphia, součástí Římského Impéria.

Teď mě ale čeká vydrápat se nahoru na citadelu. Přiznávám, že po cestě bylo hodně šlofíčků😜. Výhled na město ve dne mi zanechává pocit, že jsou všechny baráky přes kopírák do jedné barvy. Jako by tu nějaké barevné fasády vůbec nikoho nezajímaly. A to mě přivádí k myšlence, jestli to tak nebylo dříve i u nás. Kdy napadlo lidi dělat domy v jiných než přirozených barvách materiálu, ze kterého byly postaveny?
Ale zpět k citadele, hned na začátku a vlastně i odspodu od divadla jsou vidět zbytky sloupů starého Herkulova chrámu, ze stejné doby jako divadla pod kopcem. Pak už se ale procházím tím, co zbylo sídla Umajjovců. Během vlády této dynastie sahal Arabský chalifát od reky Indu na východě až po Atlantik, kde kromě dnešního Maroka spravovali téměř celé území dnešního Španělska a Portugalska. Byť Ammán nikdy nebyl hlavní městem tohoto chalifátu, Umajjovci si zde postavili alespoň jedno ze svých sídel. Je vidět, že některé jeho části se dnes snaží Jordánci zrestaurovat, tal uvidíme, kam až se jim to podaří.

Je 14 hodin a tak se pomalu z jednoho kopce přesouvám na další, který už dobře znám. Mířím pomalu do čtvrti Abdali, do pobočky Jettu. Tam to dopadlo dobře, zítřejší výlet mi bez problému prodali, takže můžu začít hledat hotel někde poblíž. Začala pořádná průtrž mračen a tak jsem usoudil, že už toho moc neprochodím. A když už budu "uvězněný" na pokoji celý zbytek odpoledne, chtěl jsem, aby to stálo za to. Vybral jsem si pro tento účel hotel Sama Ammán (38,5 JOD), který byl sice o dost dražší, než bych si bral normálně, ale pojďme si to taky jednou udělat hezké 👀. Recepčního jsem poprosil o pokoj v nejvyšším patře a pokud by to šlo, tak s výhledem na město. Mohl mě odmítnout, místo toho mi ale vyšel maximálně vstříc a pokoj s lepším výhledem v tomhle hotelu byste asi nesehnali. Navíc byl tak velký a hlavně čistý, že jsem měl na chvíli pocit, že už nejsem v Jordánsku 🤣.
Sehnal jsem dobrou shawarmu a šel spát už brzy večer, abych měl dost energie na zítřek.

Navigace mi ukazuje nachozených 7,5 km. Na to, že jsem dneska v podstatě jen odpočíval na pokoji, to nebylo špatné 😹.

03/01/2024

Poklady hášimovského království - Jordánsko - 6. den: Cestuji jako místní vol.2 - z Karaku přes Madabu až do Ammánu

Dnes už bych se chtěl dostat zpátky do Ammánu. Ne že by na tom stál celý můj svět, ale chci podniknout ještě výlet na sever do Jerashe a na hrad Aljoun. Plus jeden celý den strávit v Ammánu, abych to město pořádně cítil. Když to dnes nezvládnu, budu muset někde dělat další kompromisy a to bych nerad. Dostat se z Karaku přímo do Ammánu by nemělo být extra těžké. Měl by to zvládnout každý, kdo dokáže vyslovit slovo Ammán u nejbližšího minibusu😹.
Já si to ale chci ještě trochu zkomplikovat. Vzdušnou čarou někde mezi Karakem a Ammánem leží město Madaba, kde mám ještě 3 místa k objevování. A teď jde o to jak se do té Madaby dostat. Teď už vím, že zdejší pastevci koz převlečení za řidiče minibusů se horám vyhýbají jako práva islámských žen a dal bych litr vody na to, že i když mě tam něco odveze, pojedeme opět objížďkou po dálnici.

Můj původní plán spočíval v tom, že když už se nějak dostanu z jihu do Karaku, zkusím pokračovat severozápadně k mrtvému moři a kaňonu Wadi Mujib. Jenže přišlo hned několik faktorů, proč jsem si tuhle krásnou zajížďku tentokrát sám vyškrtl. To že se mi nevešly do batohu plavky bych přežil, koupat se dá i v trenkách. Horší byl fakt, že na canyonyning nejsem vlastně vůbec připraven. Studoval jsem si několik článků o Wadi Mujib a lidé tam píšou o tom, že vodotěsné pouzdro na mobil je must have a brodění po pás ve vodě by nemělo nikoho překvapit. A to je pro mě, který sice cestuje nalehko, ale s batohem plným elektroniky, no go. Dobře, třeba bych si to mohl nechat v nějaké skříňce ve visitors centru. Přichází proto poslední faktor a to ten nejdůležitější, počasí. Až doteď mě počasí v ničem neomezovalo a spadlo na mě opravdu jen pár kapek. To se má ale nyní změnit. Od severu se sem ženou vydatné deště a v takovém počasí se silně nedoporučuje lézt někam mezi skály, kde se za pár minut zvedne voda natolik, že tě to spláchne rovnou do mrtvého moře. Nechci dopadnout jak ti dva z Prahy, co vlezli na Smíchově do kanálu pro kešku, voda je spláchla až do Vltavy a jeden z nich to nepřežil. No a poslední faktor je také neméně důležitý, vstup do kaňonu je zpoplatněn snad 21 JOD a není v ceně Jordan passu. Ne že by to byl tak zásadní důvod, proč tam nejet, ale prioritu mají tentokrát místa z Jordan passu, za který už jsem zaplatil.
Wadi Mujib a mrtvé moře tak na mém bucket listu zůstane, až si budu chtít v důchodu někam pořádně vydrncat zuby. Dnes budu rád za Ammán a když to vyjde, s Madabou po cestě.

Večer se mě hostitel Karam ptal, v kolik chci snídani. Neudělal jsem si dobrou přípravu dne a vypálil jsem z fleku 7 hodinu ranní. Nechtěl jsem ztrácet čas a co nejdříve vyrazit na prohlídku hradu, která je opět v ceně Jordan passu. Co mi ale nedošlo, že hrad kvůli mě asi nikdo v 7:00, v 7:30, ani v 8:00 otevírat nebude. V sedm dokonce ještě ani nevychází slunce, to si dává ještě dobrý 40 minut šlofíčka. Připadal jsem si v tu chvíli trochu hloupě, ale kostky už byly vrženy. Vyhrabal jsem se z postele a čekám na pokyn od Karama. Šel mezitím ven a vrátil se až po půl hodině. Moc se mi omlouval, že jde tak pozdě, ale obchody byly ještě zavřené a musel tak čekat. Následovala i moje omluva, že jsem tu sedmou asi nezvolil ideálně. Rozložil mi snídani na stůl, arabský chléb, hummus, falafel a konvici s čajem. Chyběla mi jen nějaká vidlička, ale hned mi ukázal jak jí snídani Jordánci. Utrhl kousek chleba, namočil ho do hummusu, pak do olivového oleje a polkl.
Zopakoval jsem to po něm a musel jsem uznat, že bez vidličky to chutná dobře. Bylo toho tolik, že jsem snědl sotva půlku.

U snídaně a po ní si ještě povídáme o jeho podnikání. Ptám se ho, kolik má jeho hostel pokojů, protože jsem viděl vlastně jen ten můj a v pokoji vedle spal on. S úsměvem mi odpovídá, že má jediný pokoj. Pak pokračuje a říká mi, že jsem jeho první klient za posledních 12 dní. Vysvětluje mi, že dům není jeho, ale patří městu a on si ho pronajímá za 2 000 dinárů, protože je to turistická oblast hned u hradu. V hlavě mi zase naskakují číslíčka a vychází mi z toho, že se buď seknul desetinné čárce, nebo je to ekonomická sebevražda. A nebo to není měsíčně nýbrž ročně a pak už by to smysl mít mohlo. Jen by to potřebovalo více turistů a to je problém. Válka v sousedství mezi Palestinci a Izraelem odradila hodně turistů. Narážím na to už od prvního dne v Jordánsku, každý mi tu chce prostě alespoň něco prodat, klidně za zlomek ceny. Jen já to prostě nemám kam dát a tak musím všechny slušné odmítat.
Pak se ještě zeptal na feedback, co zlepšit na jeho hostelu a protože opravdového přítele poznáš ne podle toho, že ti všechno odkývne, ale právě tehdy, kdy ti upřímně řekne, co bys mohl dělat lépe, vybavil jsem se celou noc od příjezdu až po snídani a oba náměty na zlepšení jsem mu řekl. Sprcha bez hlavice by se určitě dala opravit a na pokoji byla zima. Napsal jsem mu ještě vzkaz na nástěnku, kam přibyl k několika dalším předchůdcům a i o samotném umístění nástěnky jsem měl možnost rozhodnout.
Loučili jsme se jak stáří kamarádi a v tu chvíli zvolal ať počkám, že mi chce ještě něco dát. Otevřel skříň a věnoval mi dvě ručně vyřezávané figurky.
Ukázal mi směr k hradu a to bylo naposledy, co jsem ho viděl.

Zahybám z náměstí do uličky vedoucí k hradu, když v tom mě zdraví pán, asi číšník, z podniku na rohu a říká mi že hrad je ještě zavřený, ať si jdu k němu sednout. V hlavě si říkám jakože dobrej trik, ale jen co nakouknu do uličky k hradu, vidím že je opravdu ještě zavřený a tak si jdu k pánovi na chvíli sednout. Bohužel mu říkám, že jsem právě posnídal a tak si nic nedám, ale i tak je rád že jsem si k němu sedl. Ptám se ho v kolik se otevírá hrad a odpovídá mi, že do pěti minut by to mělo být. Je 8:40 a dost fouká, tak se upřímně těším, až se zvednu a trochu se zahřeji. Po chvilce za mnou pán znovu přichází, že hrad se právě otevírá.
Je dobře, že jsem šel první na Shaubak a až poté na Karak, protože Karak je větší a zachovalejší. Ostatně tomu odpovídá i vstupné (2 JODy vs 1 JOD za Shaubak, oba v ceně Jordan passu).
Oba hrady mají podobnou historii, postavili je křižáci, mají strategicky vyhodnou polohu a oba je pak dobyl sultán Saladin. Zdejší zachovalé síně a chodby jsou tak rozlehlé, že i mě zabralo projít celý hrad křížem krážem téměř 2 hodiny.

Opouštím hrad, je 10:35 a začíná trochu poprchávat. Nahazuji bundu a jdu ke stanovišti minibusů, které mi ukazuje mapa a potvrdil jsem ai to i pohledem z hradu. Troufale se rovnou ptám na Madabu a byť jsem u prvního řidiče nepochodil, druhý už mě směřuje ke třetímu. Pro jistotu se mě ještě ptá, jestli nemyslím Aqabu, ale vytáhl jsem mapu a ukazuji mu prstem na tohle město, že myslím opravdu Madabu. Chvilku to vypadá že zvažuje jestli mě vzít, ale nakonec mi pokynul abych se usadil a nachystal pro mě misto vedle řidiče. Konečně pořádný výhled na cestu. Po včerejšku jsem poučen, že místní platí až v průběhu jízdy, pokud jede v busu ještě jeho asistent a nebo pak při výstupu. Takticky se proto na cenu ani neptám, vím že to bude výrazně méně, než co jsem tady doposud platil. Včera jsem sledoval kolik platí za stejnou trasu z Aqaby do Shaubaku místní a měli to za půlku toho, co jsem platil já. Evidentně jsem měl jako turista smlouvat i cenu za bus. A na to jsem dnes připraven.

Čekali jsme téměř hodinu, než se bus z většiny zaplnil. Pak naskočil asistent a začal vybírat peníze. Když mi řekl 3 dináry, ani jsem neměl chuť smlouvat, to je fajn cena. To jsem ale ještě nevěděl, že s nimi až do Madaby nepojedu.
Sleduji cestu a kontroluji pozici v mapě a když už míjíme několikátou odbočku na Madabu, říkám si, že je tady něco divně. Na druhou stranu jsem ale i tak v pohodě, protože bus jede směr Ammán a i když se nedostanu do Madaby s nimi, dostanu se s nimi za 3 dináry až do Ammánu a pak už se klidně najdu bus přímo do Madaby. Když už jsme přejeli všechny možné odbočky z dálnice na Madabu, bylo mi jasné, že moje další zastávka bude Ammán. V tom ale bus zastavuje u krajnice a troubí na bus před ním. Je 13:15, řidič volá na několik lidí vzadu a ti se rychle zvedají a dobíhají k druhému busu. Chvíli se odmlčel, chytá znovu volant a pak se podíval na mě a ukazuje mi, že si musím taky vyskočit. Trochu hloupě se ujišťuji, jestli opravdu myslí mě, a když mě znovu ukazuje, abych opustil bus, sbírám všechny svoje věci a rychle vyskakuji. Jsem na dálnici u mimoúrovňové křižovatky a tak se nezdržuji přemýšlením a okamžitě nastupuji do druhého busu (počkej, teď si to vybavuji, neříkal mi o nějaké takové šílené cestě busem do Madaby včera Karam u čaje?🤭). Asistent se mě ptá kam jedu a když mu říkám Madama, kýve a posílá mě dál do busu. Jen tento je Tak nacpaný, že tu musim spolu s dalšími 2 chlapy stát v uličce. A to se pořád bavíme o minibusu, o dolmuši, nic kde by sis sednul a měl pocit volného prostoru.
Po chvíli mě ale i z tohoto busu vyhazují a posílají se mnou ještě jednoho chlapa, který se mnou přebíhá dálnici a stopuje mi bus v protisměru. Přijel rychle, naskočili jsme do něj a říkám si co to do pytle...? Vždyť to je ten stejnej bus, ze kterého mě před chvílí vyhodili, abych si přeběhl do protisměru...tuhle záhadu jsem zatím nerozluštil, ale jsem znovu v buse a podle mapy jedeme evidentně směrem Madaba, takže na klid.
Přijíždíme do Madaby a když křížíme ulici, která vede k mému cíli, zvedám se a dávám pokyn, že chci vystoupit. Díval jsem se kolik platí místní a většina z nich to měla za 1 dinár, tak jsem vytáhl jednodinárovku, dal jí řidiči a všechno vypadalo fajn.

Ve 13:40 jsem v Madabe. A proč jsem tak umanutý Madabou? Nachází se tady Madabská mapa. Mapa ve formě mozaiky na podlaze starého byzantského kostela vyobrazující tehdejší Svatou zemi a Jeruzalém. Její původ je datován do 6. století a je už silně poškozena. Pro studium je lepší digitální kopie, ale pro mě jako cestovatele tohle bylo jedno z must have, co musím vidět i naživo.
Další zastávka byla ve svatyni svatého Jana Křtitele, kde byla pěkná expozice ve sklepení, ale hlavně snad jediná rozhledna ve městě, čemuž sloužila zvonice kostela. Pak už jen poslední zastávka v muzeu mozajek, ale to mi přišlo ve srovnání s mapou i s tím, co jsem viděl kostele pod zvonicí, jako zbytečná zacházka.

Přišel čas pokračovat dále do Ammánu. Cca v 15:20 jsem dosel na minibusák a ptám se na Ammán. Řidič me posílá na jiné místo o 2 bloky dále. Tam už jsem svůj bus našel a čekám, až vyrazíme. Opět jsme několik minut strávili čekáním na nástupišti a pak ještě popojížděním městem, kdy jsem neustále někde zastavovali a čekali, dokud se bus postupně nezaplnil, ale pak už jeli a cesta až do Ammánu byla v pohodě. Když už jsme byli blízko autobusovému nádraží Wihdat a viděl jsem, že se všichni zvedli a vystupují rovnou do rušné křižovatky, zvedl jsem se také. Všichni platili 1 dinár, udělal jsem to stejně a vyskočil jsem z bus tak, že mě málem rovnou srazilo auto. Tady na předměstí ten provoz připomíná spíš záběry z Pákistánu a úroveň řidičů tomu asi nebude daleko, protože procházím ulici a míjim jeden autoservis za druhým. A ve většině z nich se právě přelepují a lakují oťukané plechy.

Do centra to mám necelých 5 km, ale je to cesta pořád z kopečka, takže se rád projdu. A rovnou hledám kde přespat. Zítřek bych asi strávil v Ammánu, takže bych mohl najít pokoj hned pod citadelou a hned ráno se vydám na průzkum. Když na mě vyskočil Amman Pasha hotel se slevou z 27 na 13 dinárů, samostatný pokoj a se snídaní v ceně, nebylo co řešit. Po ubytování a večerní procházce kolem amfiteátru jsem zjistil, že hotel má i svůj rooftop bar s výhledem pravezna amfiteátr. Udělal jsem si pohodinku s vodníci, domácím čajem a nádherným výhledem k tomu. Díky dnešní ceně busů jsem totiž neutratil téměř nic z mého denního budgetu a mohl jsem si tak dýmku za 4 dináry dovolit.

Adresa

Praha

Internetová stránka

http://obcansnek.cz/

Upozornění

Buďte informováni jako první, zašleme vám e-mail, když Občan Šnek: Kniha Cestovatele zveřejní novinky a akce. Vaše emailová adresa nebude použita pro žádný jiný účel a kdykoliv se můžete odhlásit.