Full Gas

30/06/2024

33. den – Biškek – Praha

Ráno jsou tváře členů FG všelijaké. Každý si lehne, jak si ustele. Na akceschopnost to však nemá vliv.
Se stále spícím taxikářem se díky Romčovi i svodidlům dostáváme na letiště. V šest místního času tak dáváme sbohem této rozmanité krajině. Odvážíme si mnoho zkušeností také bodů za držky, či nezvládnutí stroje. Na posledním místě naší soutěže se se slabými dvěma body umístil náčelník. Tento nevýrazný výkon jasně podtrhuje klesající formu tohoto kdysi zářícího borce. Na třetím místě jsem se umístil já se 4-mi body a jasně tak popřel nepodložené informace o věku účastníků. Na druhém místě se umístil Dezi se sedmi pády. Vzhledem k divoké povaze přichází otázka „ není to málo?“. Králem držkopádů a mlácením mašinou do čehokoliv se letos stal Romča s devíti body. Tento srdnatý způsob seznamování s BMW GS je nebojácný. Naskýtá se však další otázka. „ Bude jedno BMW stačit?“ Uvidíme příště. Cestování nám ulehčil nejenom fernet, ale i vaše podpora a komentáře k našim výkonům. Rádi bychom tedy poděkovali i vám, milí čtenáři a jak říká náčelník, vy, co jste nás hejtovali, běžte do p***le. Na závěr přidáváme pár postřehů od každého z nás.

Kuba
Střední Asie je nádherný kraj plný zvratů a překvapení. Zejména Kyrgystán a Tádžikistán jsou země s úchvatnou přírodou. Všechny země pak spojují lidé. Vždy milí, zvídaví, ochotní pomoci. Pro nás dřívějšího data narození je fajn místní domluva, kde většina místních všech států mluví rusky. Řeč je základ, a tak jsme se dozvěděli o mnoha historických událostech i současném dění okolo Hedvábné stezky. Já se sem určitě vrátím. No a co dodat ke klukům…..je to stále lepší. Zejména náš nový člen se ukázal, jako dobrý parťák. Jsem rád, že jsme mu neposkytli příčinu pro výkon jeho zaměstnání, snad příště Romčo. Velký dík patří našim rodinám a kolegům z práce, bez kterých bychom mohli tak na Sázavu. Za rok na viděnou.

Náčelník
Tak jsme zase po letech ve čtyřech. Vrátil se nám Jakub a kromě věku, kde je rozdíl dost výrazný, se zas tolik nezměnil. Jel s námi i nováček Roman, který zapadl, jak p***l na hrnec a navíc nám všem udělal radost nejvyšším bodovým ziskem, co se pádů týče. Vzhledem k tomu, že je novic, tvrdíme, že je to spravedlivé. S mechanikem jezdím již 15 let bez přestávky a vše hezké jsem již myslím dříve napsal. A na kritiku tu není dost místa 😊. A hlavně děkuji všem svým holkám doma, bez jejichž podpory či tolerance bych si musel takové cesty odpustit, či by je člověk realizoval s mnohem menší radostí. Příští rok dáme něco na 3 neděle (asi TET Portugalsko) a v roce 2026 chystáme velkou cestu po Jižní Americe. Tak nám držte palce, ať to vše klapne a můžeme dělat radost sobě i vám.

Mechanik
Zdá se, že vše podstatné bylo již řečeno, takže to nebudu opakovat. Děkuji všem za údajně skvělé zážitky (po příletu domů si musím opět projít fotky). Jsem rád, že se vše obešlo bez zranění a těším se na další dobrodružství. Rodině děkovat nemusím, protože to dělám pravidelně a ne jen jednou ročně na motorkách a po osmi pivech! 😊 Tak zase za rok………

Roman
No co dodat, já jako nováček a se svým GS před odjezdem najeto cca 80km, jsem mile překvapen, jak se ovládá tak velké hovado. Akorát jsme se spolu párkrát prali, kvůli těžišti v malých rychlostech, často mě to hodilo na zem, ale byla sranda a sedneme si. Hlavní je, že jako každý nováček jsem vyhrál bodování. Je to jiné než Intruder. Parta super, moje Jééééžiši už jsem nandanej je s touto partou chlapců zcela běžný jev. Díky za přijetí do party a snad příště. Díky mojí Ivě, že obstarala domácnost bez mojí přítomnosti a velké poděkování Barborce za vedení firmy.

30/06/2024

32. den Almaty – Biškek, konečná stanice….vystupovat
Je to tu. Máme před sebou poslední trasu na začátek naší trasy. Ráno nás opět vítá vedro. Do Biškeku to máme necelých 300 km. Po včerejším bodovacím dnu, kdy jsme strávili celé dopoledne v brodech, jsou naše boty stále plné živočišného materiálu. Moje boty stávkují. Nejen že jsou nebezpečné pro chůzi, obě podrážky jsou odlepené, ale zejména při nasazování a sundávání jde jezdci a blízkému okolí o život. Po krátké poradě tak nechávám boty u hotelu, kde jak doufáme, budou dobrou turistickou atrakcí. Výjezd z Almaty se začíná komplikovat. Dopravní špička je tak hustá, že se nedokážeme protáhnout mezi pruhy ba ani v příkopě. Na dálnici zaútočí na Aleše místní náklaďák, kdy rychlým manévrem vlevo zavírá náčelníka mezi svá kola a svodidla. Pandur se však nedá a odráží útok mohutným zvukem svého klaksonu a taky dost řve a nadává. Mě za chvíli zavírá místní sedan s obdobným výsledkem. Cesta je fakt na h***o. Desítky kilometrů v zácpách a ve 40-ti stupňovém vedru. Daleko za městem se situace mění. Doprava řídne jak Romčovo h***o, ale teplota narůstá.
Nepomáhá ani chlazené místní pivo. Na hranice přijíždíme okolo čtvrté. Je tu slušná kolona. Plán je jasný, všechny předjet a dělat, že je to normální. Když se konečně otevřou vrata Kazachů, rychle sedáme na mašiny a kličkujeme mezi auty. Proklouzneme okolo vstupních celníků a parkujeme ve stínu střechy odbavovacího místa.“ Jsi ji vodřel auto!“ , zkouší na mě mechanik hodit své jezdecké pochybení. Za chvíli dorazí i inkriminovaný mercedes a z něho k nám kvačí naštvaná paní. Nejprve si nás prohlíží a nakonec identifikuje mě, jako pachatele ( asi se s Alešem domluvili). Dělám, že nerozumím a tlačím se dopředu, abych unikl dalšímu mezinárodnímu konfliktu. Nakonec mě chytá místní převaděč „ policia, milicija, katastrofa“ a radí mi, ať se tam jdu radši podívat. Mercedes má na zadním kufru lehkou čáru od plastu mé helmy. Leštím to prstem, ale paní se to nelíbí. „ Díru prstem nezalepíš“, přilévá mechanik oleje do ohně. Dělám, že nic a jdu zpět do fronty. Paní se s výsledkem nespokojí a bonzuje mě pohraničníkům. To už však máme razítka i kontrolu za sebou a ujíždíme ke Kyrgychům. Tam už jde vše rychle, a tak se s paní míjíme na vždy. Do Biškeku je posledních 30 km. V našem hotelu je plno, tak parkujeme v centru. Snad radost z cíle, či velké teplo nebo snad žízeň způsobily, že zbytek večera trávíme v baru Mnichov, kde mají mnoho evropského. Potkáváme i kluky ze Slovenska, kteří po nečekané sérii jégrů musí na příští dva dny měnit své plány. Závěrečný tanec náčelníka je třešničkou na dortu a zážitkem, o kterém si tu budou dlouho povídat. Na kutě jdeme hodně po půlnoci, tak je na snídani účast velmi sporá.
Druhý den je sanitární. Máme za úkol vyřídit celní papíry pro naše motorky. Spojíme se s místní celnicí a do hodiny stojíme na vrátnici. Už včera nás v našich měsíčních kraťasech a jarmilkách nechtěli pustit do báru. Tady to není jiný. Pán na vrátnici stále ukazuje na fleky a díry v naší výstroji a mele „ dreskód“. Žádný kód nemáme ani nám ho nikdo neřekl, tak prostě jdeme dál. Paní v patře nás přijala vřele. Po chvíli je však v kanceláři poměrně hustá atmosféra a z milé paní je paní nešťastná. Nakonec nás posílá do jiné kanceláře, kde nám mile vysvětlují, že na papíry potřebujeme nejenom čas, ale i peníze a určitě čistý rejstřík. To se s naším profilem neshoduje, tak jedeme zpět do centra, kde celou věc do večera zvažujeme v příjemné restauraci. Večer zakončujeme veselím na hotelu, kde hodnotíme naše společná dobrodružství.
Poslední den je rozlučkový. Musíme odevzdat naše oddané stroje k hotelu Salut, odkud holky pojedou měsíc domů. Po dojemném rozchodu stavíme ještě na místním trhu, kde nakupujeme drobnosti domů. Zítra vstáváme ve tři, tak jdeme, skoro všichni (tedy jen já), brzo spát. Pokud se nic nestane cestou na letiště, vypadá to, že odletíme.V noci hoši ještě ztrácejí společnou kartu k bankomatu. Spát zjevně nešli. Ale jsou na pokoji, tak hurá na letiště...

27/06/2024

31.den Saty – Almaty, Kazachstán
Fullgas v jedné jurtě bez sprchy a normálního h***lu není místo, kam byste chtěli jít bez roušky a doktora. Záchody jsou tradiční s dírou v zemi, tak se do toho nikomu moc nechce. „ Ty vole, ty vole!“ proběhne kolem mě Aleš kachním krokem s ubrousky v ruce. „ Chudák…“ v tichosti soucítíme. Ostatní dělají vše proto, aby své kompostované potraviny odnesli aspoň do přírody. Dnes nás čeká jezero Kaindy, pak kaňony nad ním a cíl máme v Almaty, největším měste Kazachstánu. Vyrážíme svižně po asfaltu. Radost z cesty nám upravuje náčelníkův blinkr doprava, kamsi do hor. První část je oraniště ve stoupání, kde se snažíme držet vyjetých hřbetů tvrdé hlíny. Bez pádu a bodu projíždíme i prvních 5 km, kde díra střídá díru. Atrakce a bodovací soutěž u prvního brodu. „ Já to projedu a natočím vás z druhý strany“, predikuje mechanik u první zatáčky s říčkou napříč. Jede divoce, jak to má ve zvyku. Mašina se mu pomalu víc a víc noří do řeky a za zatáčkou je vidět, že už s další vodou nepočítal. Zbrkle za to bere a při výjezdu na břeh skládá vlevo. Bod! Druhý náčelník zbaběle ujíždí z trasy a křovinami vlevo projíždí rozvodněnou říčku. Roman volí střední proud a také v něm končí. Prvních pár metrů šetří své boty, ale s přibývající hloubkou získává rovnováha prioritu a Roman jede na bábu. V půlce prvního brodu hrabe levou nožkou ve vodě s touhou najít opěrný bod. Nenašel. Mašina i Roman se kácí do proudu. Běžím mu pomoc zachránit zbytky čehokoliv suchého z jeho skromného šatníku v kufrech. Je to však bojovník. Zvedáme mašinu a v proudu řeky řadí zase za jedna. Po vzoru Fullgas dává plný plyn a mele kamení pod sebou. Po dvou metrech tvrdé práce se strojem opouští přímí směr lomeňákem vlevo do hlubší peřeje zanechav tak mašinu svému osudu. Ta kupodivu nepokračuje dál, ale následuje Romču také do přilehlé peřeje. Po vynoření Romči stavíme jeho stroj opět na dvě. Síly, sebevědomí i chuť pokračovat se pomalu tenčí. Naděje však umírá poslední a tak náš hrobník nastupuje k dalšímu pokusu. Mechanik s Alešem se stále smějí a na břehu skandují..bod, bod, bod. Hajzli! Držím Romčovi kufr a palce a jde to. Po finálním tanci na výjezdu je tam. Skáču za knipl a valím do vody. Tanec je divoký. Jeden i druhý brod dávám bez bodu. Při výjezdu mě to posílá ( nevím, kdo to řídí) na břeh plný velkých šutrů, kde s radostí skládám vlevo. Další pokračování nám komplikuje Romanův stroj. I přes veškerou péči, kterou mu Roman za posledních pár metrů dával, stávkuje. Na display jeho stroje se střídají chybové hlášky se vztyčeným ukazováčkem. Po krátké poradě zanecháváme Romana u brodu a jedeme dál. Cesta je slepice, tak se tudy budeme vracet. K druhému brodu tak přijíždíme tři. Vzhledem k absenci pudu sebezáchovy Aleše s Deziho mě nečeká nic dobrýho. A taky jo. Na dlouhém brodu nachází náčelník trasu přes starý mostík, který tam však není. Zbyl po něm jen pešunk v šíři předního kola a dírou uprostřed též na přední kolo. Po obou stranách je díra dolů do řeky, kam se vejde nejednou géeso s blbcem v sedle. „Tudy to půjde!“ ukazuje náčelník na sebevražednou misi. A jako náčelník se hned ujímá realizace.
Projede bez bodu a vesele navádí ostatní k získání bodu. Druhý Dezi ztrácí na pešunku přední kolo ze směru a jen díky kinetice překonává jámu. Na druhé straně ztrácí adhezi obě kola a následně i Dezi. Oba si ustelou vlevo. „Bod!!“, jásá náčelník a bere mi tak veškeré sebevědomí k překonání mostku.
Volím tedy brod a řeku překonávám přískoky. „ Ty vole, to se nedá točit, dyť už tam seš dobrých 5 minut“, kritizuje náčelník mé tempo v domnění, že přidám. „ H***o!“ jedu stále na bábu a doufám, že nepůjdu „na Romana“. Povedlo se. Všichni jsme na druhý straně a míříme k vysněnému jezeru. „ Už je to za rohem, mám to na navigaci“, zase lže náčelník. Cesta končí na parkovišti plném turistů. Jezero tu samozřejmě není. Můžeme k němu šlapat 2 km pěšky do kopce, nebo si půjčit koně. Posledních 1500 jsme dali za vstup do rezervace, tak máme holou řiť. Pěšky se nikomu nechce. Dezi odněkud vyhrábne pár dolarů. „ A skolko stojit adná lošaď?, rozjíždí mechanik nákup koniny. „ 45 za vse“, kontruje místní podkoní. Máme 42, tak jedem. „ Ty palučiš bolšuju lošaď!“, ukazuje podkoní na Aleše. Ten se diví. Instruktáž je rychlá. „ Tady doprava, tady doleva, tady brzda ( vše okolo otěže) a zde plyn“ ukazuje na naše boty podkoní. Jedeme. První šprajc je v brodu. Koně sehnou hlavy a chlastaj. Plynuju botami a prd. Konečně se hne Deziho modrák a můj rachitik ho následuje. Za námi bojuje Aleš. Dezi dává plyn a kůň ho pravidelně vypouští. Stoupáme k jezeru. Po dvou kilometrech přichází strmý sráz, kde máme koňské hlavy v rozkroku. U jezera jdeme na rychlé fotky, kde hromada turistů skotačí z kamene na kámen. Já po dvou brodech mám suchou jen hlavu, tak si s vodou starost nedělám. Pár fotek a míříme zpět. Náš styl se na koni tak vybrusil, že si nás turisté pletou s místními a žádají o sem tam o pomoc. Dole na parkovišti nás čeká pravidelný uvítací výbor místních. „ Čechia, žárka, 47, 10.000 USD“ pálí mechanik do davu odpovědi bez ohledu na otázky. Skupinka Evropanů ukazuje palce nahoru „ Heroes!“, no nemyslím si, když si vzpomenu na cestu zpět. Sedáme na mašiny a valíme za Romanem. „ Aaaa první show je tu!“ vítá brod náčelník bez sebezáchovy. Dezi po minulém přejezdu, kde se s pádem do hlubin minul jen o chlup, volí novou stopu. Skoro 45 stupňů sráz do řeky mu přijde jako dobrá volba. „ Sklouznu tam se zadní brzdou a pak dám fullgas“, odhaluje svůj smělý plán mechanik. Pouští se dolů ale cestou mu někdo změní pořadí kol a zadek tak padá do vody první. Směr pro fullgas je však namířen zpět do svahu, a tak plán padá. Dezi lehá na břeh a tvrdí, že to není bod. Karma je zdarma a při pokusu o plný plyn skládá vlevo do přilehlé mělčiny. Bod! Náčelník volí opět sebevražedný mostík, kde se štěstím proklouzne. Já jdu do vody a vrkám v celém brodu.
V půlce to už vypadá, že dostanu infarkt, ale nakonec se mi podaří padnout hubou do vody, kde snížím svůj tlak k normálu. Za pomoci Deziho a pak náhody vyjíždím z brodu již bez bodu. K druhé bodovací atrakci potkáváme Romana, který zkouší objet další brod přes celý Kyrgystán. Po zprávě, že cesta je slepice otáčí a s chmurou v oku následuje naše stroje. Před brodem nenecháváme nic náhodě a procházíme naše možnosti. Kontrolujeme tak škody na našich strojích. Hliníkové kufry, které ztratili těsnící schopnosti po předchozích pádech, nabrali studenou vodu a krásně tak chladí nejenom naše spacáky, ale zejména naše svršky, což se v současných vedrech hodí. Taktéž půllitrů pramenité vody v každé botě dělá dobrou službu našim tvrdým patám. Je čas jet a všichni volíme cestu fullgas. Vlítni do vody a dej plný plyn. Funguje to báječně a všichni překonáváme bez bodu. K asfaltu je už příjemných 8 km oraniště, ale bez vody. Je zase okolo 40 stupňů, tak škrtáme další atrakci v offroadu a míříme do Almaty. Večer nás čeká příjemná odměna v podobě plzeňského piva a stejku z koniny.
„ Je zajímavé , jak tady mají lidé blízký vztah ke koním a nakonec je sežerou“, polemizuje mechanik nad výbornou koninou. Závěr večera sedíme u našich strojů a s láskou je obdivujeme. Zítra závěr, si odpočinou holky...

26/06/2024

29. den Issyk – Kul, Kadzhi- Saj – den sanitární
30. den Issyk - Kul – Saty Kazachstán
Večer před sanitárním dnem se vydařil, a tak jsme veškeré úkoly pro sanitární den přeložili na ten další. Naše dvoudenní setrvání na jednom místě nechalo na okolí jasnou stopu. Poděkování patří zejména Romanovi, který uklidil nejenom blízké okolí, ale také keře, přilehlou pláž i příjezdovou cestu. Odjíždíme tak za mávání majitelů. Co měli v ruce si již nepamatuji. Dnes nás čeká přejezd do Kazachstánu. Cesta je opět plná výhledů na hory i obří jezero. Po 100 km mi opět na display vyskakuje hláška „zkontroluj olej“. Náš zkušený mechanik ji už několikrát odstranil vypnutím a zapnutím klíče v zapalování. Tentokrát se do celé situace vložil náčelník, který našel okénko pro kontrolu a zjistil, že olej opravdu nemám. Stavíme tedy na pumpě, doléváme olej, také kávu a každý jednoho žateckého Guse a pokračujeme do hor. Cesta k hranicím se ztrácí v prachu a kamení. Po příjezdu na čáru vypadáme jak filtr z vysavače. Nikdo tu nejezdí, tak jsme tu sami. Tedy až na dva blázny z Francie, kteří jdou v protisměru pěšky. Kontrola u Kyrgychů i Kazachů probíhá hladce. Kontrolují hlavně Deziho, ke kterému díky jeho vzhledu neschováváme ani alkohol ani drogy. Na kazašské straně je vidět pokrok. Cesta má nejenom asfalt, ale i čáry a sem tam svodidla. Do prvního města dorazíme opět s jazykem na vestě. Je to dřina brát za ten heft. Kupujeme simku, jídlo do hor a taky závlahy v podobě žateckého Guse. Náš cíl je jezero Kolsai slibující romantický večer u plápolajícího ohně a békajícího náčelníka. Posledních 100 km je kouzelných. Rokle, kaňony, stáda koní. Sem tam nějaká kráva idylu nekazí. S přibližujícím se cílem potkáváme stále více aut a busů. „ Není divný, že na slepici ( slepá ulice) je tolik aut?“ házíme do placu. Nechceme si brát iluze, tak stoupáme výš. Posledních pár zatáček je už plný nejenom aut, ale i lidí a koní. A jsme tu. „ Ty vole!“ náčelník, „ Ty vole!“ Roman, pak ještě 2xtvl. Parkoviště pro malé stovky aut je plné. Obchody, restaurace, kavárna. K jezeru dole vede promenáda plná lidí. Nenecháváme se rozhodit a vylučovací metodou najdeme bistro, kde mají o pivo.
Dáváme zase Guse a debatujeme nad neradostnou situací. „ Tady spát nebudeme“ navrhuje náčelník, který je stále členem Junáka. „ Jedině tady!“ ukazuje mechanik na tři židle a půlstůl, u jediné lednice s pivem. Do nelehké situace přichází sympatická slečna s velkou rodinou ( táta, 3 dcery a máma). Nejstarší dcera s roztomilým úsměvem praví „ Dobrý den pánové“. Romanovi stéká slina až do klína, Dezi si před chvílí sundal boty, náčelník polknul pivní krkanec, já tupě čumím. „ Jééééé, dobrý den…“ vypadne z někoho z nás. „ Jana se svou rodinou umí česky neb u nás studuje, bydlí v Hostivaři a zná Šeberák, svět je malý. Dáváme fotku a jdeme ke strojům. Cíl je jasný, vypadnout odsud. Na parkovišti přichází místní bejbl a praví „ dobrý den“. Jsme trochu v křeči, protože dvakrát za den slyšet češtinu se nám ještě nepovedlo. Bejbl u nás taky studoval a doporučuje nám hotel o 15 km níže. „ Pivo tam je, ubytování taky, určitě to zkuste.“ S radostí sedáme na stroje a mastíme do údolí. Hotel Fortuna není tak úplný hotel, na dvoře plným bo**elu má tři jurty, kde je stejný bo**el jako na dvoře. Pivo nemají a přinesené se tu nesmí pít. Zkouším objet zbylé možnosti ve vsi, ale bez úspěchu. Je skoro tma, tak zůstáváme. Aspoň, že tu mají evropskou kuchyni. Objednáváme smažená kuřáka, cheesburgery a hranolky. „ 20400,- upřesňuje rozsah naší objednávky paní za kasou. Karty ani dolary neberou. Vzhledem k tomu, že máme 14 000 a jurta bude stát 15 000 a bankomat tu není, rušíme objednávku neb máme tak tak na ubytování. Jdeme vařit náš oblíbený salám s cibulí.
Pro dodržení pitného režimu se s Romčou vydáváme do marketu pro nějaké ty tekutiny. A světe div se, v lednici mají jednu polici plnou Kozlů. Ubytování tak dostává nový rozměr. Už nás tak nerozhodí ani h***l s dírou, ani kočičince v naší jurtě. Svět je takový, jaký ho chceme mít. Zítra do Almaty.

26/06/2024

29. den Issyk – Kul, Kadzhi- Saj – den sanitární

24/06/2024

Tak jsme se nakonec po letech rozhodli spustit účet na Instagramu. Vzhledem k tomu jaký jsme ajťáci pomáhá dcera z ČR našeho žurnalisty. Tak si nás tam přidejte, či jak se to říká :-)

Odkaz je https://www.instagram.com/full.gas.cz/

Díky

24/06/2024

FullGas v zápalu boje

24/06/2024

28. den Naryn – Issyk – Kul, Kadzhi- Saj

Ráno nás nejprve probudí halekání z místní mešity a následně halekání místního psa. Včera byl čajový dýchánek, tak jsme všichni čerství a natěšení na další dobrodružství. Po snídani lepím po páté pravou botu, Roman hledá únik benzínu, Aleš kouří a Dezi kadí. V podstatě rituál posledních dní. Včerejší ztráta v našem kolektivu, !!! došel Fernet!!!, byla ihned nahrazena darovaným Jackem. Než jsem dopsal článek, byla půlka pryč. Sedáme na naše stroje a bereme severní direct. Za vraty Dezi zjišťuje, že mu ušel plyn, máme kliku - jen z předního kola. Dofukujeme dvě atmosféry a můžeme jet. Po cestě už jako vždy dáváme pereval ( ten, kdo nečte, je to sedlo, víc to psát už nebudu!) ve 3200 m. Cesta je příjemná a krásně se kroutí mezi horami. Po 130 km stavíme na pumpě, kde dáváme kafe, zmrzku a když už skoro odcházíme, Dezi objeví v místní lednici Kozla, tak doplňujeme ještě Kozla. Už chceme jet, ale Romanovi se zase vysere motorka. Není to řídké, tak po tom snad nikdo neuklouzne. K jezeru to máme necelé kilo. Na jedné křížovce dochází k drobné debatě. „Doleva?“ náčelník, „ jasně“ Dezi, „ proč, rovně je to kratší?“, já „ doleva“ uzavírá Dezi. Jedeme tedy doleva. Za druhou zatáčkou parkuje v příkopě něco povědomého. „ Není to tatra?“, „ jo, je to podobný“, „ vy volové, to je Tatrou okolo světa!“ A fakt. Posádka tatry zuřivě mává a my stavíme. „Nejsou to Češi?“ připojuje se Roman do diskuse. Jdu omrknout situaci a potřást pravicí. „ Jméno vám říkat nebudu, stejně si ho nebudete pamatovat“ třesu rukami českých cestovatelů. „ Tak schválně řekni jméno“ pobízí mě menší podsaditý bejbl z tatry. „ Jakub“, „ to ti nezávidím, já jsem David“ užívá Cimrmanovu metodu úleku pro zapamatování. Další jména si už nepamatujeme. Funkce však ano. Jeden servíroval – servír, jeden naléval – nalévač a jeden fotil – asi fotič, jo a byl tam taky řidič. Setkání je to velkolepé. Kdo by čekal, že ze špinavého expedičního náklaďáku vypadnou krásné ženy, výtečná slivovice a parta fajnových lidí. Vyměňujeme si zkušenosti, informace i nálepky. My máme jen americkou pásku, tak nic nedáváme.
„ Kde je servír, kde je servír?“ zjišťuje stav zásob mechanik. Do druhé nohy jde dalších 50g slivovice. Ještě fotku a musíme bohužel jet. Jeden z nás, říkejme mu třeba Romi, se ještě snaží schovat v náklaďáku, ale nic naplat. Po společné fotce musí zpět na svou aromatickou lásku, z které denně vyprchá dva tři litry benzínu do vzduchu a litr do něho. Na závěr fasujeme ještě lepidlo na inkriminovaný Romčův vývod ( rozuměj hadičku benzinu).
Za brblání německých strojů valíme na sever. Cestu nám zkříží pomník padlým z druhé světové války.
Chceme uctít památku padlých, a tak prorážíme plůtek okolo a parkujeme u děla z války předchozí. Po zjištění, že dělo z velké části funguje, dostává naše návštěva nový rozměr. „ Kráva vpravo na druhé hodině pal! Pták na jedenácté sever pal!“ Na půl hoďky je od nás klid. Za chvíli přijíždí místní, kteří asi slyšeli střelbu. Po zjištění, že ztráty jsou minimální, nás jen fotí. Vyrážíme zpět na hlavní, kde po 300 metrech někdo běží do cesty a asi má klacek. „ To je policajt!“, „ nee“, „ je to policajt má obušek“, stavíme. Polísmen přistoupí k Alešovi a rusky se mu představí. „ Što?“ hraje hru na blbýho náčelník.
Muž zákona zase salutuje a opakuje své představení. Aleš se snaží situaci vysedět ( nic neděláš, jen pozitivně koukáš na útočícího). Uniforma nemá trpělivost a jasně ukazuje, že má slézt z mašiny a jít za ním. Sundáván helmu a jdu pomoc s vyjednáváním. Jdeme k autu, kam nás posílá první šarže. V autě očekávám tablet se záznamem naší rychlosti. Sedí tam jen náčelník, který se usmívá. „ Skolko jechali?“ posílá dotaz na seržanta. Ten se zamyslí, koukne na cestu a praví „ 99“. „ No to je v pohodě ne?“ Vkládá se, doufám naposled, náčelník do ruské konverzace. „ Ne to není, je tam šedesátka!“ Chápu, že se dostáváme do pozice obchodu. „ Tak skolko?“ dávám do placu. „ Osm tisíc?“ kouká jeden lichvář na druhého. Náčelník vytřeští oči. „ Moc se omlouváme, ale my máme…kolik náčelníku máme?“ náčelník chápe, „ všechno, co máme je 1500“. Výběrčí kroutí hlavou a hrozí protokolem. „ Odkudá vy“ zkouší vydřiduch po dobrém. „ Z Čechie“ hraju trochu betla. „ U vás mužčíny majit jubky ( skotská sukně)?“ „ Ne ne“ kontruju, „ nečum a přines těch patnáctset“ posunuji náčelníka. „ Net, net, vaši mužčíny měli jubky, mnogo let nazdad!“ „ H***o, neměli!“, začínám být mírně neasertivní. „ Da, da, měli..“ směje se vydřiduch v uniformě. „ Da, da u nás vše mužčíny měli jubky“ chápu a dávám mu do ruky patnáctset. Úsměv se rozšiřuje „ charošuju puť“ přeje polísman a salutuje. „ Každýho nás to stojí kilo“ uzavírám situaci v intercomu. „ Ty vole, to jste nemohli trochu smlouvat?!“ poděkuje mechanik. Do cíle to máme sedm pětek a za námi se valí déšť. Jedeme tedy fullgas. Po několika pokusech nacházíme krásné dvě chatky přímo u jezera. Po sprše a několika burácích, vozím je už z Turkmenistánu, hledáme vendeglé ( maďar rozumí). Hospůdka na pláži sice nemá nejlepší pivo, ale je studené a mají dobrou baštu. Po dvou rundách kapitán moučník mizí s dvěma ubrousky v místní budce. „ Asi si dám vodku“ hlásí po příchodu s nezdravou barvou v obličeji. Po objednávce paní servír přínáší 200 gramů vodky a 4 skleničky. Tři s údivem zase odnáší. Moučník má slinu. Atmosféra je úžasná, jen ta místní muzika nám neladí. „ Můžu se na chvíli připojit, pěkně prosím, na váš systém?“, oslovuji místní obsluhu. A je to. Večer je náš. Plán kapitána Moučníka se stále upravuje a gramy skáčou nahoru. Já s Alešem držíme místní pivo. Všichni bavíme celé okolí svým neodolatelným zpěvem. Noc je však mladá, tak to radši dopíšu ráno.

24/06/2024

23/06/2024

27.den - kdesi v horách - Naryn

Celonoční déšť v horách slibuje kdejakou legraci. A zejména, když jste ve 3 km a k nejbližší silnici je to 180 km. A taky jo! Ranní káva rozehnala naše chmury. K snídani není nic. Tedy až na Deziho nákyp z pytlíku. „Co se píše za datum na obal?“ „ Spotřeby.“ „Tak to má dva roky po, ale na tom nemůže být nic špatného“, obhajuje mechanik svůj oblíbený pokrm. „Ty vole, ten zas bude s**t na každým rohu“ vzpomínáme na včerejší Deziho značkování hor. Máme kliku, přestává pršet. Roman hned ráno porušuje jedno ze základních pravidel FG, vyndává Listerin a snaží se tak nahradit Fernet. „Nepij to!“ chce zabránit kletbě mechanik, který netuší nic o funkci Listerinu. Přibíhá s F komplexem a částečně tak ochrání Romču od neštěstí. Navlíkáme tedy mokré hadry a těšíme se na bahenní lázně. Plně naložené géeso je ideální stroj pro roztomilé dovádění v offroadu. 20km do horské vsi probíhá standardně. Někdo funí, někdo nadává. Už ráno se nám zdálo, že někomu smrdí benzín, tak chceme dát krátkou pauzu na kontrolu, aby nám někdo nezhusovatěl. Stavíme v tiché vísce, kde náš dunivý příjezd přilákal všech sedm obyvatel a jejich děti. Při vypnutí strojů se ozývá plechová rána, že by Hus? Ne ne, to jen náš benjamínek zapomněl, že BMW samo nestojí a po absenci vytažení stojánku skládá vlevo a zahajuje tak dnešní bodobranní. Postupujeme podle protokolu Fullgas, nejprve fotka, pak zjistíme, zda je mašina v pořádku a na závěr letmo zkontrolujeme jezdce. Benzín fakt teče z mašiny Romana, čemuž samozřejmě neprospělo házení s ní o zem. „To bude na dýl“, rozbalujeme chleba a kus salámu. Mechanik se ihned pouští do rychlé opravy, a tak místní mají šanci vidět pár záběrů ze stájí F1. Jsme hotoví, prý je to rozbitý, tak jedeme dál. Romanovi se tak zvyšuje spotřeba o 20% a s tím samozřejmě i šance stát se dalším slavným Čechem, který neodvolá. Vyrážíme zpět na rodeo. Mašiny i jezdci dělají vše proto, aby zůstali ve vertikální poloze. Voda dělá své, tak stále tancujeme. „Vpravo pivo“ ozve se netradiční hláška. Koukám vpravo a mašina letí vlevo do koryta podobného Kunratickému potoku. Držím se pravidla „nevíš, tak plyn“ a letíme spolu zpět na trasu. Cvaknutí mých půlek musí být slyšet po celém kraji. Máme kliku, náčelník tomu říká umění a nepadáme.
Až když se cesta rovná a my to drobně rozpálíme, začíná další show. Dostávám se vedle tančícího Romči a přidávám se k jeho krásně rozjeté čtverylce. Oba v rytmu raz dva tři pokračujeme ve vybočování z přímého směru. Romča zabrán do této kadence vzpomene na další figuru známého tance a dělá otočku o 180. Zapomíná však na fakt, že je na mašině a jede 30 km v hodině. Stroj poslušně otáčí do protisměru, ale kinetika Romanových tří pytlů cementu pokračuje dál – 2. bod je tady! Géeso i Roman leží v bahenní lázni, Dezi fotí, ostatní se smějí. Stavíme oba do svislé polohy a pokračujeme k dalším zážitkům. Do horského sedla ve výšce 3400 metrů vyskotačíme bez bodů. Při nezbytném focení na nejvyšším bodě přijíždí místní bejbl na koni a druhého vede. „Ty vole kůň!“ Reaguje Roman, který se bojí koně, jak svého svědomí. Náčelník je na tom podobně, jen to svědomí už dávno nemá, tak po krůčcích přichází k frkajícímu zvířeti. „Dělej vyfoť mě!“ Nandavá na ksicht úsměv Bonda v závěrečné scéně a zatahuje břicho (prý žádný nemá). Roman se také osměluje a obchází koně z levoboku a stoupne si 4 metry od něho. „Mě taky, dík!“ a lehce se nahne, aby byl blíž.
„Ty vole, běž k němu, nebudu vás fotit na panorama!“, pomáháme najít hrobníkovi odvahu. Po přiblížení se i dotkne lysiny na hlavě koně, Bonda ani břicho nestíhá a mizí do bezpečné vzdálenosti.
Nikomu se moc nechce dál. Máme před sebou ještě 40 km sjezdu dolů, kde před námi řádil déšť. Nevědomky tak rozjíždíme další bodovací soutěž. První klesání dáváme bez bodu. Jen dvakrát na bábu, jinak ve stoje. Různorodost řešení náhlých situací je obdivuhodná. „ V tý levý p**a, p**a, p**a ( označení opravdu ostré levé zatáčky s klouzavým povrchem, kde nepadne jen silný charakter) to za mě vzala Ai!“, hlásí mechanik své zkušenosti s vlhkým prostředím. Blížíme se ke dvěma krosům řek. Táhlá rovina nenabízí mnoho suchého placu. Zatímco vedoucí náčelník upozorní na svůj závěrečný tanec už zlidovělým „ Kurva!“, Roman mlčky opouští trasu a letí do přilehlé pastviny. Náčelník dává ještě druhý výkrut bokem vlevo, ale následný prudký trojitý přešlap ča, ča, ča, končí pádem do pangejtu. Roman se s tím nemaže a v přilehlé pastvině svůj stroj jen elegantně odhodí. Tohle už nespraví ani wapka. Lepší postavit ohradu a nechat je tam. Dolujeme stroje ze směsi místního hnědého jílu a hoven přilehlých stád. „ Néééé, už néééé, proč zase já?!“, lamentuje Roman nad nespravedlivým osudem. Vše funguje, můžeme dál. Díky posíláme hlavně do Bavorska, kde asi tušili, kdo s jejich výrobky bude mlátit o zem. Dvě koryta řeky dáváme s přehledem. Pár brodů nás nemůže rozhodit. Při finálním sjezdu vidíme černou lajnu. „Támhle jede kamion!“ vesele křičí mechanik, který chtěl být celý život silničář. Posledních 500 metrů je degeš. Každému se honí hlavou stejná myšlenka „hlavně ne bod!“ Jedem tak pomalu v obloucích vožralýho cyklisty. „ Uaaaa Kurva“ naučil se konečně Roman povinné oznámení a skládá vlevo. Tentokrát si jako fant vybírá mlhovku. Aleš zbaběle ujíždí na asfalt, kde se mu směje. Já s Dezim zvedáme nejprve motorku a pak taky Romčovo sebevědomí. Výjezd na asfalt zanechává na dalším půl kilometru překvapení nejen pro motorkáře. Musíme tankovat. „ Romčovi nic nedávej, stejně to leje na zem“, navrhuji radikální způsob opravy jeho stroje.
Nakonec po slibu, že už bude hodný, mu bandu také plníme. V podvečer kotvíme v rodinném domě. Vítá nás milá paní. Úvodní úsměv rychle mizí a s ním i paní. Vzápětí se vrací s hadrem a kýblem vody a nechce nás pustit dovnitř. Musíme se tak svléknout na dvoře. „Co tý babě je?“, projevuje svou nesoudnost náčelník. „Už tak bude muset na dvoře použít hrábě a lopatu.“
Paní je však neústupná, a tak ve slipech a tričku procházíme ještě deratizací v chodbě, kde nám zaplať pámbůh myje jen tašky. Večeře v místní muslimské nálevně uvádí Fullgas v čajový kolaps, který se podepisuje na téměř okamžitém odchodu do postelí. A tak typický Fullgas den končí trochu netypicky. Zítra se polepšíme….