24/06/2024
28. den Naryn – Issyk – Kul, Kadzhi- Saj
Ráno nás nejprve probudí halekání z místní mešity a následně halekání místního psa. Včera byl čajový dýchánek, tak jsme všichni čerství a natěšení na další dobrodružství. Po snídani lepím po páté pravou botu, Roman hledá únik benzínu, Aleš kouří a Dezi kadí. V podstatě rituál posledních dní. Včerejší ztráta v našem kolektivu, !!! došel Fernet!!!, byla ihned nahrazena darovaným Jackem. Než jsem dopsal článek, byla půlka pryč. Sedáme na naše stroje a bereme severní direct. Za vraty Dezi zjišťuje, že mu ušel plyn, máme kliku - jen z předního kola. Dofukujeme dvě atmosféry a můžeme jet. Po cestě už jako vždy dáváme pereval ( ten, kdo nečte, je to sedlo, víc to psát už nebudu!) ve 3200 m. Cesta je příjemná a krásně se kroutí mezi horami. Po 130 km stavíme na pumpě, kde dáváme kafe, zmrzku a když už skoro odcházíme, Dezi objeví v místní lednici Kozla, tak doplňujeme ještě Kozla. Už chceme jet, ale Romanovi se zase vysere motorka. Není to řídké, tak po tom snad nikdo neuklouzne. K jezeru to máme necelé kilo. Na jedné křížovce dochází k drobné debatě. „Doleva?“ náčelník, „ jasně“ Dezi, „ proč, rovně je to kratší?“, já „ doleva“ uzavírá Dezi. Jedeme tedy doleva. Za druhou zatáčkou parkuje v příkopě něco povědomého. „ Není to tatra?“, „ jo, je to podobný“, „ vy volové, to je Tatrou okolo světa!“ A fakt. Posádka tatry zuřivě mává a my stavíme. „Nejsou to Češi?“ připojuje se Roman do diskuse. Jdu omrknout situaci a potřást pravicí. „ Jméno vám říkat nebudu, stejně si ho nebudete pamatovat“ třesu rukami českých cestovatelů. „ Tak schválně řekni jméno“ pobízí mě menší podsaditý bejbl z tatry. „ Jakub“, „ to ti nezávidím, já jsem David“ užívá Cimrmanovu metodu úleku pro zapamatování. Další jména si už nepamatujeme. Funkce však ano. Jeden servíroval – servír, jeden naléval – nalévač a jeden fotil – asi fotič, jo a byl tam taky řidič. Setkání je to velkolepé. Kdo by čekal, že ze špinavého expedičního náklaďáku vypadnou krásné ženy, výtečná slivovice a parta fajnových lidí. Vyměňujeme si zkušenosti, informace i nálepky. My máme jen americkou pásku, tak nic nedáváme.
„ Kde je servír, kde je servír?“ zjišťuje stav zásob mechanik. Do druhé nohy jde dalších 50g slivovice. Ještě fotku a musíme bohužel jet. Jeden z nás, říkejme mu třeba Romi, se ještě snaží schovat v náklaďáku, ale nic naplat. Po společné fotce musí zpět na svou aromatickou lásku, z které denně vyprchá dva tři litry benzínu do vzduchu a litr do něho. Na závěr fasujeme ještě lepidlo na inkriminovaný Romčův vývod ( rozuměj hadičku benzinu).
Za brblání německých strojů valíme na sever. Cestu nám zkříží pomník padlým z druhé světové války.
Chceme uctít památku padlých, a tak prorážíme plůtek okolo a parkujeme u děla z války předchozí. Po zjištění, že dělo z velké části funguje, dostává naše návštěva nový rozměr. „ Kráva vpravo na druhé hodině pal! Pták na jedenácté sever pal!“ Na půl hoďky je od nás klid. Za chvíli přijíždí místní, kteří asi slyšeli střelbu. Po zjištění, že ztráty jsou minimální, nás jen fotí. Vyrážíme zpět na hlavní, kde po 300 metrech někdo běží do cesty a asi má klacek. „ To je policajt!“, „ nee“, „ je to policajt má obušek“, stavíme. Polísmen přistoupí k Alešovi a rusky se mu představí. „ Što?“ hraje hru na blbýho náčelník.
Muž zákona zase salutuje a opakuje své představení. Aleš se snaží situaci vysedět ( nic neděláš, jen pozitivně koukáš na útočícího). Uniforma nemá trpělivost a jasně ukazuje, že má slézt z mašiny a jít za ním. Sundáván helmu a jdu pomoc s vyjednáváním. Jdeme k autu, kam nás posílá první šarže. V autě očekávám tablet se záznamem naší rychlosti. Sedí tam jen náčelník, který se usmívá. „ Skolko jechali?“ posílá dotaz na seržanta. Ten se zamyslí, koukne na cestu a praví „ 99“. „ No to je v pohodě ne?“ Vkládá se, doufám naposled, náčelník do ruské konverzace. „ Ne to není, je tam šedesátka!“ Chápu, že se dostáváme do pozice obchodu. „ Tak skolko?“ dávám do placu. „ Osm tisíc?“ kouká jeden lichvář na druhého. Náčelník vytřeští oči. „ Moc se omlouváme, ale my máme…kolik náčelníku máme?“ náčelník chápe, „ všechno, co máme je 1500“. Výběrčí kroutí hlavou a hrozí protokolem. „ Odkudá vy“ zkouší vydřiduch po dobrém. „ Z Čechie“ hraju trochu betla. „ U vás mužčíny majit jubky ( skotská sukně)?“ „ Ne ne“ kontruju, „ nečum a přines těch patnáctset“ posunuji náčelníka. „ Net, net, vaši mužčíny měli jubky, mnogo let nazdad!“ „ H***o, neměli!“, začínám být mírně neasertivní. „ Da, da, měli..“ směje se vydřiduch v uniformě. „ Da, da u nás vše mužčíny měli jubky“ chápu a dávám mu do ruky patnáctset. Úsměv se rozšiřuje „ charošuju puť“ přeje polísman a salutuje. „ Každýho nás to stojí kilo“ uzavírám situaci v intercomu. „ Ty vole, to jste nemohli trochu smlouvat?!“ poděkuje mechanik. Do cíle to máme sedm pětek a za námi se valí déšť. Jedeme tedy fullgas. Po několika pokusech nacházíme krásné dvě chatky přímo u jezera. Po sprše a několika burácích, vozím je už z Turkmenistánu, hledáme vendeglé ( maďar rozumí). Hospůdka na pláži sice nemá nejlepší pivo, ale je studené a mají dobrou baštu. Po dvou rundách kapitán moučník mizí s dvěma ubrousky v místní budce. „ Asi si dám vodku“ hlásí po příchodu s nezdravou barvou v obličeji. Po objednávce paní servír přínáší 200 gramů vodky a 4 skleničky. Tři s údivem zase odnáší. Moučník má slinu. Atmosféra je úžasná, jen ta místní muzika nám neladí. „ Můžu se na chvíli připojit, pěkně prosím, na váš systém?“, oslovuji místní obsluhu. A je to. Večer je náš. Plán kapitána Moučníka se stále upravuje a gramy skáčou nahoru. Já s Alešem držíme místní pivo. Všichni bavíme celé okolí svým neodolatelným zpěvem. Noc je však mladá, tak to radši dopíšu ráno.
