31/10/2023
LISTOPAD NA ŠUMAVĚ....
Listopad
Vždy jednou za čas, za čas, který míjí
jako váš malý pláč, jak vaše touhy mladé,
přichází starý pán a sklání těžkou šíji.
Ztratil jsi něco snad a hledáš, listopade?
Kotouče páry, zimy, kterou saje
zavátý park a všechny jeho stromy
s jehlami deště, který naříkaje
rozehrál rozbité a dyšné gramofony.
Co hrají? Hrají list, čáry, jež nečarují,
list hrají, který se na slepé cesty klade,
zatím co dívky spí u draků v černé sluji.
Ztratil jsi, nenajdeš, ó běda, listopade!.......Jiří Orten: Cesta k mrazu
Předposlední měsíc v roce je měsícem radostným i teskným. Je příkladem rčení, že když něco starého končí, něco nového začíná. Přináší vzpomínky i očekávání, nutí k zamyšlení i nicnedělání při dlouhých chladných večerech. Jak je trávili naši předkové?
Čím to, že má listopad tak pošmournou pověst? Určitě tomu hned v úvodu měsíce napomáhá svátek „Památka zesnulých“, kdy s úctou vzpomínáme na ty, kteří nás předešli. A pak, jsou ty listopadové dny uslzené a plačtivé a vůbec pošmourné zkracujícími se dny, pozdními rány a časnými nástupy večera. Svahy ještě nedávno pestrobarevných hor kryjí záclony plouhavé mlhy. Vítr hned ohýbá stromy na hřebenech hor, hned chladným fukem vymetá údolí.
Stříbrné podkůvky Martinova bělouše už zvoní málem na zápraží. Chvíli mží, chvíli krápe, pak se na obloze objeví zamodralá skvrna velikosti staříčkova vynošeného klobouku s umaštěnými okraji. Vysoko v rozplizlých mracích se brouzdá káně a teskně píská to své hiá – hié, vyhlížím ji hned na té hned zase na oné straně, než konečně zapadne do korun letitých stromů.
Možná právě listopad je tím nejlepším měsícem pro převtělování. Listy stromů se od jara poctivě přidržovaly své větve. Teď se jejich tváře vybarví, stonek zemdlí. Pak stačí vánkové fouknutí a už se vydávají na vzdušnou pouť. Jako poletující hejnka se náhle zvedají, s radostným ševelením proletí zahradou, vytrácejí se mezi domy. To jsou ty šustivé pohyby za našimi zády, trochu zlomyslné, trochu veselé, trochu dovádivé, plné radosti a zároveň jakési úzkosti. Běhají ty listy po cestách a chodnících, pospíchají kolem obrubníku, točí se pomateně na volné ploše, poskočí, vzlétnou, znovu usednou, zasmějí se, zasyčí, zmlknou. Za větrných večerů je všude kolem nás plno drobného chichotání, jsou to rozverné zpěvánky v syčivé tónině.
To se ozývají duše našich zemřelých, vesele, škádlivě, teskně. Tančí a takto se veselí v ten listopadový čas. A když se dováděním konečně unaví, nechají list listem, ulehnou zpátky do svých komůrek, po celý další rok zase odpočívat.
Není příjemnějšího pocitu, než ze studeného listopadového povětří vejít do teple vyhřáté místnosti. Najednou i tam všechno zavoní po spadaném listí, po kypré měkké zemi..........
Přátelé Staré Šumavy, mějte se krásně listopadově......