Matylda na cestách

Home
Matylda na cestách

STRÁNKA O CESTOVÁNÍ NA DIVOKO
VW t4 Multivan & Toyota hzj 75 Počátky našeho toulání spadají do přelomu 80. a 90. Náš rádius se zvětšil AŽ na Slovensko!!! M&M&M

Jmenujeme se Monika a Martin, jsme z Prahy a už pár let nás všude statečně a věrně doprovází naše modrá Matylda. Milujeme cestování… hned třemi způsoby – vandry po Čechách, výpravy s Matyldou a cesty s báglem…dál než dojede auto (limitem je hlavně čas) – zatím jsme prošmejdili v JV Asii Laos, Thajsko a Kambodžu. let, kdy jsme jezdili na vandry s usárnou a celtou. Potom co přišly děti, jsme dřevěno

u postýlku nastěhovali do stařičké obytné Avie „Aviví“ a v toulání dalších pár let pokračovali takto. Další etapou byl kombík Ford Escort… kam jsme se v případě nepřízně počasí vešli i všichni čtyři…naše rodina včetně dětí se stávala stále odolnější . V této etapě jsme důkladně projezdili Alpy, Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko a Černou Horu. Čím byly děti větší, tím byly sice odolnější, ale zároveň také zabíraly víc místa. Takže v roce 2008 jsme začali hledat to pravé obytné autíčko pro naše další cesty. A protože naše začátky v obytné Avii byly nezapomenutelné, bylo jasné, že hledáme bydlíka – tak malého, aby podjel klandry na cestičkách vedoucích k moři (které tam brání vjezdu karavanů). Tak krátkého, aby na trajektech spadal mezi osobáky a měl to levnější. Tak spolehlivého, aby nás nikdy někde nenechal a samozřejmě tak velkého, aby se dal uvnitř dobře upravit a obývat. Bohužel tenkrát jsme byli zelenáči a na jeden (z dnešního pohledu) nejdůležitější prvek jsme zapomněli – a to, aby auto bylo 4×4. Pořídili jsme si osm let staré, modré autíčko s čitelnou historií života – v garáži u důchodců, kteří ho velmi pěkně opečovávali. Dovnitř auta jsme svařili kovovou odklápěcí konstrukci, která byla vymyšlená přímo na míru tak, aby se pod ní vešly bomby s vařičem, dva 20l. kanistry na vodu a sprchu, přepravky s jídlem, oblečení a zásoby vod a piv na cestu. Tím začalo to skutečné cestování. Projezdili jsme křížem krážem Alpy, Korsiku, Sardinii, Sicílii, Itálii, Kalábrii, celé vnitrozemí Řecka a ostrov Peloponés. Děti odrostly a od roku 2013 se touláme zase jen ve dvou…a má to své nesporné klady. Naše cesty tím získaly jasný off-roadový nádech a rádius se opět značně zvětšil. Nikdy jsme neměli rádi masový turismus a tak se cesty otáčejí stále více k východu. Albánie nás doslova uchvátila a ohromila svou nádherou a divokostí. Bohužel jsme tu poprvé narazili na naše terénní limity a museli se smířit s tím, že ač má naše Matylda statečné srdce „offrouďáka“, všude se prostě nedostane. Přesto se vyškrábala na místa, kde míjející posádky teréních aut nechápali, co tam děláme a hlavně jak jsme se TAM kruci dostali. Minulé léto (2015) jsme podnikli zatím nejdelší moto-cestu a během necelého měsíce zdolali 11.626km severem Turecka do Gruzie a přes východ a jih Turecka zpět. Cesta byla nezapomenutelná a jsme neskutečně rádi, že jsme jí ještě stihli, protože dnes je situace v tamním regionu zas o dost horší. Viděli jsme nádhernou přírodu, architekturu a starobylé památky a zejména zažili spoustu hezkých setkání s neskutečně milými a pohostinnými lidmi. Některým z vás je možná naše Matylda povědomá – a není se co divit… na podzim 2015 nám jí nějaký h***l ukradl u baráku. V naprostém zoufalství jsem pustila do světa internetu a hlavně na FB prosbu o nalezení. Pověsila jsem tuto zprávu s fotkami úplně všude – do cestovatelských skupin, ke kamióňákům, k motorkářům, k Žlutým trabantům…a sdílelo to neskutečných několik tisíc lidí. ZNOVU TÍMTO DĚKUJI A NEPŘESTÁVÁM BÝT VDĚČNÁ!!! Za tři dny jsme naše autíčko našli díky jednomu telefonátu a všímavosti dotyčné. Stálo zaparkované 5km od nás a asi čekali, jestli v sobě nemá zabudovanou GPS, než ho definitivně odvezou (nemělo). Ten den se stal zázrak a já od té doby věřím na Mikuláše. Dá se říct, že zabezpečenější motorové vozidlo než naše Matylda v současné době neexistuje :)

EDIT: vzhledem k tomu, že naše cesty nabírali čím dál větší offroadový nádech, kterému Matylda přestávala stačít, rozrostli jsme se letos (2019) o Toyotu HZJ 75. Matyldu si samozřejmě necháváme a dopřejeme ji klidný motodůchod, spojený s pohodovými toulkami po asfaltu :) Všechno o úpravách našeho "nového" terénního auta pojmenovaného jménem Tonička, samovýrobě spací vestavby a samozřejmě našich toulavých cestách najdete i s povídáním i okomentovanými fotkami v jednotlivých albech. Největším snem do budoucna je velká cesta na východ do Uzbekistánu - Kyrgyzstánu - Kazachstánu, kdy nebudeme tlačení časem. Snad se nám to také jednou podaří. Další výzvou je procestovat Írán. Země jako Španělsko, Portugalsko, Irsko, Skotsko a Skandinávii si necháváme v záloze na stáří. Když počítám ještě všechny země „v doletu“, které musíme rozhodně taktéž vidět…budeme muset žít tak nejmíň do 300 let. Přejeme vám spoustu krásných cest!

23/11/2024

🇮🇶 ÚDOLÍ GALI ZANTA
"A jitra jsou zde tichá"... tak to nikde v Iráku neplatí 😳🫢 (zvuk nutný)

23/11/2024

48. 🇮🇶 NOC V ÚDOLÍ GALI ZANTA
Přesouváme se po spodní trase směrem městečku Akre, když se u cesty objevuje věc nevídaná... ukazatel na kemp! To je tu velká zvláštnost a i když už jsme podobné cedule zahlédli, nikdy nás k žádnému kempu nedovedly 🏞️⛺

I tak to znovu zkoušíme a za městem Bjeel odbočujeme do postranního údolí. K našemu velkému překvapení je to údolí, které jsem od začátku měla v itineráři, ale nepovedlo se mi ho ani přes velké úsilí lokalizovat 🎯🏞️

To se mi při plánování téhle cesty stávalo dost často. Je to proto, že turistických informací o téhle zemi moc není a jde se chytat jen různých článků místních webů nebo zkušeností jiných cestovatelů. A z nich pak vyzobávat jména míst/fotek... a to pak v Mapách celé propojovat 💻🕵️

A v tom je právě ten zakopaný pes. Díky prohnání informací přes překladače z arabštiny nebo turečtiny a také tomu, že stejná místa mají běžně různé názvy se mi v Mapách dost často nedařilo 🗺️❓

Dostáváme se do úzkého kaňonu, kde je místo jen na řeku a vedle ní se vinoucí silničku. Skály na obou stranách jsou skoro kolmé a vysoké tak, že sluníčko se tu moc nezdržuje. A to je, spolu s chladnou říčkou, právě ten důvod oblíbenosti těchto míst 🌞🌊

Trošku nás rozhodí koník zaparkovaný na vytesaná plošince v sálající skalní stěně, který tam odevzdaně a bez vody stráví s velkou pravděpodobností celý den. Na to jak se běžně a často přistupuje v těchto zemích ke zvířatům si asi nikdy nezvykneme. Zvíře tu má hodnotu věci a nikdo si s tím moc hlavu neláme 🐎😥

Neděláme si už dávno iluze, že bychom někde sjeli k řece a byli tam sami. I tady jsou všechna vhodná místa osazená řadami piknikovacích altánů, kde místní tráví horké dny 💧⛩️

Na místě "kempu" samozřejmě žádný kemp není, ale jde jen o další běžné piknikoviště... ale... dá se sjet za bránu a dole u vody přespat. To "ZA BRÁNU" je naprosto stěžejní. Přesně to jsme po našich minulých nočních zkušenostech potřebovali! 🙏🔒

Jdeme se zeptat, jestli nás dolů pustí a kolik za to chtějí. Dva místní kluky náš dotaz trošku vyvede z míry, protože přesnoční pobyty tu běžné moc nejsou. Zvědavě si nás měří a tiše si mezi sebou šeptají jakou cenou nás pořádně oholí. Úplně bych je mohla překládat 💰🤔

Nakonec z nich váhavě vypadne dostatečně drzá cifra, v přepočtu na naše koruny asi 260,- za noc. To je na místní poměry docela raketa, ale my ji bez mrknutí oka platíme... a sledujeme jak se v nich pere, že nám to asi dali levně a mohli nás škubnout víc 💵😅

Každopádně jsme vděční, že budeme na noc alespoň trošku schovaní. I když se brána nedá zamknout a je to spíš psychologická překážka. Sjíždíme dolů přímo k říčce kde je přehrazený její tok a voda se tam drží v malé přehrádce. Akorát tak velké a hluboké na koupání. Během pikosekundy jsme po bradu ve vodě a zůstáváme se chladit tak dlouho než se dostaneme do provozní teploty běžně fungujícího těla ♨️🥵

Kousek od nás je jen jedno auto a koupající se táta se synem, který po nás pořád pokukuje a sbírá odvahu si k nám připlavat vyzkoušet svou angličtinu v praxi. Netuší chudák, že s tím my mu moc nepomůžeme 🗣️❓

Všechny ostatní rodinky jsou uvelebené mezi piknikovými stánky u zdroje zábavy a hlavně hudby (video vložím). Dostatečně daleko, aby je moje (oblečené) koupání nerozptylovalo. K tátovi se synem patří i maminka, kterou pán (při pohledu na mě) intenzivně přemlouvá, ať k nim skočí taky. Skoro to už vypadá, že se mu to povede. I kolínko je namočené, ale nakonec zvítězí odpovědnost k těm nemilosrdným tradicím. Škoda. Je smutný táta, syn... i já 💧❌🧕

Místo u vody je naprosto úžasné, protože je díky vysokým horám dávno ve stínu a i když údolím fučí horký fén, pod hladinou se dá krásně přežít. Užíváme si tu zbytek dne, protože se nám povedlo tentokrát zastavit už někdy kolem 16h ⛱️😍

Kluk co jsme mu platili nám ještě k večeru přinese vodu a říká, ať se na noc přesuneme k osvětleným stánkům, že tam přes noc bude. To ale nepovažujeme vůbec za nutné. Těch 100m na bezpečnosti nic nezmění a my máme rádi svůj klid 🌌🌠

Navečer se, kdoví odkud, objevuje velké stádo koz, které se také s chutí vykoupou a v závěsu za nimi přijíždí i skupinka žen, které je bleskurychle podojí 🐐🪣

Tma tu chodí hodně brzy a protože je to první noc, kdy se můžeme v klidu pořádně vyspat, plně toho využíváme 😴😴

19/11/2024

47. 🇮🇶 IRÁCKÝ KURDISTÁN Z OKÝNKA AUTA
Po projetí Hamiltonovy cesty překopáváme plány dalších dnů. Už je nám jasné, že to co v téhle oblasti stojí za vidění končí právě tady a další poklady budou už jen na zpáteční jižní trase 🗺️🧭

Je toho tu k vidění samozřejmě mnohem víc (a můj vymazlený a obsahlý průvodce to i dosvědčuje) jenže na spoustu míst se kvůli měnícím se bezpečnostním uzávěrám nedá dostat, nebo je nemožné vůbec ta místa najít 🚧✖️

K tomu nás poměrně dost ničí brutálně vysoké teploty, denně se pohybující mezi 45°-50°C, které tu o moc neklesají ani v noci. Nikdy bychom nevěřili, jak dokáže vedro člověka paralizovat a limitovat 🥵🌡️

Posledním důvodem je celková cestovatelská náročnost se kterou se tu potýkáme každý den. Nulová možnost někam se bezpečně a hlavně nepozorovaně zašít, zejména na spaní, nám už dává docela zabrat a po poslední noci nabylo slovo "bezpečně" ještě víc na svém významu 👉⚠️

Měli jsme původně v plánu zůstat tu celých 7 dnů a pokračovat až dolů k Íránské hranici, kde stojí v provincii Suleimanya muzeum vybudované po povstání roku 1991 ➡️🇮🇷

Amna Suraka (Rudý chrám) je historické muzeum a bývalé sídlo zpravodajské služby Baasistického režimu ve městě Sulejmánie. Budova sloužila během vlády Saddáma Husajna jako věznice, mučírna a místo represí vůči Kurdům a dnes je památníkem kurdského utrpení, dokumentující genocidu a porušování lidských práv ☠️💀

Druhé zajímavé místo je památník mučedníků v Halabdže postavený na památku 5.000 mrtvých a 10.000 zraněných při nejrozsáhlejším útoku chemickými zbraněmi proti civilnímu obyvatelstvu, který proběhl během 48h za Irácko-Íránské války (1988) ⚗️⚰️

To, že jsme tahle dvě místa nakonec vynechali bylo ale
asi i dobře, protože se obávám, že bychom to z hlav jen tak nevymazali... 🤯😔

Otáčíme se za městem Rawándúz elegantní smyčkou zpět a najíždíme na jižní trasu vedoucí k Turecku. Nakonec vypouštíme i návštěvu hlavního města Irbíl, protože nás čeká v téhle zemi i tak ještě spousta krásných míst. Hlavně tím ale vyšetříme dny na jižní Turecko, kde je toho strašně moc co chceme vidět 🔄🇹🇷

Tahle jižní cesta nás velmi mile překvapuje, protože takhle nějak jsme si tuhle zem představovali. Projíždíme krajinou mírně zvlněných zlatých kopečků které jsou všude kam oko dohlédne a sem tam se mezi nimi objeví malá vesnička 🏘️🕌🌄

18/11/2024

46. 🇮🇶 HAMILTON ROAD
V drsném terénu Kurdistanu kde hory a hluboká údolí oddělují města a vesnice, byla doprava vždy velkou výzvou ⛰️🛞

V roce 1928 byl proto Brity spravujícími území po pádu Osmanské říše, pověřen novozelandský stavební inženýr Archibald Hamilton, aby se s tímto nelehkým úkolem vypořádal a během 4 let postavil 185km dlouhou silnici procházející horami a umožňující obchod mezi Persií a Irákem 🇮🇷 🇮🇶

V náročné lokalitě se nikdy předtím žádná minulá civilizace o stavbu cesty nepokoušela nejenom z důvodů obrovských technických potíží, ale také kvůli nepoddajnému charakteru místních obyvatel 🥷⚔️

S pomocí tisíců místních dělníků se Hamiltonovi nakonec skutečně během let 1928-1938 podařilo jednu z nejdůležitějších spojnic dokončit a strategická cesta vedoucí přes dramatické skalní scenérie je dodnes právem považována za inženýrský zázrak 🏆⚒️

Právě nádherná hluboká údolí a kaňony na jejichž dně tečou tyrkysově modré řeky, láká cestovatele z celého světa... a my nejsme výjimkou 🤩🙏

Nejedná se tentokrát o žádnou opuštěnou horskou cestu, ale o běžnou asfaltovou silnici, ovšem s neuvěřitelnými výhledy. My jedeme jen její nejhezčí část mezi městy Khalifan - Soran - Rawanduz 🚛🚙🛻

Hned za městem Rawanduz se otvírají výhledy do obrovské široké soutěsky, na jejímž dně hluboko pod námi protéká stejnojmenná řeka. Krása a pozoruhodnost této přírodní scenérie opravdu vyráží dech 💚💙

Samotné městečko Rawanduz je postavené na vysokém skalním ostrohu, který z obou stran těsně lemují úzce sevřená hluboká údolí. Nejkrásnější pohled je proto z výšky a tak vkládám pro představu jednu takovou fotku z netu. Dron nemáme, ale i kdybychom ho měli, jeho používání je v celém Iráckém Kurdistanu naprosté tabu, jehož porušení by zavánělo pořádným průšvihem 🛰️⚠️

17/11/2024

🇮🇶 GALI ALI BAG - VODOPÁD Z BANKOVKY

17/11/2024

45. 🇮🇶 GALI ALI BAG - VODOPÁD Z BANKOVKY
Po včerejším náročném zážitku a krátké noci vstáváme na budík, abychom co nejdříve vypadli. Stojíme na konci vesničky u zídky a podle překladu arabského nápisu nad brankou jsme včera našli azyl asi u nějaké politické pobočky, nebo co to je 🤔🏳️

Je brzy ráno a v dohledu se kolébá jen hejno hus a jinak nikde není ani noha. Rozhodujeme se sjet na snídani po polnačce k řece, kam jsme včera v noci jeli původně spát... ještě, že jsme zůstali ve vesnici! Kodrcání po rozbité cestě nám trvá dlouho a místo krásného místa u řeky cesta končí u 3 generátorů mezi rozbagrovanýma haldama 🪨🛢️

Snídani mezi smradlavýma loužema nafty, které jsou všude kolem, rychle přehodnocujeme a jen se snažíme fofrem zastlat auto a zmizet. Tancujeme mezi duhově nacucanou hlínou všude kolem nás... a do minuty přijíždí zase nějaký místní borec. Nejdřív máme intenzivní pocit, že už fakt bouchneme, ale on jen mávne na pozdrav, obejde generátor a odjíždí 😩😤

Trošku nás to donutí k zamyšlení a ubírame na emocích... oni se prostě jen bojí! Víme kulový o tom, co se tu v celkem nedávné minulosti dělo... hezké to nebylo určitě. Takže se vlastně není co divit, že je jim podezřelé cizí auto, které si to zamíří na slepou cestu přímo ke generátorům na kterých je celá vesnice závislá. Z tohohle pohledu je logické, že si to jedou zkontrolovat ‍👀💥💣

Uvědomujeme si najednou, jak moc žijeme v naší bezpečné evropské bublince a zapomínáme, že jinde tak bezstarostné životy nemají. Tahle cesta, která nás poměrně dost často tahá mimo naši zajetou komfortní zónu, nás nutí přemýšlet najednou jinak ☝️🙄

Dnes máme v plánu několik vodopádů a první z nich je ten nejznámější a nejslavnější s názvem GALI ALI BAG. Slavný je proto, že pyšně zdobí všechny irácké pětitisícové bankovky. Já jsem na to co nás čeká (na rozdíl od Martina) připravená 🌊💷

V téhle zemi je totiž všechno úplně jinak a žádný romantický kout v tiché přírodě tu člověk prostě nenajde. Lidé tu rádi tráví čas pospolu a místa s vodou, poskytující tolik nedostatkový chladný azyl, jsou velmi oblíbená a na náš vkus trošku přeplněná a pouťová 🎊🎈✨

Těsně před vchodem nás adoptuje místní prodavač, který nám nízké vstupné vůbec nedovolí zaplatit - jsme přeci hosté v jeho zemi. To se nám tu stává celkem často a vždycky jsme z té obrovské pohostinnosti a hrdosti na jejich zemičku úplně vedle. Místní jsou neskutečně milí a těší je, že k nim někdo přijel z takové dálky 💞😊

Za bránou nechybí stánky, krámky, atrakce ani hlasitá hudba a světýlka. Vodopád padá z výšky 20m do betonového rybníčku, kde mezi kachnami jezdí lodičky. Celá ulička k němu je zastíněná barevnými deštníky a po skalnatém chodníku se valí proudy vody ☂️🌈

Všude kolem jsou desítky místních, kteří si z vyvýšených terásek ten národní zázrak fotí a užívají si společný den. Je to úplně jiné, než známe z našich evropských končin a na svůj introvertní samotářsky přístup při cestování tu musíme zapomenout 🫣🫣

Na silnici do Soranu měly být ještě další vodopády, ale ty se nám už najít nepodaří. Míjíme jen velké letní středisko Bekhal, které má ve svém středu také obrovský vodopád, ale to už je na nás moc a spokojíme se jen s pohledem z mostu po kterém přejiždíme 🙊😳

Je to škoda, protože vodopád Bekhal je sám o sobě naprosto impozantní svou šířkou a rozsahem... jen kdyby neležel doslova uprostřed hlasitého a blikajícího cirkusu. Z výšky padá spousta jednotlivých vodopádků a mezi nimi jsou všude stánky, hospůdky a krámečky, které spojují úzké plošiny a schůdky. Je tam toho tolik, že sám vodopád i přes svou velikost vypadá úplně ztracený. Navíc je jeho nejbližší okolí komplet zastavěné 😵🥴

Jsme z téhle země víc a víc zmatení, protože naše představy obrátila úplně naruby. Nádherná místa, setkání a zážitky, kdy v úžasu zapomínáme dýchat, tu v naprosto zběsilém tempu střídají ty, která na nás působí úplně stejně - jen z opačného důvodu 🤗🫢

Pokračujeme pár kilometrů zpět k místu, kde budeme najíždět na začátek moc zajímavé Hamiltonovy cesty, vedoucí hlubokými kaňony a v jediném vzácném stínu si dáváme konečně k obědu snídani 🍪☕🫓

30/10/2024

44. 🇮🇶 NOČNÍ SKOROPŘEPADENÍ
[☕☕☕ bude to dost dlouhé, z té noci existuje jen jedna máznutá fotka a přetavit ty vzpomínky a emoce do písmenek nebude jednoduché]

Vydáváme se dál po silnici na východ a projíždíme jeden check-point za druhým. Nikde se ale nečeká, ani nejsou žádné nepříjemnosti. Jen ukážeme doklady a odmávnou nás dál. Je to vlastně docela rutina a máme díky tomu i pocit bezpečnosti, že to tu hlídají 🛂🛃

Okolo silnice stojí jen sem tam pumpa a sem tam barák a když projíždíme vesnicí, vypadá úplně jinak než u nás. Je to vetšinou okolo cesty řada otevřených garáží a mezi nimi pár krámků, které mají větší část sortimentu vyrovnaný venku. Domy kde se bydlí jsou někde za tím anebo navazují na tyhle garáže a skladiště z druhé strany. Prostě nic pěkného... pohled do života místních je tu všude pečlivě skrytý 🤫🚫

Mám předvybraná asi 4 místa u řeky kolem které pořád jedeme a kde to vypadá, že by se dalo zůstat, ale jedno po druhém odškrtáváme... buď se dostaneme k někomu na dvorek, nebo je cesta rozbagrovaná, případně tam vůbec nejde sjet 🏗️🚧

Začíná se rychle stmívat a my se pořád nemůžeme ze silnice nikam dostat. Nakonec, až na poslední pokus, konečně sjíždíme po vyjetých kolejích mezi nízké keře na asi 200m široký pás kolem řeky. Nedá se dostat sice až k vodě, ale jsme dostatečně daleko od silnice a částečně krytí keříky nejsme moc vidět 🏞️🚐

Vyrovnáváme auto pomocí šutrů do roviny a dáváme si večeři. V devět už je tma jako v pytli a já hned po jídle zalejzám, zatímco Martin si u zhasnutého auta ještě vychutnává před spaním studené pivo. Netrvá to ani 15' a objevují se světla a řev motorky mířící přímo a neomylně k nám. My snad vysíláme nějaké signály 👉🏍️

Po třech náročných dnech a dvou výživných nocích nemáme ani trošku společenskou náladu! Z motorky seskakuje tak 25letý kluk v civilu a vyptává se co tam děláme. Prý patří k policii a má na starosti tuhle oblast. Těžko hodnotit jak to tu chodí a tak na otázky odpovídáme 🤔🙄

Tedy odpovídáme... naše angličtina je jen taková demoverze, ale přesto jsme to my, kdo tu jako jediný anglicky "umí". Takže se dorozumíváme pomocí arabštiny z překladače a domýšlíme si kontext prapodivných vět, které z něho lezou 🗣️🕉️

Čím déle ale naše komunikace trvá, tím je podivnější. Naše trpělivost se napíná víc než je zdrávo, ale protože nechceme problémy pořád se držíme. Takhle to postupuje skoro hodinu... vůbec už není patrný smysl toho co ten chlap vlastně chce! ⏳🫨

Pokládá podivné otázky, jestli Martin pije alkohol, jestli je opilý a pořád ho poplácává se smíchem po zádech, že je všechno v pohodě. Nějak není patrné, jestli to pivo chce taky nebo ho naopak my pít nemáme. Jen pro upřesnění - v Iráckém Kurdistánu je alkohol povolený a běžně se tu v krámech prodává. Na otázku jestli je problém, že tu chceme spát ta samá reakce... ne, není to problém, všechno je O.K.❓🤦

Takhle to pokračuje skoro další hodinu. Všechno už bylo řečeno, ale týpek je tu pořád a my ho začali ignorovat. Martin je venku u dveří auta, aby ho měl na očích, já se mezitím oblékla a postupně zaklidila co je třeba. Pepřáky a oba paralyzéry jsou pěkně po ruce a čekají na svou premiéru 💥⚡

Nejraději bychom se na něj vykašlali, zavřeli se do auta a šli spát, ale to by asi nebyl ten nejlepší nápad. Vypadá to, že spánek jen tak nebude a my si tiše domlouváme co dál... 🤫🗯️

Když to už najednou začne vypadat, že i chlápek vyhodnotil, že se situace nikam nevyvíjí a přátelská atmosféra tu nepanuje, sedne na motorku - a ta místo nastartování ani neškytne. A zase plyne čas, kdy týpek s pomlaskaváním a kroucením hlavou chodí kolem 🤨😤

Začíná to být jak z nějakého hloupého thrilleru a nám je jasný, že tohle už fakt náhoda není a je čas vypadnout dokud to jde. Když potom začne směrem k řece svítit baterkou, je to přesně ta chvíle skočit za volant. Za řekou jsou světla nějaké vesničky a je jasný, že do pár minut tu může být pěkný průser ⚠️🔴

Protože Martin pil a neradi bychom řešili (pokud by to přeci jen policajt byl) že řídí, skáču za volant já... to celé situaci přidává úplně jinou rovinu 😅 Martin zabuchuje před překvapeným xichtem dveře a já pod plynem seskakuju ze šutrů na kterých stojíme. Řítíme se mezi keříky k silnici, kde si měníme - k oboustranné spokojenosti - sedadla 🚐💨

Ujíždíme tmou po opuštěné silnici směrem ze kterého jsme přijeli, protože alespoň víme, že tam někde je pumpa s nonstop hospodou, kde jsme si večer kupovali večeři. Teď už je to všechno jen vtipná historka, ale tenkrát to tak směšný nebylo a měli jsme celkem nahnáno jak to skončí 😳🫣

Nakonec zastavujeme u krajnice asi po 8km, abych v klidu vybrala v mapách nějakou odbočkou a zmizeli jsme konečně z téhle silnice. Ještě to ani nestihnu a v zrcátku se objevují světla té zázrakem opravené motorky. Ten šmejd nás za mocného troubení a blikání dojíždí a ječí "STOP POLIS" 🔊🔀

Chlapec ale podcenil, že naše nasranost už přesáhla svá stavidla! Martin na něj z okýnka řve ať se identifikuje nebo jede do pr*dele a ten pi*us ukazuje na blikající motorku, která má asi dokazovat jeho policejní status 👊😡

To už na něj řvu z okýnka i já. Věřím, že slovnímu spojení "GO CHECK-POINT" ten tupoun rozumět bude a pod plynem vyrážíme. Je velká škoda, že jsme si nestihli uchovat zvukový záznam z palubní kamery, protože ten by stál za to 💣☠️

Jak v nějaké blbé gangsterce uháníme nocí směrem ke stanovišti vojáků a jsme tak nas*raní, že jsme ochotní risknout i nepříjemnosti pokud to vážně policajt je. Každopádně o tom už dávno pochybujeme 🤡👈

Největší strach máme, aby nám ten idiot nevjel před auto a my ho nepřejeli. Jedeme dost rychle a on je celou dobu s motorkou nalepený těsně vedle nás a má snahu nás snad i vytlačit ze silnice. Přitom troubí, motorka mu bliká jak živá hudba a on řve jako o život pořád to svoje "STOP POLIS" 🚨🎇

Takhle jedeme pár kilometrů, když se najednou jeho "STOP POLIS" nečekaně mění v "NO, NO... I LOVE YOU... I LOVE YOU" a světla toho blikajícího kolotoče zůstávají v dálce za námi až nakonec zmizí ve tmě. Není se co divit, protože check-point je za zatáčkou ❤️‍🔥👋

Přestože to skončilo rychleji než jsme čekali a potvrdilo to co jsme si mysleli, máme toho pro tu chvíli dost a pocit bezpečí to teda není. I přes ten vtipný závěr. Na check-pointu je to moc nezajímá a ani nás nakonec nepustí odbočit, protože do hor je to kvůli bezpečnosti zrovna uzavřené ✖️🚧

Sjíždíne tedy do nedaleké svítící vesničky, kde je další možnost sjezdu k řece, ale když na jejím konci uvidíme osvětlený domek za jehož zídkou sedí v zahradě starší pán, neváháme ani vteřinu. Raději dnes zůstaneme spát někde u lidí na očích 🏘️💡

Přes zeď podávám udivenému dědečkovi mobil s dotazem v arabštině, jestli můžeme u jeho zahrady pod lampou do rána přespat. Nic sice nechápe, ale kývá že ano a my během pikosekundy usínáme. Je přesně 1h ráno a bylo toho dost... na to, že jsme chtěli jít brzy spát 😴😏

Když to teď zpětně a s odstupem píšu, uvědomuju si co všechno mohlo následovat a že věřit intuici a vycouvat včas je strašně důležité. Tenkrát to nemuselo dopadnout vůbec dobře a i když to tak nakonec dopadlo, celý další pobyt v Iráku nám to poměrně dost ovlivnilo 🙏🍀

28/10/2024

🤍💙🩵 GALI SHERANA https://www.facebook.com/100063786247032/posts/1081252607344271/?app=fbl

26/10/2024

43. 🇮🇶 TYRKYSOVÉ TŮŇKY GALI SHERANA
Necháváme za sebou maličký Darulak a pokračujeme dál na východ. Řeka Sherana kam míříme je bočním ramenem daleko větší řeky jménem Velký Zab. Pořád jsme si ještě nezvykli, že tu nejde jen tak zajet si k řece a být tam sami 🏞️🤫

Všude kde je přístup k vodě je to obsazené piknikovišti, na která se platí drobný poplatek v řádu pár korun. Auto si lidé nechají na parkovacím plácku a se všemi piknikozásobami si na celý den (často do brzkého rána) zaberou jeden ze "stánků" na břehu řeky. A tam pak jsou. Koupou se jen děti a chlapi, zatímco ženy obstarávají čajovary a grily. Sem tam si maximálně dají židličku do vody a namočí kotníky. Nechápu 🌊🤔

Tyhle látkami zastřešené altány jsou všude kde je zeleno a něco teče. K jednomu takovému místu teď jedeme i my. Míjime několik sjezdů k řece, ale náš bod zájmu je až úplně nejdál... tam, kde cesta pro auta končí. Nechceme totiž trávit den pod jedním z altánů, ale vydat se proti proudu do kaňonu říčky 🩵⛩️💙

Stavíme auto na hliněném parkovišti za řadou přístřešků mezi kterými teče říčka a vyrážíme. Bereme si s sebou do vodních pytlíků jen doklady, mobily a goučko, protože se půjde vodou. Plavky už dávno nijak neřešíme a koupeme se v tom co máme na sobě. Včetně bot 👙✖️🩳

Cesta do úzkého kaňonu začíná za řekou, kterou musíme přebrodit. Je v ní vody pod zadek a je ledová jako prase. Šplháme po prudkém svahu nahoru do kopce a doufáme, že jsme na správném místě. Vysoko nad řekou tu vede betonové zavlažovací koryto, po jehož hraně se dostaneme dál do kaňonu 👣👣

Jdeme po jeho úzkém okraji a dolů k vodě je to pořádná, několikametrová jáma. Koryto má tak metr a je po okraj plné ženoucí se vody. Na dvou místech skála brání další chůzi a tak musíme jít i kus protiproudem. Do toho se na uzoučkém chodníčku míjíme se skupinkami jdoucími opačným směrem a vyhýbání je občas docela adrenalin. Jsou to výhradně všechno chlapi, ale netváří se na mě ani v nejmenším nějak pobouřeně. Spíš jsou mojí přítomností v jejich rajónu překvapení ♂️♀️

Po jednom kilometru jsme na místě kde koryto končí malou přehradou. Měli jsme v plánu jít údolím dál, ale je to už trošku větší bezpečnostní riziko a hlavně je tu tak málo lidí, že by bylo zbytečně hloupé ho podstupovat 🌊🌞

Vybíráme si krásně tyrkysové tůňky kousek pod přehrazenou nádrží
a zůstáváme. Je to jedno z nejkrásnějších míst, která jsme zatím kdy na cestách viděli a i kdyby to bylo nakonec to jediné co tu v Iráku uvidíme, tak to za tu cestu stálo 🙏🤩🇮🇶

Zelené údolí je úzké a zářivě tyrkysová říčka tu skáče přes hladké kameny do mělkých kamenných van a bílými zpěněnými vodopády do hlubších temně modrých tůní. Ta světlá barva podloží a kamenů ještě víc kontrastuje tu neuvěřitelně modrou barvu všech myslitelných odstínů 🤍🩵💙

Jediné co musíme vytěsnit je, že sem tam okolo nás propluje kelímek od kafe, obal od sušenky nebo prázdná petka. Vidět ten bo**el na takovémhle místě úplně fyzicky bolí, ale je to prostě taková realita, že se tu nádherná místa přirozeně tulí k těm méně pěknými v jakési brutální symbioze 🧃〰️😥

Jako pokaždé to netrvá dlouho a je u nás parta místních kluků, kteří se zvědavě vyptávají kde jsme se tu vzali a naprosto nedokáží pobrat, že jsme prostě přijeli autem. Není tu žádný signál, anglicky tu umíme nejvíc my(!) takže společná konverzace probíhá vtipnou směsicí kurdsko - arabsko - českých slov, kterým sice navzájem ani trochu nerozumíme, ale přesto si i tak docela pěkně pokecáme 🗣️👥

Vracíme se zpět k autu až navečer a varhánky máme úplně všude. Po hodně dlouhé době nám nebylo delší čas v kuse vedro. Voda byla docela chladná, ale s o to větší chutí jsme v ní byli, ve snaze naakumulovat ten pocit zimy do sebe na co nejdéle 🥶🥵

Než dojdeme k autu jsme uschlí do poslední nitky, dáváme rychlou sváču a jedeme. Je čas tak akorát na to, abychom našli nějaké místo na spaní než se setmí. Po pár posledních dnech jsme už celkem slušně unavení a nevyspalí, takže bychom docela rádi měli konečně klidnou noc 😴🙏

Bohužel nás čeká přesný opak a noc bude zase víc než výživná. Dokonce bych si troufla napsat, že budeme asi nejblíž nebezpečnému průseru, než co jsme zatím kdy na našich cestách byli...😳🥴

06/10/2024

42. 🇮🇶 AMEDI - MĚSTEČKO NA STOLOVÉ HOŘE a KOSTEL MAR ABDISHO
Pod malou stolovou horou s městečkem Amedi na vrcholu, by měla být jedna z prvních islamských škol - Qubhanská škola islámských studií ze 17. století. Ruiny této první školy v Kurdistánu, fungující po několik staletí, by měly být velmi krásně zachovalé... jenže tu poprvé narážíme na iráckou realitu, se kterou se budeme potýkat celou dobu... památky tu nikoho moc nezajímají a stavební boom na ně rozhodně ohled nebere. Takže na odbočce stojí nový vysoký dům a spousta bagrů. První co musíme se slzou v oku odpískat 🥴😭

Samotné město Amedi to moc nevylepší. Přestože byla citadela postavena před více než 1000 lety a stále je domovem 5tisíc lidí, nemá žádné staré centrum a na původních kamenných zdech jsou vesměs přestavěné novější domy 🧱🏘️

Necháváme v jedné z uliček auto a vydáváme se hledat starou mešitu s původním minaretem a zbytky městských bran... to nejstarší co tu je. Mešita je schovaná ve stínu viné révy a stále používaná místními lidmi. I bránu nakonec nacházíme nenápadně vmáčknutou mezi domy, které ji v průběhu času obklopily. Víc toho tu není, horko je vražedné, s dolary v kapse si tu nekoupíme ani zmrzlinu a tak pokračujeme v cestě 🕌⛩️

Jen o pár kilometrů dál dáváme šanci optimismu, že najdeme malý křesťanský kostel a odbočujeme na úzkou silničku k úpatí hory, kde by měl stát. A fakt tam je... skoro tomu nemůžeme uvěřit 🙏🫢🫢

Brána je sice otevřená, ale vchod dovnitř kostela je zamčený. Nevzdáváme to a scházíme dolů do přilehlé zahrady, jestli tu někdo není. A je! Bydlí tu holčička a stará babička, která se o kostel stará a nakonec nám ho i odemyká 🔒🗝️

Kostel je krásně chladný a má tři místnosti za sebou, ve kterých se při různých příležitostech sdružuje místní křesťanská komunita. Uvnitř to je vybílené, stroze vybavené jen lavicemi a jednoduchými oltáři. Místo barevných fresek je jedinou výzdobou pár na zdi zavěšených a zarámovaných starých fotek z minulosti, kdy kostel úplně zničila nějaká pohroma a byl znovu vystavěn 🖼️⛪

Daleko nejdůležitější je ovšem něco jiného - obyčejná zakroucená hadice, která nás dovede až ke kohoutku s tekoucí vodou, což je v těchhle končinách trefa do černého. S vodou je to tu dost složité a podél cest, jak jsme zvyklí, vůbec žádná není. Krizovou variantou jsou sice mešity a benzinky kde je voda vždycky, ale tohle je přeci jen lepší 🎯💧

Nutně ještě potřebujeme vyměnit prachy, abychom měli konečně i místní hotovost, protože s kartou si chleba v malých kramcích a pekárnách nekoupíme. Zastavujeme proto v nejbližším městečku Deraluk a s nastavenou arabštinou v překladači vyrážíme do města 🗣️🕉️

Hned v prvním krámku jsme úspěšní, musíme tedy nejprve vzbudit důvěru pana prodavače, který před námi prchá v hrůze co po něm budeme chtít a jak nám bude rozumět, ale překladač naštěstí spolupracuje a zvukomalebnou arabštinou se ho ptá na cestu ke směnárně✊ 😁

Ta je nedaleko, hned na té jediné hlavní ulici, a tak necháváme auto na okraji městečka a jdeme pěšky... alespoň to tu trochu okoukneme. Je to zajímavé, ale nejvíc ze všeho jsme ze všech stran okukovaní my. Od poloviny Turecka jsme až včera viděli auto s německou značkou, jinak jsme nepotkali jediného turistů. Také je tu téměř absence žen v ulicích. Nevím kde jsou schované, ale cítím se tu tak trošku osamoceně ♀️♂️♂️♂️♂️♂️

Každopádně nás naštěstí provází jen zvědavé pohledy a úsměvy. Vyměňujeme si 100 dolarů (1$ / 23 KČ /1315 IQD) abychom měli pro jistotu i na tankovaní a netušíme, že budeme za pár dnů vykupovat místní trh, abychom utratily téměř všechny peníze... nafta tu totiž stojí 10 korun a nebude tu proto kde a za co tak velký obnos utratit 💰😂

Pokračujeme dál podél krásně modré řeky, na které nás za pár kilometrů čekají neuvěřitelné, tyrkysově bílé tůňky a vodopády Gali Sherana... to jednoznačně nejkrásnější z našeho íránského dobrodružství! 🩵🤍💙

05/10/2024

41. 🇮🇶 PRVNÍ DEN V IRÁKU
Po náročné a návštěvami přerušované noci se probouzíme na prázdném parkovišti nevyspalí a s očima jako angoráci. Očekávání a zvědavost na tuhle zvláštní zemi nás ale velmi rychle probírá. Sluníčko už patřičně žhaví a tak dáváme rychlou snídani a vyrážíme 🌞☕🥐

Podobně jako v Turecku je všude naprosté mrtvo a nikde není vidět ani človíčka. Jediné co funguje jsou pekárny. Vlastně jsme nikdy nepochopili životní rytmus těchhle dalekých národů, které se musí vypořádat s obrovskýma teplotama během dne a obžívají až po západu slunce, kdy začne být snesitelněji (myšleno pod 30°) 🌡️🥵

Hned za hranicemi jsme si včera v jednom z mnoha krámečků hladce pořídili místní Simku, kterou nám asi 14letý prodavač rovnou v mobilu zprovoznil. To bylo hodně důležité, protože teď už vůbec netušíme, kde bychom ji sháněli. Máme tak spojení s domovem i přístup na internet 🌐📲

Těšíme se, až se dostaneme do hor a mezi kopce. Zatím je ale kolem jen na troud vyprahlá krajina, kde převládají všechny odstíny béžové a sem tam zelená. Čeho je tu ovšem víc jak máku, jsou check-pointy. Tenhle první den jich nakonec zdoláme celkem 11 a téměř všude s kontrolou, protože silnice č.33 po které jedeme kopíruje hory podél Turecké hranice ve kterých operují skupiny PKK. Turci je považují za kurdskou teroristickou organizaci a většina střetů je právě v téhle oblasti 💥🥴

Většina zajímavých "bodů zájmu" za kterými se sem jezdí, leží právě okolo téhle silnice. Mám ve svém, jako vždy obsáhlém, itineráři i spoustu dalších neuvěřitelných míst, památek a pokladů, ale velmi rychle pochopíme, že takhle to tu nefunguje a vydat se někam bokem do hor ta místa hledat, je v praxi nereálné ❌🚙

Teplota se z ranních 37° posouvá ke 48° a nás v autě zachraňuje naplno fučící klimoška se stabilní teplotou 23°. Stavíme na brzký oběd u cesty, na jednom z mála míst které stíní stromy. Je tu podél silnice jakási odpočinková zóna se stolky z pneumatik, starými sedačkami, křesly a se spoustou houpaček visících ze stromů 🌲🛋️🌲

Nedaleko jsou grilovací ohniště a stánky a stromy jsou omotané světýlky, která se houpou i všude nahoře. V noci to tu asi musí žít a blikat jako o život... ale teď, kolem poledne, se mezi stromy prohání jenom horký vítr 🌬️♨️

Jsme z Balkánu, Turecka i Asie zvyklí na ledacos, ale bo**el který je tady překonává zatím úplně všechno. co jsme kdy viděli. Tak hezké místo s výhledem do krajiny, které si místní v podstatě beznákladově vytvořili pro společné trávení času, se bije s pohledem za hranu vyhlídky hned za křesílky, kde jsou doslova hory bo**elu a petlahví. Tyhle věci tu nikdo neřeší a nevidí ♻️😟

Dáváme si oběd, studené kafe a pokračujeme dál k ruinám staré islámské školy ze 17. století a Amedi - městečku na malé stolové hoře... prvním místům, kde budeme zastavovat ☝️🤩

Address

Website

https://www.zonerama.com/Matyldanacestach/553768

Alerts

Be the first to know and let us send you an email when Matylda na cestách posts news and promotions. Your email address will not be used for any other purpose, and you can unsubscribe at any time.