11/09/2021
VZPOMÍNKA NA 11. ZÁŘÍ 2001
Tento 20 let starý článek https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/katastrofu-sledovali-turiste-zblizka.A010920_162637_jihl_zpravy_max jsem dosud neznal. V té době jsem nebyl v USA, dokonce ani doma a v cestovce ne, takže o zážitcích naší výpravy jsem se dověděl až dodatečně. Slyšel jsem, jak měli štěstí v neštěstí, kdy zpoždění oproti plánovanému času návštěvy WTC jim pravděpodobně zachránilo život. Přitom, když trčeli v New Yorku v dopravní zácpě, určitě nadávali, jak místo toho, aby se kochali výhledy z jižní věže Dvojčat, marně tráví vzácný čas čekáním v koloně. Kdyby jen věděli…
11. září 2001 jsem prožil v Tibetu a také si ho pamatuji velmi přesně. Během dlouhé cesty z Golmudu a po překonání několika pětitisícových průsmyků jsme přijeli „dolů“ (3650 m) do Lhasy a vyrovnávali se s horskou nemocí. Fyzicky jsem se cítil dobře, jen duše se mi tehdy oddělila od těla. Jako dětský drak se vznášela pár desítek metrů nade mnou a nezúčastněně shlížela, jak tělo kráčí po staré Lhase a žertuje s trhovkyněmi na Barkhoru, ale o sobě pořádně neví. Až se vrátilo do hotýlku, kde jsme byli ubytováni a zahlédlo dav lidí v lobby upřeně zírajících na televizi, v níž nějaké letadlo vráží do mrakodrapu. Byť bezduché, i tak si pomyslelo, jací jsou to blázni, když přímo v srdci Tibetu neumí čas trávit lépe než sledováním nějakého katastrofického filmu. Pak šlo spát. Ráno po probuzení už se duše vrátila z toulek zpět do něj. Dolehlo na nás, k čemu vlastně předchozího dne došlo. Byli jsme sice v Tibetu, ale obavy a tíseň z budoucnosti byly cítit i tam. Největší problém na nás čekal při odjezdu ze země. Od italské skupinky jsme se dověděli, že Čína zavřela hranice a oni už čtyři dny čekají, než jim dovolí odjezd do Nepálu. Hotely v pohraničním Zhangmu byly zcela plné a zvýšily ceny na trojnásobek.
Ztvrdnout tam na neurčito jako Italové jsme si nemohli dovolit. Jak kvůli dalšímu programu, tak i letenkám z indického Dillí. Po pár hodinách se nám podařilo domluvit s místními pašeráky a s tichým souhlasem několika zasvěcených čínských celníků jsme se jeden po druhém nenápadně trousili do zaparkovaného náklaďáku a v něm se schovali za plachtu. Až se to podařilo celé skupině, náklaďáček opustil čínský přechod a divokým sešupem cestou plnou serpentýn nás v pořádku dovezl do nepálského Kodari.
Do New Yorku jsem se dostal až půl roku po 11. září. Staré Světové obchodní centrum už jsem pochopitelně nenavštívil a o novém 1WTC a jeho Freedom Tower tehdy ještě nebylo ani vidu, ani slechu. Tehdy na místě obou bylo velké Ground Zero. Jeho pochmurnost zlidšťovaly jen vzkazy a květiny. Půl roku někdy není dost dlouho a ve vzduchu byl stále cítit obří rozměr tragédie, která místo postihla.
Přiznám se, že navzdory všemu jsem tehdy nedohlédl, jak silně tato událost poznamená směřování světa do nového století, ba tisíciletí. Po nadějné druhé půli let 80. a po bezstarostných letech 90., kdy člověk míval opojné pocity, že vše špatné pominulo a teď už bude na světě jen dobře, přišlo velmi drsné vystřízlivění.
Z této kocoviny jsme se během posledních 20 let příliš neprobrali, spíš jí různým zpřísňováním kontroly, omezováním svobod a všeobecným šílenstvím čím dál víc přikládáme pod kotel. Otázkou je, zda právě tím nedosáhli teroristé ještě většího úspěchu než samotným zničením symbolu největšího města nejvýznamnější mocnosti Západu.
Možná bychom památku zemřelých z WTC nejlépe uctili tak, že se pokusíme žít normální životy v normálním světě se zdravým rozumem. Tak jak byli oni tehdy zvyklí.
Karel Starý
