Chod.it

10/02/2024

09/07/2022

Obora Soutok, soutok Moravy a Dyje

16/04/2022

Predjamsky hrad, Postojna, Bled

11/03/2022

Beskydy. Cesta na Velký Javorník.

13/02/2022

Výlet na skialpech z Ramzové na Šerák únor 2022

Ještě nikdy jsem na skialpech nebyl, takže „hurá“ nabídku na vyzkoušení jsem nemohl odmítnout.
Sraz máme v sobotu na parkovišti na Ramzové, kde probíhá seznámení se s technikou a vybavením.
Jako cíl jsme si stanovili chatu Jiřího na Šeráku.
Původně jsem se domníval, že tam vyběhneme, a ještě se podíváme kolem. Ale jak jsem později zjistil, byla to celkem naivní představa.
Je nás 5 + průvodce. Vyrážíme kolem 10 po zelené. Počasí nám přeje (teplota kolem 0 a azuro), takže i když je ve stínu chladno, jdu hned jen do trika s dlouhým rukávem (a dělám dobře).
Cesta celou dobu vede lesem a je dobře značená.
Běžkaři tudy nechodí, teda alespoň jsem žádné stopy neviděl.
Sem tam je stopa od bot, sněžnic, skialpů…
Až na úsek, kdy se schází k Vražednému potoku, který je trochu vražedný je cesta v pohodě. Stále se jde do mírného stoupání, sem tam rovinka.
Kvůli oblevě je spodní úsek hodně tvrdý a určitě by se za jiných okolností šlapalo lépe.
Až na Obří skály jdeme po zelené, z Obřích skal se pokračuje po modré.
Za Obřími skalami, které jsou nad 1000mnm, se povrch trochu zlepšuje.
Po cca 300 m uhýbáme z cesty doprava a touláme se neposkvrněným lesem. Sněhu je zde dost, takže žádnou floru neohrožujeme (doufám)
Postupně se stylem cik-cak šouráme nahoru, až k chatě, kde je bambilión lidí. Myšlenku, že bychom se šli ještě někam projít, všichni zavrhujeme. Napoprvé toho máme všichni plný kecky.
Není to tak dávnou, kdy před chatou bylo zapíchnutých cca 100 párů běžek. Teď tam je 90 párů skialpů a 10 párů ostatního. Už jsem zkrátka starej. 😊
Po doplnění cukrů (kofoly) a iontů (piva) a bílkovin (gulášovka), vyrážíme k lanovce, kde přepínáme lyže do sjezdového módu a sjíždíme dolů.
Dlouho jsem se necítil tak trapně.
Považuji se za dobrého lyžaře, ale nohy mám jako z olova, takže udržet oblouk je často nad moje možnosti. Navíc jsou skialpy poměrně měkké, povrch jedna velká plotna…
Dle hlášky „kdo nepadá, jezdí pod svoje možnosti“, se dvakrát podrobněji seznamuji se svahem a shledávám ho tvrdým a studeným.
Dole se potkáváme u auta, vracíme lyže a hurá do Brna.
Závěrem….
Skialpy jsou super, jen je nyní jich všude plno. Vždycky jsem si říkal, že to bude brnkačka, ale teď vím, že není. (seřízení, nastavování bot, vázání, brzdiček…)
I samotný pohyb mi nepřipadal úplně přirozený, ale dá se na to zvyknout.
Co se týká cesty, tak doporučuji. Lidi jsme potkali jen u rozcestníků, na skalách a samozřejmě čím více jsme se blížili k chatě…
Cesta se dá jít i pěšky, na sněžnicích…
Celkem jsme na horu zdolali cca 600 v.m. a cca 8 km.

www.chod.it

22/11/2021

Solo hřebenovka Javorníky listopad 2021
1.den
Javorníky jsou pohoří táhnoucí se od Čadce až ke Vsetínu. Pokud někdy jezdíte na Slovensko přes Makov (Makovský průsmyk), tak to je přesně ta oblast, co odděluje Beskydy od Javorníků.
Vyrážím v pátek v 6:30 autobusem do Frýdku. Zde se přesouvám cca 500 m na zastávku autobusu Na Veselé. Na přestup mám asi 40 min, takže stíhám snídani a kafe.
Odtud pokračuji až do Krásná-Vyšní Mohelnice, hotel Visalaje, kam přijíždím v 10:20.
Již po cestě je mi jasné, že předpověď, která tvrdila, že bude pršet jen do 9, bere za své.
V dešti a mracích (mlze) vystupuji po modré na rozcestí Bílý kámen a odtud po červené na Súľov (903).
Ze Súľova pokračuji po červené (po hranici se SR) až na Masarykovu chatu.
Trasa vede po širokých cestách (lesní, šotolina, asfaltka…). Někdy si spíš připadám, jako bych šel přes zahrádkářskou kolonii. Každých pár set metrů je nějaké osada, samota, dům, hotel…
Cesta je pohodlná, klasická hřebenovka. 100 m nahoru, 100 dolů… Jen je třeba si hlídat značku. Místy není úplně nejčastější, také na mýtinách chybí zcela (i rozcestníky).
Po cestě je poměrně dost možností se občerstvit. Tedy pokud není mimo sezónu.
Stále více či méně prší. Mlha se valí přes cestu. Všechno mám mokré. Za celý den potkávám jen jednoho blázna jako já a dvě krásné běžkyně. Jediné, co je mi líto, je absence výhledů, na které jsem se těšil.
Kolem 16. hodiny dorážím po 5,5 hodinách, 23 km a 1000 v.m. na chatu. Venku se již začíná smrákat a v 17:00 je již tma jako v ranci. Jsem zde dnes jako jediný. Dávám si klasický dvojboj (piva a kofolu) a na zahřátí dva čaje s rumem… 😊

2.den
Včera jsem zjistil, že mi p***o ubytování na chatě Portáš, takže jsem ještě večer překopal dnešní cestu.
Zkusím stihnout autobus v 15:30 a večer se vrátit do Brna.
Pokud ho nestihnu, tak budu mít asi dlouhou a studenou noc. 😊
Vyrážím oproti plánu až v 7:00. Před sebou mám 28 km. Počasí je oproti včerejšku úplně stejné. Mlha, jemný déšť. A pokud neprší, padá vlhkost ze stromů…
Ráno je parádní. Zatím je ještě šero, a kromě pár srnek nikde nikdo. Kdybych si dal včera o 2 piva méně, bylo by to dokonalé. 😊
Červená značka vede po asfaltce až na Bumbálku. Držím se jí (červené), až na Trojačku (938). Zde odbočuji na žlutou, která mě vede do Makovského průsmyku.
Přecházím silnici, procházím kolem památníků padlých partyzánů.
Jsem v Javorníkách.
Značená cesta se stále motá kolem hranice, po které je skoro celou dobu vyšlapaná cesta. A hraniční tyče a kameny jsou daleko lepší na orientaci než turistické značení.
Z Makovského průsmyku to zkouším po hranici přes vrchol Dupačka (928). Kromě mého dupání tam bohužel žádné jiné neproběhlo ☹.
Oproti včerejšku se krajina výrazně mění, nikde žádné domy, ani jiné známky civilizace. (určitě nejsou tak časté jako včera). Cesta je převážně lesní, místy jsou jen pěšiny.
Již jsem na hřebenu. Příjemný lehce zvlněný terén. Až na to všude přítomné bahno…
Procházím přes sedlo pod Lemešnou, sedlo pod Hričovcom, Butorky, až na nejvyšší vrchol Velký Javorník (1072).
Zde již potkávám více turistů a čím více se blížím ke Kohútce, tak jich přibývá. Na to, jak je škaredě… Nechtěl bych to vidět v sezóně.
Z Velkého Javorníku sklouzávám blátivou pěšinou dolů. Následuje rovinka přes louku vedoucí na vrchol Stratenec. Zde je kromě památníku padlých partyzánů, přístřešku i rozhledna. Jelikož v mlze nevidím pořádně ani tu rozhlednu, nechám si ji na příště.
2,5 km za Stratencem, je poslední dnešní tisícovka – Malý Javorník (1019).
Z něho se dostávám po 5 km k hotelu Portáš, kde jsem chtěl původně strávit noc.
Původně jsem měl v plánu zde přespat a ráno pokračovat ještě jednu trasu. Ale jelikož je po sezóně a ubytování jsou zavřená, nebo plná (na víkend), operativně si zkracuji cestu a vracím se o den dřív.
Čas mám dobrý, tak se jdu odměnit do restaurace Kohútka kofolou a dobrým obědem.
Dolů k autobusu (Vranča – točna bus), je to jen 2 km.
Na zastávce mám ještě půl hodiny, na převlečení se do suchého.
15:30 přijíždí autobus, který mě bere do Nového Hrozenkova – střed. Přecházím na druhou zastávku, odkud po chvíli jede autobus do Vsetína. Dále vlakem do Hranic na Moravě a odtud vlakem do Brna, kam přijíždím v 20:00.
Dnešní trasa byla opravdu úžasná. Jen je škoda, že nebyly slíbené výhledy. Oproti včerejšku se šlo většinou po lesních cestách. Je zde spousta přístřešků s ohništi a studánek (kousek od cesty)
Původně jsem přemýšlel, že půjdu v teniskách, ale naštěstí jsem si vzal pohory. Ani ne kvůli náročnosti terénu, ale kvůli blátu.
Je to ideální nenáročná oblast na víkendový přechod. Celkem dobře dostupné pohoří s infrastrukturou, časté únikové cesty, místa na bivak i normální ubytování… Je zde velká variabilita, odkud vyrazit a kde skončit. Můžete si upravit dle aktuálního stavu a nálady. A pokud si vyberete počasí, jež není pro ostatní ideální, je to zde úplně super. 😊
V nohách mám za oba dny 50 km a cca 1800 v.m. Náročnost 2.
www.chod.it

20/11/2021

Velký Javorník

19/11/2021

Sólo hřebenovka z Beskyd na Javorníky. Lepší počasí jsem si nemohl přát. 🙄

25/10/2021

podzim 2021

Začátek z parkoviště Cortina d'Ampezzo v Itálii. Dorazili jsme na parkoviště v 8 ráno. Bylo zcela prázdné, až při návratu se zaplnilo. Ráno byly 4 stupně. Cesta byla zpočátku široká, příjemné, pohodlná a vhodná i pro děti. Pak se změnila a objevili se trošku větší kameny, které je potřeba překročit. Objevili se první krásné výhledy. Nachází se zde mnoho horských chat, ale většina z nich je již zavřená.

Z chaty Rifugio Averau jsme si ještě odskočili na nedaleký vrchol Nuvolau (2574 m)

Z druhé strany může člověk vylézt pomocí ferraty. Scházíme dolů z vrcholu Nuvolau a jdeme k Cinque Torri (2361 m). Jedná se o velmi oblíbené horolezecké místo, dá se udělat malý ale hezký okruh kolem hory. Jsou zde informační cedule a zbytky z období války.

Dolů scházíme po Alfa via no. 1 delte Dolomity-Hohenweg.

Dolomity jsou moc krásné, tohle byla má první návštěva. Je to místo, které je vhodné jak pro rodiny s dětmi, ale i pro ferratisty (opravdu mnoho cest, takže pozor kudy jdete). Je zde také hodně míst pro lezce po skalách.

Každý si tady najde svoje.

Každý si tady najde své.

Cesta je bez zdroje vody. Ta je jen na horských chatách.

Vaše M.

FB: Markéta Havlinová

instagram: themarkifitness

www.chod.it

18/10/2021

podzim 2021

Tato třítisícovka je bohužel trošku dál, ale kdo má zájem si vyzkoušet co s nimi udělá nadmořská výška, je to vhodný kopec. Velmi jednoduchý a poměrně rychlá záležitost, i přesto, že jsme lehce bloudili. Začátek z velkého parkoviště Praxmar (placené 4 Eu). Vycházeli jsme v 7 hodin z n.v 1668 a před 9. hodinou již snídáme na vrcholu. Terén byl velmi příjemné, jednoduchý, jen závěrečných pár metrů již Alpského terénu (velké kameny, schovat alespoň jednu hůlku se vyplatí). Dolů scházíme na druhou stranu, pár míst jištěné lanem, pak již širší cesta, chtěli jsme jít přes vrcholy Oberstkogel a Kreuzschrofen (dle mapy se mělo jednat o poměrně ostrý hřeben), jenže jsme nenašli značku, šli jsme tedy tak nějak dle intuice, ale terén začal být divoký, takže jsme sestoupili a pokračovali po značce. Výhledy byly fenomenální.

Vaše M.

FB: Markéta Havlinová

instagram: themarkifitness

www.chod.it

30/08/2021

Malá Fatra (Kriváňská), aneb tentokrát s prckama

srpen 2021

Po asi 5 letech jsem se rozhodl, že si zopakuji přechod Malé Fatry.
A aby to nebylo tak jednoduché, přibalil jsem sebou i své 2 děti (8 a 9 let), které na žádném přechodu nikdy nebyly. A tuze se na to „těšili“.
Jelikož se jedná o mé vlastní ratolesti, probíhá plánování velmi důsledně.
První verze byla s přespáním u chaty pod Chlebom - já venku, děti v malém stanu. Druhá verze je všichni venku pod plachtou. Třetí verze (v den odjezdu) je - všichni ve velkém stanu, protože má z pondělka na úterý přijít veliký déšť. Takže vše rychle přeskládat, dětem koupit batohy, abych zjistil, že potřebuji novou (větší) krosnu…
Po cestě zastavujeme v Decathlonu v Olomouci. Naštěstí tam byly 2 poslední krosny…
(zkrátka blbec poprvé)
Přijíždíme v neděli autem do Terchové a odtud autobusem do Varína k obecnímu úřadu.
Mohli jsme jet až na nádraží a odtud vlakem do Nezbudskej Lúčky, ale jelikož byl přestup na minutu. Nechci riskovat, že budeme muset dát o cca 2 km po silnici navíc, nebo čekat 2 hodiny na další spoj.
Takže vyrážíme.
Před námi je 10 km po červené až k chatě pod Suchým, při teplotě okolo 30° C.
Po 400 m přecházíme krásnou říčku Varínku, kde vyměkávám a s děckama lezeme do vody, trochu se namočit. Sice nás trochu tlačí čas, ale co už…
Moc příjemné osvěžení.
První 4 km jsou úmorné a nezáživné (silnice).
(Po 1 km od zastávky se dá odbočit na zelenou, která nás dovede až k chatě)
Ze silnice přecházíme na hliněnou cestu, která nás přivádí na louku, vedoucí kolem Váhu. Za pár set metrů vstupujeme do lesa, kde po 5 km narážíme na přístřešek, ale hlavně na Hradský potok, kde probíhá osvěžení č.2.
Jelikož vím, co je za chvíli čeká, tak jim dopřávám chvíli relaxace… 😊
Od přístřešku pokračujeme po asfaltce mírným stoupáním. Po 800 m značka uhýbá prudce doprava až k úžasnému Starému hradu (cca 200 m)
Přichází tradiční prohlídka (dá se vlézt skoro všude) s klasickými fotkami s Váhem hluboko pod námi, Strečnem, Lúčanskou Fatrou, Kriváňskou Fatrou…
No, a už zbývá jen 3,5 km do cíle a 600 v. m. 😊
První km probíhá kupodivu v pohodě, na zbytek cesty se stávám ten nejhorší člověk na světě. Nepomáhá ani motivace vrcholovou kofolou a jídlem dle vlastního výběru. Také hry v podobě hádej zvíře a slovní fotbal se brzy omrzely a už zůstal jen kopec, tyran a 2 naštvané děti…
Slunce již zap***o, les ztichl a pomalu se ukládá ke spánku. Děti začínají být nervózní a přidávají do kroku. (asi ty příběhy o medvědech)
Kolem půl 9 přicházíme na chatu.
Vítá nás tam sympatická Danka, objednáváme si kofoly, pivo a jídlo, které do sebe rychle házíme…
Sprcha a hurá na kutě.
Usínáme ještě před dopadem do postele…

2.den
U snídaně seznamuji děti s terénem a cestou.
Dnes máme naplánovanou cestu z chaty pod Suchým na chatu pod Chlebom, kde je v plánu přespání ve stanu. (chata je v rekonstrukci)
Celkem to bude cca 12 km a 1114 v.m., ale dnes není kam spěchat. Tedy zatím.
Danka nás upozorňuje na plánované polední bouřky a nabízí nám možnost ubytování kousek od chaty pod Chlebom. Prý zavolá kamarádce, která tam je.
Normálně se tam neubytovává, ale zkusí nám to domluvit. Odmítám poprvé, odmítám podruhé, napotřetí přijímám. V této chvíli ještě netuším, jak prozíravé rozhodnutí to bylo.
Jako rozcvičku si dáváme 400 v.m. na 2 km. Tyran je zpět. 😊
Mladá vyklusává nahoru na jeden zátah, my se doplazíme cca 30 min po ní.
Blíží se 11 hodina a mě je jasné, že na hřebenu budeme minimálně do 15. hodiny.
Stále sleduji proudění vzduchu, tvorbu oblačnosti…
Zatím v pohodě.
Bouřkové mraky se sice tvoří, ale mimo naši oblast (a proudění vzduchu). Stejně si hlídám ústupové cesty z hřebene.
Trochu jsem zapomněl na terén, respektive na občasné skály (Biele skály 1448...), kde beru mladým batohy a hůlky, aby se mohli vyškrábat nahoru.
Terén se vlní a mírně stoupá.
Procházíme přes sedlo Stratenec (1513), Sedlo Priehyb, až na Malý Kriváň (1671).
Cesta je hřebenová pěšina s občasnými skalními úseky (nic složitého).
S dcerou si vyběhneme pár metrů na vrchol Malého Kriváně, synátor zůstává na rozcestí pod vrcholem. Asi mě nenávidí. 😊
Začínám tušit, že mě po návratu dají do domova důchodců, takže Koniarky (1535) radši podcházím, na Pekelník (1609) jim beru batohy.
Z Pekelníku se dcera vydává dopředu s instrukcemi, kam má jít. (směr Velký Kriváň a lanovka).
Někdy bych chtěl vidět ženám do hlavy…
Přicházíme na rozcestí pod Velký Kriváň a mladá nikde. Směr k lanovce nešla, to bych ji viděl. Takže musela nahoru, o čemž mě přesvědčuje i můj milovaný syn, protože ji tam určitě viděl. Kravka, říkám si a posílám syna dopředu s pár Eury do bistra u lanovky na brču a chystám se vyběhnout na vrchol. V tom se zpoza kopce vynoří malý brečící chlapec, ve kterém po chvíli spatřuji svoji dceru, která se vydala (naprosto nelogicky), po malé pěšině někam mimo. Naštěstí má aspoň něco po mě, takže se dokázala zavčas zorientovat a vrátit se na cestu. (pozn. opravdu nemohla nikam spadnout, nic ji tam nemohlo sežrat, měla telefon, byly tam lidi, byl tam signál. Jen si trochu zvýšila frustrační toleranci.)
Z rozcestí pod Velkým Kriváňom (1709), sbíháme 1 km k lanovce a dáváme si obědo – večeři, a hlavně kofolu a pivo.
Máme na to 30 min, protože bufet v 16:45 zavírá.
Od lanovky přebíháme kopec a po červené a pak zelené se dostáváme k chatě Pod Chlebom.
Jsem moc rád, že zde nestanujeme, protože se jedná o regulerní staveniště…
200 m od chaty (dále po zelené) je další chata, která patří lyžařskému klubu a nyní v ní bydlí a stravují se dělníci z chaty Pod Chlebom.
Vítá nás velmi sympatická chatařka Žofie a později stejně sympatická Katka.
Pokoj máme sami pro sebe, dělníci jsou na chatě jen dva.
Holky nám chystají čaj, děcka dostávají meloun, šlehačku, svíčkovou, já dostávám pivo. Krásná chata, krásné baby, ticho, servis jak Intercontinentalu… 😊
To jsou přesně ty úžasné okamžiky a neplánované akce, které mi asi navždy zůstanou v hlavě a proč má smysl takhle jezdit.
V noci si uvědomuji, jak prozíravé rozhodnutí bylo jít spát do chaty a ne pod stan.
Kolem půlnoci přichází bouřka a krátce po půlnoci druhá, jakých jsem moc nezažil (určitě ne v horách).
Blesk za bleskem, kroupy, hrom zněl v tahu snad 30 min…
V duchu líbám Dance z chaty Pod Suchým ruce a nohy.

3.den
V noci jsem ještě přeplánoval trasu na 7,5 km a jen jeden kopec.
Včera jsem jim fakt dal do těla, takže dnes chci být hodný taťka.
Snídaně v podobě zakrojené štangle salámu a 2 dny staré rohlíky. Doplňujeme vodu, která moc na hřebeni není.
Vycházíme kolem 9.
Loučím se s holkama. Nabízí nám, abychom zůstali ještě na jednu noc.
Odmítám a vydáváme se lehkým mrholením kolem chaty Pod Chlebom směr Hromové sedlo. (po žluté) Je to nějakých 1,5 km a 150 v.m., což je pohoda. Pak už je to jen po hřebeni 2,5 km na Poludňový Grúň a 3,5 km z kopce do doliny (po cestě je 1 chata). Jánošíkové diery a Rozsutce vynechávám…
Jenže… Blbec podruhé.
Asi 300 m pod vrcholem začíná lejt jako z konve a fučet.
Během chvilky jsme durch mokří, pocitová teplota je max 5° C. Pěšina se mění na klouzačku mě je jasné, že musím trasu změnit a co nejdříve je dostat do sucha.
Alternativu, že se vrátíme zavrhuji, protože zpět už je to skoro stejně daleko, jako přes hřeben k lanovce. Navíc po rozblácené cestě z kopce.
Zatínáme zuby a posledních asi 100 m zdoláváme po dvou i po čtyřech. Všude voda a bláto.
Děcka toho mají plné zuby (hlavně tatínka) a naštěstí nejhorší nadávku co znají je „jdi mi k šípku“ 😊
Na hřebeni samozřejmě fučí ještě víc, déšť spíše zesiluje…
Obcházíme po závětrné straně Hromové (1636), až se dostáváme na Chleb (1645). Vyditelnost hodně klesla.
Mokré už máme úplně vše a jsme zmrzlí jak tulení trus.
Scházíme z vrcholu a po par desítkách metrech v závětří volím alternativu stan.
Ve větru a lijáku rozdělávám batoh, vytahuji stan. Děcka hážu dovnitř. Rychle vysvléct z mokrého a honem do spacáků se zahřát. Dostávají k dispozici i můj spacák a bundu. V tomto všem zjišťuji, že nemůžu najít kolíky, takže tropiko mi ve větru naznačuje, že se chce podívat do světa. Ale aspoň na rozích drží, takže nám tam (moc) neprší.
Blbec potřetí. (kolíky jsem totiž nechal v autě)
Hodinu je nechávám zahřát a jakmile se jim zase objevuje barva a úsměv na tváři („To je ale dobrodružství, viď tati?“), velím obléct vše suché a nachystat se na úprk. Déšť ustoupil, vítr nikoliv.
Jsme asi 1 km od lanovky, což musíme dát do 20 min.
Balím tropiko, všechny mokré věci, tyčky ke stanu. Vytahuji děti ze stanu (aby mi neulítl) a utíkáme.
Já stále v mokrých kraťasech, mokré bundě, mokrých botách. Děti v punčoškách, kraťasech, 2 tričkách a vůbec ve všem, co nestudí.
Potkáváme první lidi.
Lanovka jede!
Opět občerstvení, čaj, oběd a hurá lanovkou dolů.
Možnost přespání v kempu zavrhuji, protože se musíme usušit.
Lezu do prvního hotelu v Terchové a beru nám pokoj, kde sušíme všechny věci.
Děti skvěle využívají mého černého svědomí a tahají ze mě pizzu, limču, nanuky, reklamní předměty. 😊
Na dobrou noc mi ještě sdělují, že se mnou již nikam nejedou, leda, že pojede i maminka.
Trochu se je snažím nasměřovat, že přece maminka nemusí všechno vědět.
Ale hned druhý den po příjezdu ženy je mi jasné, že veškerá snaha byla zbytečná. První 3 věty byly: „spali jsme u holek na chatě“, „bylo to strašné, už s tátou nikam nepojedeme“ a „strašně jsme zmokli a zabloudili“
A to jsem je uplatil suvenýry, přírodními termály v Kalamenech… 😊

Trasa je nádherná a až pojede chata Pod Chlebom(do konce roku 2021), bude se to dát zvládnout jen s malým batohem. Všechny chaty je lepší si rezervovat dopředu. Voda po cestě je, jen ne na hřebenu (až na pramen pod Koniarkami)
Byla to pro mě velká zkušenost, protože většinou chodím sám a nemusím na nikoho brát ohledy. Kam dojdu dojdu, počasí nepočasí. Tady na mě byly závislí 2 prcci a musel jsem se přeprogramovat na jejich úroveň. Příště už to bude lepší (v plánu je Velká Fatra) 😊
Za 3 dny jsme dali celkem 25 km, 2111 výškových metrů, 971 dolů.
Náročnost 3

20/08/2021

Západ slunce nad Nízkými Tatrami

16/08/2021

Dvoudenní Alpský přechod Ötztalských Alp se spaním v n.v 3000 🏞️ 🏔️ 👣

Není kopec jako kopec, byl to opravdu poměrně náročný přechod, nestabilní náročný terén, těžký baťoh, velké převýšení. Začátek našeho dobrodružství začíná ve vesničce Huben a končí v Lehn.
O půl 7 vycházíme z vesničky Huben, na zádech neseme velké krosny, jídlo na dva dny, 4l vody a věci na spaní - stan. Stoupáme lesem🌴, tempo i po včerejším výšlapu na Wildspitze 3768 🏔️ máme opět vysoké, je velké dusno, začínáme z n.v okolo 780. V údolí je mlha, nejsou vidět výhledy, ani cesta, kde máme jít. Stoupáme serpentýnkama. U chatky Breitlehnalm doslova ždímám a převlékám tričko.💧🚿 Mlha je tak hustá, že by se možná dala i krájet, kousek jsme se odklonili od značky.
Potkáváme skupinu ovcí🐑, která je zatím na protější straně kopce, zastavujeme a holky jak vidí naše velké krosny, (které musí být zaručeně plné jídla, co jiného by si taky nesli) se rozbíhají za námi, vůbec se nebojí, děláme si s nimi selfie a pokračujeme v cestě.
Najednou se rozestoupí mraky "pání" to co jsme neviděli do teď vidíme v plné parádě, ty výhledy jsou fenomenální! 😍⛰️🏔️
Stoupáme pořád hodně nahoru, velké těžké krosny jsou znát, začíná sníh❄️☃️. Rozhodli jsme se, že nestabilní sněhová pole na kolmých svazích si nadejdeme po skále, postupuje již velmi pomalu při náklonu do strany se nás baťohy snaží převážit. Turistiku tedy lehce kombinujeme s boulderingem 😁
Terén je dost náročný častá sněhová pole, které nejsou příliš stabilní a pod vámi svah dolů... Uklouzneš a jedeš… což jsme nechtěli, sáňky jsme nechali v autě...
Jemné, drobné kameny, které klouzají pod nohama střídají velké kameny, které ale absolutně nedrží. Dojdeme na vyhlídku, rozhlížíme se a váháme co dál, značka i vrstevnice na mapě ukazují prudké klesání dolů. Všude vidíme jen hodně sněhu a nenapadá nás schůdná cesta, jak se dostat na protější kopec.
Nakonec scházíme, dojdeme na neskutečně nádherné místo, kde jsou výhledy na všechny strany, vůbec nevidíme cestu kam dál, vytahujeme svačinu, říkáme si, zkusíme a uvidíme, když tak se vrátíme a roztáhneme stan tady.
Stoupáme hodně prudce nahoru, terén se drolí pod nohama. Dojdeme na Sandjoch 2820, kde opět po rozhlédnutí přemýšlíme co dál, vracet se nám po těch nestabilních drobných kamenech nechce, ale před sebou vidíme jen hodně sněhu a žádnou značku, v dálce zahlédneme 3 turisty, počkáme na ně a zeptáme se, jak to tam dál vypadá, podle mapy by nás měl čekat i nějaký úsek s řetězy. Přicházejí 3 Němci, kteří vypadají docela vyděšeně, pomalu se ani nepozdravíme a navzájem se ptáme jak vypadá cesta z které přišli. My jsme je trošku uklidnili, zato oni nám říkají, že odkud přišli oni, že se to tam vůbec nedá a moc schůdná cesta to není. Nevím, proč jsme na ně vlastně čekali, jelikož i přes tutu informací pokračujeme v cestě 😃 popřejeme si navzájem šťastnou cestu a vyrážíme....
Trošku se boříme mokrým sněhem. Místy je to nepříjemné, jelikož jednou se člověk propadne skoro po pas a podruhé se mu zasekne kámen hned o kotník. Přicházíme k úseku, kde mají být dle řetězy, jenže řetězy jsou zasněžené, takže stoupáme kolmo vzhůru buď jemné kameny, kdy po jednom kroku nahoru sjedete o dva dolů a nebo velké, které na sobě nedrží, nevíme, jaké další překvapení nás čeká po tomhle úseku, ale těm Němcům se muselo jít dolů sakra blbě!
Zvládli jsme to, konečně normální cestička. Ale neradujme se příliš brzy, začíná nám pršet. Nasazujeme pláštěnku a hledáme značku, parťák uklouznul a zlomil si jednu hůlku. Čeká nás cesta podél ledovce, nacházíme se ve výšce 3082 opět váháme, je 18 hodin, nakonec jsme se rozhodli zůstat.. Vypadá to jako dokonalá idylka, krásné výhledy, ticho, klid, takhle bych chtěla usínat denně. Ani jsem si nelehla a zjišťuji, že mám prasklou karimatku, v noci přichází silný, nárazový vítr, proto každý drží jednu tyčku stanu, usínáme až kolem 3hodiny. 🏕️🌌
Budík🕰️ máme nastavený na 5 hodinu, ale po zazvonění oba usuzujeme, že je potřeba si otlačit ještě druhý bok a po další hodině se ještě přetáčíme na záda, takže nakonec vstáváme až kolem 7 hodiny. Poté vybíháme na lehko na vrchol Luibiskogel 3112. Krásně nám svítí sluníčko🌄
Ze skal vytéká voda, doplňujeme zásoby a vyrážíme. Druhá část cesty je již pohodová, jen cesta k Haueseehütte u nádherného jezera Haursee byla trošku o pozornosti, chata byla zamčená, bez možnosti přespání či občerstvení. Dál pokračuje nádherná pohodová trasu dolů, k jezeru WeiBerSee nahoru a pak jen dolů kolem moc hezké ferraty Klettersteig Lehner Wassefall, kterou jsme navštívili další den (název je trefný, prochází přes opravdu velký vodopád) až do vesničky Lehn. Přicházíme na zastávku, za 2 minuty nám přijíždí autobus, nasedáme a přesně v tom okamžiku začíná pršet.

Vaše M.

FB: Markéta Havlinová
instagram: themarkifitness

09/08/2021

Watzmann-Mittelspitze, Watzmann-Südspitze in Germany
(oblast Berchtesgarden)⛰️❤️

Opravdu neskutečně nádherný okruh/přechod, ale poměrně náročný (dlouhý).
24 km, 2400 převýšení, cestou dolů dostaly kolénka docela zabrat 😁🙈
horolezecké úseky: UIAA, ferrata B

Tato hora je poměrně oblíbená, takže již nejdeme sami (tak jak jsme byli zvyklí předchozí dny). Vyrážíme opět 4.10 z centrálního parkoviště ve vesničce Wimbachbrücke (8 EU za 24hod).
Ukazatelé ukazují 4 hodiny k chatě Watzmanhaus (1 930 n.v.), my jsme u chaty v 6 hodin, takže ani ne za 2 hodinky v nohách máme nastoupaných 1300 výškových metrů. Cesta i terén velmi příjemná. Mažeme se opalovacím krémem, nasazujeme sluneční brýle, bude horko říkáme si.
Cesta je krásně vidět, značení je taky hezké. Postupujeme nahoru kamenitý terén, ale kameny krásně drží.
Vrcholový kříž Hocheck 2851, krásný nouzový uzavřený přístřešek. Zde již nasadit ferratový úvazek. Byli zde sice i místní co pokračovali dál bez ničeho v běžeckých botách.
Mění se počasí, před chvílí se člověk mazal opalovacím krémem teď se honem obléká, fouká dost silný vítr.
Začátek je zkouška odolnosti 😁 hned zkraje hodně ostrý hřebínek a propast přímo dolů, tahle část je expodovaná, takže se využije (minimálně pro lepší pocit😁 ferratový úvazek).
Kdyby nefoukal tak silný vítr, člověk by měl na tom ostrém hřebínku také úplně jiný pocit. Takhle leze raději po čtyřech, aby neuletěl.
Na co dát pozor: nebezpečný výšlap při zhoršeném počasí, v žádném případě při dešti či za mokra a pokud se sejde vice turistů taky docela nepříjemné, na hřebínku je dost větrno.
3hod 15 nám trvá přejít celý hřeben. K prvnímu vrcholu je možná více expodovaných části, hodně větrných ostrých hřebínku od prvního Watzmanna k druhému je lezení poměrně nahoru, dolů. Na druhém vrcholu jsme po 11 hodině.
Klesáme, cestou dolů mi výhledy přijdou krásnější až neskutečné, opravdu dokonalé, ale cenou za to, je hodně nepříjemný terén. Prvně slízaní po skále (bez lan), štěrk, klouzavé kameny (doporučuji přilbu, tím jak chodí více lidí, ať vám něco nepřistane na hlavě).
Sluníčko miluji, ale jak se říká odsud podsud, je opravdu pořádná vyheň, vůbec žádný stín, vítr již nefouká.
Lepší načasování být ani nemůže, vodaa!!! 2l vak mám úplně prázdný, doplňuji vodu, osvěžuji se a pokračujeme dál.
Vyhlídky na lepší terén nepřichází, ale výhledy jsou stále božííí😍❤️. Za mokra bych tady nechtěla jít.
Dostáváme se velmi zajímavou pláň (koryto vody) chybí mi jen hadi a škorpioni 😁 připadám si jako někde na poušti. Terén připomínající poušť, sluníčko, žádný stín je to velmi zajímavé, tohle jsem nikde neviděla, líbí se mi to.
Níže na trase se nachází chata Wimbachgrieshutte, sedí tady hodně lidí. Jdeme o kousek níž, konečně kousek stínu, pokládáme baťoh a na chvíli uleháme.
Dále se jde už ve stínu, již příjemná cesta, další restaurace Wimbachschloss, posedává tady více lidí. Dále příjemná široká cesta. U auta jsme kolem 17 hodiny.

Vaše M.

FB: Markéta Havlinová
instagram: themarkifitness

02/08/2021

Expedice Wildspitze (3 768), aneb 2.nejvyšší vrchol Rakouska

Den 1. z naší týdenní výpravy plné dobrodružství jsem zvolila nádherný kopec Wildspitze s n.v. 3 768. Upřímně jsem byla před touto expedicí lehce nervózní (to jsem ale ještě nevěděla, co mě čeká následující dny 😂 dvoudenní přechod plný dobrodružství, ferraty a další), teď máme před sebou cestu přes dva ledovce a via ferratu.

Většina lidí jde tenhle trek s přespáním na chatě, my tento vrchol chceme zdolat za jeden den na otočku.

Dny před odjezdem důkladně plánuji trasu, dopilovávám navazování uzlů, čtu potřebnou ledovcovou literaturu. Večer, den před velkým dnem D si ještě s parťákem domlouváme strategii, kdyby se to trhliny popadl on nebo já 😂 Nastavuji budík na 3.20. Vyrážíme něco málo po 4 hodině z vesničky Vent. Před 6 hodinou jsme již na chatě Breslauer Hütte. Nasadili jsme poměrně vysoké tempo i přes výbavu, kterou si neseme na zádech.

Potkáváme skupinky, kteří vychází z chaty, předbíháme je. Míjíme jezírko, chvíli jdeme sněhem poté kameny, sníh je krásně tvrdý. Nastupujeme na první ledovec Mitterkarferner, ten by měl být bez trhlin, pak následuje poměrně hodně prudké stoupání se sklonem 40° hned poté nastupujeme na ferratu.

Sundáváme mačky, ferrata je krátká a nijak náročná, přesto nám trvá přibližně 30 min, jelikož před námi šel pomalejší pár. Přicházíme na druhý ledovec Taschachferner, navazujeme se, opět nasazujeme mačky, vyrážíme, chodníček jde hezky vidět. Do teď jsme šli ve stínu nyní nás sluníčko hřeje svými paprsky. Občas jdou vidět trhliny. Po ledovci postupujeme hodinku, přistupujeme k poslední části, která je tvořená spíše kameny, zůstáváme navázání, ale sundaváme mačky, led na tomto úseku není jen kameny a místy sníh. Trošku pociťujeme nadmořskou výšku. Závěrečné stoupání jdeme zhruba 20 min až k vrcholovému kříži. Cestou dolů je sníh již měkký a spíše se boříme, ale jde se velmi příjemně, po 14 hodině jsme již u auta.

Vaše M.
FB: Markéta Havlinová,
instagram: themarkifitness

26/07/2021

Poloniny (Bukovské vrchy) – courání samotou o samotě po hřebenech opomenutých hor 3.den (ze 3)

Probouzím se ve čtyři ráno, v pět vyrážím.
Nechci tam dělat rambajs, tak ani nesnídám.
Večer jsem se ptal na cestu do …. A bylo mi doporučeno jít po kolejích. Ještě se dá jít přes ty roklinky, co jsem šel včera, ale to se mi nechtělo. Vody mám něco přes litr, zbytek doberu z řeky po cestě.
Trochu jako problém vidím, že nemám připojení k internetu a pitomec jsem si nestáhl PL mapu do mobilu pro offline navigaci. Aspoň jsem měl po cestě vyfocenou mapu z nádraží v Uliči, která, jak jsem brzy zjistil, nebyla úplně aktuální…
Vyrážím tedy po kolejích směr Zubracze. (ve směru, ze kterého jsem včera přišel)
Přes cestu mi přechází jelen s laní, za chvilku srnky, na louce něco ožírají krkavci, z houští vylétl nějaký dravec, proběhl zajíc…
Cesty, které jsou na mapě, použily naposledy tanky v roce 44. Zastávka není (je úplně jinde), přejezdy jsou zrušeny…
Po asi 3 km jsem napravo nad sebou tuším cestu. Musím se prodrat vysokou trávou, kopřivami. Ale je tam.
Jedná se o širokou prašnou cestu. Doprava se dostanu pod Ruské sedlo. Je to podle mapy pohodová cesta údolím.
Já se vydávám doleva a hledám dle mapy zelenou značku.
Ale předtím usedám ve stínu do trávy a snídám. Ani tak nemám hlad, jako spíš to, že si chci ulehčit batoh.
Asi po 5 km od dnešního startu přicházím na modrou (ne zelenou).
Těžaři tam mají plac, kde skladují dřevo.
Zrovna vyráží do terénu na obřích strojích.
Na začátku cesty vidím ceduli se zákazem vstupu kvůli těžbě, ale dělám, že ji nevidím. Moc nevím, kudy jinudy bych se měl jinak motat.
Začátek cesty je rozbitý od těžařů a vede do prudkého kopce. Asi nejprudší kopec celé výpravy.
Náklon se zmenšuje asi po 2 km, kousek před vrcholem Bredo (1041). Následuje vrchol Zwornik (1072). Zde si dávám pauzu a musím konstatovat, že většího vola jsem neviděl. Dole jsem si samozřejmě zapomněl dočepovat vodu. Takže mám u sebe necelý litr, hic jako kráva, nevím přesně jak dlouhý terén mě čeká, popřípadě jak náročný.
Myšlenku na to, že slezu zpět, dočepuji a zase vylezu nahoru, rychle zaháním a vyrážím dál. Však to nějak dopadne…
Na cestě v blátě vidím stopy od srnek, jelena, medvěda a motorky. Snažím se sám sebe přesvědčit, že poslední dvě věci nepotkám.
Pokračuji po příjemném a mírně zvlněném hřebeni na Hyrlatu (1103) – nejvyšší vrchol dnešního dne, dále Rosochu (1084) – poslední dnešní vrchol nad 1000 m.
Celá tato část byla moc příjemná a troufám si říct, že patřila k těm hezčím částem tohoto treku. Střídají se louky a lesy.
Louky jsou nádherné, na obě strany hřebene s krásnými výhledy. Často plné maliní, borůvčí s ostrůvky měkké trávy, takové té ideální na válení. (a jiné aktivity 😊 ) Až sem pojedu příště, chtěl bych zde strávit noc. Musí to být úžasný zážitek. Hvězdné nebe nade mnou a ďábel ve mně. 😊
Lesy jsou bukové, ale stromy jsou nějak jiné. Často jich roste několik pohromadě, jsou tenčí a hodně pokroucené. Působí to jako začarovaný les.
A hlavně… Nikde nikdo… 😊
Z Rosochy už je to jen dolů do osady Roztoki Gorne – Wolosan.
Závěr je nudný 2,5 km dlouhý sešup. Voda už došla, ale dole vím, že bude potok. Jenže…
Potok tam je, ale asi je od těžařů celý kalný. Opět chvála filtru, protože dělá z kalné vody křišťálově čistou a chutnou tekutinu. Kdybych ho neměl, budu pěkně naštvaný a žíznivý. Později zjišťuji, že možností napojení je v oblasti více, takže žádný stres. 😊
Asi 300 m za potokem přicházím na rozcestí a asfaltku vedoucí doprava do Ruského sedla (asi 1,8 km)
Je pravé poledne a já stoupám po rozpáleném asfaltu se sluncem nad hlavou až k místu, kde jsem byl včera touto dobou.
Tentokrát si vylézám na rozhlednu a užívám si chvilku bez lidí.
Za chvíli přijíždí z PL strany Jeep. Mladý borec otáčí auto a při tom ťukne do dopravní značky. Hned auto pečlivě zkoumá, zda není odřené. Je spokojen. Ujede asi 5 metrů, zastaví, a aniž by vypl motor, vyskakuje princezna s mobilem dojde 2 metry ke značce národního parku, fotí si ho, naskakuje zpět a oba odjíždí. Úkol splněn. Byli jsme zde… 😊
Ale abych nekřivdil jen Polákům…
Za 5 min přijíždí auto z SK strany a probíhá to samé v bledě modrém. Tentokrát se fotí s nastartovaným motorem rozhledna, ujede se 100 m, kde pramení Cirocha. Druhá fotka a za 3 minuty už valí zpátky do údolí… Nějak tomu přestávám rozumět…
Je 12 hodin a je mi jasné, že tady spát nebudu.
Vydávám se zpátky k autu. Co dojdu dojdu…
Z Ruského sedla scházím po široké cestě do bývalé vesnice Ruské, která byla poničena v první válce a zkáza byla dokonána v té druhé. A těch posledních pár domů, co zde zbylo, bylo strženo za pár let kvůli nedaleké přehradě Starina. Oblast byla velmi důležitá pro obě strany kvůli přechodu v Ruském sedle, bohužel pro tuto vesnici. Nyní se v Ruském nachází jakási chatová oblast, kde jsou asi všechny chaty tvořeny z kontejnerů. Krása.
Většinu cesty jdu po slunci a v poledne. Teplota je přes 30 stupňů.
Prohlížím si oba vojenské hřbitovy.
Nacházím si skryté místo a na Adama ulehám do mělkého potůčku, abych se trochu osvěžil.
Na křižovatce odbočuji doleva. Kousek za ní nalevo je studánka.
900 m za křižovatkou scházím z asfaltky, přecházím mostek, kde je hluboká tůň, ve které by se dalo vykoupat daleko lépe.
Za 300 m napravo u louky je pěkný přístřešek s ohništěm, potokem…
Od přístřešku je to mírným stoupáním po lesní cestě asi 1,6 km do sedla Zálomy. Dostávám se zpátky na asfaltku.
Za dalších 1,6 km přicházím na rozcestí Smerkovica, kde modrá uhýbá doleva a po 100 m doprava do lesa, přes potok Plaša.
Zde je spadená lávka, přes malou roklinku. No, a tam je nádherná tůňka.
Značka neznačka, šaty letí dolů a lezu do vody. Koryto potoka je tvořena břidlicí. Nádherné prostředí, osvěžující čistá voda. Hotová Modrá laguna… 😊
Jak jsem naštěstí správně předvídal, nikdo tudy nešel. Za asi 20 min se oblékám, doplňuji vodu a pokračuji do kopce po lesní cestě.
Napravo i nalevo husté křoví, stopa medvěda na cestě. Takže pokračuji v ťukání svými hůlkami. Přece je do konce už jen kousek…
Po asi 1 km přicházím na obrovskou neposečenou louku, na kraji, které stojí chata (tábořiště Břehy). Asi je nakupují v Ikea, protože je nachlup stejná, jako všechny ostatní, co byly po cestě….
Ta louka je další místo, kde budu příště nocovat.
Opět mi to jen trochu kazí nějaký mladý pár z Bratislavy, který si sem dojel s multivanem, až k chatě a bude zde evidentně trávit víkend…
Od chaty sbíhám 800 m do vesnice. Na hlavní doprava a jsem u auta.
Je skoro 5 hodin odpoledne a teploměr ukazuje 34 stupňů.
Mám toho opět dost. Chvíli zvažuji, zda zde nepřespat, ale rozhoduji se pro návrat.
V nohách mám 28 km a 1100 vm. Začátek trasy byl nádherný. Cesta byla od kolejí, asfaltky, lesní cesty, až po pěšiny. Voda, až na hřebenovku byla taky v pohodě. Cesta, až na výstup a sestup z hřebene nebyla příliš náročná.
Za 3 dny jsem ušel necelých 80 km a 3600 vm.
V 5 odpoledne sedám do auta a vyrážím zpátky na Brno. Klasicky blbě odbočuji a cestu si „krátím“ přes Košice. V Považské začínám usínat, tak si dávám hoďku šlofíka na benzince. Domů přijíždím kolem 2.hodiny ráno.

Bukovské vrch (Poloniny) jsou nádherné hory. Při prvním pohledu z dálky ve mně evokovali prales, zelené moře… Trochu mě zklamalo, že jsem čekal, že tam nikoho nepotkám. Ale v určitých bodech zkrátka lidi byli. Hlavně Poláci. Mimo tato místa jsem nepotkal nikoho, nebo jen pár jednotlivců.
Na začátku jsem nadával, že táhnu moc jídla, ale kdybych zůstal ještě den, měl bych to naprosto přesně. A věci jako knížka, aj byl nesmysl sebou tahat.
Jsem rád, že jsem měl filtr na vodu. S vodou (na hřebeni) je problém. Pokud tam studánky jsou, většinou nejsou nijak silné, navíc tam plave listí, občas nějaký brouček… Jednou jsem se při jednom pochodu vyškolil, kdy jsem se napil z podobné studánky a už to fakt nechci zažít.
Co se týká spaní, je tam poměrně hustá síť přístřešků. Na PL straně se prý spát nemůže, ale nikdo to neřešil, stejně tak oheň. A stejně tak asi nikdo moc neřeší, pokud zalezete někam do křoví. Určitě to není jak v Nízkých Tatrách, kde číhají za každým rohem s dalekohledem.
Z medvědů jsem měl respekt, ale až na dvě stopy jsem na žádného nenarazil. Ani zde nebyly žádné známky jejich přítomnosti (bobky, vyležená tráva, stopy...), tak jak jsem zvyklý z Fatry, Nízkých Tater. Sem tam jsem na cestě viděl větší bobky plné chlupů, ale to byli spíše vlci.
Signál na telefon většinou je, zejména na SK straně. Včetně internetu. Na PL straně to bylo horší. Ale stejně tam byla místa, kde signál nebyl několik hodin. A bez powerbanky to taky nepůjde.
Mapy – papír je papír, ale bez map v telefonu to už asi nejde. Každopádně je třeba si stáhnout i mapy okolních států (stačí PL), protože, i když jste na SK straně, tak si s tím telefon nedokázal poradit, pokud jsem potřeboval něco přeplánovat, zjistit vzdálenost…
Zezačátku mě mrzelo, že jedu sám. Nakonec jsem byl rád. Taková trochu očista duše. Ale byla tam místa, kde to moc příjemné nebylo. Husté lesy, houštiny… Občas jsem měl strach, že pokud mě tam něco kousne do zadku, najdou mě až za několik dní. Navíc se mi párkrát zvrtla noha únavou. Samozřejmě v místech bez signálu.
Zase na druhou stranu jsou tam místa, která úplně vybízí mít vedle sebe nějakého parťáka(parťačku), se kterým si daný okamžik užijete. Nebo zkrátka jen kvůli té romantice… :)
Část cesty jsem šel v pohorkách, ale vzal jsem si sebou i kecky (hrubá podrážka) a rozhodně jsem této váhy navíc nelitoval. Příště beru znovu. Stejně tak hůlky.
Za celou cestu mě nikdo nezastavil. Nechtěl doklady, ani potvrzení o očkování…
Takže závěrem. Určitě doporučuji. Byl to fantastický zážitek. Příště spíše dříve (květen), nebo až na podzim a s nějakým parťákem (parťačkou).

www.chod.it